Po přízni...

Skupina mladých novoguinejských vesničanů na výletě obklopila skupinu mladých bezdomovců, dospávajících v potrhaných spacích pytlích na chodníku ranního Sydney, a začala si je fotografovat jako obzvláště exotické exempláře právě objeveného živočišného druhu. Novoguinejce se nakonec podařilo odvést dříve, než se mohl plně realizovat dramatický potenciál tohoto kontaktu, nicméně bezdomovci pro ně zůstali bezkonkurenčně nejpodivnějším zjevením z celé návštěvy Austrálie. Jejich existence se probírala ještě měsíce po návratu, kolem ohnišť a kerosinových lamp blikajících ve vesnicích na pralesních svazích novoguinejských hor. Představa bezdomovce stejně jako bezprizorného sirotka nebo stařenky je pro tradiční vesnická společenství něčím novým, neboť tam o svého bližního pečuje celé široké příbuzenstvo. Nikde jsem také neviděl duševně choré a tělesně postižené tak přirozeně zapojené do společnosti jako v novoguinejských vesnicích.

Taková pohoda je ovšem vykoupena tím, že každý je svázán tisíci společenskými pouty s desítkami do různé míry spřízněných osob, jakož i s desítkami bližších a vzdálenějších sousedů. Z těch je těžko se vymanit, neboť všichni jsou nadosmrti na tom jednom kopci, kde mají své pozemky. A tak každý musí doživotně nějak vyjít se všemi široko daleko, včetně svého eventuálního vraha, jehož také výborně zná. Zdánlivá idyla vesnického života se při bližším zkoumání mění v horor, alespoň pro Evropana z panelového sídliště, kde pokud člověka někdo v noci praští po hlavě traverzou, tak je to zpravidla naprostý cizinec, a není v tom tedy naštěstí nic osobního.

Na tom, jaká intenzita příbuzenských a sousedských vztahů je příjemná a přijatelná, se lidé z tradičně zemědělských společností s lidmi ze společností urbanizovaných jen těžko shodnou. Na první pohled mnohem nápadnější rozdíly mezi prvním a třetím světem (v technologické úrovni, životním stylu a materiálním blahobytu) jsou nakonec méně důležité, neboť na jejich změny si lze během života zvyknout snáze. Kupříkladu na naší biologické stanici žijí zástupci euroamerických a papuánských civilizací ve stejných materiálních podmínkách, definovaných jako "internet ano, televize ne", celkem spokojeně, zatímco všichni tuší, že zvyknout si na společenské vztahy těch druhých by bylo zhola nemožné. Alespoň mne by v novoguinejské vesnici popadl amok mnohem dříve z přemíry pozorných sousedů než z nedostatku elektřiny.

Zkušenost z tradiční vesnice vede celkem přímočaře k úvaze, že hnacím motorem velkých migrací, výbojů, objevných cest, urbanizace a rozličného technologického pokroku vyvazujícího lidi ze závislosti na půdě není ani tak hledání nových ekonomických příležitostí či touha objevovat neznámé, jako spíš bezhlavý útěk před sousedy a příbuzenstvem. Praktické řešení, shrnuté v úsloví "Po přízni řízni", patří do tradičních, rurálních společností. Moderní alternativou je odejít kolonizovat pacifický atol nebo předměstí Rio de Janeira a doufat, že země zaslíbená bude tak daleko, že tam ten mladší vnuk bratrance matčiny pratety nikdy nedorazí. Jsem na Nové Guineji pátým rokem, a ještě nedorazil.