Vážské povodně roku 1813 a František Palacký

Koncem roku 1771 se v Praze z tehdejšího nákladu 100 výtisků českých novin prodaly pouze čtyři. Tak se stalo, že počátkem roku 1772 zde české noviny pro nezájem přestaly vycházet. Tehdy se zdálo, že vize Enea Silvia Piccolominiho z patnáctého století (V Čechách na mostě pražským Čech jazykem českým mluvící tak vzácný bude, jako jelen se zlatými rohami) spěje nelítostně k svému naplnění.

Místo toho se však z dobového pohledu vyplnilo neméně fantastické proroctví, známé z půvabné pověsti o blanických rytířích. Praví se v něm, že v rozhodnou chvíli, v nejtěžších dobách pro zemi, vyjedou v plné zbroji z hory Blaník Čechům na pomoc do vítězné bitvy blaničtí rytíři a zachrání náš národ. Přesně tak se i stalo. Rytíři-zachránci sice nevystoupili z posvátné hory, ale přišli z Hudlic, Hodslavic, Hořiněvsi, Děrmetu, Mošovců, Kobeliarova, Libochovic, Strakonic, Slaného, Miletína... Jejich zbrojí nebyly těžké kalené meče a střely, většinou ani neoplývali mimořádnou fyzickou silou. Jejich hlavní zbraní, vzbuzující obdiv nepřátel, byly pronikavé schopnosti ducha. S tímto arzenálem světu předvedli českou verzi story o ptáku Fenixovi, který povstal z popela, a pak v ještě větší kráse a síle vystavil svůj let a jasný blesk svého peří slunci probouzejícího se dne, v období mládí národů.

František Palacký, první z těchto rytířů ducha, se narodil v rodině evangelického učitele jako jedno z dvanácti dětí, z nichž se však jen sedm dožilo dospělosti. Již v pěti letech četl Kralickou bibli a později na latinském evangelickém lyceu v Prešpurku (dnešní Bratislavě) udivoval spolužáky i učitele, jak sám ve svých životopisných poznámkách píše, svou jemnou pamětí: an sem na okázku několikráte v geografii starého světa na sta jmen jednou aneb dvakráte přečetv, pořádně a bez omylu z paměti je vyříkal. Jiným dokladem Palackého geniality byla znalost jedenácti jazyků, a to již v 21 letech. Mimořádné byly i jeho stylizační schopnosti v jazyce mateřském, díky nimž se nám dochoval autentický barvitý popis události související s obdobím bartolomějských dešťů či bouřek, které se v souladu s pranostikami a lidovou meteorologií (viz Vesmír 66, 505, 1987/9 a Vesmír 75, 18, 1996/1) projevily velmi silně koncem prázdnin r. 1813.

Patnáctiletý František se tehdy vracel pěšky z rodných Hodslavic u Nového Jičína do lycea v Bratislavě. Na prvním úseku cesty jej doprovázela matka, šla s ním až do Poteče u Valašských Klobouk. Tam se rozloučili a na zbývajících 160 km cesty se František vydal sám. Ve Vlárském průsmyku jej zastihl silný dešťový příval, a protože promokl až do morku kosti, upustil od původního záměru přenocovat v trenčínské hospodě Pod Sihotěmi, v údolí Váhu. Rozhodl se vyhledat pomoc u svých známých v rodině předního trenčanského měšťana Františka Bakoše, kurátora místní evangelické církve kde věděl, že mu promoklému, prochladlému a unavenému vypomohou suchým prádlem i noclehem.

O těchto událostech František Palacký píše: A tak divným uložením Božím zachován mi život. Té zajisté samé noci tak se náhle rozvodnil Váh, že nejen dolejší město, ale i celé oudolí trenčanské potopil, mosty, domy, ba i vesnice celé proudem svým zbořil a zachvátil, až na mnoha místech ani znamení jejich někdejšího bytu nezůstalo. Strašný nářek lidu a temné hučení řeky, rozléhající se o půlnoci po celém městě, probudil mne ze sna ke hroznému divadlu. Řeka po ulicích dolejšího města vysokým a mocným proudem tekla. Dům po domě bořily se, pádem svým záhubou hrozíce sousedům, aneb podryti jsouce neodolatelným vody outokem, vypáčeni a zanešeni sou po řece daleko, an na jejich místo naplaveni domové a mlýnové jiní po ulicích se valili...

Já sem zatím, i s mladým Bakošem, vystoupil na Trenčanský zámek zhůru: a tu nové ještě strašnější divadlo představilo se očím mým. Od hory do hory všecko stálo pod vodou, a z té hrozné potopy jen tu i tam někteří stromové nebo střechy o samotě ještě vynikali. Mezitím celé vesnice, jako ta na ostrově mezi oběma mosty, byly docela zmizely; ani oné hospody Pod Sihotěmi nebylo více viděti, kterouž sem já v prvním plánu cesty své byl právě v tu osudnou noc sobě za nocleh ustanovil.

Uprostřed ohromného proudu plavili se domové a mlýnové dolů, a na střeše jich často celé familie okročně sedíce, tiše a smutně očekávaly, kam je řeka zanese; okolo nich hemžila se voda lidmi a dobytčaty, ježto buď na deskách, buď i jiných nářadích po vodě plouli, ochraplé hlasy své k hučení proudu pojíce. V té všeobecné záhubě podjímala mne zvláště hrůza jakási tajemná, když sem popatřil na plavící se dolů mlýny, kteří opuštěni od lidí ještě v živé ochotnosti na prázdno mleli. A dovršení veškeré rozmanitosti této hrůzy stalo se, že jeden z nich ustavičným třením posléze zapáliv se, v plném plameni uprostřed té povodně z povlovna dolů táhnul.

Já sem za celý týden zabavil se v Trenčíně, protože pro nedostatek člunův nemožná bylo přes Váh přejeti. Potom ale dal sem se mezi prvními přeplaviti na dvou rybářských čluncích spolu svázaných, na nichž sotva dvě osoby směstnati se mohly...

Mladý Bakoš a Husár tehdáž se mnou do škol prešpurských se odebrali. Hojné zdechliny na březích Váhu ležíce nepochované, vyzívaly v tom horku puch protivný a škodlivý po celém pokraji. Já sem v Očkovské hospodě sešel se s Novojičinskými kupci a dal pořád o sobě návěští rodičům svým. Poznal sem potom, že i matka má té povodně na Vsetíně krutě zažila, a sotva při životě zachována byla.

Po přečtení barvitého vylíčení událostí máme dojem, jako bychom se sami stali jejich účastníky. Povšimněte si, jak mladý František Palacký již dokonale ovládal svůj mateřský jazyk a s jakou bravurou jej dokázal používat. Díky tomu máme další živé svědectví z hydrometeorologicky zajímavého roku 1813.

Tento rok ve střední Evropě spadá do vlhkého devítiletého období (1811-1819) s bohatší srážkovou činností. V Čechách se sice tento rok přílišnou vlhkostí nevyznačoval, ¹⁾ ale tato charakteristika plně platí pro Moravu ²⁾ a západní Slovensko, jak ostatně potvrzuje i náš příběh.