O čem se psalo ve světě

Snímek z americké družice Chandra

V červenci raketoplán Columbia vypustil na oběžnou dráhu kolem Země astronomickou družici Chandra. První získaný snímek potvrdil, že observatoř umožňující pohled do vesmíru v rentgenovém záření je zcela v pořádku a může studovat velmi horké objekty, jako jsou kvazary i plyn řítící se do černých děr. Na snímku byl v centru Kasiopeji A odhalen bodový zdroj paprsků X, neutronová hvězda.

Věčné sluneční články?

Ideálem konstruktérů je pochopitelně technika, která by se dokázala opravit. Chemikům z Weizmannova ústavu v Izraeli se tento husarský kousek podařil – zhotovili sluneční články, které se „samočinně opravují“. Sluneční články jsou zařízení přeměňující světelnou energii v elektrickou. Tento alternativní zdroj energie je cílem techniků i ekologických aktivistů, ale bohužel je dosud dost drahý.

Bez takových „slunečních elektráren“ se neobejdou kosmické sondy ani družicové stanice, z nichž trčí panely se slunečními celami. Věda se proto snaží vytvořit sluneční články, které by byly lacinější, výkonnější a vydržely déle.

Jako polovodivý materiál se pro sluneční články nejčastěji používá křemík. Vědci však už dříve přišli na to, že daleko výhodnější je CIGS, nazvaný podle obsahu prvků mědi, india, gallia a selenu. Sluneční cela z tohoto materiálu pohlcuje účinněji sluneční záření, stačí ho tenčí vrstva, a především nestárne tolik jako křemík. Záhadu, proč je materiál CIGS tak odolný a neuškodí mu ve vesmíru ani vydatná sprška pronikavého záření, rozřešil David Cohen z Tel Avivu. Zjistil, že se tento polovodič opravuje sám – uvolňuje atomy mědi, jimiž rekonstruuje poškozená místa v krystalech, způsobená intenzivním zářením.

Proto sluneční elektrárny používající tento materiál hned „neoslepnou“, ale fungují mnohem déle. Jak dlouho, to se ještě neví, ale zdá se, že se tyto sluneční články budou samy obnovovat po stovky let.

Tahouni špičkových technologií

Britské Ministerstvo průmyslu vydalo nový přehled o firmách nejvýznamněji přispívajících k rozvoji průmyslového výzkumu. Analýza zahrnuje 300 světových společností, které v roce 1998 věnovaly nejvíce peněz na výzkum a vývoj.

Závěry? Výdaje na výzkum a vývoj u 300 předních firem dále rostou. V r. 1997 se oproti předchozímu roku zvýšily o 9,6 %, v r. 1998 oproti r. 1997 o 11,9 %. Přesvědčivý důkaz, jak si velké společnosti váží vědy a techniky. Celkové výdaje na výzkum a vývoj v těchto 300 společnostech dosáhly r. 1998 254 miliard dolarů. (Pro srovnání: na Francii z toho připadá 33 miliard dolarů.)

Nejštědřejší k výzkumu a vývoji je sice stále automobilový průmysl, ale nejrychleji se výdaje zvyšují v informační technice, u hardwaru je to o 23 %, u softwaru o 20 %. Největšími „tahouny“ jsou americké podniky, mezi 300 světovými společnostmi je jich 130. Investice na výzkum a vývoj v nich dosahují 15 %. Nejúspěšnější evropské podniky věnují pouze 9 %.

V absolutní výši výdajů jsou na prvních místech např. tyto společnosti (sumy jsou v milionech dolarů): General Motors (USA) 7900, Ford Motors (USA) 6300, Daimler Chrysler (Německo) 5837, Siemens (Německo) 5456, IBM (USA) 6296, Lucent technologies (USA) 5094, Compaq Computer (USA) 4594, Hitachi (Japonsko) 4529, Matsushita Electric (Japonsko) 4260, Northern Telecom (Kanada) 4209, Toyota Motor (Japonsko) 3939, Volkswagen (Německo) 3531, Ericsson Telefon (Švédsko) 3457, Fujitsu (Japonsko) 3432, NEC (Japonsko) 3379, Hewlet Pakard (USA) 3355, Motorola (USA) 3060, Toshiba (Japonsko) 2862, Merck (USA) 2860, Sony (Japonsko) 2819, Microsoft (USA) 2798. Výdaje na výzkum a vývoj některých dalších známých společností dosahují této výše: Intel (USA) 2674, Honda Motor (Japonsko) 2534, Roche (Švýcarsko) 2481, Philips (Holandsko) 2404, Bayer (Německo) 2353, Hoechst (Německo) 2293, Alcatel (Francie) 2084, Boeing (USA) 1895, Rhone-Poulenc (Francie) 1816, Monsanto (USA) 1655, Renault (Francie) 1617, Procter and Gamble (USA) 1546.

Mezi rekordmany v podílu vynakládaných prostředků na výzkum a vývoj ze zisku patří například známější společnosti Platinum Technology (USA) 50,9 %, Genentech (USA) 34,7 %, Biogen (USA) 31,8 %, Amgen (USA) 24,4 %, Autodesk (USA) 21,9 %, Microsoft (USA) 19,3 %, Monsanto (USA) 19,3 %, Schering (Německo) 19,1 %, Eli Lilly (USA) 16,2 %, Silicon Graphics (USA) 14,8 %, Texas Instrument (USA) 14,3 %, Aérospatiale (Francie) 13,9 %, Roche (Švýcarsko) 13,8 %.

Hrozba prastarých virů

Americký badatel Tom Starmer ze Syrakuské univerzity údajně nalezl viry v grónském ledu starém až 140 000 let. Prý i takhle staré viry mohou znovu ožít.

Šlo o nebezpečné viry působící takzvanou mozaiku rajčat. Jiní američtí vědci takové viry už před časem našli v mracích. Virus po tisíciletí spící v ledu se může dostat do ovzduší nebo do vody při oteplení. Hrozí pak nebezpečí, že se virus začne šířit a svět bude zakonzervovanou nákazou znovu ohrožen. Nemusí jít jen o virus ohrožující rostliny – co kdyby se probudily viry dávné chřipky, neštovic nebo dětské obrny?

Nebývá snad zdrojem některých periodicky propukajících epidemií právě ledovec? Můžeme onemocnět vinou viru, který ožije po mnoha tisíciletích?

Američané teď chtějí hledat viry v Antarktidě, kde lze najít led starý dokonce 400 000 let.

Proti dyslexii od prvního dne po narození?

Lékaři předpokládají, že dyslexií trpí 5 % světové populace. Nejčastěji bývá odhalena až tehdy, když děti začnou mít potíže s čtením ve škole, přičemž dřívější léčení by prý mohlo být účinnější.

Dennis Molfese, psycholog z Jižní illinoiské univerzity v Carbondale, tvrdí, že dyslexii je možno odhalit už u novorozenců. S kolegy zkoumal mozkovou aktivitu 186 dětí starých okolo 36 hodin. Sledovali, jak jejich mozek reaguje na řeč i různé zvuky – jak je odpověď intenzivní a rychlá. Tytéž děti pak psychologové zkoumali každé dva roky (stanovovali jejich IQ a podrobovali je testům) a v osmi letech byli schopni je rozdělit do tří skupin: děti zcela normální, s lehčí dyslexií a skutečné dyslektiky. Ukázalo se, že rozdíly mezi skupinami byly patrné už na záznamech mozkové aktivity při narození.

Na sympoziu o dyslexii, které se v srpnu sešlo v Holandsku, D. Molfese konstatoval, že u 22 z 24 dyslektiků bylo možno tuto poruchu rozpoznat dříve. Bohužel se však ukázalo, že podobné varovné příznaky se po narození projevovaly také u řady dětí, z nichž vyrostli zdatní čtenáři. Takže neopodstatněné varování by mohlo způsobit rodičům zbytečné trápení a jejich potomci by se bezdůvodně podrobovali léčení. Na sympoziu to vyvolalo rozsáhlou diskusi.

Také motýli svědčí o oteplování Evropy

Motýli trvale žijící v Evropě se nyní stěhují stále víc na sever. Tvrdí to Camille Parmesan z Národního střediska ekologické analýzy a syntézy v USA i jeho evropští kolegové. Má to být důkazem, že existuje souvislost přemísťování celých populací hmyzu na velké vzdálenosti a oteplování Evropy.

Vědci shromáždili veškeré dostupné údaje o rozšíření motýlů v Evropě a v severní Africe od začátku našeho století. Ukazuje se, že v průběhu uplynulých sta let se 63 % z 35 studovaných nemigrujících druhů motýlů přemístilo o 35–240 km na sever, zatímco pouze 6 % zamířilo na jih.

Klimatologové zjistili, že zvýšení teploty v Evropě o 0,8 °C posunulo klimatické izomery o 120 km severněji, což je údaj odpovídající migraci motýlů.

Aby se vědci ujistili, že tento exodus nemá jiné, neklimatické příčiny (např. přeměnu krajiny na zemědělsky obdělávaný kraj), byly vzaty v úvahu jen ty druhy motýlů, které jsou méně citlivé na zhoršující se životní prostředí. Při stěhování motýlů k severu se dokonce projevuje to, že některé druhy obsadily prostory intenzivně obdělávané a méně pro ně vhodné, než v jakých žily před sto lety.

K čemu přinutí mnohé druhy motýlů další oteplování v 21. století? Nebude to značně drastické? Vždyť Evropa se má v příštím století podle názoru některých klimatologů oteplit o 2–4,5 °C.

Istanbulu hrozí nové zemětřesení

V srpnu bylo neobvyklou událostí zatmění Slunce, především nás však rozrušila jiná přírodní událost – zemětřesení v Turecku. Nejenže jeho ničivost byla předpovězena, ale bohužel se lze obávat, že v příštím desetiletí přijde ještě drtivější zemětřesení, a to přímo pod Istanbulem.

Američtí a turečtí vědci vedení Rossem Steinem z Americké geologické služby v Kalifornii a Aykutem Barkou z Istanbulské techniky studovali r. 1997 sérii deseti největších tureckých zemětřesení, která se odehrála na severoanatolském zlomu. Ten se táhne v délce 1500 kilometrů rovnoběžně s pobřežím Černého moře. Už tehdy tito badatelé přišli na to, že katastrofická zemětřesení se nyní přesunují na západ, takže nejohroženější se jim zdálo být právě přístavní město Izmit u Marmarského moře.

Američtí a turečtí seizmologové očekávají, že letošní zemětřesení podnítí v příštím desetiletí ještě hrůznější katastrofu přímo pod Istanbulem, v oblasti, kde žije deset milionů lidí. Pak by hrozilo, že bude několikrát víc obětí než letos.

Co zachránilo sovětské fyziky?

Čas od času se historie vědy snaží dopátrat odpovědi na tuto otázku. Přestože současné Rusko s otevíráním stalinských archivů příliš nepospíchá, přece jen se vynořují stále nové a nové dokumenty.

Gennadij Gorelik pracující nyní na Bostonské univerzitě a Alexej Koževnikov z Ústavu dějin přírodních věd a techniky Ruské akademie věd diskutují o zákulisí přípravy Všesvazové porady fyziků, která začala tři měsíce pro smutně proslulém zasedání Všesvazové akademie zemědělských věd V. I. Lenina v r. 1948. Trofim Lysenko tam na desetiletí dopředu zlikvidoval genetiku v Sovětském svazu. Také příprava „popravy fyziky“ byla intenzivní – přípravný výbor zasedání, jehož posláním bylo zorganizovat jednotlivá vystoupení, se sešel čtyřicetkrát a působilo v něm sto pracovníků. Stenografický záznam jednání měl přes tisíc stran.

A přesto se toto zasedání, o němž se traduje, že mělo zakázat Einsteinovu teorii relativity a kvantovou mechaniku, nekonalo. Už po desetiletí se objevuje historka, již formuloval fyzik Vitalij Ginzburg. Není nakonec pravdivá?

Podle Ginzburga Kurčatov řekl v dubnu 1949 Berijovi, že veškerá práce na atomové pumě je založena na kvantové mechanice a teorii relativity a že ta puma musí být vyzkoušena do několika měsíců. Berija to prý ohlásil „velikému vůdci a učiteli“, načež zasedání bylo zrušeno.

Koževnikov zastává názor, že jde o fyzikální „folklor“, který nemá s historií nic společného, kdežto Gorelik je přesvědčen, že Ginzburg má pravdu.

Archivy potvrzují, že r. 1952 se atomoví fyzici skutečně odvážili u Beriji protestovat proti ideologickým útokům na fyziku, a to úspěšně. Koževnikov však argumentuje, že o tři roky dříve by něco takového nebylo možné. Nikdo totiž ještě neměl jistotu, že se Kurčatovovi podaří první sovětskou atomovou pumu odpálit. Jeho pozice se upevnila až po výbuchu 29. srpna 1949. A kritika sovětských filozofů se v té době spíše soustřeďovala na osobní útoky, Frenkel byl obviňován z idealizmu, Joffe a Landau z poklonkování před Západem a Kapica s Kedrovem z kosmopolitizmu.

V archivu ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu se podle Koževnikova našly dokumenty, z nichž vyplývá, že se o odklad zasedání nezasloužil Igor Kurčatov svým nátlakem na Beriju, ale tehdejší oficiální představitel sovětské vědy fyzik Sergej Vavilov (bratr umučeného genetika Nikolaje Vavilova) s pomocí tehdejšího šéfa oddělení propagandy a agitace ÚV KSSS Dmitrije Šepilova.

Takže kdo zachránil pozdější laureáty Nobelových cen před téměř jistou smrtí? Kurčatov s Berijou, nebo Vavilov se Šepilovem?

Návrh uskutečnit výše zmíněné zasedání přišel na ústřední výbor z Ministerstva vysokých škol a Akademie věd. Termín byl stanoven na 21. března 1949. V polovině března dodal přípravný výbor texty připravených vystoupení i návrh usnesení včetně pozvánek. Chyběl jen úvodní referát Sergeje Vavilova, nazvaný „Ideologické problémy současné fyziky a úkoly sovětských fyziků“. Předtím už byl dvakrát vrácen k přepracování. Většina členů výboru na Vavilova naléhala, aby ideologické chyby sovětských fyziků kritizoval ostřeji. Vavilov do jisté míry vzdoroval. Nejprve se zasedání mělo přesunout na 10. května. Sekretariát ústředního výboru však termín odložil pro nepřipravenost a ideologická porada se nakonec „utopila“ v byrokratickém úřadě.

Gorelik s tímto výkladem nesouhlasí. Příčinu, proč se zasedání neuskutečnilo, vidí v dobrém taktizování tvůrce sovětské atomové pumy Igora Kurčatova. A Šepilovovu roli vysokého stranického funkcionáře vidí velice negativně.

Gorelik tvrdí, že hlavním motorem přípravy zasedání nebyli filozofové, ale sami fyzikové z Moskevské státní univerzity, kteří nasazovali psí hlavu úspěšnějším fyzikům z Akademie věd, především žákům Mandelštamovy školy. Šlo tedy prý o zcela lidské pohnutky – univerzitní fyzikové se chtěli stát akademiky, zapojit se do aktuálního atomového projektu, dostat se do redakčních rad fyzikálních časopisů. Právě z Mandelštamovy školy vzešli tvůrci ideje vodíkové pumy – Julij Charitonov a Andrej Sacharov, jejichž práce byla v politicko-vědecké hře tehdejšího Sovětského svazu důležitou kartou.

Podle Koževnikova měli fyzikové štěstí, že o jejich ideologickou likvidaci neprojevily zájem stranické špičky, tedy ani Stalin. Gorelik věří v opak, vždyť pootevřené archivy teď například prozradily, že Lysenkovo vystoupení na zasedání Všesvazové akademie zemědělských věd V. I. Lenina redigoval Stalin osobně.

Gorelik a Koževnikov se v diskusi neshodli, každý trvá na svém výkladu. Významné je alespoň to, že byla zveřejněna mnohá dosud neznámá fakta.