Supernova ve Velké Medvědici

Galaxie M 81 (= NGC 3031) ve Velké Medvědici patří k vděčným objektům pro okukování oblohy menšími světelnými dalekohledy. Je od nás vzdálena asi 10,5 milionu světelných let a patří mezi klasické spirální galaxie, na rozdíl od galaxie M 82 ( = NGC 3034), která je na obloze poblíž, tvoří s M 81 zajímavou dvojici, ale vyznačuje se nepravidelnou strukturou se stopami po gigantickém výbuchu v jádře.

Nyní se jí však galaxie M 81 téměř vyrovnala, neboť 28. března 1993 oznámil španělský astronom-amatér Francesco Garcia, že v ní vzplanula supernova, jež vzápětí dostala označení 1993J (jde o 10. supernovu, objevenou r. 1993). Prohlídka četných fotografií galaxie M 81 z doby před výbuchem ukázala, že ještě 9 hodin před Garciovým pozorováním se s budoucí supernovou nic nedělo; po celá desetiletí šlo o hvězdu 21. hvězdné velikosti, jejíž spektrum odpovídalo spektru pozdního červeného veleobra.

Nepřímo tak lze odhadnout, že předchůdce supernovy měl hmotnost nižší než patnáctinásobek hmotnosti Slunce a podle všeho patřil k učebnicovým příkladům hvězdy, která posléze vybuchuje z důvodů vyčerpání termonukleární energie ve svém nitru a následného gravitačního zhroucení (kolapsu) na neutronovou hvězdu. Přitom vzniká na povrchu neutronové hvězdy mocná rázová vlna, která rozmetá řídké vnější vrstvy veleobra, obohatí je o těžké chemické prvky a navenek se projeví jako prudké zjasnění hvězdy - v tomto případě asi dvacetitisícinásobné.

Příznivá poloha objektu pro pozorovatele na severní polokouli i relativní blízkost mateřské galaxie k Zemi způsobily, že okamžitě po první zprávě Světového centra pro astronomické telegramy v Cambridge (USA) se do soustavného sledování supernovy zapojily desítky observatoří na Zemi a také astronomické umělé družice Země.

Supernova dosáhla maxima jasnosti 10,2 magnitudy ve viditelném oboru spektra dne 31. března; od té doby mírně zeslábla, avšak ještě koncem dubna byla jasnější než 12 mag. Její spektrum zpočátku obsahovalo jen úzké interstelární absorpční čáry, vznikající v prostoru mezi supernovou a pozemským pozorovatelem; teprve v dubnu se postupně objevily široké emisní čáry, příslušející rozpínajícím se plynným obalům supernovy a poukazující na rychlost expanze až 13 000 km/s. Pozemní měření byla záhy doplněna o spektroskopii v ultrafialovém pásmu díky neúnavné umělé družici IUE (vypuštěné r. 1978) a také o rentgenová měření družice ROSAT. Zářivý výkon v měkkém rentgenovém oboru spektra (pod 10 keV) dosáhl počátkem dubna 1993 hodnoty 5.10³² W; od té doby rychle slábl.

Radiové záření supernovy 1993J bylo poprvé zjištěno 5. dubna 1993 na frekvenci 15 GHz (centimetrové vlny). Do konce dubna se však nezjistilo žádné mikrovlnné záření. V současné době se supernova intenzivně sleduje všemi dostupnými prostředky, jelikož jde o první relativně jasnou supernovu moderní doby na severní polokouli (jak známo, na jižní polokouli měli pozorovatelé více štěstí, když tam v únoru 1987 vzplanula očima viditelná supernova 1987A ve Velkém Magellanově mračnu - její vývoj sledují astronomové dodnes). Údaje o světelné křivce poskytuje světovému centru mimo jiné Hvězdárna a planetárium M. Koperníka v Brně (právě tam si supernovu na vlastní oči prohlédl autor zprávy).