Učebnicový omyl o žirafím krku

Příroda je natolik rozmanitá, že je často obtížné dopídit se pro řadu různých výjimek nějakého „neprůstřelného“ zobecnění. Po zobecněních je však velká poptávka, zvláště při výuce a v učebnicových textech, v nichž není výčet výjimek až tak důležitý.

Pominu problém některých kantorů dogmaticky lpících na věrohodnosti učebnic, z nichž přitom mnohé zdaleka neodrážejí dnešní poznání světa. Vznikají často přepsáním už přepsaného, takže někdy není problém dohledat kontinuitu některých učebnic k začátku 20. století či ještě ke konci století 19. Zobecněním vznikají „učebnicové pravdy“, které sice mohou studenty poučit, ale také je (v případě chyb) nadlouho zmást. Například přes všeobecné zdůrazňování minimálního významu čichu u ptáků ve skutečnosti celé skupiny ptáků na čich spoléhají při hledání potravy (např. někteří kondoři a trubkonosí), a novozélandský kivi dokonce čichem nejen hledá potravu, ale po savčím způsobu si pachově značí své teritorium!

Krásnou ukázkou učebnicové pravdy, jíž se budeme věnovat blíže, je také počet krčních obratlů u savců. Zatímco s počtem jiných obratlů si savci poměrně dost pohrávají, počet krčních se překvapivě sjednotil na sedmi. ¹⁾ A tak se rádo říká, že všichni savci, ať člověk, myš, žirafa, slon či plejtvák, mají sedm krčních obratlů. Zoologové většinou jedním dechem dodávají, že to neplatí stoprocentně, protože všichni kapustňáci (vodní savci ze skupiny sirén) mají krčních obratlů šest. Proměnlivý počet krčních obratlů mají i lenochodi – konkrétně u lenochoda dvouprstého (Choloepus didactylus) kolísá od šesti po osm, lenochod krátkokrký neboli Hoffmanův (Cholopeus hoffmani) jich má šest a lenochodi tříprstí (rod Bradypus) dokonce devět (nejvyšší známý počet). Přesto jsme tu pak měli zbytek savců, kteří od myši po žirafu mají onu magickou sedmičku a málokterý pramen či přednášející si odpustí tento fakt zmínit, často právě v ustálené formě obsahující onu myš a žirafu. Jenže jako „napotvoru“ to vypadá, že zrovna ta žirafa sedm krčních obratlů nemá. Kde se stala chyba?

Možná v tom, že mnozí zoologové kvůli staré učebnicové pravdě prostě neměli potřebu žirafí krční obratle přepočítávat. To však konečně učinil jeden z nejlepších žijících „kopytníkologů“ Nikos Solounias, mimochodem přední odborník na žirafy, který možná naštěstí ve škole při probírání obratlů chyběl. Detailně srovnal krční a hrudní páteře řady kopytníků včetně pralesní žirafy okapi a normální dlouhokrké savanové žirafy. Výsledek byl dost zřejmý. Žirafa (nikoli okapi) má o jeden krční obratel více a jeden hrudní obratel jí naopak vymizel, což zřejmě také ostatní badatele zmátlo (protože okapi i žirafa měly po sečtení krčních a hrudních obratlů stejně). Můžeme sice argumentovat, že žirafa má vlastně také sedm krčních obratlů a ten poslední, osmý, je ve skutečnosti první hrudní, který se vytvaroval do podoby krčního. Jenže kromě morfologie obratlů mluví proti této verzi také typické připojení svalů a nervů. Tato „obratlová rošáda“ má také zajímavý vliv na siluetu žiraf – krk je posazen dozadu a lopatkový pletenec naopak předsazen – stačí zajít do zoo a uvidíte, jak hrudní kost žiraf nápadně vyčuhuje.

Nakonec je třeba zmínit, že N. Solounias nebyl první, kdo se krčními obratli žiraf zabýval. Už v roce 1908 britský zoolog R. Lankester srovnával krční páteř okapi s krční páteří žirafy a při té příležitosti vyjádřil podezření, že první hrudní obratel žirafy má tvar jako krční obratel – nicméně nedošel ve svých závěrech tak daleko jako N. Solounias. Jsem zvědav, za jak dlouho (jestli vůbec někdy) žirafa zmizí z učebnic a populárněvědeckých knih o přírodě coby příklad savce se 7 krčními obratli…