Hra na čas a svobodu

Spojitost mezi mozkem a myslí vrtá hlavou (mozkem i myslí) učencům a filozofům po celém světě. Nejen je, ale i každého z nás přece zajímá otázka, odkud se berou naše myšlenky, nápady, pocity a postoje – zda je lapáme odkudsi shůry, nebo zda je produkuje mozek (a v tom případě, co se míní slovem „produkuje“). Na jedné straně máme každý dostatek zkušenosti s vlastním myšlením, v čemž se nepříliš lišíme od našich dávných předků, na druhé straně jsou tu neurovědy, které nás – mimo jiné díky moderním zobrazovacím metodám – zahrnují stále větším množstvím empirických poznatků o fungování mozku na různých úrovních drobnosti. Setkají se někdy tyto dvě, charakterem tolik odlišné cesty poznání? Setkají se v míru, nebo v opozici?

Jednou z oblastí, která již nemá k setkání daleko, je výzkum procesů na prahu subjektivního uvědomování, které se přitom týkají věcí tak intimně lidských, jako jsou svobodná rozhodnutí. Neurovědec Benjamin Libet nedávno (ve svých 88 letech) shrnul v knize Mind Time ¹⁾ své proslavené experimenty ze sedmdesátých a osmdesátých let, podle nichž naše mozková kůra jako by věděla o našich rozhodnutích podstatně dřív, než nás napadnou. Naznačím velmi zjednodušeně hlavní experiment: pokusná osoba si má zcela svobodně zvolit okamžik, kdy učiní jistý pohyb (sevře pěst). Současně se jí z temene hlavy snímá pohotovostní potenciál (readiness potential) pro dotyčný pohyb. Co je pozoruhodné: ke změně potenciálu vždy dochází nejen před pohybem, ale i před rozhodnutím (přáním) subjektu pohyb učinit, a to o dobrých 400 milisekund! Což je doba desetkrát větší než obvyklé zpoždění neuronových signálů. ²⁾

Takže se ptáme: Existuje vůbec svobodná vůle? Nebo se osobní svoboda redukuje na deterministickou kauzalitu (v součinnosti se slepou náhodou) v neuronové síti? Jsem vinen, či nevinen svými činy? To jsou právě otázky, které oněm učencům a filozofům vrtají hlavou. ³⁾ Zamysleme se třeba jen nad právě zmíněným Libetovým pozorováním a proberme si – zkusmo a bez hlubší analýzy – několik různých možností jak tento pozoruhodný jev interpretovat. Soudím, že je vždy poučné vymýšlet si více alternativ, včetně těch, které se zdají všelijak pochybné, chybné, úhybné a divné. Právě těmi začnu.

První možnost nás napadne snadno: svobodná vůle neexistuje, je to jen naše iluze (podobně jako máme iluzi pohybu Slunce po obloze). Názor je to častý v historii filozofie i v současné, převážně redukcionistické vědě, myslím však, že bychom se takto zbavili problému příliš ukvapeně. Druhá možnost nám již osobní svobodu neupírá: existuje zpětná kauzalita (chování neuronů je pod přímým vlivem mých budoucích rozhodnutí). To by ovšem vyžadovalo opravdu radikální revizi našeho pojetí kauzality nebo času nebo obojího. Totéž platí pro podobnou (podle mne však ne zcela ekvivalentní) třetí možnost: neurony jsou schopny prekognice (předvídají moje rozhodnutí, aby se mohly včas připravit).

Zbývající tři možnosti se mohou ztát z vědeckého hlediska přijatelnější. Čtvrtá možnost: rozhodování je vědomě svěřeno do péče nevědomých procesů, vědomí si ponechává jen spouštěcí a cenzorskou úlohu. Takto do jisté míry uvažuje i sám Libet. Ještě jsem totiž neprozradil, že v jeho experimentech se ukazuje, že subjekt vždy má navíc možnost vědomě své rozhodnutí v poslední chvíli vetovat (a tím blokovat aktivitu neuronů), a to nejpozději pouhých 50 milisekund před aktivací svalů. Libet sice mluví jen o vetu, ale lze obrátit znaménko a mluvit o spouštěcím příkazu – to, co považujeme za svobodnou vůli, je možná jen jakýsi dohled vyšší, svobodnější (ale lenivější) instance zvané vědomí (což zcela chápu u tak životně nezajímavých aktivit, jako je nahodilé svírání pěsti).

Je tu ovšem ještě jiná, pátá možnost, totiž že subjektivní prožitky jsou datovány pozdějším časem. Čili dochází k nim dříve ve vědomí než na neuronové úrovni, vědomí jim však přiřadí časový údaj až v blízkosti provedení (třeba pro jistotu). Takové „falešné“ datování by nás nemělo překvapit: jiné Libetovy experimenty svědčí (naopak) o antedatování zpožděně uvědoměných počitků.

A nakonec si ponechávám šestou možnost, která vlastně problematizuje sám způsob formulace některých předchozích interpretací: subjektivní časová škála je principiálně nesouměřitelná s objektivní časovou osou neuronových procesů. Doména našich vnitřních prožitků, myšlenek a pocitů, včetně subjektivních časových relací, ovlivněných obsahem oněch prožitků, je jedna věc, zatímco doména procesů, signálů a aktivit našeho nervového systému, vztažených k údajům laboratorních měřidel času, je věc druhá. Dosavadní (i Libetovy) interpretace experimentů, v nichž se mluví o korelacích a časových vztazích mezi zmíněnými dvěma doménami, vždy tiše předpokládají jednu společnou, absolutní a lineární časovou osu, na kterou se snažíme promítat a tím srovnávat události z obou domén.

Zdalipak není třeba dávat si větší pozor na smysl slov užívaných právě při přechodu z jedné domény do druhé? I já jsem zde klidně psal: „dříve než“, „později než“, „předcházet“, „zpoždění“, „zpětná kauzalita“, „prekognice“, „falešné datování“, „antedatování“…