Evoluce pohlavního rozmnožování

„Láska je láska, když chodí kluci s holkama.“ Tak praví Lucie Bílá. Vzápětí ovšem dodává, že „láska je láska, když chodí kluci s klukama a holky s holkama“, jinými slovy, když někdo s někým (patrně někam) chodí. Původně jednoduchá a jednoznačná definice se tím značně komplikuje. Ve své nové verzi tak sice definice zahrnuje daleko širší spektrum speciálních případů, nelze se však zcela ubránit pocitu, že se tak děje na úkor její věcné správnosti. V zájmu objektivity však nutno přiznat, že obdobné rozpaky při snahách definovat či jinak vymezit některé aspekty pohlavního rozmnožování a jevů průvodních zakoušejí spolu s interprety populárních písní i vědci. Již samotná existence pohlavního rozmnožování je totiž jednou z největších záhad současné evoluční biologie.

Pohlavní rozmnožování se vyskytuje v naprosto převažující míře téměř u všech skupin organizmů. S určitými formami pohlavních procesů se setkáváme nejen u bakterií (konjugace bakterií vedoucí k přenosu genetické informace z jedné bakteriální buňky do druhé), ale dokonce i u některých virů (vznik rekombinantního potomstva prostřednictvím výměny segmentů DNA u virů se segmentovaným genomem, či vnitromolekulární rekombinace, ke které dochází například u některých skupin RNA-virů). U jednobuněčných eukaryotických organizmů (prvoků, kvasinek, řas apod.) byly popsány nejrůznější formy pohlavního rozmnožování u mnoha skupin. Není přitom vyloučeno, že ty skupiny, u kterých pohlavní procesy neznáme, choulostivější fáze svého životního cyklu pouze lépe skrývají před indiskrétními pohledy dnešních výzkumníků. Pro tuto možnost svědčí nejen logika věci - případnou existenci pohlavního rozmnožování u bičenky poševní (Trichomonas vaginalis) lze snad dokázat (zrovna tak jako případnou existenci hejkala v křivoklátských hvozdech), jeho absenci však nikoli - ale i skutečnost, že počet skupin organizmů s výhradně nepohlavním způsobem rozmnožování uváděných v učebnicích se s postupným hromaděním biologických poznatků neustále zmenšuje. Pro naprostou většinu mnohobuněčných organizmů je pohlavní rozmnožování nejdůležitějším a často také jediným možným způsobem reprodukce. Z obratlovců se nepohlavně rozmnožují pouze některé ryby, obojživelníci a plazi. U ptáků údajně existuje linie nepohlavně se rozmnožujících krocanů (velmi špatně se rozmnožujících)1) a u savců zatím nebylo nepohlavní rozmnožování nikdy pozorováno (jediný příklad nepohlavního rozmnožování u člověka, tradovaný ve starší literatuře2), má patrně na svědomí nesprávný překlad, řecké parthenos znamená nejen panna, ale také, kromě jiného, dívka či mladá žena). Nepohlavně se rozmnožující druhy organizmů jsou navíc evolučně mladé a vznikaly v rámci pohlavně se rozmnožujících skupin organizmů (taxonů) teprve druhotně, v důsledku jejich přizpůsobování určitým ekologickým faktorům, například parazitickému způsobu života. To lze odvodit ze skutečnosti, že v příbuzenstvu daných asexuálních druhů se vyskytují druhy sexuální a že asexuální druhy představují na fylogenetických stromech pouze jednotlivé krátké vzájemně izolované koncové ratolesti (jednotlivé druhy a rody), nikoli však rozsáhlejší větve vzájemně rozrůzněných vyšších taxonů (čeledě, třídy a kmeny). Jako jediná výjimka se v evoluční literatuře často uvádí kmen vířníci (Rotatoria), který je patrně fylogeneticky poměrně starý a v jeho rámci nebyly dlouho známy pohlavně se rozmnožující druhy. V současné době však bylo i zde nalezeno několik pohlavně se rozmnožujících druhů, takže můžeme předpokládat, že předci vířníků se rozmnožovali pohlavně.

S absolutní převahou pohlavního rozmnožování u většiny skupin organizmů přitom ostře kontrastují jeho zjevné nevýhody, patrné i při jednoduchém srovnání obou typů rozmnožování. Uvádím následujících

sedm nevýhod pohlavního rozmnožování:

• Poloviční rychlost rozmnožování. Populace partenogeneticky se rozmnožujícího druhu, tj. druhu, u kterého samice produkuje nepohlavní cestou další partenogenetické dcery a kde se tudíž vůbec nevyskytují samci, se v ideálních podmínkách může zvětšovat dvojnásobnou rychlostí oproti populaci druhu, který „utápí“ polovinu svého rozmnožovacího potenciálu v produkci samců.
• Vyřeďování vlastního genetického materiálu. U nepohlavně se rozmnožujícího druhu předává matka veškeré své geny do následujících generací. U pohlavně se rozmnožujícího druhu obsahují buňky potomků polovinu genů od otce. Proto i polovina pohlavních buněk produkovaných těmito potomky obsahuje pouze kopii genu pocházející od otce. Přitom v průběhu evoluce přežívají ty geny, které dokáží zabezpečit přenos co největšího počtu svých kopií do dalších generací. Vznik a přetrvávání genu zajišťujícího pohlavní rozmnožování a snižujícího tak na polovinu svou šanci být přenesen do dalších generací se musí nutně jevit jako evoluční nesmysl.
• Rozpad osvědčených genových kombinací. O životaschopnosti jedince rozhoduje v převážné míře jedinečná a v podstatě neopakovatelná kombinace variant (alel) jednotlivých genů nacházející se v jeho genomu. Jestliže se jedinec dožil pohlavní dospělosti, potom v praxi osvědčil, že má kvalitní kombinaci alel. V průběhu nepohlavního rozmnožování se předává kombinace alel rodiče potomkům v nezměněné podobě. Naproti tomu při pohlavním rozmnožování vznikají zcela nové, přirozeným výběrem zatím neotestované kombinace alel. Přitom se může ukázat, že mnohé z těchto kombinací nejsou životaschopné či alespoň je jejich životaschopnost menší než u obou kombinací rodičovských.
• Existence pohlavního rozmnožování vyžaduje udržovat složitý fyziologický a molekulárně biologický aparát. Zatímco nepohlavní rozmnožování je děj v podstatě jednoduchý, vyžaduje pohlavní rozmnožování existenci celé řady složitých molekulárněbiologických, biochemických, fyziologických i anatomických struktur. Je příznačné, že mitóza (prosté dělení buňky) trvá od 15 minut do 4 hodin, zatímco meióza (redukční dělení, v jehož průběhu vznikají buňky pohlavní) trvá minimálně 10 hodin, u mnohobuněčných organizmů pak až 100 hodin.
• Pohlavní rozmnožování představuje většinou značně časově i energeticky náročnou činnost. V průběhu pohlavního rozmnožování se živočichové často vystavují zvýšenému riziku, že je napadnou dravci.
• Pohlavní rozmnožování zvyšuje možnost šíření parazitických organizmů v populaci. V průběhu pohlavního rozmnožování spolu musí velmi těsně komunikovat jednotliví členové populace. Je lhostejno, zda jde přímo o fyzický kontakt jedinců v průběhu kopulace, nebo o kontakt samotných pohlavních buněk (gamet) při vnějším oplození. Už samotný fakt, že při pohlavním rozmnožování si musí být příslušníci téhož druhu nablízku, byť ne vždy v přímém fyzickém kontaktu, mnohonásobně zvyšuje účinnost přenosu parazitů mezi jedinci hostitelské populace. Selekční tlaky parazitických organizmů se přitom považují za jeden z nejdůležitějších faktorů evoluce, schopnost úspěšně odolávat těmto tlakům patrně nejdůležitější měrou rozhoduje o ekologickém i evolučním přežití populace i druhu.
• Existence kritické velikosti populace. Pohlavní rozmnožování vyžaduje, aby se vzájemně střetávali jedinci v populaci. Pravděpodobnost jejich střetu přitom závisí na hustotě jejich populace. Zatímco účinnost nepohlavního rozmnožování se nemění při různých populačních hustotách, účinnost pohlavního rozmnožování s klesající hustotou populace klesá. Pro každý pohlavně se rozmnožující druh tedy existuje kritická hustota, pod kterou se již populace nemůže dostatečně efektivně rozmnožovat a je proto odsouzena k zániku. Pro založení nové populace u nepohlavně se rozmnožujícího druhu stačí i legendární jedna oplozená samička , pro úspěšnou kolonizaci nové lokality je u pohlavně se rozmnožujícího druhu nutná určitá minimální velikost zakladatelské populace.

Zatímco nevýhody pohlavního rozmnožování jsou zcela zjevné, jeho výhody se hledají podstatně hůře

a nalézaná řešení nás ne vždy zcela uspokojí. Přesto dnes existuje řada hypotéz vysvětlujících, jak pohlavní rozmnožování mohlo vzniknout a proč v současnosti v přírodě převládá. Tyto hypotézy je možno rozdělit do čtyř základních skupin:

Sexualita zvyšuje vývojové možnosti (evoluční potenciál) druhu.

Sexualita zvyšuje biologickou zdatnost (fitnes) jedince.

Vznik sexuality je jednosměrnou evoluční pastí.

Sexualita byla organizmům vnucena jinými organizmy.

Sexualita jako prostředek zvyšující evoluční potenciál druhu

Historicky nejstarší hypotézy vysvětlující význam pohlavního rozmnožování vycházely z představy, že evoluce pohlavně se rozmnožujících druhů probíhá rychleji, nebo se může dostat dále než evoluce druhů s rozmnožováním nepohlavním. Do této skupiny patří například následující čtyři hypotézy.

• Možnost současné selekce ve prospěch několika výhodných mutací:

  Jestliže se v populaci nepohlavně se rozmnožujících organizmů vyskytne současně několik výhodných mutací, potom pouze nejvýhodnější z nich bude v populaci fixována, tj. její nositelé postupně vytlačí jedince z původní mateřské populace i nositele ostatních výhodných mutací. Teprve když vznikne některá původní mutace znova, tentokrát ovšem u nositele vítězné nejvýhodnější mutace, může být rovněž fixována. Naproti tomu vyskytne-li se současně několik výhodných mutací v populaci pohlavně se rozmnožujících organizmů, mohou se fixovat všechny, neboť v důsledku křížení nositelů dvou různých výhodných mutací budou genetickou rekombinací vznikat i potomci nesoucí obě výhodné mutace. Nositelé dvou mutací budou zvýhodněni oproti zástupcům mateřské populace i oproti svým rodičům nesoucím pouze po jedné výhodné mutaci. Fixace výhodných mutací u nepohlavně se rozmnožujících organizmů tak může probíhat pouze postupně, u pohlavně se rozmnožujících organizmů i paralelně, a tedy rychleji.

• Zbavování se sousedství nevýhodných mutací:

  Dojde-li k výhodné mutaci u individua nesoucího ve svém genomu mutaci nevýhodnou, nemůže se výhodná mutace u nepohlavně se rozmnožujících organizmů fixovat, případně se fixuje i s mutací nevýhodnou. Naproti tomu u pohlavně se rozmnožujícího druhu se výhodná mutace dříve či později v procesu genetické rekombinace zbaví svého nepříjemného sousedství a  přestěhuje se do chromozomu neobsahujícího nevýhodnou mutaci.

• Udržování různorodosti (polymorfizmu) v populaci:

  U nepohlavně se rozmnožujících organizmů se dědí genetická výbava jedince (genotyp) z generace na generaci. Nositelé nevýhodných genotypů jsou v procesu přirozeného výběru odstraňováni z populace i se svým unikátním genotypem. Naproti tomu u pohlavně se rozmnožujících organizmů vznikají v každé generaci nové genotypy jakožto kombinace genů pocházejících od obou rodičů. Tak se v každé generaci obnovují s určitou pravděpodobností i genotypy nevýhodné. Tyto genotypy se však za změněných vnějších podmínek mohou ukázat jako výhodné. Pohlavně se rozmnožující druh si tedy dokáže uchovávat ve skryté podobě určité množství polymorfizmu, což mu umožňuje rychleji se evolučně přizpůsobovat měnícím se přírodním podmínkám.

• Udržování diploidního stavu genomu:

  Většina vyšších organizmů je diploidních, tj. genetická výbava jedince je v buněčném jádře obsažena ve dvou kopiích. U nepohlavně se rozmnožujících organizmů není možné trvale udržovat genetickou informaci v jádře ve dvou funkčních kopiích. Jedna kopie od kteréhokoli genu je dříve či později inaktivována vznikem škodlivých mutací. Vzhledem k tomu, že od každého genu existuje ještě druhá kopie, nejsou nositelé škodlivých mutací nikterak znevýhodněni a nejsou proto přirozeným výběrem odstraňováni z populace. Z tohoto důvodů se původně diploidní druh, jenž se přestane pohlavně rozmnožovat, časem přemění na druh z funkčního hlediska haploidní (tj. s jedinou funkční kopií od každého genu v buněčném jádře). U pohlavně se rozmnožujících druhů toto nebezpečí nehrozí, neboť u některých potomků se nutně sejdou obě mutované nefunkční varianty (alely) od příslušného genu a tito jedinci jsou přirozeným výběrem eliminováni z populace. U pohlavně se rozmnožujících organizmů tedy existuje neustálý selekční tlak na uchování diploidního stavy genomu. Diploidní stav genomu je pro organizmy výhodný z několika důvodů: umožňuje reparaci některých mutací, urychluje evoluci nových genů (nové geny mohou vznikat z nadbytečných kopií genů starých) a podle některých domněnek umožňuje vznik mnohobuněčných organizmů.

Sexualita může zvětšovat evoluční zdatnost jedince

Hypotézám uvažujícím o sexualitě jako o mechanizmu zvyšujícím evoluční potenciál druhu se často vytýká, že předpokládají působení mezidruhové selekce, tj. že vycházejí z představy, že pohlavně se rozmnožující druhy vytěsnily v průběhu evoluce druhy rozmnožující se nepohlavně. O účinnosti mezidruhové selekce se však v současnosti spíše pochybuje. Většinou se totiž předpokládá, že znak, který je výhodný z hlediska druhu a přitom nevýhodný z hlediska jedince, se nemůže dlouhodobě udržet, či dokonce trvale fixovat v populaci. Jedinci, kteří takový znak (například právě pohlavní rozmnožování) ztratí, totiž v populaci kteréhokoli druhu rychle převládnou, bez ohledu na to, zda to je či není výhodné pro druh jako celek. Proto se hledají hypotézy, které by vysvětlily, proč v populaci pohlavně se rozmnožujících druhů nepřevládnou nepohlavně se rozmnožující jedinci, jinými slovy, hledá se přímá výhoda, jakou přináší pohlavní rozmnožování pohlavně se rozmnožujícímu jedinci. Do této kategorie lze zařadit následující hypotézy:

• Oprava mutací. U mnohých druhů, jejichž příslušníci se mohou rozmnožovat nepohlavně, musí být série nepohlavních množení čas od času přerušena množením pohlavním, jinak daná populace postupně degeneruje, množí se čím dál pomaleji a nakonec zcela vyhyne. Jediný cyklus pohlavního množení pak dokáže geneticky omladit danou populaci, obnoví její rozmnožovací potenciál a umožní jí další existenci. Obecně se předpokládá, že v průběhu pohlavního množení byly nějakým zatím neznámým mechanizmem opraveny mutace a poškození genetického materiálu, které se nahromadily během období nepohlavního množení.
• Snižování vzájemné konkurence mezi sourozenci. U nepohlavně se rozmnožujících organizmů neexistují mezi sourozenci genetické rozdíly. Naproti tomu u pohlavně se rozmnožujících organizmů dědí každý z potomků náhodnou kombinaci otcovských a mateřských genů, takže genom kteréhokoli potomka je unikátní. Potomstvo z nepohlavního rozmnožování má stejný genom, a tedy i stejné ekologické požadavky na prostředí, naproti tomu potomstvo z pohlavního rozmnožování se liší co do svých genomů, a tedy i co do svých ekologických nároků. Proto si potomci pohlavně se rozmnožujících organizmů vzájemně méně konkurují při využívání zdrojů vnějšího prostředí a mohou tyto zdroje účinněji, a tedy i účelněji využít.
• Výběr jedinců ideálně přizpůsobených danému stanovišti. Tato hypotéza předpokládá, že u mnohých druhů organizmů obsazuje jednotlivá stanoviště velké množství potomků pocházejících dílem od stejných, dílem od různých rodičů. Mezi těmito potomky pak dochází k intenzivní vnitrodruhové kompetici, při které všichni až na jednoho podmínkám daného stanoviště ideálně přizpůsobeného jedince zahynou. U nepohlavně se rozmnožujícího druhu jsou všichni potomci stejní, patrně ideálně přizpůsobení průměrnému stanovišti, na které se mohou dostat. U pohlavně se rozmnožujícího druhu je každý potomek unikátní co do své genetické výbavy, a tedy i co do svých ekologických nároků. Průměrná ekologická přizpůsobenost, a tedy i průměrná biologická zdatnost potomků z nepohlavního rozmnožování na určitém stanovišti tedy bude patrně větší než průměrná zdatnost potomků pocházejících z pohlavního rozmnožování. Zároveň však nejlépe (i nejhůře) přizpůsobení jedinci se budou vždy vyskytovat mezi potomky z pohlavního rozmnožování. Vzhledem k tomu, že na každém stanovišti přežije pouze ideálně přizpůsobený jedinec, budou evolučně zvýhodněni jedinci rozmnožující se pohlavně.
• Snížení podobnosti mezi rodičem a jeho potomky. Pro jedince může být výhodné lišit se v biologických vlastnostech od svých rodičů. V některých situacích dochází k tomu, že genotyp, který se nejlépe osvědčil v jedné generaci, se nejhůře uplatní v generaci následné. Za těchto podmínek jsou zvýhodněni jedinci rozmnožující se pohlavně, neboť mezi jejich potomky se objeví jedinci s jiným genotypem, než mají oni sami. Jako příklad může sloužit živočišný druh, který je neustále vystaven silnému selekčnímu tlaku ze strany parazitů. V každé generaci přežijí pouze rezistentní jedinci. Ti dají v další generaci vznik nové populaci jedinců, kteří jsou sice rezistentní vůči původnímu kmenu parazita, ale vzhledem ke své genetické uniformitě (pocházejí od několika málo předků, kteří přežili poslední epidemii) mohou snadno padnout za oběť jinému kmenu či jinému druhu parazita. Evoluce parazitů přitom probíhá rychleji než evoluce hostitelů, už jen proto, že generační doba je kratší a počty potomků větší. Dokáží se proto rychle přizpůsobit vzniklé situaci a naučí se nejlépe rozmnožovat právě v nejhojnější variantě hostitele, tedy v té, která byla v minulé generaci nejodolnější, a tedy nejúspěšnější. Jediná účinná protistrategie ze strany hostitele je produkovat pokud možno různorodé potomstvo (tedy rozmnožovat se pohlavně), neboť pouze tak je možno zajistit, že alespoň někteří potomci přežijí jednotlivé vlny epidemií.

Vznik pohlavního rozmnožování může být jednosměrnou evoluční pastí

Hypotézy evoluční pasti předpokládají, že vznik pohlavního rozmnožování představuje jednosměrnou evoluční cestu, z níž, jakmile na ni určitý druh vstoupí, již není návratu. Jednosměrnost vzniku pohlavního rozmnožování může být například způsobena tím, že u pohlavně se rozmnožujících organizmů se může nahromadit určité množství nefunkčních variant jednotlivých životně nezbytných genů (tj. recesivních letálních alel). Tyto alely za přítomnosti funkční alely pocházející od druhého rodiče (tj. v heterozygotním stavu) svému nositeli příliš neškodí, ale za situace, že jedinec zdědil od obou rodičů stejnou nefunkční alelu (tj. v homozygotním stavu), činí svého nositele neschopným života. Jestliže se jedinec rozmnožuje pohlavně, je pravděpodobné, že potomstvo bude mít všechny své nefunkční geny v heterozygotním stavu. Otec i matka si totiž nesou ve svém genomu jedinečnou kombinaci letálních alel a vzhledem ke vzácnosti těchto alel není pravděpodobné, že by se v některé z nich shodovali. Naproti tomu, kdyby se některý jedinec z takovéto populace rozmnožil nepohlavně, prostým zdvojením počtu chromozomů v pohlavních buňkách, byli by jeho potomci ve všech genech homozygotní. Jednotlivé letální geny by se proto mohly projevit a potomci by nebyli schopni života.

Jinou evoluční past může představovat genový vtisk (imprinting) u organizmů s vnitřním oplozením. Tento jev je znám například u savců a projevuje se tím, že některé geny pocházející z pohlavních buněk otce a pohlavních buněk matky plní ve vývoji embrya nestejné funkce. Kopie určitého genu pocházející ze spermie může být v embryu aktivní a řídit například produkci růstového faktoru, zatímco kopie téhož genu pocházející z vajíčka nemusí být vůbec přepisována. Takovéto podivné chování genů může být z hlediska otce a matky vysoce účelové, oba jedinci určitým způsobem modifikují, a tedy naprogramují geny ve svých pohlavních buňkách, aby po vzniku zárodku hájily zájmy svého původního nositele, často i na úkor zájmů druhého rodiče. Ve výše zmíněném příkladě se snaží samec naprogramovat své geny takovým způsobem, aby vznikající zárodek (embryo) byl co největší, a to i na úkor ostatních vyvíjejících se zárodků, popřípadě na úkor celkového zdravotního stavu matky. Ostatní zárodky totiž mohou mít jiné otce (jev u savců a ptáků velmi častý) a ani určité poškození matky v průběhu gravidity či při porodu není z hlediska otce u mnoha druhů živočichů na závadu, neboť příští potomstvo může mít s jinou samicí. Samice musí programovat své geny, aby v zárodku kompenzovaly příslušné aktivity genů otcovských. Ve výše uvedeném případě to patrně dělá i tak, že programuje své geny k syntéze receptorových bílkovin schopných vychytávat, a tedy zneškodňovat růstový faktor syntetizovaný pod vlivem otcovských genů. Jestliže při embryogenezi dochází k podobnému zápasu otcovských a mateřských genů, potom je téměř vyloučeno, že by daný druh mohl přejít z pohlavního na nepohlavní způsob rozmnožování a že by mohl vzniknout vývojeschopný zárodek například splynutím dvou samičích pohlavních buněk (chyběla by mu produkce růstového faktoru).

Sexualita mohla být organizmům vnucena jinými organizmy

Tato hypotéza předpokládá, že pohlavní rozmnožování nemusí být nikterak výhodné pro druh, u kterého se vyskytuje, může na jeho úkor dokonce zvýhodňovat druh jiný, a přesto může být v průběhu evoluce u mnoha druhů fixováno. Do oblasti zábavné beletrie můžeme vykázat představy, že tak jako virus vztekliny dokáže přeprogramovat nakaženou lišku, aby kolem sebe kousala a tím šířila vzteklinu, mohou bakterie rodů Treponema či Neisseria naprogramovat svého hostitele, aby se začal rozmnožovat pohlavně a umožnil tak další šíření pohlavně přenosných chorob příjice a kapavky. (Do oblasti zábavné beletrie ovšem rozhodně nepatří představy, že původci některých pohlavních chorob mohou nejrůznějším způsobem zvyšovat pohlavní aktivitu či promiskuitu hostitele a tak přispívat k svému efektivnějšímu šíření.)

Působení parazitů jakožto hlavní hnací motor vzniku pohlavního rozmnožování se však mohlo velmi snadno uplatnit u jednobuněčných organizmů. Například u bakterií jsou geny řídící pohlavní proces, bakteriální konjugaci, obsaženy na plazmidu, který je v průběhu konjugace přenášen z buňky do buňky. Bakteriální buňka přitom z přenosu plazmidu F nemá žádný užitek, jediný, kdo na něm jednoznačně vydělá, je samotný plazmid F. Ten infikuje další bakteriální buňku, v níž se může dále množit. Bakteriální buňka je přinucena věnovat část své energie na syntézu plazmidu DNA a na syntézu bílkovin vytvářející pohlavní pillus (jakýsi můstek propojující dvě konjugující bakterie). Bakterie infikovaná plazmidem F, a tedy schopná pohlavního rozmnožování, je tedy evidentně znevýhodněna oproti svým konkurentům, vzhledem k infekčnímu charakteru plazmidu však nositelé plazmidu v populaci nakonec převládnou. Evoluce plazmidů F došla nakonec tak daleko, že některé začaly kódovat i geny, které jsou výhodné pro hostitelskou bakterii. Plazmidy R, tj. plazmidy obsahující gen či geny pro rezistenci vůči některým antibiotikům, se tak mohou u bakterií šířit mnohem efektivněji než jednodušší plazmidy F, neboť za určitých okolností (v přítomnosti antibiotik) mohou svou hostitelskou buňku dokonce zvýhodňovat.

Také sekvence genů řídících pohlavní rozmnožování u některých prvoků a hub vykazují řadu znaků svědčících o parazitickém původu těchto genů, tato problematika však přesahuje rámec našeho článku, takže nezbývá než čtenáře odkázat na příslušnou literaturu3).

Pohlavní rozmnožování je pohlavní rozmnožování. Jak vzniklo, proč vzniklo a proč se v přírodě tak úspěšně udržuje, nevíme a možná ani nikdy s jistotou vědět nebudeme. Jestli vám však bude někdy nějaký biolog tvrdit, že je sexualita evolučně nevýhodná a že tedy z hlediska darwinizmu nikdy vzniknout neměla, tak ho neberte příliš vážně. Ostatně představte si, co by asi na to řekl K. H. Mácha. Nejspíš smíchy by řval, a byl by v pase zlomenej.