200 let očkování proti pravým neštovicím

Pravé neštovice (variola) patřily v lidské historii k nejobávanějším infekčním chorobám. Neštovicím v minulosti podlehly stamiliony lidí a tato choroba mnohdy významně ovlivnila vývoj historie. Právě před dvěma sty lety provedl anglický lékař Edward Jenner první účinné a bezpečné očkování vakcinálním virem a stál tak u samého počátku unikátního procesu, který vyvrcholil eradikací neštovičného viru a definitivním zlikvidováním této choroby. Objevení jednoduché a bezpečné metody očkování stálo na samém počátku vědeckého boje proti infekčním chorobám a patří k nejvýznamnějším úspěchům medicíny.

Původcem onemocnění

je virus ze skupiny neštovičných virů (Poxviridae), který se vyskytoval ve dvou variantách – jedna byla původcem pravých neštovic (variola major) a druhá varianta způsobovala lehčí formu onemocnění – variolu minor, tzv. alastrim. Kromě viru lidských neštovic existuje řada neštovičných virů způsobujících onemocnění zvířat – opic, ovcí, králíků, krav a dalších. Některé z nich – například virus opičích neštovic, kravských neštovic či virus infekčních hrbolů dojičů, jsou přenosné na člověka a mohou způsobit i vážné onemocnění. Například infekce virem opičích neštovic způsobuje u lidí stejně nebezpečné onemocnění jako pravé neštovice; nebezpečí vzniku větší epidemie ovšem nehrozí, neboť mezilidský přenos infekce je omezený a nepřesahuje 4 generace kontaktů.

Původ varioly není zcela jasný. Řada starých zpráv o epidemiích neposkytuje dostatek informací k tomu, aby bylo možno soudit jednoznačně na variolu. Například onemocnění Egyptských, o kterém se píše v Bibli (Mojžíš II, 9), není považováno za neštovice. Na tváři mumie faraona Ramesse VI. jsou ovšem patrné stopy po vyrážce, která by mohla být neštovicemi; avšak vzhledem k tomu, že v rozsáhlé egyptské literatuře zprávy o podobné epidemii nejsou, lze soudit, že se v Egyptě vyskytovala spíše variola minor, která má obvykle lehký průběh. Za pravlast varioly major bývá považována Indie, kde se pravděpodobně nakazili vojáci Alexandra Makedonského. Pomalý přesun vojsk a nízká zalidněnost procházených oblastí tehdy zabránily zavlečení infekce do Evropy. Variolou byla pravděpodobně epidemie, která postihla etiopská vojska při obléhání Mekky v 5. století, jak je o tom zmínka v Koránu v súře č. 105 Slon. Od tohoto století se také pravidelně objevují zprávy o výskytu neštovic v Evropě (Marius z Avenches, Gregor z Tours). První popis průběhu varioly podal v 9. století arabský lékař Rhazes, dokonalý klinický popis pochází ze 17. století od slavného anglického lékaře T. Sydenhama. Postupně v průběhu středověku a později v době velkých zeměpisných objevů byla variola zavlečena prakticky do všech částí světa (Ameriky, Jižní Afriky, Grónska), kde pak měly epidemie zvláště devastující dopad na původní zcela neimunní obyvatelstvo. Následkem epidemií neštovic tak došlo k vymření celých kmenů a národů.

Mezi známé oběti neštovic patřil král Ludvík XV., ruský car Petr II., který na neštovice zemřel ještě před svou korunovací, rakouský císař Josef I., či princ Leopold Lotrinský, ženich Marie Terezie, jehož smrt způsobila, že se s Marií Terezií oženil jeho bratr František Lotrinský. Ostatně neštovice prodělala v padesáti letech i sama tato panovnice a vypráví se, že kvůli nepěkným jizvám na tváři, které jí po onemocnění zůstaly, nechala ze svého okolí odstranit všechna zrcadla.

Variola

nebo také pravé či černé neštovice bylo těžké, vysoce nakažlivé onemocnění se smrtností dosahující běžně 10 až 30 procent. V panenských populacích (např. u amerických Indiánů) přesahovala úmrtnost při prvním kontaktu až 50 procent. Smrtnost formy alastrim byla výrazně nižší – jen asi 1 až 2 procenta. Přenos infekce probíhal vzdušnou cestou prostřednictvím kapének nebo kontaminovaným prachem a vstupní branou infekce byla obvykle sliznice horních cest dýchacích. Po inkubační době trvající většinou 12 dní začalo prodromální období s vysokými horečkami, bolestmi hlavy, svalů, kloubů a jinými necharakteristickými příznaky. Po dvou až třech dnech horečky poklesly a nemocnému se ulevilo, takže se zdálo, že onemocnění skončilo. Zlepšení však bylo většinou jen přechodné a po jednom dnu se vysoké herečky vrátily a došlo k výsevu typické vyrážky – nejprve skvrn, které se rychle měnily v puchýře naplněné čirou tekutinou, jež se rychle hnisavě zkalila. Takto puchýře hnisaly obvykle 6. až 7. den nemoci, horečka v tomto období dosahovala vrcholu a celkový stav pacienta byl velmi těžký. K úmrtí docházelo většinou právě v tomto období; když nemocný tyto dny přežil, jeho stav se začal zlepšovat, horečka klesala, puchýře zasychaly a měnily se ve strupy. Odlučování strupů trvalo 3 – 4 týdny a vzhledem k tomu, že hnisání pronikalo až do podkožního vaziva, po zhojení se vytvářely pravidelně (na rozdíl od planých neštovic) trvalé jizvy. Protože nejvíce vyrážky bylo obvykle v obličeji, mnoho nemocných bylo jizvami zohyzděno na celý život (viz české úsloví „poďobaný od neštovic“). Zakladatel českého infekčního lékařství prof. Bohumil Eiselt ve své vynikající učebnici Rozpravy o nemocech sdělných z r. 1904 píše, že hrůza ze zohyzdění byla často větší nežli strach ze smrti. Mimo kůži se vyrážka vysévala také na sliznicích a například postižení oční rohovky mívalo často za následek oslepnutí.

Léčebné možnosti byly vzhledem k virovému původu onemocnění velmi omezené; v novější době bylo možno u osob v kontaktu s nákazou podat v prvních dnech inkubační doby jedno z prvních klinicky používaných protivirových chemoterapeutik – methisazon nebo hyperimunní globulin. Jejich podání pacientům s rozvinutým onemocněním však již bylo téměř bez účinku. Proto se odedávna činily pokusy, jak onemocnění předcházet. Prastarou metodou aktivní imunizace byla variolizace.

Variolizace

je metoda aktivní imunizace neštovičným virem, která byla známa již ve staré Číně, Indii i Africe. Principem variolizace bylo uměle vyvolat slabou místní infekci (obvykle jen omezený počet neštoviček s mírnými celkovými příznaky), která však vedla k vzniku solidní imunity a tak zabránila vzniku těžké infekce celkové. Metod variolizace bylo několik – šňupání prachu z rozdrcených neštovičných strupů, vkládání tamponů s prachem do nosu, oblékání košilek kontaminovaných hnisem po nemocných dětech nebo skarifikace – do škrábnutí kůže jehlou, nožem nebo skalpelem byl vpraven hnis z neštovičných puchýřů nemocné osoby.

Právě tuto metodu poznala za svého pobytu v Cařihradu manželka anglického vyslance lady Mary Wortley Montague, která nechala r. 1717 očkovat svého syna a po svém návratu do Anglie v roce 1721 se stala nadšenou propagátorkou variolizace. První variolizace byla v Anglii pokusně provedena na 6 odsouzencích k smrti a posléze na 5 sirotcích. Pokusy dopadly dobře, a proto nechal své děti očkovat i král Jiří I. Variolizace se pak rychle rozšířila do ostatních evropských zemí (r. 1768 se např. nechali očkovat carevna Kateřina a její syn Pavel).

Variolizace byla velmi účinná, problémem však bylo, že u řady očkovanců nedošlo k rozvoji pouze omezené lokalizované infekce, ale propuklo těžké celkové onemocnění, které pak končilo zohyzděním nebo smrtí stejně často jako přirozená infekce. Protože byl materiál získáván z lidských dárců, přenášely se někdy zároveň i jiné závažné infekce, jako např. syfilis, růže, žloutenka apod. Další nevýhodou byla skutečnost, že očkovaný byl i při nekomplikovaném průběhu po určitou dobu stejně nebezpečným zdrojem infekce pro své okolí jako nemocný. Pro tyto zjevné nevýhody měla variolizace oprávněně řadu odpůrců. Bylo třeba nebezpečnou variolizaci nahradit metodou srovnatelně účinnou, ale bezpečnější, a tuto novou metodu – vakcinaci – objevil, propracoval a publikoval anglický venkovský lékař Edward Jenner.

Vakcinace

Mezi anglickými venkovany v 18. století existovala zkušenost, že lidé, kteří se nakazili kravskými neštovicemi, nemohou dostat neštovice pravé a jsou tak před touto chorobou dlouhodobě chráněni. Infekce kravskými neštovicemi přitom probíhala obvykle pouze s mírnými celkovými příznaky a omezeným počtem neštoviček, takže nehrozilo ani nebezpečí smrti, ani zohyzdění. Podobné zkušenosti měli také sedláci ve Francii, Holandsku, severním Německu a podle A. Humboldta dokonce i mexičtí pastevci. Na základě těchto pověstí byly činěny pokusy chránit se před neštovicemi pomocí umělé infekce od krav. Existují zprávy, že potom, co sám prodělal nákazu od krav, inokuloval anglický sedlák Benjamin Jesty infekci své ženě a synům; podle pověsti se mu pak dostalo výsměchu, že „vydává své příbuzné v šanc, aby tito voly a kravami se stali“ (Živa VIII, str. 225, 1896). Nicméně byl on sám i jeho synové při kontrolní inokulaci varioly ještě za 31 let vůči této infekci imunní (za to mohl pravděpodobně vděčit možnosti opakovaného vystavení infekci pravými neštovicemi, které působilo jako tzv. booster efekt – samotná vakcinace chrání jen po omezenou dobu). Tento pokus však zůstal nepovšimnut, stejně jako jiné pokusy, které prováděli v šedesátých letech 18. století angličtí lékaři Sutton a Fewster. Kolegium londýnských lékařů nepřikládalo tehdy jejich „podivuhodnému sdělení“ žádný význam. Roku 1781 vakcinoval několik dětí včetně svého syna anglický lékař Nosk, zemřel však dříve, než mohl svá pozorování publikovat. A tak veškeré zásluhy a objevení za zavedení této metody patří po právu E. Jennerovi.

Edward Jenner se narodil v rodině kněze dne 17. května 1749 v Berkeley v Glocestershire v Anglii. V útlém věku osiřel a vyrůstal pak v rodině svého staršího bratra. Vyučil se nejprve ranhojičem a pak vystudoval medicínu v Londýně v nemocnici u Sv. Jiří. Během studia působil jako žák a asistent u slavného anatoma Johna Huntera, který měl na Jennera velký vliv i později a povzbuzoval jej také ve studiu problematiky vakcinace. „Nestačí se domnívat, je třeba to dokázat,“ odpověděl Jennerovi na otázku, co si tomto problému myslí. Po studiu se Jenner usadil jako venkovský praktik ve svém rodišti a kromě medicíny měl široký okruh zájmů – intenzivně se věnoval hudbě a publikoval také několik přírodovědeckých prací, např. o rozmnožování ropuch a kukaček, larválních stadiích tasemnic či přezimování ježků.

Vypráví se, že již jako učeň zaslechl Jenner jednu půvabnou dívku vyprávět, že jí nehrozí nebezpečí zohyzdění její sličné tváře, protože již prodělala kravské neštovice. O tom, jestli se Jenner o této lidové zkušenosti dozvěděl právě takto, by se jistě dalo pochybovat, faktem ale zůstává, že od r. 1775 o tomto problému intenzivně přemýšlel, experimentoval a pořizoval si o svých pozorováních a zkušenostech záznamy. Zkoumal, který druh puchýřů vyskytujících se na vemeni postižených krav zajišťuje ochranu, jaké stadium vývoje puchýřů poskytuje nejlepší výsledky a teprve po více než dvaceti letech výzkumné práce se odhodlal k pokusnému provedení prvé vakcinace. Slova vakcina a vakcinace pocházení od zdroje očkovací látky (latinsky vacca – kráva) a tyto výrazy se ujaly pro všechny ostatní druhy očkování a používají se běžně dodnes. Prvním očkovancem byl dne 15. května 1796 (podle jiných pramenů 14. 5. 1796 nebo až 5. 7. 1796) osmiletý chlapec James Phipps, jemuž Jenner naočkoval látku získanou z puchýře služky Sarah Nelmesové, která se nakazila při dojení. Očkování proběhlo bez komplikací a když pak 1. července téhož roku provedl Jenner kontrolní infikování pravými neštovicemi, zůstal chlapec zdráv. James zůstal imunní i při dalších kontrolních pokusech za několik měsíců a za pět let. Jenner se pokoušel o svém objevu referovat na půdě Královské společnosti, ale sklidil, jak již to v podobných případech bývá, odmítnutí, a dokonce mu byly dávány rady, aby si nepokazil reputaci, kterou si získal svými předchozími publikacemi. Jenner však v sobě měl tolik energie a přesvědčení, že se nenechal od svých experimentů odradit, v očkování pokračoval a r. 1798 vydal tiskem na vlastní náklady práci An Inquiry Into the Causes and Effects of Variolae Vaccinae, kde shrnul přes dvacet let pečlivých pozorování a výsledky 23 případů úspěšného očkování. Přes všechna protivenství Jenner propagoval myšlenku vakcinace dále a dařilo se mu to tak úspěšně, že do r. 1800 bylo vakcinováno již celkem 6 000 osob. Jennerův spis vyšel r. 1799 v Hannoveru německy a v témže roce i latinsky ve Vídni. Jenner se stal členem Královské lékařské společnosti, té, která jeho objev před krátkou dobou s posměchem odmítla, obdržel čestný doktorát v Oxfordu a čestné občanství Londýna a stal se prvním prezidentem Royal-Jennerian-Society, která zajišťovala rozšiřování jeho objevu pod patronací krále a královny. Roku 1802 dostal Jenner národní dar 10 000 liber – na tehdejší dobu velmi vysokou částku – a r. 1807 druhou, dokonce ve výši 20 000 liber. Jeho proslulost byla později tak velká, že když r. 1813 požádal Napoleona o propuštění svého příbuzného z francouzského zajetí, řekl Napoleon: „Ach, to je Jenner, nemohu nic odmítnout Jennerovi.“ Přes veškerou svou slávu zůstal Jenner skromný. (Známy je jeho výrok „Vždyť co je sláva? Nic nežli zlatý terč neustále probodávaný šípy zlovolnosti.“) Na svém objevu pracoval dále a do r. 1804 publikoval další čtyři práce zabývající se vakcinací. Edward Jenner zemřel 26. ledna 1823 všemi ctěný a vážený.

Jenner nazýval puchýře na vemeni krav, ze kterých byla očkovací látka odebírána, kravskými neštovicemi. Sám již ale upozorňoval, že podobných onemocnění krav je více druhů a ochranu proti neštovicím poskytuje látka získaná pouze z jednoho typu puchýřů. Dnes za kravské neštovice považujeme jiné, rovněž na člověka přenosné poxvirové onemocnění (poxviry jsou velké viry množící se v cytoplazmě buněk, napadají obratlovce i hmyz). Infekci, jejíž původce byl použit k očkování, nazýváme vakcinií. Původce této infekce – vakcinální virus – je sice blízce příbuzný viru jak lidských, tak kravských neštovic, není ale totožný s žádným z nich. Dosud není zcela jasná otázka jeho původu, pravděpodobně jde o virus kravských neštovic, který se změnil opakovaným pasážováním na lidech, je ale také možné, že jde o přirozeně vzniklý hybrid virů lidských a kravských neštovic.

Z Anglie se vakcinace rychle šířila do ostatních zemí. První očkování mimo britské ostrovy bylo provedeno v roce 1799 ve Vídni. V Praze očkoval již počátkem roku 1800 dr. K. Bauer děti vodního mýtného Chládka. Téměř zároveň byly provedeny první vakcinace v ostatních evropských zemích i USA. V Čechách bylo do r. 1802 očkováno již celkem 12 000 dětí a r. 1803 vydalo Královské gubernium nařízení o provádění vakcinace. O zájmu, který byl vakcinaci věnován z nejvyšších míst, svědčí i fakt, že nejvyšší královský purkrabí hrabě Chotek nechal při této příležitosti razit zvláštní pamětní medaile. Povinné očkování bylo v Čechách zavedeno r. 1812 a kromě lékařů, učitelů a policie se na šíření informací o vakcinaci významně podílela také katolická církev. V důsledku očkování poklesla v Čechách průměrná roční úmrtnost na variolu z hodnoty 2174 na jeden milion obyvatel v letech 1777 – 1806 na 215 zemřelých na 1 milion obyvatel v letech 1807 – 1850. Poslední velká epidemie neštovic proběhla na našem území v letech 1852 – 1853, kdy zemřelo 43 000 lidí. V důsledku této epidemie byla nedůvěra veřejnosti i lékařů k očkování definitivně překonána. Vakcinace a revakcinace školních dětí byla uzákoněna a výroba vakciny podřízena státní kontrole. Od té doby výskyt varioly i počet úmrtí u nás postupně klesal. Na začátku našeho století se v Čechách variola vyskytovala jen ojediněle a od r. 1924 vymizela zcela. Poslední případ na naše území zanesl r. 1967 letec z Indie. Postupně během prvé poloviny dvacátého století přestala být variola epidemickou chorobou v Evropě a poslední případ zanesení varioly do Evropy se vyskytl r. 1973.

Jennerův objev dal lidstvu do rukou poprvé v historii účinnou, spolehlivou a lacinou metodu předcházení nebezpečné infekční nemoci a tak již od samého počátku vakcinace uvažovali někteří lékaři o tom, že dostatečným rozšířením očkování by bylo možno neštovice zcela zlikvidovat – eradikovat.

Eradikace

neboli vykořenění znamená úplnou likvidaci infekčního agens v lidské populaci. Podmínkou úspěchu eradikačního programu jsou určité vlastnosti onemocnění i jeho původce. Variola naštěstí tyto předpoklady splňuje. Původce onemocnění – virus – je antigenně stálý, nemá žádný zvířecí rezervoár a postihuje pouze člověka, působí jen akutní onemocnění a po uzdravení v lidském těle nepřetrvává (neexistuje nosičství původce infekce). Mimo lidský organizmus přežívá virus jen velmi omezenou dobu. Proto bylo možno skutečně začít uvažovat v padesátých letech za předpokladu nasazení dostatečného počtu lidských sil a potřebných finančních prostředků o zahájení globálního projektu eradikace varioly. V roce 1966 přijala WHO (Světová zdravotnická organizace) program eradikace varioly, který předpokládal vymýcení neštovic do 31. prosince 1974 (viz článek prof. Rašky, Vesmír 53, 292, 1974/5). Základními předpoklady bylo jednak vyrobení dostatečného množství vakciny, zajištění aby byly očkovány ohrožené skupiny obyvatelstva, a především důsledné zpracování získaných dat a okamžité potlačování nákazy. Vzhledem k tomu, že v této době se neštovice vyskytovaly v podstatě jen v rozvojových zemích, které nebyly schopny tuto náročnou akci zajistit vlastními silami, bylo nutné, aby se na realizaci programu podílely především vyspělé země Evropy a Severní Ameriky. Důležitým dílem přispělo k úspěchu tohoto programu také tehdejší Československo, viz knihu Neštovice a jejich eradiace (Ježek, Šerý, Zikmund a Slonim) a významný československý epidemiolog prof. MUDr. K. Raška, DrSc., se na tomto programu podílel dokonce od samého počátku jako jeden z jeho hlavních tvůrců. Britská The Royal Society of Medicine jej také za jeho zásluhy dne 8. listopadu 1984 vyznamenala Jennerovou medailí. Po počátečních úspěších programu došlo od r. 1973 opět ke zhoršení situace. V tomto roce bylo hlášeno celkem 135 234 případů neštovic – více než dvojnásobek počtu z roku 1972 a pouze za prvé pololetí roku 1974 bylo hlášeno již 163 634 nových případů. V této době se neštovice vyskytovaly již jen ve čtyřech zemích světa – Indii, Pákistánu, Bangladéši a Etiopii – ale původně stanovený termín se nepodařilo dodržet. Program dosáhl svého cíle až o tři roky později a posledním člověkem na Zemi, který onemocněl variolou přirozenou cestou, byl v Somálsku dne 26. října 1977 kuchař Ali Maow Maalin. Jeho onemocnění bylo posledním případem epidemické varioly na světě a tím se uzavřel tisíce let trvající řetězec přenosu nákazy. Žádný další člověk se již přirozenou cestou neštovicemi nenakazil a tak po více než dvou letech ověřování mohla WHO dne 8. května 1980 slavnostně vyhlásit dosažení světové eradikace pravých neštovic. Bohužel to neznamenalo, že by již nikdo neměl v budoucnu variolou onemocnět a zemřít. Úspěšné ukončení eradikačního programu neznamenalo totiž definitivní zlikvidování viru – pro výzkumné účely byl nadále uchováván v řadě laboratoří a dne 11. srpna 1978 onemocněla variolou fotografka Janet Parkerová, pracovnice Lékařské fakulty v Birminghamu ve Velké Británii. Její pracoviště sousedilo s tamní virologickou laboratoří, která byla později identifikována jako zdroj nákazy. Dne 2. září Janet Parkerová zemřela. Onemocnění její matky proběhlo naštěstí jen mírně a díky razantním protiepidemickým opatřením již nedošlo k dalšímu šíření nákazy. Janet Parkerová byla tak poslední obětí varioly na světě.

Po definitivním potvrzení eradikace bylo možno začít uvažovat o ukončení očkování obyvatelstva. V souvislosti s nulovým rizikem nákazy variolou se totiž původně relativně malé riziko spojené s vakcinací (ve srovnání s nebezpečím onemocnění neštovicemi) stalo významným a vystavování lidí nebezpečí komplikací již bylo zbytečné. Normálně probíhala vakcinace pouze s mírnou celkovou i místní reakcí, ale u několika procent očkovanců se objevovaly vážné komplikace – relativně často docházelo ke kontaminaci chrániček hnisavými bakteriemi, mohl být zanesen virus z místa očkování do jiných oblastí kůže nebo sliznic, přičemž například infekce oka mohla mít za následek i oslepnutí. Vážnou až smrtelnou komplikací byla také vakcinia gangrenóza, kdy se kolem místa očkování vyvinula rozsáhlá hluboká nekróza progresivně se šířící do okolí, spojená s metastatickým postižením dalších orgánů. Tyto komplikace podobně jako obávaný postvakcinační zánět mozku (encefalitida) byly velmi těžké a nezřídka i smrtelné. Významným argumentem pro ukončení vakcinace byly rovněž značné finanční náklady na očkování a tak od počátku 80. let bylo postupně očkování proti neštovicím ve všech zemích světa zrušeno.

Virus už jen v laboratořích

A tak doufejme, že posledním problémem, který v současnosti ještě zbývá k vyřešení, je otázka další existence viru přechovávaného v laboratořích. V současné době je podle oficiálních údajů virus přechováván pouze na dvou místech – v CDC (Center for Diseases Control) v Atlantě a v Ústavu virových preparátů v Moskvě. WHO doporučila zlikvidovat i tyto poslední zbytky viru do 30. června 1995. Tento termín dodržen nebyl, diskuse zastánců i odpůrců likvidace dosud pokračuje a tak virus varioly bývá přirovnáván k odsouzenci očekávajícímu potvrzení rozsudku smrti nebo milost. Hlavními argumenty pro definitivní likvidaci jsou obavy z možnosti úniku viru a opakování tragédie podobné neštěstí v Birminghamu. Rovněž se poukazuje na možnost jeho zneužití jako biologické zbraně, a dokonce panují obavy, aby virus nepadl do rukou teroristům. Ve prospěch likvidace je také uváděn prostý emocionální a politický argument, že je žádoucí, aby lidstvo bylo definitivně zbaveno nebezpečí, které z této choroby plyne. Příznivci likvidace rovněž tvrdí, že zničením viru nevznikne ani žádná zásadní ztráta pro vědu, neboť genom vybraných virových izolátů byl kompletně sekvencován a klonován a není tedy definitivně ztracena žádná informace pro případnou pozdější potřebu. Odpůrci likvidace argumentují, že neštěstí jako v Birminghamu bylo způsobeno pouze hrubým zanedbáním bezpečnostních předpisů a že toto riziko v tak dokonale zabezpečených laboratořích, jako jsou pracoviště v Atlantě a v Moskvě, absolutně nehrozí. Rovněž prý současné informace získané o genomu viru nejsou pro některé výzkumy dostatečné. Není prý také zcela jisté, že zničení viru v Atlantě a v Moskvě by opravdu znamenalo definitivní likvidaci viru, neboť není vyloučeno, že virulentní virus může být přítomen např. v mrtvolách ve věčně zmrzlé půdě. Obavy ze zneužití viru prý rovněž nejsou příliš opodstatněné, neboť případnou epidemii lze relativně snadno kontrolovat očkováním (imunita po očkování se dostavuje již za 8 až deset dní a lze tedy očkováním v prvých třech dnech inkubační doby předejít vzniku nemoci) a mimo to se nabízí k případnému zneužití řada mnohem vhodnějších patogenů. O tom, že obavy ze zneužití viru jako biologické zbraně nejsou až tak liché, svědčí fakt, že v poslední době se na stranu odpůrců likvidace přidali právě zástupci ministerstev obrany některých zemí s požadavkem odložení definitivní likvidace viru. Prý proto, aby se mohl provádět další výzkum ochranných opatření. Naskýtá se otázka, zda některé vlády a státy přece jen přechovávání neštovičného viru nezatajují.

Ať bude virus varioly definitivně zlikvidován nebo ne, lze již dnes říci, že se vyplnila sto let stará předpověď asistenta pražské Lékařské fakulty doktora Ivana Honla, který se později stal profesorem bakteriologie. Honl napsal k stému výročí očkování proti neštovicím. „Dnes jsou již lékaři, kteří variolu – dříve nejobligátnější mor – nikdy neviděli a budou lékaři, kteří variolu znáti budou jen z historických děl a atlasů, takže ve vymření varioly žíti bude ustavičně památka Jennerova.“