Nedorozumění v Třešti

Kulturou obchází strašidlo – postmodernizmu strašidlo. Strašidlo je bytostí mýtickou a mýtotvornou. Mýtus není výklad světa – přičemž se většinou míní falešný výklad. ‘Mýtus’ je příběh – vyprávění o světě, o tom, jak to na světě chodí: nepřináší vysvětlení, nýbrž srozumění. „Likviduje kognitivní chaos,“ chcete-li. Je-li však zaměňován za výklad a fakta, vyvolává chaos informační.

Vyprávění události je to, co se ve vědě nazývá ‘anekdotická evidence’. An-ek-dota označovala původně tvrzení ne-vy-daná, tj. nepublikovaná. Něco, co je nutno si ověřit, o co by se však žádný spor neměl opírat. Většinu z toho, co se o postmodernizmu vypráví, nelze z pramenů doložit. Anekdotická evidence antipostmodernizmu to pak připisuje všem filozofům vůbec.

Je proto útěšné, dovolává-li se polemika vědce s postmodernizmem konkrétního písemného výroku. Stalo se tak v již legendární Třešti, když L. Kováč prohlásil za nesmysl Petříčkovo tvrzení, že objektivní poznání je nesmysl. Právě při diskusi k této přednášce došlo k největšímu třeštění. ‘Třeštění’ to nazývám ne z důvodů vokálních a lokálních, ale logických.

Chci vám vyprávět anekdotický příběh o tom, jak se příklad, který L. Kováč na podporu své polemiky s postmodernizmem uvedl, mohl stát základem širokého konsenzu a jak přesto tuto svou šanci propásl. Kováčův příklad je sám anekdotický – není součástí jeho nynějšího příspěvku, který jinak jeho třešťský příspěvek zhruba reprodukuje.

Kontroverzní výrok o objektivním poznání kolega Petříček skutečně napsal:

„Objevuje se myšlení, jež se snaží reflektovat naši současnost a reaguje přitom na problémy, které jsou v ní živé. Možná chce říci jediné: nějaké objektivní poznání skutečnosti je nesmysl a měli bychom se konečně naučit s tímto poznáním žít.“ (M. Petříček ml. O postrachu postmoderny, Přítomnost III/1:28 1992).

Nabízí se sylogizmus:

Věda je objektivním poznáním skutečnosti.

Objektivní poznání skutečnosti je nesmysl.

=

Věda je nesmysl.

Ký div, že věda se cítí dotčena a ohrožena. Podle L. Kováče však neplatí druhá premisa; dle něj je tato devíza postmoderny sama ‘nesmyslem’ – nesmyslem z hlediska biologického.

Pro ilustraci předložil L. Kováč třešťskému shromáždění jednoduchý mentální experiment – v reálu snadno proveditelný a jistě prováděný:

Vezměme směs řetězců RNA, vykládal prof. Kováč, vystavme je mutačnímu činidlu (které způsobí malé náhodné obměny jejich chemické struktury) a testujme je in vitro na jejich vazebnost na nějaký substrát S, a to tak, že S naneseme na síto či filtr, kterým necháme suspenzi řetězců RNA procházet. Molekuly, které náhodou mají – díky své struktuře – schopnost se alespoň v náznaku na substrát vázat, se na S zachytí nebo alespoň pozdrží spíše než jiné. Po mnohonásobném opakování tohoto postupu s takto získanou frakcí získáme nakonec molekuly s vysokou, specifickou vazností k substrátu. Podle L. Kováče lze strukturu takové molekuly považovat za jakýsi poznatek: poznatek, který získala RNA o substrátu. (Pořadí bází, určující tento úspěšný tvar, bychom pak mohli přirovnat k zapsání tohoto poznatku.) A ježto si tento substrát – tvar jeho molekul a jejich vazebné vlastnosti – RNA ani nevymyslila, ani nepostulovala, jde o jednoduchý případ objektivního poznání. Vždyť látka S se svými vlastnostmi existovala už před pokusem a nezávisle na náhodně vznikajících RNA-hypotézách, jak L. Kováč nazývá strukturální varianty RNA, jejíž afinita k S byla v pokuse selektována. Pravdivost výsledku tohoto molekulárně kognitivního procesu byla opakovaně empiricky ověřena: různé varianty molekul RNA byly opakovaně konfrontovány se skutečností – bezprostředně, doslova fyzicky: jejich stykem se substrátem S. Hypotézy – strukturální verze, které se neosvědčily, byly nekompromisně odstraněny, a to za stále přísnějších kritérií! O nějaké nezávaznosti či svévoli zde nemůže být řeči. Objektivní poznání tedy zřejmě existuje, uzavřel L. Kováč, existuje už na úrovni molekul. Jeho popírání ze strany postmodernistů je nesmysl!

Příklad je výborně zvolen. (Mám vždycky radost, kdykoliv filozofie čerpá své příměry nejen ze světa každodennosti, psychiky, kultury, jazyka či historie, ale též z bohatého zdroje světa vědy, mysliteli obvykle opomíjeného.) Na rozdíl od L. Kováče se však domnívám, že popsaný kognitivní proces na molekulární úrovni představuje právě takové poznání, jak je chápe postmoderní myšlení. Vždyť o to právě jde: dle postmoderní epistemologie není poznání objektivní, nýbrž adaptivní. Ponechme stranou skutečnost, že molekuly RNA si své ‘poznatky’ vůbec neuvědomují, že se o S nezajímají, že jejich kognitivní role je pohříchu trpná atd. Každý příměr pokulhává. Jde nám spíš o to, že nabytí určitého tvaru – obecně: zaujmutí určitého stavu vzhledem k okolnostem (‘vstupním hodnotám’) – není objektivním poznáním, jak je tradičně chápáno a jak mu běžný člověk zcela přirozeně rozumí. Chápe-li současná věda takto své poznání, tj. jako selekci úspěšných hypotéz, pak mezi vědci a postmoderními epistemology nemůže existovat skutečný spor, pouze nedorozumění.

Kognitivní biologové vlivné Maturanovy chilské školy si tyto důsledky uvědomili: chápou kognitivní procesy (včetně lidských) ne jako objektivní poznání, nýbrž jako autopoiézi – sebeutváření. To je plně v souhlasu s Kováčovou tezí, že poznávací proces leží v základech biologického vývoje: sama evoluce je kognitivní proces a lidské poznání je jejím pokračováním. Právě tento náhled stojí na pozadí postmoderní rezignace na objektivní povahu poznání i skutečnosti. Postmoderní myšlení je od počátku novověku první, které bere vědu vážně a vychází z její autentické zkušenosti, spíše než že by amatérsky zacházelo s jejími hotovými poznatky. O to smutnější jsou zbytečná nedorozumění. Právě na Kováčově příkladě kognitivního procesu to lze dobře ilustrovat.

Ve tvaru molekuly RNA schopné se vázat na S není nic, co by bylo možno označit za objektivní vědění. Její proměna (‘autopoiése’) během selekce nevypovídá o předmětu poznání – substrátu S – jaký je o sobě, tj. nezávisle na pokusném uspořádání, ale toliko o schopnosti ‘subjektu poznání’ – molekuly RNA – vytvořit se substrátem komplex za daných pokusných podmínek. Za jiných pokusných podmínek by byly parametry afinity mezi RNA a S, a tím i požadavky na vlastnosti RNA molekul, jiné.

Navíc je nabytí této afinity vždy výsledkem jedinečné selekční historie. U organických makromolekul může být vazba na substrát uskutečněna velkým množstvím zcela odlišných primárních struktur. To, že se v určitém pokusu po opakované selekci postupně vyvine tato a nikoliv jiná struktura RNA, není určeno objektivními vlastnostmi substrátu: ten pouze představoval počáteční ‘mantinely’ (constraints) dané evoluční hry. Výsledná struktura RNA je taková, jaká je, ne proto, že by substrát byl takový, jaký je, nýbrž proto, že se na začátku náhodou vyskytl její nedokonalý prototyp, který se mezi ostatními konkurenty – kandidáty na specifickou afinitu k S – uplatnil: ve své době nejúspěšnější společný předek.

Zdánlivě podružná, leč zdaleka ne bezvýznamná je i okolnost, že úspěšnost v tomto pokusu odráží nejen afinitu k substrátu, ale i rychlost replikace; pomalu se replikující varianta, jakkoliv ‘pravdivá’ – tj. dobře se vázající na substrát, nemá šanci, jestliže se při replikační fázi selekčního cyklu špatně množí – chabě se prosazuje.

Následující selekční ‘runda’ už bude variantami ono-ho předka obohacena. Jeho způsob vazby – tj. jeho typ řešení problému afinity a tudíž i směr sebetransformace – má tak větší šanci, aby byl mutačními obměnami postupně optimalizován. Prostě proto, že je ho víc. Tato výhoda se vůči ostatním alternativám v každém kole exponenciálně zvyšuje.

Z průběhu jediného takového pokusu s opakovanou selekcí bychom proto mohli být v pokušení usoudit, že výsledný výstup byl nutný, předem daný, ‘zákonitý’. Avšak opakování téhož evolučního procesu – po sobě, či vedle sebe, v nezávislé selekční směsi – by jistě vedlo k molekule se zcela jinou strukturou, tedy ke zcela jinému a možná i dokonalejšímu způsobu vazby. (Srv. Gouldovo ‘opětné přehrání pásky’ – rewinding the tape – viz rámeček A. Markoše: „Kdo se nepřizpůsobil, vyhynul?“, Vesmír 70, 305, 1994/6).

Evoluce – jak si uvědomil už Darwin – je bytostně kontingentní, tj. náhodný proces. Proto je divergentní – rozbíhavý. Na Galapágách Darwin konstatoval na každém ostrůvku či skalisku jinou adaptační strategii.

Postmoderní epistemologie možná chce říci jediné: že s poznáním se to má stejně jako s evolucí. Totéž, rozuměl-li jsem L. Kováčovi v Třešti dobře, učí i kognitivní biologie. Z toho však vyplývá, že ani vědecké poznatky nepředstavují nějaké znalosti o skutečnosti, jaká je objektivně, tj. nezávisle na poznání, nýbrž vypovídají o tom, jak jsme se k ní experimentálně za daných okolností vztáhli, jak jsme se na ni ptali, o co nám šlo, z jakých představ jsme vycházeli. Přesně tak, jako tomu bylo s výše zmíněnou selekční adaptací RNA na substrát. Kognitivní procesy jsou z tohoto hlediska stejně podmíněné a nahodilé jako vývoj: ať jde o vývoj molekul in vitro, organických druhů in natura či lidské vědy in cultura.

Historické, psychologické, sociální okolnosti hrají ve vědě obdobnou roli, jako pokusné uspořádání v pokusu předestřeném Kováčem. Výskyt a zastoupení jednotlivých variant RNA v prvních fázích selekce dobře odpovídá původním, naivním představám badatelů na prahu nového výzkumu: o dalším vývoji poznatků rozhodují tyto výchozí předpoklady stejně jako povaha poznávaného. Úspěšnosti nadějných molekul RNA v replikaci odpovídá úspěšnost v publikaci. Prototyp – předek, který se prosadil, převládl a určil další směr selekce, odpovídá tomu, čemu se ve vědě říká paradigma.

Proto není divu, že i ve vědě platí, že kdybychom vývoj jejího poznání mohli opakovat – izolovaně a nezávisle – došli bychom patrně k jinému paradigmatu a na jeho základě ke zcela odlišným poznatkům – stejně poctivě ověřeným a úspěšným, které se osvědčily ve srovnání s jejich méně úspěšnými alternativami, které byly postupně empirickou či experimentální selekcí vyřazeny (eliminovány), tj. vyvráceny (falzifikovány).

Výsledek takového kognitivního postupu však nelze označit za objektivní v tradičním smyslu. K objektivnímu poznání náleží bytostná (nikoliv nahodilá) jednoznačnost, z čehož vyplývá předpoklad konvergence (sbíhavosti) vývoje nezávislých poznávacích soustav. (Jedině tehdy mají smysl takové výroky, jako že nějaká civilizace ještě neobjevila elektřinu či zákon o zachování hmoty; předpoklad takové konvergence je základem vědcovy víry v ’pokrok’, o němž se v Třešti tolik diskutovalo.) Právě tento předpoklad se však nepotvrdil: z tohoto hlediska by bylo možno považovat novověkou hypotézu o objektivní povaze světa za vyvrácenu.

V kováčovských pokusech s molekulární evolucí in vitro by ovšem bylo možno zajistit konvergenci výsledků paralelních kognitivních procesů občasným smícháním selekčních směsí. Právě k tomu slouží ve vědě konference, sympozia, workshopy, badatelské nomádství, mezinárodní časopisy a jiné formy informační prostupnosti. (Snad proto se právě dnes hodnotí kvalita poznatků jejich světovostí, ‘impaktem’ a mezinárodním ohlasem ve vědě; má se tím zabránit, aby snad – probůh! – nebylo objeveno někým něco zcela jiného! Rovněž alergie vůči samotnému slovu ‘alternativní’ je výrazem nepřiměřené reakce imunitní soustavy vědecké komunity chránící objektivitu.) Současná epistemologie – odpovědná za obsah a smysl pojmů – si uvědomuje, že takto dosahovaná objektivita vědeckého poznání je výkon, úctyhodný, záslužný, prospěšný a nutný, přesto však umělý – kulturní.

Tam, kde informační průchodnost neexistuje nebo je ztížena, poznání skutečnosti a s ním i chápání světa kulturně diverguje (rozbíhá se). Srovnávací rozbor různých kultur a epoch, ale rovněž dějiny samotné vědy, o tom poskytují nepřehledné množství dokladů. V tomto smyslu považuje postmoderní epistemologie různá, i zcela odlišná paradigmata za rovnocenná, proto mluví o pluralitním poznání a alternativních přístupech. Vždy – říká Gregory Bateson – „dva popisy jsou lepší než jeden“. Nikoliv teoretické sjednocení poznatků (jak by vyžadovala jejich objektivita), nýbrž komplementarita mnohotvárné zkušenosti zakládá pravdivost vědění.

Proto prof. Kováč při různých příležitostech moudře a naléhavě zdůrazňuje potřebnost polyfonie ve vědě. Jednota vědeckého poznání světa tedy nespočívá ani v objektivní povaze skutečnosti, ani v povaze vědecké metody jako takové (Wolpert – rec. Markoš, Vesmír 73, 46, 1994/1).

A tak výše uvedený sylogizmus neplatí. Věda zajisté není nesmysl – je naopak tím nejspolehlivějším a nejpoctivějším věděním, které máme. Ne však proto, že by Petříčkovo tvrzení bylo nesmyslem, ale proto, že věda, naštěstí, není poznáním objektivním, jehož správný výsledek by byl už někde předem napsán – snad ve ‘věčných úradcích božích’. Věda je naopak poznáním organickým, – živým, tvůrčím, rozvíjejícím se kognitivním procesem. Proto je její poznání smysluplné, pravdivé a skutečné. A v tom nemohou, alespoň implicitně, ‘Vědci’ s ’Filozofy’ nesouhlasit.

I. M. Havel má proto pravdu, že v Třešti nastávaly mezi ‘Vědci’ a ’Filozofy’ „chvíle zásadní shody“. Není divu: všichni sdílíme tutéž zkušenost společného světa a je podružné, zda jej prohlašujeme za ‘objektivní’, či nikoliv. Shoda byla shodou chvílí, leč nepanovala. Chyběl k tomu společný jazyk – sdílená vnímavost.

Rovněž prof. Kováč má pravdu, když v závěru zdůrazňuje, že vědeckému poznání nejde o to svět pouze vykládat, ani o to jej ovládat, nýbrž že mu jde o to jej pochopit. Chyběla však vzájemná důvěra, že právě o to jde oběma zúčasněným stranám – ‘Vědcům’ i ’Filozofům’.