Latinská abeceda a noty

Na otázku, jak se jednotlivé noty jmenují, ze sebe automaticky vysypete: c, d, e, f, g, a, h – to je přece jasné. Nezdá se vám ale, že je to divná abeceda? Byla ta písmena zvolena náhodně, nebo je jejich pořadí součástí nějakého systému? Připomíná to latinskou abecedu, jenže a, b chybějí, c, d, e, f, g jsou sice v pořádku, ale a přichází opožděně a následující h už přímo provokuje.

Zkusme na to jít z jiného konce. Jestli máte doma piano, nepochybně k vám čas od času přijde ladič. Nemá-li absolutní sluch, nosí s sebou ladičku udávající výšku komorního a (tónu o frekvenci 440 dvojkmitů za vteřinu). Od tohoto tónu začíná svou práci – vůči němu musí být ostatní tóny ve správném „odstupu“. Zkusme tedy začít od a i my: a, h, c, d, e, f, g... Teď už je to lepší, jen to h „překáží“. Prohlédněme si, k čemu jsme vlastně dospěli. Vždyť je to stará aiolská stupnice, dnes bychom řekli přirozená a-moll (viz rubriku Data a souvislosti). Zbývá objasnit, jak se do aiolské dostalo h.

Předchůdkyní aiolské je frygická stupnice, v níž nenajdeme h, ale b. Posun na „vyšší b“ (dnes h) se zprvu označoval tak, že tvar nižšího b zůstal zaoblený (znak se jmenoval b-rotundum), kdežto vyšší b se psalo hranatě (b-quadratum). Aiolská stupnice tedy vznikla užitím hranatého b místo kulatého. Sledujte, jak zněla: a, b (hranaté), c, d, e, f, g – a už jsme v „normální“ abecedě! Problém nastal až při rychlém opisování not, kdy hranaté b začalo být od běžného b k nerozeznání. Hledala se za něj náhrada, a protože písmena od a do g už byla vyčerpána, vzalo se následující h. Navíc je to písmeno hranatého tvaru, takže si muzikanti na změnu rychle zvykli. Z hranatého a kulatého b pak byly odvozeny i tvary posuvek (zvyšujícího křížku a snižujícího béčka).

Zjistili jsme, že písmena ve stupnici jsou přeházena jen zdánlivě. Proč se ale jednotlivé stupně značí právě písmeny? Kdo to vymyslel? Odpověď nutno hledat ve starém Řecku, které je pravlastí evropské hudby i hudební teorie (právě zde se komorní a stalo základem „naší“ tónové soustavy). Z Řecka také pocházejí nejstarší dochované záznamy skladeb. Až do druhé poloviny 19. století se vůbec nevědělo, že jde o notopis – jsou to totiž písmena! Některá jsou otočena, jiná doplněna tečkami nebo čárkami (viz obr.). Když se Řecko po zničení Korintu dostalo pod nadvládu Říma, vstřebal okupant i systém notace. Odtud už si snadno lze představit cestu k římským křesťanům (k zakladateli liturgických zpěvů papeži Řehořovi), a posléze do Evropy. Později se pochopitelně psala písmena latinská, přibyly linky a všelijaké doprovodné znaky. Neumy (lat. neuma je zkomolené ř. pneuma – výdech, pauza), o nichž se mluvívá jako o nejstarších notách (viz Vesmír 79, 224, 2000/4), vznikly později (lze je sledovat od 9. století). I jejich původ lze však hledat v prozodických znaménkách latinského písma.

Zvláštní je, že pro nižší h se b (kulaté) používá dodnes, ačkoli jinak se pro názvy not snížených o půl stupně už dávno zavedla koncovka -es či -s (ces, des, es apod.). Nota „hes“ se prostě neujala – nad Čajkovského klavírním koncertem „hes-moll“ by zaúpěl i úplný diletant.

Zbývá odpovědět na otázku, proč dnes „začínáme od c“. Nikdo nás k tomu nenutí. Je to prostě tím, že evropskou hudbu ovládly durové a mollové tóniny, přičemž C dur je ze všech nejjednodušší.

Kdyby Řekové kdysi nepojmenovali noty podle písmen, nemohli bychom si například zpívat kánon na oslavu kávy „c, a, f, f, e, e, postavme na kafe“, v němž se jména not vyznačujících melodii zároveň dají přečíst jako slovo. ¹⁾