Země, která produkuje filmy jako Hvězdné války, si zaslouží vládnout světu¹⁾

Snížení obchodních nákladů spotřebitelé obvykle kvitují s potěšením, jelikož dosáhnou na širší nabídku výrobků, jimiž mohou uspokojovat své touhy. V oblasti kulturních či uměleckých statků však globalizace tak vítána nebývá. Panují obavy, že kvůli masovosti a ekonomické síle mohou velké země, tedy především USA, zničit místní, původní, „autenické“ umění a vrhnout svět do plytké komerční homogenity. Tyto předtuchy jsou nejen součástí debat kulturních zasvěcenců, ale i řady mezinárodních dohod o obchodu, které umožňují, aby „kulturní produkty“ získaly rozsáhlé státní dotace a také značnou regulační ochranu, mj. ve formě kvót, určujících, kolik času národní televize a rádia musejí věnovat výlučně domácí produkci. Což je specifické zacházení, z jakého se nemůže těšit téměř žádný jiný sektor (vyjma vojensko-zbrojní průmysl).

Ačkoliv je téma vysoce kontroverzní a v určitých kruzích bouřlivě diskutované, neexistují téměř žádné systematické studie, které by se pokusily určit, jak a zda vůbec obchodní globalizace ovlivňuje kvalitu či kvantitu místního umění, a tedy poptávku po něm. Fernando Ferreira a Joel Waldfogel, ekonomové z Pennsylvánské univerzity, se proto zaměřili na vývoj světového trhu s hudbou od roku 1960 do dneška – tedy období pokrývající zasílání gramofonových desek lodí i několikavteřinovou koupi písně přes internet.²⁾ Jejich analýza se týkala 22 zemí (od Argentiny, Brazílie přes Francii, Německo až po Japonsko a Nový Zéland), v nichž bylo vyprodukováno 98 % světových hudebních nahrávek. A když kvantifikovali vliv nástupu globalizované komerce na stav lokální hudební produkce, zjistili, že se toho za 50 let mnoho nezměnilo.

Všichni jsou kulturní patrioti

Poměr země na světovém obchodu s hudbou byl a je zhruba úměrný jejímu domácímu produktu.³⁾ Přičemž některé malé země, jako například „abbovské“ Švédsko nebo Nový Zéland, mají daleko větší poměrné zastoupení než USA. Platí rovněž, že pokud jsou si země bližší nebo pokud sdílejí společný jazyk, panuje mezi nimi objemnější výměna hudby. V drtivé většině národů však existuje velmi silné zaujetí domácí tvorbou (například Japonci poslouchají z 86 % jen díla svých krajanů) a tento sklon – paradoxně – postupně nabývá na intenzitě. V osmdesátých letech minulého století poslouchali občané vybraných států písně, z nichž jen každá druhá měla původ v jejich zemi. V současnosti do jejich uší plyne až 70 % hudby z domácí produkce.

K faktorům, které nejvíce přispívají k intenzivnějšímu stranění domácí hudbě, patří mj. rostoucí počet připojení k internetu (zdá se, že posluchači si stahují spíše hudbu zaslechnutou na místním koncertě, než aby brouzdali světovým repertoárem). Významnou roli hraje i obsah playlistů lokálních stanic MTV, které vycházejí vstříc posluchačstvu a vedle celosvětových hitů často zařazují i místní umělce. A důležitým faktorem je také to, zda země uplatňuje kvóty zvýhodňující domácí interprety v rádiích.

Závěry studie mají samozřejmě řadu omezení, kupříkladu anglicky zpívaný pop skupiny ABBA lze jen obtížně považovat za propagaci švédské národní kultury a podobně asi neposlouží jako symbol Francie místní rocková skupina. Mohou-li však výsledky z hudebního trhu vypovídat za celou oblast umění, není důvodu se kulturní globalizace jakkoliv obávat, naopak se zdá, že nové technologie a rozšíření volného obchodu mají na domácí produkci pozitivní dopady.