Zelená kniha o „zeleném architektovi“

Temně zelený přebal knihy s úsporným bílým fontem důvtipně halí listy recyklovaného papíru, jež nesou myšlenky Ladislava Žáka, průkopníka ekologických přístupů v utváření architektury a krajiny. Historička umění Dita Dvořáková přichystala pro nakladatelství Arbor vitae už druhou antologii v rámci edice Texty o architektuře (projekt zahájila r. 2002 publikací Karel Honzík. Za obzorem věcnosti). Obdobně jako nevtíravě atraktivní podoba knihy je citlivě zpracována i autorčina úvodní stať a odpovídající péče byla věnována rovněž soupisům Žákových textů a prací.

Ladislav Žák jako člověk mnoha talentů a zájmů byl už svým všestranným založením předurčen ke kladení otázek a hledání odpovědí napříč společenskými kategoriemi. Teoretické spisy prozrazují Žákovo přesvědčení sociálního vnímání, ba prožívání dobových problémů, které v poválečných letech gradovalo do roviny ekologicky zaměřených úvah.

V dobové diskusi dvacátých let o podstatě architektonického přístupu oscilujícího mezi uměním a vědou inklinoval Žák spíše k stanoviskům Karla Teigeho dávajícím přednost instrumentalizaci navrhování, ale přesto se nestal ortodoxním zastáncem automatického procesu tvorby. Patrně také pod vlivem Teigeho se stal příznivcem forem kolektivního bydlení, jehož redukovanou podobu uskutečnil ve vlastním činžovním domě v Praze-Bubenči. O to kontrastněji vyznívá známější poloha Žákovy architektonické činnosti, kterou představují jedinečné křivky skupiny pražských funkcionalistických vil.

Spolupráce s klienty z vrstev tehdejší společenské smetánky nicméně nejspíš nevyhovovala jeho naturelu a na konci třicátých let se z těchto aktivit stáhl. Uvolněné myšlenkové kapacity vyplnil zájmem o stav přirozené krajiny a proces její negativní proměny v důsledku lidské činnosti. Jeho záliba v zjitřeném prožitku přírodní scenérie vychází z plenérového malířství a z obdivu k české krajinářské škole, k níž tíhl už od dob studií malířství na Akademii výtvarných umění. Ze zájmu se postupně stávala vášeň, a později i možnost úniku z civilizace. Paradoxem je, že dostupnost panenské přírody mu umožňovala záliba v řízení automobilu.

Své ekologicky zaměřené postoje zhmotnil ve stěžejním díle Obytná krajina, které vyšlo r. 1947. Paralelně s tím se věnoval úpravě zničené obce Ležáky, z jejíhož torza pietně vytvořil přírodní rámec památníku nacistické tragédie. Snažil se v teoretické i praktické rovině postihnout nenásilnou monumentalitu tím, že citlivě sloučil do jednoho celku různé umělecké projevy s respektem k podobě tradiční krajiny. Ani přes velký časový odstup neztrácejí Žákovy myšlenky na aktuálnosti, a proto je inspirativní podívat se celé antologii důkladněji pod zelený obal. Nejlépe o víkendu.

„Soudobý člověk, který jezdí dnes za krátkým pochybným odpočinkem na konci týdne do nedalekých lesů nebo hor své země, bude zítra jezdit nebo létat do velehor a k pobřežím svého světadílu, nebo dokonce do jiných světadílů – a pozítří bude snad již ochoten podnikat víkendové výlety na Měsíc nebo Mars a tak, … , aby v pondělí časně ráno byl opět na Zemi, ,doma u své práce‘. – Jeho uštvaný neblahý život se přitom nijak příliš nezmění.“