Vede pokrok vědy a techniky v medicíně k její dehumanizaci?

Medicína stojí na dvou hlavních pilířích. Je to jednak lékařská věda a technika, jednak lékařské umění a etika. To znamená, že doktor má znát, lékař má umět. Do medicíny se však vloudily komerční zájmy a změnily medicínu z charitativních a humanistických aktivit v jakéhosi „tržního Hippokrata“, jak situaci vtipně nazval doc. MUDr. Martin Bojar. Do jaké míry má lékař možnost chovat se ve své profesi odborně, ekonomicky, byrokraticky, ale zároveň i eticky a empaticky? Ona základní dvojrole (zejména praktiků) - znát a umět - je při komunikaci s pacientem náročný úkol. Obě role by měly tvořit harmonickou jednotu, ale lékař je nelékařskými tlaky dotlačen až na pokraj možnosti a etické odpovědnosti. V důsledku toho se ocitá v chronické stresové situaci, která může vést až k jeho citovému otupění, ke stavu nazývanému vyhořelost.

Oba, pacient i lékař, jsou dospělí lidé. Proto je důležité podat nemocnému informace, a tím ho získat k určitému druhu spolupráce. Tedy nehrát si na všemocného nařizovatele v bílém plášti, který se zdviženým prstem pacientovi přikazuje, zakazuje a předstupuje před něj jako „vševědoucí guru“. Když pacient získá od svého lékaře dostatek informací o své chorobě, podaných srozumitelným jazykem bez záhadných latinských názvů, může se do určité míry informovaně spoluúčastnit a beze strachu z neznáma se nejen aktivně a vědomě podílet na vyšetření, ale i pochopit terapeutické postupy. Pěkně takový strach z neznáma vyjádřil - ve zcela jiné souvislosti - Shakespearův Hamlet: „Raději snášet zlo, jež známe, než utéci k jiným, o nichž není zpráv.“

Stárnoucí a staří pacienti si zasluhují obzvláště citlivý a lidský přístup. Praktický lékař by s nimi měl mít trpělivost, protože tito pacienti potřebují pro sdělení svých obtíží více času. Bohužel se stává, že lékař potřebnou trpělivost nemá, nenechá mnohdy starého pacienta domluvit a odbude ho ošklivou urážlivou větou: „Co chcete, ve vašem věku...“ To je věru také příklad dehumanizace.

Lékařská věda předala do praxe v tomto končícím století fascinující řadu objevů, které se během doby staly úplnou samozřejmostí, jak pro diagnózu, tak pro terapii. Objev vitaminů, antibiotik, inzulinu, fibroskopická endoskopie, ultrasonografie, hemodialýza, pacemaker, magnetická rezonance, tomografie, umělá ledvina, transplantace, implantace různých umělých orgánů, umělé klouby, umělé oplodňování, chirurgická změna pohlaví, molekulární biologie, molekulární genetika a mnohé jiné. Tyto příklady vědeckého pokroku v medicíně v některých případech souvisejí s pokrokem technologickým.

Vysoce vyspělé technologické metody musí provádět vysoce kvalifikovaný odborník na vysoce kvalifikovaně vybaveném pracovišti za asistence vysoce kvalifikovaného personálu. To vše je náročné a drahé, avšak pro medicínu velmi přínosné. Je to polidštění techniky, nebo odlidštění člověka technikou? Nebo obojí? Nebo ani to, ani ono? Nevím, asi to poslední.

Dovolte mi jen několik málo zmínek o moderních technických metodách. Ve Frankfurtu implantovali od r. 1994 asi do poloviny r. 1999 přes 2000 umělých kyčelních kloubů pomocí robotů. Přístroj, který tento postup umožňuje, stojí 1 milion marek. Roboty používají k implantacím i na pracovištích v Erlangenu, Tokiu, San Francisku, Berkeley. Tato pracoviště považují své zkušenosti za první kroky pro vybudování operačního sálu řízeného robotem. Ještě o krůček dále šli v Pasadeně, kde vyvinuli robotem řízenou metodu (RAMS - Robot Asisted Micro Surgery), kterou nazvali „chirurgie klíčové dírky“. Precizně pracujícím robotem tam provádějí operace mozku, očí a krční oblasti.

Mám obavy, aby nemedicínské vlivy neudělaly z lékařské ordinace jakési postmoderní tržiště, které je časově náročné na úkor empatického naslouchání či vnímání slovní, ale i neverbální komunikace, na ono „z očí do očí“.

Chtěl bych varovat před redukcionizmem v medicíně, který by mohl vést k odlidštění. Německý filozof Karl Jaspers (1883-1969) to vyjádřil asi takto: „Čím rozsáhlejší je vědecké poznání a možnosti výkonnějších technologických diagnostických a terapeutických metod, tím obtížněji naleznete skutečně dobrého lékaře, ba vůbec lékaře v pravém slova smyslu.“ Mám také na mysli redukcionizmus vyplývající ze superspecializace lékaře (v ČR je 60 registrovaných medicínských superspecializací). Na nebezpečí dehumanizace medicíny upozorňuje rovněž prezident celosvětové asociace lékařů, prof. MUDr. J. Blahoš, DrSc.

Až „dorostou“ lékaři, kteří jsou dnes mladí, pravděpodobně ubude skeptiků. Na obranu svých obav volám mistra v oboru obrany, starořeckého filozofa Sokrata, který řekl: „Právě tak, jako byste se neměli pokoušet léčit oči bez hlavy a hlavu bez těla, neměli byste léčit tělo bez duše.“