Věda o duši
| 5. 7. 2000Mezi nepřeberným množstvím bílých míst na mapě lidského vědění o světě jsou tři místa obzvláště bílá (nebo temná, což je v tomto případě totéž). První bílé místo se vynoří při pohledu do největších dálek a velikostí - ptáme-li se, jaký je vesmír jako celek, zda a jaký má tvar, strukturu, počátek a konec. Druhé je ve směru pohledu do mala - z jakých nejmenších částeček či záchvěvů se skládá hmota (pokud se vůbec skládá a pokud je to hmota). Konečně k třetímu bílému místu se obracíme při pohledu do sebe sama, každý do svého nitra. Tam, kde dlí naše „já“, myslící, vnímající, vědoucí, zvědavé, jedinečné (a přesto bezčetné), trvající (a současně smrtelné).
Každá z věd, co jich máme, si k svému zkoumání vybírá některá z onoho nepřeberného množství bílých míst, i na zmíněná první dvě obzvláště bílá místa se dostalo. Potíž je s oním třetím. Pravda, obírají se jím (dlouho a pečlivě) filozofové, od kterých se nežádá tolik měření, dokazování a konstatování faktů, zato však přírodní vědy jsou poněkud nesmělé a vlastně si ani nejsou jisty, zda je to problém pro ně.
S tou nesmělostí to trochu přeháním. Existuje mnoho oborů, které se (dlouho, pečlivě, ale každý jen z jistého aspektu) zabývají lidskou duší - především různá odvětví psychologie (od neuropsychologie až po psychoanalýzu), ale také třeba lingvistika. Nicméně až poměrně nedávno došlo k propojování oborů, které se z velmi rozmanitých směrů a rozmanitými metodami pokoušejí něco dovědět o fenoménu mysli. Při tomto propojování sehrála nepřímou, ale výrazně stimulující roli právě umělá inteligence (jakožto disciplína, podobor informatiky), tím, že provokativně nabídla programovaný počítač jako model lidské mysli. Objevil se nový transdisciplinární obor, kognitivní věda. 1)
Některé definice vymezují kognitivní vědu jako studium všech forem lidského poznávání, od vnímání a jednání (konání) až po řeč a myšlení. 2) V širším pojetí se ovšem kognitivní věda neomezuje jen na člověka, ani na čistě poznávací a rozumovou komponentu jeho mysli, ale pokouší se o komparativní či zobecňující přístup, zajímajíc se stejně o lidské jako o umělé (počítačové) myšlení. Rovněž jí nejde (či nemělo by jít) jen o kognitivní procesy v užším slova smyslu (vnímání, učení, usuzování), ale o výkony mysli v nejširším smyslu: racionální i neracionální jednání, paměť, komunikaci, kreativní činnost, intencionalitu, vědomí. Jejím východiskem - ale i cílem - je nejen pouhá koexistence, ale i vzájemná interakce a součinnost různých vědních oborů, často si tradičně navzájem dosti vzdálených: od psychologie (včetně klinické) přes rozličné neurovědy, kybernetiku, umělou inteligenci, lingvistiku až k filozofii mysli. Bez takové interakce a součinnosti oborů se totiž stěží dovíme, co je mysl a jak funguje. Kognitivní věda je typickým příkladem pravé transdisciplinarity (oproti prosté multidisciplinaritě).
Čtenář si snad udělá představu o zvláštním charakteru kognitivní vědy z poněkud idealizovaného schématu (na protější stránce), na němž jsou příklady některých vědních oborů a podoborů, které se na ní podílejí. 3) Žlutý kruh uprostřed pak symbolizuje ono transdisciplinární propojení.
Existuje řada pozoruhodných otázek, k nimž může být debata mezi vzdálenými disciplínami užitečná, ne-li nutná. Uveďme pár příkladů pro ilustraci (čtenář si může doplnit relevantní disciplíny): Má myšlení algoritmickou povahu? Jakou roli hraje přirozený jazyk pro lidské vnímání a orientaci ve světě? Podobá se evoluce jazyka evoluci živých organizmů? Jsou dynamické jevy v umělých neuronových sítích příbuzné kolektivnímu chování neuronů v mozku? Jak souvisí molekulární děje na synapsích s poruchami lidské psychiky? Jak je v mozku reprezentován svět? Je svobodné rozhodování opravdu svobodné? A jak k němu dochází ve světě, v němž panují slepé kauzální síly? Jak vysvětlit nevědomí a jeho vztah k vědomí? Existuje interakce mezi vědomím a kvantově mechanickými procesy? Čím se liší zvířecí mysl od lidské? Mohl by robot - kdyby byl dostatečně dokonalý - mít vědomí?
Zahloubáme-li se nad naším obrázkem, všimneme si tří obecných přístupů ke zkoumání přirozené mysli. První je cesta vnitřního prožívání, introspekce a fenomenologie (reprezentovaná částí psychologie a částí filozofie), druhá je cesta objektivních přírodních věd, založených na pozorování, měření a laboratorních pokusech (biologie, neurovědy, část psychologie) a konečně třetí je cesta konstruktivní, vytvářející umělé modely, ať už matematické, počítačové, fyzikální nebo fyzické (kybernetika, umělá inteligence). I když jsou tyto tři cesty metodologicky odlišné, a snad právě proto, může být hledání mostů mezi nimi vzrušujícím námětem pro sjednocenou kognitivní vědu budoucnosti.
Poznámky
Kognitivní věda se v 80. a 90. letech stala jedním ze zvlášť rozvíjených oblastí výzkumu a výuky na předních světových univerzitách. I na Karlově univerzitě se uvažuje o zavedení samostatného magisterského, a posléze i doktorského studia kognitivní vědy. Studium to bude náročné, protože se při něm musí kombinovat hloubka (v jednom či dvou vybraných podoborech) se šíří (znalostí ostatních podoborů). Podaří-li se to, bude to jedinečná šance využít a propojit některé směry, které jsou v naší zemi tradičně silné.
Ke stažení
- Článek ve formátu PDF [37,71 kB]