Utajovaná přívalová povodeň na jižní Moravě 9. června 1970

Mimořádné atmosférické srážky Předpověď počasí pro úterý 9. června 1970: „Bude polojasno až oblačno, místní přeháňky a bouřky. Ranní teploty 13 stupňů, odpolední 22–26 stupňů, slabý až mírný východní vítr.“ Synoptická situace byla tedy příznivá pro tvorbu bouřek, které se v pozdních odpoledních hodinách na Moravě skutečně vyskytly. Vytvořila se zde tři bouřková jádra spojená s intenzivními srážkami: na Prostějovsku (s maximálním úhrnem srážek 32,7 mm), na Brněnsku (76,0 mm) a na Kyjovsku, kde podle měřicí stanice ve Ždánicích spadlo během pouhých tří hodin – v době od 16.10 do 19.20 – 133,6 mm a srážky výrazně překročily kritérium intenzity průtrže mračen (70 mm za 3 hodiny).

Lokální charakter průtrže mračen na Kyjovsku potvrzují měření okolních stanic, která umožnila Ing. J. Kotrncovi z Českého hydrometeorologického ústavu v Brně zkonstruovat v roce 1970 mapku izohyet (obr. 2). Srážkoměrné stanice ČHMÚ v okolí Ždánic zaznamenaly totiž podstatně nižší srážkové úhrny (Kyjov 39,3 mm, Koryčany 34,3 mm, Klobouky 23,2 mm a Bučovice 15,2 mm). Nejpostiženější byla oblast o rozloze zhruba 200 až 250 km2 severozápadně a západně od Kyjova, kde spadly nejvydatnější přívalové srážky.

Nelze vyloučit, že na některém místě v zasažené oblasti mohlo během bouřky spadnout i více srážek než ve Ždánicích. Deník jihomoravského krajského výboru KSČ Rovnost v pátek 12. června 1970 mj. uvedl: „O výjimečném rozsahu úterní průtrže mračen svědčí skutečnost, že během dvou hodin spadlo v poměrně malém okruhu 195 mm vody. Pro srovnání je to přibližně jedna třetina obvyklých srážek v této oblasti za celý rok.“ Zřejmě jde o extrém, naměřený v Jednotném zemědělském družstvu v Dambořicích a později uváděný v kronice obce. Tento úhrn ani další uváděné hodnoty z tamního regionu převyšující 133,6 mm ze Ždánic však nebyly zjištěny na oficiálních stanicích ČHMÚ a nepodařilo se je po povodni prověřit.

Povodňová katastrofa, která nemá pamětníka

Je logické, že tyto výjimečné úhrny srážek vyvolaly v severní části okresu Hodonín a v přilehlé východní části okresu Břeclav mimořádné povodně na místních vodních tocích. Malé potoky, kde po většinu roku teče jen minimální množství vody, popřípadě v létě zcela vysychají (obr. 1), se během krátké doby změnily v dravé, místy i několik set metrů široké řeky. Tak např. potok Trkmanka se stal „veletokem“, který zatopil u Želetic celé údolní dno a vytvořil proud široký více než 300 metrů (obr. 3). Šardický potok, jehož vody za povodně vnikly do lignitového dolu Dukla a zmařily životy 34 horníků, se v prostoru tohoto dolu rozlil až do stopadesátimetrové šířky.

U přívalových povodní na malých tocích prochází průtoková vlna vodním tokem velmi rychle. Již zmíněný J. Kotrnec provedl v Šardicích rekonstrukci pravděpodobného průběhu povodňové vlny na Šardickém potoce v místě, kde je plocha jeho povodí 32 km2. Podle ní zde povodeň začala v 16.20, tedy krátce po začátku přívalových srážek. Po třech hodinách, tj. v 19.20, povodeň kulminovala a poté již voda velmi rychle klesala, protože přestalo pršet. Do následujícího rána (10. června 1970) pak bylo prakticky po povodni.

Povodňové vlny na tocích v zasaženém území bořily a odnášely vše, co jim stálo v cestě. Způsobily tak v obcích i mimo ně obrovské škody na majetku, komunikacích, zemědělské půdě atd. V regionu bylo postiženo více než 20 obcí, zatopeno na 400 domů, 100 vážně poškozeno a 13 zbořeno (obr. 4, 5).

Nejpostiženější obcí byly Lovčice. Povodeň se do ní přihnala velmi rychle a lidé mnohdy zachraňovali holé životy. Obyvatelé jednoho domu byli dokonce nuceni kvůli stoupající vodě probourat díru ve stropě a tudy před živlem prchnout na půdu. V Lovčicích bylo zatopeno 128 domů (tedy více než jedna třetina obce), dalších 49 poškozeno, 5 domů polorozbořeno a 7 zcela zničeno (obr. 8). Dramatické chvíle zažívaly také Dražůvky, kde vodní živel řádil strašlivým způsobem. Lidé s nasazením životů evakuovali děti z mateřské školy. Výjimkou nebyly případy, kdy obyvatelé uprchli doslova jen v tom, co měli na sobě, před rozběsněnou vodou na půdu, aby spasili holé životy. V obci byly strženy mosty a zcela rozbořeny 3 domy.

Povodeň způsobila značné škody i na komunikacích. Řada silnic, místních komunikací, mostů i několik úseků železničních tratí byly zničeny nebo poškozeny. Silnice spojující Kyjov se Žarošicemi musela být uzavřena, což způsobilo v regionu značné dopravní problémy. Škody na železniční síti se dotkly zejména tratí Brno – Trenčianská Teplá a Čejč – Ždánice, na níž bylo několik úseků zcela devastováno (obr. 6).

Nelze pominout ani důsledky přívalové povodně v zemědělství. V okrese Hodonín bylo zaplaveno téměř 9000 hektarů zemědělské půdy a na většině této rozlohy byly zničeny nebo vážně znehodnoceny zemědělské kultury.

Tragická ztráta 35 lidských životů

Přívalová povodeň na Kyjovsku z 9. června 1970 patří k nejtragičtějším přírodním katastrofám 20. století v českých zemích. Povodňové vody totiž začaly rychle vnikat do podzemí hlubinného dolu Dukla v Šardicích a způsobily největší důlní neštěstí v historii jihomoravských lignitových dolů. Ze 110 horníků, kteří toho dne sfárali na odpolední směnu, se 34 již nevrátilo ke svým rodinám. První z obětí se podařilo vyprostit 12. června, poslední až po více než čtyřech měsících, tj. 15. října 1970 (některé prameny uvádějí 15. listopadu). S oficiálním rozloučením se zahynulými horníky se ovšem spěchalo, přestože 21. června, v době smuteční tryzny v Dubňanech, jich ještě 27 nebylo nalezeno.

V průběhu přívalových srážek a povodně se povrch poddolovaného území na řadě míst propadl a vznikly v něm krátery (obr. 7), které urychlily přítok vody do podzemí, což výrazně zmenšilo naděje uvězněných horníků na přežití. Jen těch velkých propadlin bylo zjištěno 27 a dosahovaly hloubky až 60 metrů a průměru až 40 metrů (obr. 9). Na Dole Dukla bylo zatopeno 33 km důlních chodeb, veškerá pracoviště i stroje a vše bylo zaneseno bahnem. Následky katastrofy se odstraňovaly téměř celý rok a poté se začalo s postupnou obnovou těžby, která svého původního rozsahu dosáhla v roce 1973, tedy až 3 roky po povodni.

Poslední, pětatřicátou obětí živelní pohromy 9. června 1970 byla tříletá Lenka Šťastná z Kyjova-Boršova, která se utopila po pádu do zatopeného sklepa.

5. Povodně versus cenzura

Jedním z důvodů, proč se současníkům může zdát, že se počet povodní v posledních letech výrazně zvětšuje, je podle našeho názoru zvýšený zájem médií o tyto události a také okolnost, že v současné době nejsou utajovány. Z 20. století, jinak poměrně chudého na velké povodně, patřily k relativně největším v povodí Vltavy záplavy v jižních Čechách v červenci 1954 a je velice nápadné, jak o nich tehdejší socialistické veřejné sdělovací prostředky prakticky mlčely, přestože způsobily nemalé škody. Jiným příkladem utajování může být skutečnost, že místní tisk na Šumpersku v padesátých letech události, jako jsou povodně, vůbec nezaznamenával.

Během povodní v létě 2009 vzpomínal brněnský pamětník a amatérský fotograf Miroslav Bilina na několik povodní, které v Brně za svůj život viděl, a v té souvislosti mj. uvedl: „... komunisti všechno tutlali, takže jestli se lidé topili v Ostravě, to jsme (v Brně) nevěděli“ (MF Dnes 4. července 2009).

Podobně se stala předmětem utajování informací a cenzury i přívalová povodeň na Kyjovsku 9. června 1970. K této přírodní pohromě došlo počátkem sedmdesátých let, tedy v době vrcholící „normalizace“ a stranické a státní orgány se snažily její katastrofální dopady utajit. Takovéto nepříznivé události se totiž nehodily do znovu vytvářeného obrazu socialistických „světlých zítřků“. Veřejnost byla informována v omezené míře a s časovým zpožděním.

„Vzhledem k informačnímu embargu uvalenému na havárii na Dole Dukla se do uzavřené oblasti [...] dostalo jen málo novinářů (Rovnost, Práce, Slovácko). Ve většině případů se v publikovaných článcích jednalo jen o strohé, předem připravené komuniké. Reportáže byly jen zcela sporadické, a pakliže nějaké byly, pak byly z pera v té době již dobře prověřených soudruhů. Tehdejším cenzorům však unikl článek slovenského novináře Gavrila Gryzlova z deníku Smena z června 1970. Snad to bylo i tím, že tento deník vycházel na Slovensku. Když se pak na to přišlo, byl tento novinář za svůj článek ,Pro Nobis‘ postižen.“ (Cyroň, Kotrnec 2000)

Co se soudruhům na článku asi nelíbilo? Uváděl totiž mj. názory tamních horníků, že sice záchranáři udělali maximum, ale že v dole nebyly dostatečně řešeny únikové cesty pro případ havárie, možnost rozlití Šardického potoka mimo koryto byla zcela pominuta, v poddolovaném území nebyly sanovány povrchové poklesy, z nichž pak během povodně vznikly již zmíněné krátery apod. Do postižené oblasti zahraniční novináři nesměli a museli se spokojit jen s oficiálním komuniké, jiné názory se nepřipouštěly.

Pro počátek léta 1970, tedy období vzdálené necelé dva roky od okupace Československa „spřátelenými“ vojsky a dobu stranických prověrek, bylo příznačné, že už zase neexistovala investigativní žurnalistika a novináři jen čekali na pokyny ústředních orgánů v Praze. Např. deník Rovnost se ani 11. června, tedy dva dny po katastrofě, neodvážil publikovat vlastní reportáž a pouze převzal komuniké z řádného zasedání české vlády z 10. června. Jen Rudé právo uvedlo 11. června některé informace o živelní pohromě nad rámec zmíněného komuniké, první straně však vévodil titulek „Dovršit ideovou porážku pravice i v odborech“.

Zajímavé je, že mimo okres Hodonín se dostalo do tisku jen omezené množství obrazové dokumentace. Nejvíce fotografií z postižené oblasti uveřejnil 17. června okresní týdeník Slovácko, brněnská Rovnost otiskla pouze tři fotografie ČTK 12. června a Rudé právo neotisklo (a to v žádné ze svých mutací – pro Prahu, Brno-město a Brno-venkov) hned ani později ani jednu.

Článek vznikl v rámci řešení Výzkumného záměru Ústavu geoniky AV ČR, v. v. i., AV0Z30860518.