Rubelit ve svatováclavské koruně

V listopadu 1998 byla zjištěna řada nových poznatků o svatováclavké koruně. Při gemologickém výzkumu (gema – drahý kámen) byl použit moderní mikroskop s fotografickým nástavcem, k identifikaci kamenů sloužily dichroskop, polariskop, spektroskop, termální tester a barevné filtry. Předchozí podrobný výzkum korunovačních klenotů pochází z r. 1945, zprávu o jeho výsledcích uveřejnil o dva roky později J. Kašpar. ¹⁾ V článku se zabýváme především kameny čerstvě přeurčenými, tedy tím, co ve výzkumu J. Kašpara chybělo. Za nejdůležitější považujeme nové určení ústředního „rubínu“.

Překvapení na čele koruny

• Centrální „rubín“ určen jako rubelit. Nejdůležitějším kamenem koruny je ústřední kámen čelní strany. Nejde o rubín, jak se mnoho let soudilo, ale o rubelit – červenou odrůdu turmalínu. Barvou je rubínu velmi podobný, omylu se proto nelze divit. Nové určení vychází z měření spektra (kámen nemá Cr-linie, které má rubín), luminiscence (na rozdíl od rubínu je kámen inertní) a tepelné vodivosti (je nízká, kdežto rubín má vysokou).

  Rubelit zdobící korunu je krystal, který byl odlomen kolmo na vertikálu, a potom slabě přileštěn. Na jeho povrchu jsou pouhým okem viditelná vlákna rovnoběžná s původním protažením krystalu, uvnitř krystalu chybějí. V mikroskopu je jasně vidět, že jde o duté kanálky, někdy jsou přítomny i zahnuté dutiny. Ve starších zprávách byla „vlákna“ interpretována jako dutiny po vyloužených jehlicích rutilu (přírodního kysličníku titaničitého), ovšem v rubínech rutil jednosměrně paralelní vlákna netvoří, pro turmalíny jsou však typická.

  Jak k omylu došlo? Ve středověku byly všechny červené kameny označovány jako „karbunkulus“, což zahrnuje rubín, spinel, granát i rubelit. ²⁾ Kámen v koruně byl pak později podle vzhledu považován za rubín, dokonce za největší rubín zasazený do šperku. Tento primát tedy ztrácíme, ale zato je tento kámen jedním z nejstarších šperkařských rubelitů. Velikost „rubínu“ odhadoval Kašpar na 200–260 karátů, rubelit má však nižší hustotu.


• „Zelený safír“ je akvamarín. Kámen na pravé straně koruny, který J. Kašpar určil jako safír, je pravděpodobně akvamarín – modrozelená odrůda berylu. Od safíru ho odlišuje nízká tepelná vodivost, a zejména jeho inkluze (vtroušeniny). V kameni jsou hojné paralelní oválné plochy složené z drobných „zrcátek“. Jde o praskliny kolmé ke krystalové ose, což je pro akvamaríny charakteristické. Již pouhým okem jsou viditelné žluté jehlice, které Kašpar mylně pokládal za rutil. V safírech se rutil tohoto typu vůbec nevyskytuje. V tomto akvamarínu jsou pod mikroskopem vidět duté kanálky obsahující žlutou hmotu jen v některých částech.
• „Křišťál nebo leukosafír“ určen jako spinel. Kámen na zadní straně koruny, považovaný za křišťál nebo leukosafír, je podle našeho výzkumu téměř bezbarvý spinel, původně podložený červenou fólií, aby se nelišil od okolních červených spinelů. Vedle něj je červenou fólií podložen i modrý safír. Oba kameny vypadají jako okolní červené spinely.

• 19 „spinelů“ obsahuje 15 rubínů. Kameny na obloucích koruny, jimiž se Kašpar zabýval jen okrajově, byly zčásti nově určeny jako rubíny. Z pěti velkých červených kamenů na obloucích určil Kašpar pouze čtyři správně jako spinely, pátý z nich (na pravém oblouku dole) je nepochybně rubín – obsahuje mikroskopickou mřížku jehliček rutilu, která způsobuje, že se při osvětlení bodovým zdrojem objevuje hvězda. Rubíny jsou i malé červené kameny na obloucích – v několika z nich byly pod mikroskopem patrné typické rubínové inkluze (krvavě červené krystalky rutilu). Pro rubín svědčí také klencová štěpnost.

Odkud korunní drahokamy pocházejí

• Safíry. Kašpar určoval původ safírů podle jejich mnohobarevnosti (pleochroizmu) ve světle prostupujícím v různých směrech a podle luminiscence v UV-záření. To se však už nepoužívá, protože zmíněné vlastnosti se u různých lokalit všelijak překrývají. Hlavním vodítkem jsou dnes inkluze (vtroušeniny) v kamenech, a ty byly nyní zkoumány poprvé.

  Inkluze v safírech na koruně plně odpovídají inkluzím známým ze safírů v Srí Lance (někdejším Ceylonu). Kašpar sice tvrdí, že část korunních safírů pochází ze Siamu (dnešního Thajska), ale nenašli jsme žádné inkluze, které by byly pro Thajsko typické. Navíc R. W. Hughes uvádí první zmínku o výskytu safírů v Thajsku až z r. 1548, kdy je popsal Portugalec F. M. Pinto. Naleziště safírů tak výjimečné kvality, jaké jsou na naší koruně, by ale muselo být známé dříve, kdyby již tehdy existovalo.

• Spinely. Na koruně jsou dvojího typu, jednak jasně červené s hojnými prasklinami a inkluzemi, v nichž jsou pod mikroskopem patrné oktaedrické krystalky. Typickým příkladem je spinel na středu pravé strany. Může pocházet ze Srí Lanky, nelze však vyloučit ani jeho původ z Afghánistánu. Méně pravděpodobný je původ z Barmy, odkud pocházejí nejlepší červené spinely na světě. Druhý typ spinelu má tmavší barvu, charakteristická je velmi dobrá čistota. Takové jsou například kameny po stranách rubelitu, které nejspíš pocházejí z Badachšanu (dnešního Afghánistánu). Spinely byly v Badachšanu objeveny již začátkem druhého tisíciletí n. l. a byly označovány jako „balas rubíny“. Vlastnosti spinelů z této lokality jsou však dosud jen velmi málo popsány.
• Smaragdy. Na koruně jsou pouze na obloucích, celkem jich je 25. Kašpar sice uvádí, že pocházejí z Egypta, ale svůj názor opírá jen o fakt, že jiné naleziště v době vzniku koruny nebylo známo. Dnes víme, že egyptské smaragdy se od kamenů na naší koruně liší. Korunní smaragdy jsou charakteristické sytě zelenou barvou a vysokým obsahem chromu, což potvrzuje i jejich reakce v tzv. Chelsea filtru. ³⁾ Egyptské smaragdy jsou mnohem světlejší a v Chelsea filtru inertní nebo jen slabě růžové. Navíc se korunní smaragdy liší inkluzemi, což znamená, že asi pocházejí z jiného, dosud neznámého zdroje.
• Rubíny. Inkluze pozorované v menších rubínech na koruně (největší kámen je pro mikroskopické zkoumání příliš hluboko) jsou pro rubín typické, ale k určení původu nepoužitelné. V úvahu přicházejí dva zdroje – Srí Lanka a Barma.
• Rubelit. Původ velkého rubelitu je nejasný. U podobného rubelitu v Moskvě předpokládal akademik Fersman původ z Barmy. Barmské nálezy rubelitů jsou však historicky doloženy až od 17. století. Nelze vyloučit, že náš i moskevský rubelit pocházejí z Afghánistánu, odkud vedly obchodní cesty až do Evropy.
• Akvamarín. Nejasný je i původ velkého akvamarínu. Akvamarínové valounky se odedávna nacházely na Srí Lance, ale je známa i řada nalezišť v Indii, Pákistánu a dalších zemích.

Použité typy brusů

Svatováclavská koruna zůstala v nezměněném stavu minimálně od r. 1387. Většina kamenů byla použita jako valounky nalezené v náplavech, jen na povrchu přileštěné. Značná část jich byla provrtána a původně navlečena na šňůru. I na způsobu vrtu je patrný vývoj – od zcela nepravidelných, které se často dělí nebo míjejí (snímek 14), až po rovné a pravidelné.

Vrty byly původně vyplněny barvou, aby nebyly nápadné. Barva se již dávno oloupala a dnes jsou pod mikroskopem vidět jen nepravidelné skvrny. Na koruně je i několik kamenů, které mají primitivní typ facetového brusu (tři spinely na přední straně a čtyři safíry na straně pravé). Výjimečný je velký safír, který je vybroušen do tvaru nízké čtyřboké pyramidy. Podobný brus je i na několika safírech koruny Karla Velikého, který je dnes v klenotnici ve Vídni.

Drahokamy nejsou největší, ale nejkvalitnější

Přínosem našeho gemologického průzkumu je určení rubelitu považovaného za rubín, velkého akvamarínu považovného za zelený safír a několika dalších kamenů. Určení ostatních kamenů, o nichž se nezmiňujeme, odpovídá závěrům J. Kašpara. Novinky přinesl také výzkum původu kamenů, přestože původ dvou nejdůležitějších kamenů zůstal nejasný.

J. Kašpar uvádí, že z deseti největších safírů na světě je jich šest na naší koruně. Ve skutečnosti jsou dnes známy desítky safírů této velikosti! Není však moudré srovnávat jenom velikost, neboť některé kameny jsou surové, jiné broušené, navíc se podstatně liší kvalitou. Naše safíry nejsou největší, zato patří k nejkvalitnějším na světě.

Uvedené poznatky nesnižují materiální ani historickou hodnotu svatováclavské koruny. Středověkých korun, které byly opravdu používány ke korunovacím, se zachovalo jen několik (nejstarší je tzv. koruna Karla Velikého z druhé čtvrtiny 11. století). Mezi nimi koruna svatováclavská vyniká především kvalitou, ale i velikostí použitých drahokamů.