Rozdíly mezi mužem a ženou

Muži a ženy jsou v mnoha fyziologických ohledech odlišní, možná víc, než se liší samečkové a samičky nám příbuzných živočichů. Společensky by si měli být žena a muž rovni ve svých právech a příležitostech, ale biologicky se mohou velmi lišit měřitelnými vrozenými schopnostmi i raným vtištěním (imprintingem) v rodině a kultuře, do níž se narodili. ¹⁾

Rozdíly endokrinologické (vliv hormonů) a neurofyziologické (jiná stavba a naprogramování mozku) vedou k tomu, že v průměru ženy a muži vnímají vnější svět různě, a to jak na úrovni příjmu informací (smysly, receptory), tak na úrovni jejich vyhodnocení. Mohou se tedy lišit i výslednými reakcemi. Ale pozor, konkrétní parametry mají v populaci většinou gaussovské rozložení, a proto se nemusí týkat každého a každé. Lze říci, že asi 15–20 % mužů má „ženský“ mozek a asi 10 % žen má „mužský“ mozek. Výchova může posilovat či zeslabovat vrozené dispozice, takže při hodnocení konkrétních osob, včetně sebe, můžeme spíše mluvit o sklonu k tomu či onomu modu chování, které je často v dětství posilováno rodiči a přihlížejícími (dívkám říkáme, že jsou hezké a roztomilé, chlapcům většinou, jak jsou šikovní a silní).

Nikdy v minulosti (s výjimkou nucených prací a plantáží), v patriarchátech ani v matriarchátech, se neočekávaly opačné role obou pohlaví – že žena bude lovit, řídit auto a letadlo a muž uklízet odpadky nebo sbírat celé hodiny borůvky a rybíz. Náročnost preindustriálního života neumožňovala příliš „rozebírat vztahy“ a společenství se řídila především principem OVO – oboustranně výhodného obchodu. Ve volných chvílích se maximálně muži se zálibou podívali na tančící ženy a ony spočinuly na blahobytných bříšcích pod silnými bicepsy svých úspěšných (tj. stále ještě žijících) mužů. I v rodinném uspořádání platila zásada OVO mezi mužem a ženou. Dnes se většinou nemusí lidé snažit o pouhé přežití za maximálního využití výhod muže a ženy, a proto hledají u partnerů „pochopení“, „souznění duší“, „lásku za hrob“, „vášeň“, „naplnění“ nebo sexistické extrémy, často proti psychobiologické přirozenosti partnera (vynucený anální či orální sex apod.). Rozpad konzervativních hodnot a manželství je dán mj. tím, že většina lidí dělá jasné chyby v partnerských vztazích, protože neznají základní fyziologické rozdíly mezi mužem a ženou, a rozdíly v jejich cítění a uvažování, které je třeba brát každodenně v úvahu při vzájemné komunikaci. Proto se 70 % monogamních vztahů rozpadá. S nadsázkou lze říci, že když průměrně citově a fyzicky vybavený muž není schopen žít s podobně průměrně vybavenou ženou, rozvod většinou nepomůže a snadno se mohou rozpadnout i nová partnerství.

Zákon zachování druhu vede i u člověka k snaze co možná nejčastěji plodit potomky. K tomu užívá organizmus velmi silné biologické působky, především pohlavní hormony, ale i geneticky dané rozdíly mezi pohlavími. Budou-li si této skutečnosti muži a ženy vědomi a budou-li vybaveni vědomě a racionálně sestaveným „seznamem“ žádoucích vlastností svého budoucího partnera, snáze uspějí v jeho hledání.

Tělesné a psychické intersexuální rozdíly jsou u člověka výhodou pro obě pohlaví, která se doplňují. Vlastnosti jsou komplementární (1. kniha Mojžíšova 1,18) a podle moderních poznatků genderové antropologie nestaví samotný fakt mateřství ženu do podřízené pozice.

Základem rozdílů je především různá anatomie i fyziologie a tomu odpovídající různá úloha muže a ženy při společném životě. Již u mužů a žen v klidu vidíme rozdíly v aktivitě mozku. Podle elektroencefalografie (EEG), ale především podle funkční magnetické rezonance (fMR) a pozitronové emisní tomografie (PET) utichá u muže v klidu až 70 % mozkových center, kdežto u žen je 90 % center stále v „klidovém“ aktivním stavu. Další rozdíly:

Zrak a orientace v prostoru. Ještě v historicky nedávné době muži-lovci jednou denně či za nějaký čas lovili potravu – např. mamuta nebo tuleně – nebo odháněli nepřítele, a pak si lehli či sedli k ohni, pili zkvašené bobuloviny a obilné nálevy. Vyprávěli přitom přehnané historky o své statečnosti (analogie dnešního přepínání TV programů), brousili nože a čistili pistole s mozkem v podstatě zařazeným na volnoběh.

Základem úspěchu ve shánění potravy byla orientace na dálku. Tomu fyziologicky odpovídá „tunelové vidění“ s menší schopností periferního vidění. Zato ale mají muži lépe vyvinutá centra v pravém frontálním laloku předního mozku (telencefalu) pro prostorovou orientaci. Proto i dnes najdou cestu ke vzdálenému cíli, ale většina obtížně vyhledává nějaký předmět ve své často neuspořádané skříni. U muže je dobré prostorové vidění a odhad vzdálenosti „selekční výhodou“ (dnešním projevem je dobré couvání a parkování auta) stejně jako robustnější postava a tlustší, méně citlivá kůže. A samozřejmě mužský mozek pracující vlnovitě, kdy se střídají fáze vysoké aktivity při každodenních stresových situacích s fázemi o nízké aktivitě při odpočinku.

Ženy – ochránkyně sídla – měly mozek i ruce v činnosti vlastně pořád, od sbírání a smyslového rozpoznávání někdy jedovatých bobulek a kořínků za současného vícesměrného sledování okolí (nebezpečí predátorů či útočný zájem jiných samců) až po udržování ohně a konverzace s harémovými sokyněmi a sousedkami, krmení, přenášení a hlídání dětí, pletení a háčkování či dlouhodobé přebírání hrachu a čočky (Popelčin symptom). Ženy tedy neustále přijímají informace a základní rys jejich orientace je na blízko a na detaily. Ženy mají široké periferní vidění a lepší barevné spektrum, což je dáno lepším překrýváním frekvenčních spekter čípků, kódovaných geny v chromozomech X, které, jak známo, mají ženy dva, oproti jednomu „neduživému“ mužskému Y. Ženy najdou v blízkém okolí drobné předměty a používají lepší popis barev (smetanová, světle plavá, blond platinová aj.). Hůře se ale orientují v terénu nebo na mapě, i když to často popírají. Je zajímavé, že muži dávají přednost červené barvě před modrou, když jsou k takové volbě situací přinuceni.

Sluch. Ženy lépe slyší vysoké frekvence zvuku (pláč dětí) a rozumějí emocionálnímu podtextu lidských zvuků („nemluv se mnou tímto tónem!“), muži zase zvuk lépe zaměřují a konstruují si v mozku trojrozměrné mapy, umožněné zvláštní sortou neuronů v hipokampu, sídlu paměti vypovídací (deklarativní). Jak zajímavé – ženy mohou současně mluvit a poslouchat v důsledku lepšího propojení obou hemisfér a oblastí řečových a sluchových. Většinou jim nevadí simultánní konverzace, kterou muži sledují obtížně. Muži také špatně vnímají, když je v místnosti jiný hluk. Na osm dobře zpívajících amerických žen připadá jeden dobrý zpěvák-muž. Otcové si s dětmi raději hrají, než jim zpívají ukolébavky. Dospívající chlapci často „neposlouchají“ a učitelé správně vyžadují, aby se jim při rozhovoru chlapci dívali do očí. U děvčat to není třeba, vnímají automaticky řadu informačních detailů, které chlapcům unikají.

Mužský mozek je však naprogramován tak, aby zachytil zvuky spojené s pohybem. Muže v jediné vteřině zcela probudí větvička narážející v noci zvenčí na okno. Je připraven bránit se proti možnému útoku, nikoliv tišit vrnící dítě, což ovšem neznamená, že to v případě nutnosti nemůže udělat. Jen ho to stojí víc přemáhání.

Hmat a dotyk. Kůže je tělesným orgánem s největší plochou (2 m²) s miliony receptorů bolesti, chladu, doteku a tlaku. I zde jsou rozdíly. Již od narození jsou dívky výrazně citlivější a v dospělosti mají ženy ve srovnání s muži kůži nejméně desetkrát citlivější k dotekům a tlaku. Ženská kůže je tenčí než mužská; navíc je pod ní pravidelně přítomná tuková vrstva, která v zimě zahřívá. Hormon podněcující potřebu doteků a uvádějící do pohotovosti receptory doteku je oxytocin z hypotalamu a zadní hypofýzy, který jinak zvyšuje stahy hladké svaloviny (např. dělohy při porodu). Není divu, že ženy, které mají receptory doteku desetkrát citlivější než muži (a ještě více na zevních genitáliích), přikládají takový význam objímání a hlazení partnerů. Ženy západní civilizace se při společenském rozhovoru s jinou ženou navzájem dotknou čtyřikrát až šestkrát častěji než muži ve stejné situaci. Naproti tomu muži, zvláště vystavení určitému stresu, se doteku vyhýbají. Polovina žen ve stejném testu naopak iniciovala kontakt s mužem nikoli za účelem sexu, ale kvůli intimitě dotyku. Muži mají silnější kůži než ženy, což vysvětluje, proč ženy mívají více jemných vrásek. Kůže na mužských zádech je čtyřikrát silnější než kůže na břiše a chrání proti útoku zezadu. Muži mají nižší práh bolesti, ale soustředí-li se na určitý fyzický nebo sportovní výkon, častokrát si ani nevšimnou svého zranění (s výjimkou „filmování“ při fotbalu).

Časné dotýkání je u člověka (stejně jako u jiných druhů) důležité pro přežití. Nedostatek doteků může u opičích mláďat vést k depresím, nemocím a předčasné smrti. Podobné je to u zanedbávaných dětí. Děti, které matky od jednoho týdne do šesti měsíců hladily, méně často trpí nachlazením, zvracením či průjmy. Ženy s neurózou či depresí se výrazně zlepšují, jsou-li častěji objímány a čím déle tato objetí trvají (jeden z důvodů lesbických kontaktů?). Ve společnostech, v nichž se dospělí jen zřídka dotýkají dětí, je největší míra výskytu násilí u dospělých. Děti vychovávané s dostatkem jemných doteků většinou vyrostou v zdravé dospělé jedince. Sexuálně agresivní dospělí byli často v dětství odmítáni, vystaveni násilí a nedostatku fyzického kontaktu.

S tím souvisejí tzv. zástupné kontakty. V mnoha kulturách, které si nepotrpí na doteky (Anglie), lidé milují kočky a psy. Hlazení domácích zvířat je vyjádření silné potřeby dotyku. V tom mj. spočívá úspěch hiporehabilitace (využívající koně) a kanisterapie (využívající psy) u osob s depresí, autizmem a jinými duševními problémy.

Čich a chuť. Ženy mají lepší schopnost vnímat čichem a chutí. Máme až deset tisíc chuťových receptorů, díky nimž rozeznáváme nejméně čtyři hlavní chutě – sladké a slané pomocí receptorů na špičce jazyka, kyselé po stranách jazyka a hořké vzadu na jazyku. Jsou i další přídatné – glutamátová, mastná, kovová aj. Muži nejlépe rozeznávají dvě z nich, sladkou a hořkou (a proto asi pijí rádi pivo). Mnozí si rádi dáme k pivu tatranku. Ženy mnohem lépe rozeznávají dva podtypy „sladké“, sladkou a cukrovou, což vysvětluje jejich větší oblibu čokolády (plus kanabinoidům podobného fenyletylaminu). Opět to mělo význam pro praktický život. Když ženy sbíraly pro děti ovoce, musely citlivě posuzovat poživatelnost a zralost plodů. Čichem, převážně podvědomě, snad přes vomeronazální orgán (viz podrobněji L. Stárka, M. Doskočil Vesmír 76, 203, 1997/4), jsou muži a ženy také k sobě přitahováni, a to tím více, čím víc se liší jejich genomy. Důvod je zřejmě ten, že děti jsou pak lépe vybaveny pro přežití než například v příbuzenském manželství, kde se naopak mohou projevit různé defekty (viz K. Hamanová, V. ruban, Vesmír 78, 614, 1999/11; 78, 671, 1999/12; 79, 12, 2000/1; 79, 85, 2000/2). Savci – šelmy, koně, přežvýkavci aj. pomocí vomeronazálního orgánu také zkoumají říjný stav a mateřské vlastnosti samice. Tomuto typu čichání se říká flémování. Ženský mozek dokáže odhalit čichem a chutí při líbání rozdíly v genech a výkonnost imunitního systému potenciálního otce dětí během prvních několika vteřin. I tady člověk podvádí a uměle si přidává tam, kde se nedostává, a proto kvete parfémový a feromonový průmysl.

Sociální orientace. Jiný rozdíl spočívá v podvědomém vnímání a dešifrování sociálního chování jiných osob. Žena dobrou spoluprací obou hemisfér snadno odhalí ve skupině lidí, kdo ke komu patří a kteří lidé se nesnášejí. Muž si raději sedá ke stěně, hledá podvědomě nepřátele a hlídá si otvor pro únik. Ženy lépe čtou řeč těla (která představuje 60–80 % veškeré osobní informace), a proto snadno prokouknou lhaní mužů v přímém kontaktu. Muž často lež (ženy) nerozpozná, nemá dostatečnou psychickou citlivost.

Dnes se někteří badatelé domnívají, že středověké „čarodějnictví“ bylo projevem mimořádně vyvinutých smyslů a vnímání žen, lépe odhalujících jemné odstíny v řeči těla, v narážkách rozhovoru, v tónu hlasu a jiných smyslových podnětech. „Podjatí“, tj. neznalí inkvizitoři to pojali mužsky a jejich obliba červené barvy se projevila v upalování. Moderní ženy bývají rovněž obětí svých vynikajících podvědomých smyslových schopností, neboť je lákají různí věštci a „celostní“ lékaři, nebo se samy stávají „médii“ a ohromují netušící klienty přesným odhadem jejich problémů. Vysoce vytříbené a rozvinuté smysly přispívají významnou měrou k (před)časné dospělosti adolescentních dívek v našem bídném čase porna a sexuální volnosti.

Žena ve svém světě rozvinuté vnímavosti očekává, že muž rozluští její zrakové a hlasové signály i její řeč těla a že bude předvídat její potřeby, stejně jako to dělají jiné ženy. Vzhledem k odlišnému biologickému vybavení mužů a žen se toto očekávání nemůže naplnit automaticky. Žena tiše předpokládá, že muž ví, co ona chce či potřebuje, a když muž nereaguje na její signály, obviní ho z necitlivosti. Muži odporují slovy: „Mám ti snad číst myšlenky?“ Výzkumy dokazují, že muži jsou skutečně špatnými čtenáři myšlenek, ale většina z nich může (chce-li) zlepšit svou vnímavost k neverbálním a hlasovým signálům, často vyřčeným nepřímou řečí.

konec 1. části