Proměny výšky postavy v průběhu věků

Výška postavy je geneticky kontrolovaný znak, na nějž působí další faktory, například zdravotní stav, výživa a klimatické podmínky. Dědivost tělesné výšky se odhaduje ¹⁾ na 50 až 60 %. Výška těla patřila vždy k základním údajům o identitě člověka. Informace o výšce jsou důležité jak pro výrobce průmyslového zboží, kteří se snaží přizpůsobit velikostní sortiment výrobků potřebám svých zákazníků, tak pro badatele zkoumající proměny životních podmínek a jejich vliv na jedince i populace.

Proč jsou někteří lidé malí a jiní velcí

Změřit výšku postavy živého člověka je snadné, její hodnoty se však mění během dne. Večer jsme o 1–2 cm nižší než ráno, v mládí jsme vyšší než ve stáří. Obdobně to platí i v následujících generacích. Například ještě v 19. století přesahovala výšku 185 cm pouze 3 % jedinců. Pro zajímavost zmiňme extrém z konce 20. století – r. 1997 bylo v okrese Plzeň-jih mezi 18letými branci naměřeno 29 % mužů vyšších než 185 cm. ²⁾

Představy o tělesné výšce bývají často zkreslovány, velmi vysocí lidé mají snahu výšku své postavy snižovat, velmi nízcí si naopak „přidávají“. Svou výšku často nadhodnocují zejména muži. Chyba odhadu se zvyšuje s klesající sociální úrovní jedince.

Výška postavy se neliší jen mezi jednotlivci, ale také mezi skupinami. Na Zemi žije řada populací vzrůstu téměř trpasličího. Jednou z nich jsou afričtí pygmejové – různorodé lovecko-sběračské společnosti deštných pralesů tropické Afriky, jejichž pojítkem je snad jen ten malý vzrůst. Výška pygmejů málokdy přesáhne 160 cm (v průměru mají muži asi 150 cm, ženy o 10 cm méně). Zdá se, že jde o adaptaci, jejímž důsledkem je nízká hladina růstového hormonu. Zmiňme dvě z teorií, které se pokoušejí nízkou postavu této skupiny lidí vysvětlit:

• Teorie termoregulační účinnosti vychází z adaptace na přirozeně teplé a vlhké klima deštného pralesa. V tomto prostředí se vysocí lidé snadno přehřívají a při zvýšené tělesné aktivitě, kterou lov divoké zvěře vyžaduje, se velmi rychle unaví. Prostě se sem nehodí, protože jsou příliš velcí. Malé těleso má relativně větší povrch než velké a vzhledem k tomu, že se člověk ochlazuje povrchem těla, je jeho ochlazování účinnější, jestliže on sám je menší. Je možné, že v počáteční populaci, která se musela přizpůsobit životu v prostředí deštných pralesů, byli nízcí jedinci oproti vysokým zvýhodněni. Jejich úlovky byly vyšší, dožívali se vyššího věku, měli i více manželek a plodili více potomstva. Jestliže tento stav trval po řadu generací, byli vysocí lidé v deštném pralese čím dál tím vzácnější a jejich průměrná výška se snížila.
• Teorie snížení kalorických požadavků. Primární deštný prales je na potravu poměrně chudý, avšak na druhou stranu ji poskytuje neustále, bez větších časových prodlev. V takovém prostředí mají výhodu právě ti, kteří toho tolik nesnědí, tedy jedinci nižšího vzrůstu. (Tuto skutečnost lze demonstrovat na jiných savcích. Jiná pravidla platí v prostředí s periodickým nedostatkem potravního zdroje – tam se vyplatí být větší.)

Odhad výšky těla podle kostry

Výšku lidí v minulosti (viz obr. 1) odhadujeme především podle rozměrů dlouhých kostí. Odhad je komplikován nejednotným poměrem délek kostí k výšce postavy (viz rámeček na s. 167). Svým způsobem poskytuje informaci o výšce člověka každá kost jeho těla. Nejpřesnější odhady získáváme z dlouhých kostí končetin, ale úplně přesné být nemohou. Lidé, kteří mají stejně dlouhou stehenní kost, ještě nemusí být stejně vysocí, zvláště když pocházejí z různých historických období či z odlišných oblastí.

Předchůdci člověka a jeho rané formy

Když studujeme tělesnou výšku fosilních hominidů (viz Vesmír 76, 570, 1997/10), zjistíme, že od raných forem hominidů k současnému člověku se výška, resp. tělesná velikost postupně zvětšovala (vysvětlení tohoto procesu jsou pouze hypotetická). Pro gracilní australopitéky, kteří žili před 2 až 3 miliony let, se udává výška postavy od 105 do 114 cm. První zástupci rodu Homo již dosahovali výšky okolo 120 cm a lidé před 1,5 milionu let, které dnes řadíme k druhu Homo erectus, byli vysocí 160 až 180 cm. Odhady jsou pochopitelně nepřesné, počet fosilních nálezů je velmi omezený a naprostá většina z nich je značně zlomkovitá. Tělesné proporce předchůdců člověka neznáme, a proto je problematické i užití referenčních hodnot získaných studiem současných primátů či lidských populací s nižším tělesným vzrůstem. Odhad dosud nejkompletnějšího skeletu zástupce rodu Homo, jímž je Homo ergaster nazývaný „Chlapec z Turkany“, se pohybuje od 148,9 cm do 170,1 cm podle toho, který referenční soubor pro odhad jeho tělesné výšky zvolíme. (O něco kvalitnější odhad obdržíme pro populace Homo sapiens sapiens, vzdálené od nás jen několik desítek tisíciletí.)

Průměrná tělesná výška neandertálského člověka žijícího před 150 až 35 000 lety se pohybovala od 152 do 156 cm u žen a od 164 do 168 cm u mužů, je však nutno počítat s chybami způsobenými tím, že se antropologické metody opírají o soubory současných lidí, jejichž skutečná výška těla byla změřena. ³⁾

Lovci-sběrači mladšího paleolitu a mezolitu

Pro výšku lidí první fáze mladšího paleolitu (před 30 000 až 25 000 lety) máme k dispozici především nálezy z italské Ligurie a z Moravy. Uvádí se, že průměrná výška ligurských mužů dosahovala 180 cm, kdežto ženy měřily jen 158 cm. V odhadu ale opět mohou být chyby, jak naznačují nejnovější poznatky. Badatelé 19. století, kdy průměrná mužská výška činila 165 cm, si patrně ani nedovedli představit ligurskou ženu vysokou téměř 180 cm, a proto ji označili za muže. Jejich omyl vyvrátila až nedávná revize nálezu. V téže době byli obyvatelé Moravy (viz Vesmír 78, 630, 1999/11) rovněž spíše vyšší (v průměru 176 cm u mužů a 160 cm u žen), je ale třeba zdůraznit, že uvedené údaje byly vypočteny na podkladě několika málo jedinců.

V druhé fázi mladšího paleolitu (před 25 000–10 000 lety) se výška postavy mírně snížila. Zajímavé je, že byl tento trend obdobný ve všech oblastech Evropy (v jižní Evropě byla průměrná výška postavy asi 165 cm u mužů a 152 cm u žen, ve střední Evropě 164 cm u mužů a 155 cm u žen). Teprve v mezolitu zaznamenáváme rozdíly regionálního charakteru, kdy nálezy ze západní Evropy (s průměry 163 cm pro muže, 151 cm pro ženy) jsou zhruba o 10 cm nižší než nálezy z Evropy východní (173 cm pro muže, 162 cm pro ženy). Nabízí se několik vysvětlení.

• Přírodní podmínky. Lidé žijící v chladnějším klimatu mají tendenci k robustnější postavě s kratšími končetinami, kdežto lidé v teplých oblastech jsou spíše vyšší a mají gracilní stavbu těla.4 V tomto smyslu tedy mohli lovci-sběrači v první fázi mladšího paleolitu vykazovat „tropické“ adaptace odrážející jejich dávný africký původ.
• Výživa. Vyšší postava je známkou dobré dostupnosti bílkovinné stravy během růstu.
• Kulturní faktory. Zatímco první fáze mladšího paleolitu byla kulturně homogenní, ve druhé fázi se již jednotlivé regiony Evropy lišily. V důsledku toho mohly vznikat izolované oblasti s omezenou možností výběru partnera, kde se postava mohla v následujících generacích snížit v důsledku příbuzenských svazků (viz Vesmír 79, 12, 2000/1). Není vyloučeno, že se uvedené okolnosti uplatňovaly v různé míře v různých regionech a v různém časovém horizontu celého mladšího paleolitu. Z mezolitu Čech (před 10 000–7500 lety) bohužel neznáme žádný nález lidské kostry.

Neolitičtí zemědělci

Od neolitu lze považovat osídlení jednotlivých evropských regionů za kontinuální (Evropa byla osídlována postupně, např. území Čech a Moravy zhruba před 7500 lety). Přestože reprodukční potenciál zemědělské společnosti dosahoval vyšších hodnot, životní podmínky se zhoršovaly. Začaly se šířit infekční choroby. Obdobný trend můžeme pozorovat téměř ve všech oblastech světa, kde jsou k dispozici příslušné antropologické nálezy.

Zemědělci byli oproti předchozím populacím výrazně nižší. Z našeho území máme k dispozici údaje o tělesné výšce lidí kultury s lineární keramikou z Vedrovic, kde muži dosahovali průměrné výšky 165 cm a ženy 157 cm. (Jak je vidět, zmenšil se rozdíl mezi pohlavími, nejnižší žena měla 146 cm, nejvyšší muž 171 cm.) Ani tento soubor není dostatečně početný, nicméně pro neolit v sousedním Německu se udává tělesná výška stejná jako pro moravský soubor z Vedrovic a ani údaje pro maďarský neolit se příliš neliší (průměrně 165 cm u mužů, 155 cm u žen).

Početnější a kvalitativně lepší antropologické nálezy pocházejí až z eneolitu, tedy z pozdní doby kamenné (u nás před 7000 až 5000 lety). Společnost již byla výrazněji diferencovaná, vzrůstal význam chovu skotu a je možné, že už tenkrát lidé skot dojili a pili mléko. V průběhu dalších tisíciletí je popisován pro tehdejší obyvatele území Německa trend zvyšující se průměrné výšky až na hodnotu 167 až 172 cm u mužů a 157 až 160 cm u žen. Údaje jsou omezené v důsledku rozšířeného žárového pohřebního ritu.

Laténské období – Keltové

V několika posledních staletích před přelomem letopočtu tvořili drtivou většinu tehdejšího obyvatelstva České kotliny Keltové. Kostrové pozůstatky, ze kterých je možno stanovit tělesnou výšku, se zachovaly pouze na kostrových pohřebištích s plochými hroby bez mohylového krytu, která spadají do období 4.–3. století př. n. l. (viz Vesmír 82, 450, 2003/8). Potom se pohřební ritus změnil. Přibylo žárových pohřbů. Kostrových pohřbů z té doby je velmi málo. Z dalšího období keltské kultury známe jen pohřebiště s několika desítkami hrobů. Výjimkou je Jenišův Újezd s více než stovkou koster, které ovšem nejsou v příliš zachovalém stavu.

Keltové byli hlavně zemědělci a chovatelé domácího zvířectva. Celkově bylo období keltské expanze obdobím hospodářského rozkvětu a zlepšení životních podmínek, což s sebou neslo i změnu stravy. Zvýšil se sice přísun živočišných bílkovin, ale hlavní složka potravy byla již rostlinná. Hodnoty vypovídají o značném rozdílu mezi muži a ženami. Výška keltských mužů v Čechách i na Moravě se pohybovala od 159 do 183 cm, výška žen od 140 do 158 cm. Podle rozměrů kompletních stehenních kostí 70 jedinců z laténského období Čech byla průměrná výška těla u mužů 164 cm a u žen 157 cm. Současně s Kelty žili při okrajích nížin v nepočetných skupinách lidé jiných kultur, ti však své zemřelé spalovali.

Od přelomu letopočtu po novověk

Průměrná tělesná výška obyvatel střední Evropy od stěhování národů do současnosti podléhala změnám jak v čase, tak v prostoru. Před příchodem Slovanů se u mužů pohybovala od 172 do 174 cm. Vzhledem k rozdílům v bohatosti pohřební výbavy lze konstatovat, že vyššímu sociálnímu postavení odpovídala často i vyšší tělesná výška zemřelého. V raném středověku se průměrná výška postavy výrazně snížila, což je patrné zejména na nálezech z jižních oblastí Německa. Výšku postavy prvních Slovanů z našeho území neznáme, protože zemřelé spalovali. Teprve od 9.–11. století, kdy se zdejší společnost vracela ke kostrovému pohřbívání, jsou informace podloženy nálezy. Průměrná výška tehdy mírně poklesla na 170 cm a snižovala se v podstatě až do začátku 19. století (činila pouhých 165 cm).

Na území dnešního Rakouska měřili muži v průměru 169 cm, ženy 159 cm (rozptyl od 143 do 178 cm). V raném středověku (od r. 500 do r. 1000) se tělesná výška na tomto území příliš neměnila. Bavoři a Germáni byli poněkud vyšší než Avaři a Slované, v průměru o 2 až 3 cm (muži 168 až 171 cm, ženy 159 až 162 cm). Výška se neměnila ani v pozdějším období (1000 až 1500). Teprve pro poslední sledované období (1500 až 1900) uvádějí rakouští autoři mírné snížení postavy a poukazují také na značné sociální rozdíly. Obdobně hodnotí maďarští antropologové situaci v Karpatské kotlině. Konstatují kolísání či mírné zvýšení výšky těla s maximem u Germánů v raném středověku (170 cm u mužů, 162 cm u žen), výška maďarského obyvatelstva prvé poloviny druhého tisíciletí se podle nich pohybovala kolem 167 cm u mužů a 157 cm u žen.

Od mytických obrů k fyzické antropologii

Výšku postavy můžeme hodnotit vzhledem k sobě samému či k populaci, ve které žijeme. Také se ale můžeme ptát, jak výšku lidí v minulosti vnímali jejich současníci. Informace o výšce bývají zkresleny různými mýty.

Jedním z nich jsou zprávy o obřím vzrůstu obyvatel Ohňové země. Když Ferdinand Magellan spatřil se svými muži r. 1520 Patagonce, byl jejich mimořádnou tělesnou výškou ohromen. Během 18. a 19. století získávaly etnografické expedice o obyvatelích Patagonie další informace. Španěl Cordoba v roce 1787 udával výšku postavy patagonských mužů mezi 182 a 196 cm s nejvyšší hodnotou 203 cm, Angličan Benjamin Morell v roce 1826 popsal jejich výšku v rozpětí od 188 do 190 cm s maximem 193 cm. Uvedené údaje jsou odhady a pro úplnost zmiňme též odhad Ch. Darwina, který uvádí výšku jejich postavy okolo 180 cm. Současné výzkumy vycházející z délky dlouhých kostí končetin této populace udávají výšku mužů v Ohňové zemi v rozmezí od 174 do 178 cm. Čím lze tyto rozdíly vysvětlit? Legendu o obřím vzrůstu Patagonců vytvořili patrně první objevitelé a etnografové, kteří byli vesměs malí (průměrná výška španělských mužů v době zámořských objevů činila 165 cm), a proto vnímali Patagonce jako „obry“.

Spolehlivější informace o výšce postavy než zprávy cestovatelů mohou poskytnout brnění, jejich majitelé však pocházeli ze společenské elity, údaje tudíž neplatí pro celou populaci. Navíc brnění, která můžeme vidět v muzeálních sbírkách, mohla být dochována díky výjimečnosti, např. proto, že patřila výjimečným osobnostem.

Skutečné informace o tělesné výšce (výsledky měření živých lidí) se u nás shromažďovaly až v průběhu posledních dvou století. Nejprve se zjišťovala jen výška mladých mužů při vojenských odvodech, a teprve z 20. století pocházejí údaje o výšce jedinců všeho věku. Přehledem vývoje tělesné výšky a faktory, které ji ovlivňovaly, se nyní zabývá biologická antropologie.