Aktuální číslo:

2024/11

Téma měsíce:

Strach

Obálka čísla

Příběh předka

RICHARD DAWKINS: The Ancestor’s Tale. A Pilgrimage to the Dawn of Evolution, Houghton Mifflin Company, Boston & New York 2004, 674 stran, ISBN 0-618-00583-8
 |  15. 2. 2007
 |  Vesmír 86, 122, 2007/2

Nesnáším tlusté knihy. A úplně nejvíc nesnáším hodně tlusté knihy. Takže si dokážete představit moje nadšení, když jsem dostal do ruky předposlední Dawkinsovo dílo – Příběh předka – otevřel ho a číslo stránky bylo 666. Kniha má sice o 8 stránek víc, ale i tak bylo toto první setkání s interiérem recenzované knihy příznačné.

Nejlepší způsob jak se neopakovat je udělat krok stranou. Prakticky všechny předešlé Dawkinsovy knihy 1) jsou o tom, co je na evoluční biologii nejzajímavější – o vzniku adaptací, tedy složitých uspořádaných nepravděpodobných vlastností organizmů, které zvyšují šance na přežití (někdy) a na rozmnožení (vždy). Toto věčné téma rozpitval ze všech stran přístupných laickému čtenářstvu a vymyslel počítačové programy, které ilustrují vznik složité uspořádanosti na základě primitivních algoritmů (český čtenář měl možnost se seznámit s biomorfami a s programem Slepý hodinář ve stejnojmenné knize, v angličtině pak i s programem Slepý hlemýžďář, generujícím plží ulity v knize Výstup na horu nepravděpodobna). V Příběhu předka se vydává jinou cestou, a to doslova.

Inspirován Chaucerovými Canterburskými povídkami vyráží s tlupou svých čtenářů na pouť – tentokrát ovšem Pouť k úsvitu evoluce, ode dneška až po vznik života (rozuměj vznik prvních replikujících se molekul). Knih, které popisují evoluci od nejprimitivnějších začátků po diverzifikovanou současnost, jsou mraky. V tomto ohledu je Dawkinsův přístup a postup směrem opačným skutečně originální a v některých ohledech i stravitelnější: začíná u organizmů, které známe nejlépe (tedy u nás samotných), a při sestupu do „evolučního podzemí“ postupně sbírá další a další skupiny organizmů sdílející s námi různě dávné „spolupředky“ (concestors). Hlavní motivací pro tento anarchistický postup byla snaha vyhnout se tradičnímu bludu o směřování evoluce k nejdokonalejším výšinám (tedy čtenářům Vesmíru a dalších hodnotných periodik). Představa o „směřování“ evoluce k dokonalejší složitosti je výsměchem realitě – drtivá většina všech organizmů jsou paraziti s druhotně redukovaným tělesným designem.

Každý z přidávajících se poutníků vypráví povídku, která souvisí s fylogenezí a evolucí. Drozofila samozřejmě vypráví o Hox-genech (viz Vesmír 85, 606, 2006/10), ptakopysk o opakované evoluci elektrorecepce, cichlida o adaptivní radiaci, mravenci Atta o vynálezu zemědělství, drápkovec o kambrické „explozi“ (explozi fosilizovatelnosti, nikoli diverzity tělních plánů, jak trefně poznamenává autor). Mezi nejzajímavější příběhy nepochybně patří ty, které vyprávějí: saranče (proč existují zvířecí a lidské rasy), blboun nejapný (opakovaná evoluce nelétavosti u dronte mauricijského a dalších holubů), a především mločík (o tom, čemu Dawkins říká „tyranie diskontinuální mysli“ čili o tom, do jakých průšvihů se dostává naše pozorování a interpretace světa, když škatulkujeme spojitou přirozenou variabilitu na nespojité jednotky). 2) Na scéně se objevují i aktuální témata známá čtenářům Vesmíru, např. „skandální“ Xenoturbella (Vesmír 84, 292, 2005/5) či nejnovější rekonstrukce fylogenetických vztahů savců (Vesmír 81, 318, 2002/6).

Kdyby se mě někdo ptal, co se v novém Dawkinsovi dočte, odpověděl bych: „Je tam všechno.“ Na tak rozsáhlé ploše papíru je jistě prostor pro leccos, ale tady je snad opravdu vše důležité, co se v evolučně orientované biologii v poslední době stalo: od nových metod rekonstrukce fylogeneze přes redukované „neredukovatelně komplexní systémy“ a hlavní přelomy ve fylogenezi (vznik mnohobuněčnosti apod.) až po metabolickou teorii biologie (viz karfiolovou povídku v této knize a zajímavý článek D. Storcha ve Vesmíru 83, 508, 2004/9). Jak Dawkins přesně poznamenává, argumentace představitelů „teorie (sic!) inteligentního designu“ je nejen rouhačská (kdyby platila, porušuje Bůh své vlastní zákony), ale především je výrazem lenosti. Imaginární rozhovor mezi Andrewem Huxleym a Alanem Hodgkinem, kteří získali Nobelovu cenu za výzkum molekulární biofyziky nervového impulzu:

„Říkám ti, Huxley, tohle je ale zatraceně složitej problém. Nemůžu vykoumat, jak ten nervovej impulz funguje. Co ty? Hodgkine, jsem na tom stejně a vyřešit tyhle diferenciální rovnice je pekelně těžký. Proč se na to nevybodnem? Co kdybysme řekli, že nervovej impulz pohání nervová energie?

Supr nápad, Huxley, napišme to hnedka do Nature – bude to tak na řádek a můžem se věnovat něčemu jinýmu“ (s. 552).

Kniha je doplněna kladogramy (evolučními stromky) založenými na nejnovějších výsledcích výzkumů příbuznosti různých organizmů. S důrazem na nejnovějších – je obdivuhodné, že více než třetina citací (těch je celkem 327) pochází z posledních pěti let (včetně prací „v tisku“ z roku 2004, kdy kniha vyšla). To rozhodně neznamená, že by Dawkins přehlížel starší práce. Právě naopak – najdeme tu i citace z doby císaře Františka Josefa. Velice mě potěšila poznámka k práci o živočišných houbách z roku 1907: „Výzkum to byl klasický a článek, který jej popisuje, upomíná na zlatý věk, kdy byly vědecké články psány upovídaným stylem, jemuž šlo rozumět, a v délce, která vám umožnila vyvolat si představu skutečné osoby, která dělá skutečný výzkum ve skutečné laboratoři“ (s. 486).

Samozřejmě že v Příběhu předka nechybějí ani „klasická“ témata jako vznik života či sobecké geny: „Sobecký gen, moje první kniha, by se klidně mohla jmenovat Spolupracující gen a nebylo by třeba v ní změnit ani slovo. Věru by to mohlo zabránit některým nepochopením (někteří z jejích nejhlasitějších kritiků si z ní zřejmě nepřečetli nic jiného než název)“, s. 187. Opakování ostatně není na škodu: někdy je lepší než nová myšlenka přeformulování té staré. Takže nemohly chybět ani klasické komplimenty stran kreacionistů, tedy lidí, kteří sami působí dojmem, že se jejich evoluce zastavila už hodně dávno (především v oblasti mozkové kůry). Pro mě osobně není největší záhadou tohoto světa, jak vznikl život, ale jak někdo může být tak omezený a nepochopit základní evoluční principy podané v krystalicky čistém Dawkinsově stylu (z jedné ze zahraničních recenzí: „… kdyby měl Stephen Hawking alespoň desetinu [Dawkinsovy] srozumitelnosti“). Absurdní představu o tom, že existence Boha vylučuje evoluci, nebo evoluce brání víře, nechávám těm, kteří považují toto téma za zajímavé.

Abych jen nechválil – poněkud iritující byly opakované odkazy na témata, která se teprve objeví, občas jsem se při čtení i nudil („tohle už jsem slyšel asi tak osmapadesátkrát“ – ovšem uznávám, že co jsem četl nebo nečetl s kvalitou téhle knížky nesouvisí – pro laika tu bude nové asi vše). Přes snahu o objektivnější pohled na fylogenezi prostřednictvím putování proti jejímu proudu je příliš mnoho prostoru věnováno nudným primátům (člověku a dalším lidoopům), naopak rostliny či jednobuněčné formy života se dočkaly pozornosti nepřiměřeně malé.

Vloudily se i věcné chyby, např. homologizace kostí na s. 232–234 (třmínek v našem středním uchu nevznikl z jedné z kostí dolní čelisti) či používání termínu „savcotvární plazi“ (s. 250). Dawkins sice upozorňuje, že výraz je to zavádějící, a zmiňuje alternativní označení „plazotvární savci“. To je ovšem z bláta do bláta. Problém je v tom, že předky dnešních savců jednoznačně nebyla žádná zvířata, která by šlo rozumně označit jako plazy (na rozdíl od situace u ptáků). „Plazí“ a „savčí“ linie se oddělily nedlouho po výstupu obratlovců na souš a jejich vztah je sesterský, nikoli předkovský. Není divu, že „savcotvárné plazy“ charakterizují ne-plazí znaky (žlaznatá kůže, absence barevného vidění a beta-keratinu apod.). Nesmyslné spojení „savcotvární plazi“ je dědictvím klasické systematiky svázané omezeným počtem kategorií (… třída, řád, čeleď …), do nichž lze zaškatulkovat organizmy.

Přes tyto spíše stravitelné vady podle mne Dawkins svou novou knihou ukázal, že není jen Darwinovým buldokem, jenž štěká, kouše a rdousí militantní náboženské aktivisty (kteří by nemohli věřit v Boha, kdyby si připustili, že evoluce je) a kreacionisty obdařené nepředstavitelně omezenou představivostí. Především na mě udělalo velký dojem, že se mi knihu podařilo přečíst „z jedné vody“ – prostě jsem neměl potřebu odbíhat k jiným textům, čímž jinak chronicky trpím. Byl bych velice rád, kdybych mohl v dohledné době svým studentům na kurzu „systém a fylogeneze strunatců“ (což jsou zvířátka od ryb po savce) doporučit ke čtení kvalitní český překlad Příběhu předka. 3)

Poznámky

1) V pořadí původních vydání: Sobecký gen (viz Vesmír 78, 218, 1999/4), Rozšířený fenotyp, Slepý hodinář, Řeka z ráje (viz Vesmír 75, 343, 1996/6), Výstup na horu nepravděpodobna (viz Vesmír 78, 435, 1999/8), Rozplétání duhy (viz Vesmír 80, 109, 2001/2), Ďáblův advokát a poslední kniha Přelud Boha.
2) Toto téma brilantně zpracoval v bezpočtu článků S. Komárek, viz esejistické sbírky Hlavou dolů (1999) či Mír s mloky (2001).
3) Což se nejspíše stane reálnou možností – nakladatelství Academia připravuje český překlad Příběhu předka.

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Evoluční biologie
RUBRIKA: Nad knihou

O autorovi

Tomáš Grim

Prof. RNDr. Tomáš Grim, Ph.D., (*1973) vystudoval zoologii. V současné době se věnuje ptáčkaření na volné noze. Je spoluautorem a spolueditorem první slovenské Ornitologické príručky a spoluautorem knihy o kukačce, která vyšla ve čtyřech jazycích a získala cenu „Nejlepší ptačí kniha roku 2017“. Osobní stránky: www.tomasgrim.cz
Grim Tomáš

Doporučujeme

Se štírem na štíru

Se štírem na štíru

Daniel Frynta, Iveta Štolhoferová  |  4. 11. 2024
Člověk každý rok zabije kolem 80 milionů žraloků. Za stejnou dobu žraloci napadnou 80 lidí. Z tohoto srovnání je zřejmé, kdo by se měl koho bát,...
Ustrašená společnost

Ustrašená společnost uzamčeno

Jan Červenka  |  4. 11. 2024
Strach je přirozeným, evolucí vybroušeným obranným sebezáchovným mechanismem. Reagujeme jím na bezprostřední ohrožení, které nás připravuje buď na...
Mláďata na cizí účet

Mláďata na cizí účet uzamčeno

Martin Reichard  |  4. 11. 2024
Parazitismus je mezi živočichy jednou z hlavních strategií získávání zdrojů. Obvyklá představa parazitů jako malých organismů cizopasících na...