O slovnících česko-anglických

Americký občan A. C. obdržel od své pojišťovny potvrzení, které si sám přeložil pomocí anglicko-českého slovníku a zaslal ho jako přílohu své žádosti Generálnímu konzulátu České republiky v New Yorku. Anglický dopis zněl:

Re: Anthony Capalbo

SS Nr (= social security number): …

DOB (= date of birth): …

To Whom It May Concern:

Pursuant to our records, please be advised that while traveling in the Czech Republic, the above referenced is a covered dependent of Attilio C., who received health care benefits under the provisions of the Storeworkers Security Plan.

Very truly yours, …

Pan A. C. zaslal na konzulát volný překlad v této podobě:

S ohledem na: Anthony Capalbo

Společenský Bezpečí Číslo: …

Datum od Narození: …

K koho ono Mařenka týkat se:

Prosím poznámka ten A. C. jest jeden závislý od Attilio Capalbo a jako takový bude mít úplný lékařský krytí pro úplný období on bude být doma Čech republika pro Storeworker’s Security Plan.

Velmi věrni váš, …

Toto je drastický příklad toho, kam až může slovník zavést osobu jazyka neznalou („May“ s velkým „M“ skutečně znamená buď „Mařenka“, nebo „květen“). Slovník je totiž soubor slov s více významy. Každý text se skládá ze slov, ale kromě pojmenování substancí, kvalit a dějů se v něm uplatňují ještě zákonitosti o usouvztažnění lexikálních jednotek. Když se Polonius zeptal Hamleta procházejícího se s knížkou v ruce „Co to čtete, mylorde?“, dostal odpověď „Slova, slova, slova!“ Byla to odpověď věcně správná, i když neznamenala, že by si Hamlet četl ve slovníku.

Dnes však zůstaneme u slov, respektive u slovníků, a téma si ještě zúžíme na slovníky česko-anglické. Každého Čecha asi překvapí, že česko-anglický slovník byl vydán dříve v USA než v Čechách. Autorem tohoto prvního česko-anglického slovníku byl pozoruhodný muž Charles Jonáš, rodák od Kutné Hory. Jako posluchač techniky musel kvůli protihabsburské činnosti uprchnout z Rakouska-Uherska. Do USA přišel r. 1863 ve věku 23 let. Brzy se stal redaktorem týdeníku Slavia, který byl vydáván ve Wisconsinu v městě Racine, kde žila velká česká komunita. Angličtinu zřejmě zvládl rychle, protože už za rok vydal jazykovou příručku a o rok později další, Česko-anglický tlumač. Práce na slovníku skončila jeho vydáním r. 1876. Jonáš také napsal učebnici češtiny Bohemian Made Easy. Jelikož měl pocit, že pro angličtinu již vykonal dost, začal se věnovat politice. Právě díky svým dobrým znalostem angličtiny měl příležitost vyniknout. Vypracoval se až na senátora Wisconsinu a r. 1885 byl Demokratickou stranou jmenován americkým konzulem v Praze. Vznikla tak delikátní situace, protože v Praze mu stále hrozil starý zatykač a bylo třeba zákulisního jednání mezi Washingtonem a Vídní. Jonáš zastával ještě další dvě diplomatická místa, v Petrohradě, a poté v Crefeldu (v  Německu). Tam r. 1896 v depresi z nevyléčitelné choroby spáchal sebevraždu. Podle svého přání byl pochován ve vlasti (v Praze na Olšanech). V Racine mu byl odhalen pomník. Před několika lety život Charlese Jonáše zaujal amerického badatele, který se rozhodl sepsat jeho životopis. ¹⁾

V předmluvě k svému slovníku Jonáš uvádí: Kniha tato jest prvým pokusem o sestavení slovníku česko-anglického. Jestiť prolomením nové půdy – brejkováním, jak říká rolník česko-americký. Porovnáme-li jej s dnešním slovníkem, vyjde najevo několik specifičností, a to: hojnost slov německých (frisér, štempl, štrikovat, šutr, štuclík) a zastaralých (chorobnice, poptavárna, korkotah místo nemocnice, zprostředkovatelna, vývrtka), uplatnění anglo-americké reality pro překlad českých výrazů (bačkora – moccasin, štrúdl – pudding) a množství lidových nadávek a emocionálních výrazů (ferina, fiflena, fouňa, hňup, chrapoun, neruda, nimra, zunkal atd.). K tomu autor v předmluvě omluvně poznamenal: Nepsal jsem slovník pro školy a žáky, nýbrž pro život náš česko-americký a praktické jeho potřeby.

První slovník na české půdě (v Americe Jonáše následovali F. B. Zdrůbek a A. M. Soukup) vytvořil profesor Karlovy univerzity a germanista Vilém Mourek. Anglistika tehdy ještě neexistovala, pouze lektorát praktického jazyka. Mourek (mimo jiné autor Dějin anglické literatury) se k zájmu o angličtinu dostal pravděpodobně díky své skotské manželce. Přestože při takové vazbě na Británii bychom mohli čekat, že profesor do vlasti své ženy často zajížděl, navštívil tuto zemi za celý život jen třikrát. Poprvé byl poslán do Oxfordu, aby přepsal rukopis Dalimilovy kroniky, uložený v tamní univerzitní knihovně. Dvakrát pak tuto zemi navštívil jako delegát na oslavy výročí dvou skotských univerzit (v Glasgowě a Aberdeenu).

Zde je na místě vysvětlit, že angličtina a anglistika se skládají ze dvou větví: praktické a akademické. Každá má kořeny jinde. Praktickou znalost jazyka si v Americe zdokonalili všichni první lektoři angličtiny na univerzitě v Praze: J. V. Sládek, V. A. Jung, A. Osička. Akademická anglistika jako odvětví moderní filologie má kořeny ve Skotsku. Tato protestantská země byla totiž cílem českých evangelíků (včetně Českých bratří), neboť ti doma neměli možnost studovat teologii. Své zážitky z jednoho roku v Edinburgu výstižně popsal Jan Karafiát v knize Paměti spisovatele Broučků. Zakladatel anglistiky a její první profesor na Karlově univerzitě Vilém Mathesius jako chlapec chodil na hodiny angličtiny na evangelickou faru.

Vraťme se ještě k životním osudům prvních pražských lektorů. Josef V. Sládek strávil v USA tři roky. Nejprve se domníval, že mu reportáže psané pro české noviny uhradí pobyt, ale brzy zjistil, že s tím nevystačí. Musel tedy pracovat manuálně, takže Ameriku poznal opravdu důkladně. O to překvapivější je, že Sládkova učebnice angličtiny (1872, definitivní vydání 1891 jako Průpravná mluvnice anglického jazyka) neobsahuje nic z jeho amerických zážitků, články jsou přejímány z literatury (o Kolumbovi, Longfellowova báseň apod.). Zřejmě nezvládl praktickou angličtinu natolik, aby si mohl sám napsat texty učebnice – ostatně dialogy přejímal z učebnice Jonášovy. Avšak anglicko-český slovník se mu stal společníkem téměř na celý život, protože navíc k svým učitelským povinnostem (na filozofické fakultě, na technice a na obchodní akademii) překládal Shakespeara. Kromě Sládka dosud žádný jedinec nepřeložil Shakespeara celého (více než třicet her).

Václav Alois Jung (1858–1927) žil v USA dvacet let. Působil zde jako úředník pojišťovny a redaktor krajanského tisku, takže současnou angličtinu dobře zvládal. Jeho životním dílem se stal Slovník anglicko-český. Česko-anglický slovník (2 svazky) dokončili tři autoři až po jeho smrti.

Antonín Osička (1888–1949) se původně z USA, kam emigroval, nemínil vrátit. Žil tam již dvanáct let, když vzniklo samostatné Československo. Tehdy neodolal nabídce a nastoupil na lektorské místo v Praze. Za druhé světové války byl používán jeho česko-anglický slovník Unicum. Po válce se Osička spojil s profesorem Poldaufem a společně vydali anglicko-český slovník, který sloužil až do éry Josefa Fronka. Své americké zkušenosti vypsal Osička v románu dosti levicového zaměření V zemi dolaru (1925). Jeho americké zázemí však po únoru 1948 platilo kádrově více než jeho levicovost, takže rok poté, zlomen, zemřel.

Česko-anglický slovník Ivana Poldaufa (1915–84) vyšel nejprve v kratší verzi (zelený svazek) a později ve značně rozšířené podobě (červený svazek), která byla revidována rodilým mluvčím (prof. Robertem Pynsentem z Univerzity v Londýně). Slovník obsahuje řadu lingvistických nápadů, zejména v řazení sloves a jejich předponových variant. Byl však psán v době, která angličtině nepřála. Sám Poldauf do Anglie cestovat nemohl, denní britský tisk byl u nás tehdy zakázán (noviny vždy bývají zdrojem novinek v jazyce) a co týče rozsahu, byl autor omezen nakladatelstvím. Ve snaze dostat do povoleného rozsahu maximum vytvářel hesla, která byla graficky málo přehledná. Snaha odstranit tuto nepřehlednost se projevila volbou vhodnějších typů písma ve třetím vydání slovníku (WD Publications, 1996).

Jako slovníky nové generace vystupují díla a produkce nakladatelství LEDA, Anglicko-český slovník (1996) a Velký česko-anglický slovník (2000). Jsou plodem asi desetileté intenzivní lexikografické práce. Je třeba připomenout, že slovník jako dílo jednoho člověka se stává věcí minulosti. To je snad možné u speciálních slovníků (např. Slovník amerikanismů) nebo u odborných slovníků (geologických, obchodních, právnických apod.), ne však u slovníků obecných. Všechny první slovníky byly sice „one-man job“ (první pořádný výkladový slovník byl dílem Samuela Johnsona koncem 18. století), ale v anglo-americkém světě byl posledním autorským slovníkem Hornbyho Advanced Learner’s Dictionary po r. 1960. U nás si úctu zasluhují též Josef Hais a Břetislav Hodek. Jejich třísvazkový Velký anglicko-český slovník (Academia, Praha 1984) byl později rozložen do čtyř dílů. Na západě dnes na výkladových slovnících pracují velké týmy (Longman, Collins, Oxford UP, Cambridge UP), které využívají rozsáhlé počítačové databáze.

Češi dosud nemají anglicko-český slovník, v němž by bylo možno najít všechna slova, která se vyskytují např. v londýnských Timesech. Jelikož kromě politických, hospodářských a kulturních zpráv tento deník obsahuje rozsáhlé lexikum z přírodních věd (pravidelné sloupky Nature Notes informují, které rostliny, hmyz a ptáky lze v přírodě vidět v daný měsíc, zahrádkářské hlídky radí, jak pěstovat okrasné rostliny), vyskytují se tu desítky jmen, jež v našich slovnících nejsou zastoupena.

V závěru roku 2000 se představil Velký česko-anglický slovník Josefa Fronka z katedry slovanských jazyků a literatury univerzity v Glasgowě. V uváženém výběru pokrývá slovní zásobu češtiny 20. století, včetně knižních archaizmů a aktuálních novotvarů (neologizmů) a štědře cituje i ustálená slovní spojení. Například heslo „vesmír“ (universe, cosmos, outer space) zahrnuje spojení „rozpínající se v., alternativní v., dobývání v-u, střed v-u, lety do v-u, výzkum ve v-u, teorie ustáleného v-u, spojit se ve v-u. Autor usnadnil užívání slovníku několika způsoby:

1. Stručná charakteristika významového odstínu pomáhá vybrat z řady sobě blízkých významů ten pravý, tj. ekvivalentní významem i stylem (u termínů se uvádí obor).
2. Citování konkrétních kontextů rovněž zvyšuje přesnost volby anglického ekvivalentu.
3. Velmi dobře čitelný typ písma, použití dvou barev a organizace textu na stránce jsou skutečně user-friendly. Tabulky s přehledem české gramatiky na 15 stranách byly již pochváleny britskými uživateli, kteří zápolí s češtinou. Adjektivum „Velký“ v názvu slovníku nepřehání – je to 1597 stran velkého formátu, s hesly od „a“ po „žvýkat“. Samotné „a“ má 22 řádků, nepočítaje „á“ (citoslovce).

Česko-anglický slovník ještě nedostatečně pokrývá frazeologii, která dnes sice zní zastarale, avšak překladatel starší literatury ji potřebuje znát. Např. nasadit komu co do hlavy, tj. nějaký znepokojující nápad, má v češtině k dispozici varianty mouchu, myši, brouka, blechu, veš, škvora, štíra, pavouka, červa, brundibára, bubáka, strašáka (viz Český slovník věcný a synonymický, sv. III, s. 141). Poldauf v česko-anglickém slovníku uvádí šest českých variant se dvěma anglickými ekvivalenty: Put a bee in a sb’s bonnet, set sb thinking. Fronek registroval jen „brouka“ a má dva ekvivalenty: put ideas into sb’s head a sow the seeds of doubt in sb’s mind. Obdobně bohatá je čeština např. na vyjádření pojmu „mít štěstí“ – třicet rčení typu od běžnějšího kvete mu pšenice až po neběžné jelito na střechu hodí a spadne mu šunka.

Zatímco výkladový slovník lze importovat a dá se kombinovat při užití se slovníkem anglicko-českým, česko-anglický slovník se nedá ničím nahradit. Nevychází často, protože představuje velké pracovní úsilí a osobní obětavost autorů. Mluvím-li o obětavosti, vybavuje se mi příběh britského profesora Jamese A. H. Murraye, jednoho z editorů velkého historického (oxfordského) slovníku angličtiny. Za 1. světové války si dával zasílat z tiskárny obtahy stránek na frontu a v zákopech v pauzách mezi střelbou prováděl korektury. V době míru celý den sestavoval hesla slovníku a po večerech četl knihy, hledaje výrazy, které se do slovníku ještě nedostaly. Ne nadarmo dr. Johnson definoval lexikografii jako dřinu. Naproti tomu dobré dílo je odpovědí na žádost Josefa Jungmanna, který před více než 150 lety řekl: „Každý vzdělaný národ má pečovati o své slovníky.“ A sám tomu šel příkladem.