Mapa Evropy s petřínským rozhledem

Navzdory všem médiím i politikům, kteří stále prodlévají v zajetí železné opony, a proto řadí Česko, a tedy i češtinu do východní Evropy, tisíciletá zkušenost Česka (asi sotva „České republiky“) praví něco diametrálně jiného a znova nás přesvědčuje o tom, jak důležitá, ne-li v perspektivě nového století (či dokonce tisíciletí) klíčová, je perspektiva euro-jazyková. Geopolitické posuny a dramatické změny za poslední půlstoletí řadu států smazaly, či naopak vytvořily, zatímco jazyková mapa Evropy trvá po staletí – ač ne vždy jí to vládychtivé mocnosti bezděky povolily.

K této tisíciletosti nepotřebujeme věž babylonskou, která, jak známo, udělala z pestrosti jazyků bludiště, stačí nám pohled z Petřína, na němž nám sice věž (spolu s bludištěm) postavilo podle pařížského vzoru 19. století, který však byl nejdůležitějším bodem k legendárnímu založení Prahy. Neboť jak praví Kosmas (12. století), přesněji Libuše (7. století?), vysílajíc své posly k takovémuto státnickému aktu, určila: …jest v lese místo, jež Wltaua řeka obtéká. To z půlnoční (severní) strany ohražuje velmi hlubokým oudolím potůček Brusnica, na polední pak straně hora velmi skalnatá, která od skal slove Petrín. Tam najdete člověka uprostřed lesa, an dělá práh k domu… dle té příhody nazvete hrad (urbem), jejž vystavíte, Praga.

„Rivulus“ Brusnice dodnes existuje (viz např. stanici tramvají 22 a 23) a je v hlubokém oudolí, ač zde tokem věků brusinky vystřídali jeleni a předválečné medvědy sibiřských legionářů tenisový dvorec pana prezidenta, střežený červeným baretem. Kosmas však v této kratičké pasáži rozpoutal pro bohemisty-gurmány pravé jazykové hody. Na straně polední (pars australis3) umisťuje mons petrosus, qui a petris dicitur Petrín (jak zní původní latinský text Kosmův). A zde začíná naše pouť Evropou – a petris, tj. do skal, ejhle, kde jako by začínala evropeizace Prahy pomocí „latinského slova petra“. I v latině jde však o antickou evropeizaci pomocí řeckého slova petras – připomeňme si Ježíšovo „ty jsi Petr, skála“, tj. církev, kterou „brány pekelné nepřemohou“. Připusťme, že krásný obraz „bran pekelných“ je vlastně hebraizmus a že v aramejštině, kterou mluvil Ježíš, takováto hříčka je spíš grecizmus (i ve Starém zákoně se to hříčkami jen hemží, hříčky jsou tedy v intencích Písma).

Zde však naše cesta nekončí – řecké slovo petra nemá v Evropě příbuzenstvo, a proto patří v řečtině mezi slova jazyka praevropského, kterého se zde používalo před příchodem Řeků. Takových slov mají Řekové víc, například za naše moře (latinské, a tedy i italské mare, německé Meer atd.) mají slovo thalassa. I naše víno, ale též například hyacint patří do tohoto praevropského dědictví.

Při řešení původu slova Praga provozuje Kosmas, tento jazykový čaroděj, středověkou jazykovou alchymii ještě znamenitěji než u Petřína. Tak předně jeho původní latinský text zní invenientis hominem in media silva limen domus operantem… ex eventu rei urbem… vocabitis Praga. A teď se vžijte do kůže středověkého latiníka – od slova limen má vzniknout Praga? A můžeme zahájit detektivní pátrání (pro studenty do příští hodiny, ale my to zkrátíme): aby onen latiník mohl porozumět výkladu, musí si slovo limen přeložit do dobové češtiny, a vyjde mu slovo prág. Pracuje tedy Kosmas při své etymologii s češtinou (i když k tomu mu mohli dopomoci bájící kmeti), ale – a to nejdůležitější – počítá i s adresátem, který umí česky (jinak by si ono limen nemohl přeložit a sdělení by nerozuměl). Stručně řečeno – latina Kosmova není tak docela určena na export, nýbrž je to vlastně „česko-latina“, stejně jako její předchůdkyně byla „česko-slověnština“. Právě toto důvěrné sepětí latiny s českým prostředím je klíčem otvírajícím češtině bránu k evropeizaci, která se postupně přetváří žehnáním věků v euro-integraci, tvoříc tak postupně z češtiny euro-češtinu.

Sám Kosmas ovšem nemohl tušit, jaké další dobrodružství se slovem Praga zažije novověk. Tak například historik W. W. Tomek, jehož českou verzi Kosmovy pasáže jsme si uvedli (a jehož hrob najdeme na vyšehradském Slavíně), nesdílel Kosmovu etymologii a spojil Prahu se slovesem prah-nouti, popřípadě praž-iti (= místo suché či vypálené pro účel stavby?). Josef Dobrovský se přidržoval etymologie z 18. století, podle níž na Vltavě byly peřeje, tj. prahy jako porohy na Dněpru. To někdo může vykládat jako východomilné odevropšťování – až na to, že právě z těchto končin Indoevropané, ať to byli Germáni, Románi či Keltové, patrně pocházeli.

Ale stejně jako Vltava (další Kosmův bohemizmus) nezdědila své jméno z toho, že „vhltává“ (podle Brusu jezuity Konstance z r. 1667), nýbrž z toho, že jde o divokou vodu (wild plus ahwa, které se rovná latinskému aqua), tedy o slovo germánských obyvatel Čech (Markomanů?) před příchodem Slovanů někdy v 6. století, pak s Prahou musíme zacházet rovněž poněkud evropštěji, jak se děje i s Bohemií, pocházející z keltského kmene Bójů. A ejhle, zkusíme-li i zde myslet „keltsky“, najdeme po Evropě pro Prahu řadu příbuzných.

V severním Portugalsku, ač je to k nevíře, jsou zaznamenáni Keltové a nacházíme zde u Atlantiku provincii i město Braga (včetně spisovatele Teófila) a dále na východ provincii Braganca (a v Brazílii jmenovkyni nedaleko Sao Paula). Ze západní Belgie nám kynou slavné Bruggy (a také Bruggelette), ve Štrasburku (připomínka europoslancům) se vlévá do Rýna řeka Bruche. Do této rodiny patří u Bodamského jezera, na švýcarsko-německých hranicích, rakouské město Bregenz už proto, že je též na místě mokrém, pravý to opak Tomkova místa prahnoucího. Naší pozornosti by nemělo uniknout ani varšavské předměstí Praga. I když necháme stranou některé další lákavé případy jako půvabné švýcarské městečko Brugg u Curychu či slovinské Pragersko – máme zde utěšenou mapu velké části Evropy, obývané kdysi Kelty.

A co naše p místo „západoevropského“ b – to je přece slavné germánské posouvání b směrem k p z počátku 1. tisíciletí. Praha je tedy výsledkem keltsko-germánsko-slovanské spolupráce. Je to skoro (spolu s latinským Petřínem) celoevropské prostředí, kde se každý Evropan – nejen ten od portugalské Bragy, belgických Brugg, francouzské Bruche, rakouské Bregenz či polské Pragy – může podle Balbína cítit jako vítaný host a tak trochu jako doma.

Zpět tedy do dob, kdy Bohemie mohla být východ tak nanejvýš pro Kelty, pro něž jsou dnes románština a germánština rovněž jazyky východní. Kruh se uzavírá – vstupujeme do osvíceného kontinentu 21. století, jehož budoucnost v mnohonásobně větším globálním kontextu je jenom v tom, že nebude existovat Evropa první, druhé a třetí třídy. My lingvisté již dávno takové dělení neuznáváme a zjišťujeme, že i ona Evropa „třetí kategorie“ je místo, z něhož se můžeme a musíme hodně co učit. I proto ji budeme hledat!