Léčba závislosti domorodou medicínou

Lidové léčitelství, v současné době vytlačené na okraj většinového zájmu biomedicínou, si na některých místech světa dosud uchovává svou původní tvář. V severním Peru se odborníci rozhodli reagovat na sílící tlak euro-amerického způsobu léčby závislostí, kladoucí možná až příliš velký důraz na konzervativně pojatou farmakoterapii, příklonem k místním léčitelským formám, známým po tisíciletí. V roce 1992 tak pod vedením francouzského patologa Jacquese Mabita vzniklo v Tarapotu (region San Martín) centrum Takiwasi. Tam se pacienti léčí v rámci komunitního modelu, který kombinuje psychoterapeutické postupy s tradičními šamanskými technikami včetně využití pralesních bylin. Vedle rostlin s detoxikačními účinky (purganty) je zde užíván zejména psychoaktivní extrakt, který Kečuánci nazývají ayahuasca.

Charakteristika léčebného programu

Umístění centra do oblasti známé vysokou produkcí i spotřebou kokainové pasty má nejen pragmatický, nýbrž také symbolický význam. Prvotní ideou zakladatele, který přicestoval do Peru spolu s Lékaři bez hranic, aby se stal ředitelem nemocnice v Punu, bylo bojovat proti černému obchodu s narkotiky a podat pomocnou ruku těm, kteří se stali jeho obětí. Mabitova cesta do srdce džungle však nebyla přímočará.

V roce 1986 se do Amazonie vydal poprvé. Jako většina racionálně založených Evropanů však zpočátku pochyboval, že se lze domorodému léčitelství naučit. Místní totiž rozhodně popírají, že by vědomosti o užívání léčivých rostlin byly přenosné z osoby na osobu či z generace na generaci. Dle tradice je třeba zúčastnit se rituálu s psychoaktivní ayahuaskou, která je člověku schopna zprostředkovat poznatky ve změněných stavech vědomí.

Jacques Mabit (obr. 1), který se pro nedostačující antropologická svědectví rozhodl vyzkoušet její účinky na vlastní kůži, na řadě míst popisuje, jak během léčebného obřadu přišel na myšlenku věnovat se terapii toxikomanů: Stalo se tak během jedné ayahuaskové vize. Původně mě to vůbec nenapadlo a neměl jsem o to ani zájem, ale po nějakých deseti sezeních jsem měl vizi, v níž ke mně přišli pralesní duchové a ptali se mě, co tady pohledávám. A já jim řekl: „Chci se naučit této medicíně,“ a viděl se, jak se věnuji závislým. Bylo to pro mě naprosté překvapení. [Ta vize] byla tak skutečná, tak působivá. A tak jsem setrval. Pokračoval jsem v pití [ayahuasky] a učení, avšak po třech letech se situace opakovala. A duchové mi říkají: „Musíš nám povědět, jestli to budeš dělat.“ Odpověděl jsem ano. (Cárdenas, 2009)

Dnes má za sebou přes 17 let praxe a pod rukama mu prošlo přes 400 pacientů (obr. 4 a 5). Mezi nimi převážně Peruánci (68 %), ale spektrum klientely čítá krom obyvatel Jižní Ameriky i Španěly, Francouze, Belgičany aj.

Kromě doktora Mabita pracují v centru praktická lékařka, psychologové, ergoterapeuti, externí pracovníci, kteří vedou sezení a sportovní akce, pomocný personál (knihovníci, dokumentaristé, recepční, účetní, zahradníci, uklizečka a kuchařka) a zaměstnanci laboratoře zaměřené na výrobu přírodních léčiv. Ti všichni dohlížejí na chod centra, ve kterém terapeutický program trvá devět až dvanáct měsíců.

Fáze terapeutického procesu

Léčebná kúra v Takiwasi je strukturována do sedmi etap. Pacienti musí během léčby dodržovat řadu pravidel, např. zákaz sexu, zákaz agresivního chování, zákaz konzumace potravin přinesených z domova.

• Úvodní „motivační“ fáze. Během ní je nový pacient podrobně psychologicky i lékařsky vyšetřen a seznámen s tím, co ho v nejbližší době čeká. Podmínkou vstupu do centra je alespoň základní znalost španělštiny.
• Etapa izolace. Začátek léčby je velmi tvrdý, mnozí se během něj uchýlí k útěku. Charakterizuje jej pobyt na samotce mimo pozornost ostatních pacientů. Smyslem této fáze je zbavit pacienta abstinenčního syndromu. Děje se tak během intenzivního hlubokého procesu trvajícího osm až deset dnů, kdy se drží dieta a rozvíjí organismus pomocí vybraného přírodního léčiva silné koncentrace.¹⁾

Detoxifikační přípravky se podávají vždy na lačno pod dohledem léčitele. Jejich požití obvykle doprovází pití 5 až 6 litrů vlažné vody, která z těla vyžene veškeré toxické látky.²⁾ pacientů. Symbolická očista a zbavování se Detoxikace neprobíhá pouze na tělesné úrovni, má určitý dopad i na psychiku „špatného“ či „nechtěného“ s sebou často přinášejí silné emoční zážitky. Pacienti popisují mimo jiné stavy agrese, úzkosti, neklidu, smutku, lítosti, nebo dokonce katarze.

Je zajímavé pozorovat, jaké techniky domorodý léčitel při dohledu nad pacientem užívá. Patří mezi ně zejména „ícarada“ (zpěv léčivých písní, tzv. ícaros), „soplada“ (okuřování energetických center těla tabákem Nicotiana tabacum či ovívání vonnými esencemi) a „chupadura“ (sání postižených oblastí, obvykle břicha nebo temene hlavy pro „vytažení“ neduhu).

Metody, které mají z pohledu „západní“ medicíny zjevně magickou povahu, jsou holistické – přestože je na pacienta primárně působeno v rovině fyziologické, záměrem léčitele je vyvolat účinek rovněž po stránce psychologické a spirituální. V kontextu tradiční amazonské medicíny je typické nahlížet na závislost (a na každou nemoc) jako na újmu spirituální či morální povahy. To je logicky v rozporu s jedním z evropských přístupů, který ji klasifikuje jako organickou poruchu mozku.

• Obnovení fyzické rovnováhy. Pacient se postupně zapojuje do dění v komunitě. V dopoledních hodinách se účastní ergoterapie v zahradě centra, odpoledne kurzů a individuálních či skupinových psychoterapeutických aktivit. Ústřední pozornost je přitom věnována tomu, aby se vyrovnal se svou minulostí. Na konci této dvouměsíční fáze absolvuje své první ayahuskové sezení.

  Nápoj ayahuaska vzniká kombinací rostlin Banisteriopsis caapi a Psychotria viridis, jež je třeba společně vařit více než 12 hodin podle postupu, který má rituální charakter. Psychotria viridis ve směsi slouží jako zdroj dimetyltryptaminu, halucinogenu endogenně přítomného rovněž v lidské moči a mozkomíšním moku. Banisteriopsis caapi zase obsahuje tři inhibitory monoaminooxidázy – harmin, harmalin a tetrahydroharmin –, které umožňují jinak orálně neúčinnému dimetyltryptaminu proniknout do mozku a navodit změněné stavy vědomí. Ty se v rámci léčebného procesu využívají jako podklad pro hlubinnou terapii.

• Psychoemocionální restrukturace. Myšlenkové obsahy, mezi nimiž lze identifikovat poučné vize, vzpomínky na období závislosti či iniciační smrti, se stávají předmětem podrobného psychoterapeutického rozboru v rámci čtvrté etapy, celkově tříměsíční. Kromě dalších sezení se pacienti také několikrát účastní očistných diet v džungli, jejichž smyslem je prohloubení dosavadních poznatků z léčby a zamyšlení nad životem. I když mnohá literatura, která pojednává o tradiční amazonské medicíně, tento jev přehlíží, jsou diety podle názoru pacientů a terapeutů mnohem důležitější než ayahuasca sama o sobě. Ve skutečnosti jsou podstatnou a doplňující složkou jejího užívání (Mabit J., 2006).

V zásadě jde o osmidenní izolovaný pobyt v pralese. Každý pacient pobývá samostatně v otevřeném dřevěném přístřešku (tambo), který je od ostatních dostatečně vzdálen (obr. 2). S minimem potravy (porcí rýže a dvěma banány inguiry denně) a pravidelným užíváním extraktu z některé z léčivých rostlin, který pacientovi zrána přináší odborný personál, bývá pobyt v izolaci velmi náročný, a to jak po psychické, tak po fyzické stránce. Dvakrát proto místo navštíví také psycholog, aby zkontroloval pacientův osobní stav.

Důležitou roli v rámci chodu celého centra hraje náboženství. Podle informací Ministerstva zahraničních věcí České republiky (2007) tvoří 95 % populace Peru katolíci a podobné je i složení klientely centra Takiwasi. Spojení rituálů s vírou přitom nabízí pacientům nejen možnost kulturního zakotvení, ale také pocit bezpečí. Řada osob dosahuje během léčby spirituálních zážitků.

• Existenciální restrukturace. Zapracováním zážitků se zabývá pátá (rovněž dvouměsíční) etapa terapeutického procesu. Po ní se již pacient začíná postupně připravovat na ukončení léčby.
• Zapojení do společnosti. Minimálně měsíc před opuštěním důvěrně známých prostor botanické zahrady Takiwasi zintenzivňuje pacient kontakt s vnějším světem. Znovu se účastní společenského dění v přilehlém Tarapotu. V dopoledních hodinách vykonává práci dle zvolené profese nebo se věnuje studiu.
• Sledování po návratu. Ještě pět let poté, co pacient definitivně opustí brány léčebny, se sleduje, jak řeší problémy, které se vyskytly po jeho návratu do běžného života. Oficiální statistiky hovoří o tom, že pokud setrvá v léčbě do oficiálního závěru, vymezeného rituálem odchodu, lze až ze 67 % očekávat zlepšení jeho předchozího stavu.