Laoské skalní krysy

Když roku 1812 věhlasný francouzský paleontolog Georges Cuvier autoritativně prohlásil, že možnost objevu velkého čtvernožce je velmi malá, ani nemohl tušit rozměr svého omylu. Po tomto unáhleném výroku vzdorně následovala řada popisů velkých savců, a ačkoliv by se dalo očekávat, že přísun objevů nových savců bude rychle řídnout, zdaleka se to neděje. Nejde teď o změny v taxonomickém vymezení druhů spojené s nástupem nových metod i nových teoretických koncepcí (sem patří např. prudký nárůst počtu druhů lidoopů, populární „objevy“ nových druhů velryb i trvající spory o počet druhů afrických slonů), ale o opravdu nové, tedy nově objevené druhy, které před objevitelem žádný erudovaný odborník neviděl, aspoň ne vědomě.

Vůbec nejúrodnější se z hlediska popisu atraktivních zvířat stala devadesátá léta minulého století, a především dosud nedostupné Annamské pohoří na pomezí Laosu a Vietnamu. V průběhu pár let se tam podařilo objevit nové (pod)druhy králíka (Nesolagus timminsi) a langura (Pygathrix nemaeus cinerea), a hlavně také hned několik kopytníků – saolu (Pseudoryx nghetinhensis) ¹⁾ , dva muntžaky (Muntiacus vuquangensis, M. truongsonensis) – a znovuobjevit prase Susbucculentus a muntžaka M. rooseveltorum. (Další místní velký sudokopytník, „lyrorožec Pseudonovibos spiralis“, je ovšem velmi podezřelý a s dosti vysokou pravděpodobností nikdy neexistoval; i když – uvidíme.)

Roku 2005 byl z Laosu popsán zcela nový a zcela zvláštní druh hlodavce. Nových druhů hlodavců se tradičně objevuje několik ročně, a tak bychom mu vlastně nemuseli věnovat takovou pozornost. Nový hlodavec z Laosu však do této řady poměrně fádních popisů nepatří a mezi savci jde rozhodně o jeden z nejsenzačnějších objevů posledního století. Bude-li měřítkem senzačnosti fylogenetická unikátnost a izolovanost nového zvířete, nový hlodavec rozhodně převyšuje význam takových mediálních hvězd, jako je saola nebo – o něco dříve – okapi.

Jak objevit nového savce?

Chcete-li popsat nového savce, pak se nabízejí dvě možnosti, buď lze pátrat v depozitářích muzeí, nebo vyrazit do přírody. Dobrodružně založeným zoologům lze doporučit návštěvu nějaké neprobádané oblasti, i když objevy nových druhů opic z Tanzanie (mangabej) a Indie (makak) ukazují, že velké savce lze najít i v poměrně známých končinách. V dotyčné oblasti je třeba zvířata stopovat, vyhlížet a lákat, den za dnem a noc za nocí klást pasti, instalovat automatické fotoaparáty a natahovat sítě. To málokdo dlouhodobě vydrží, a tak je dobré si občas odpočinout, nejlépe návštěvou domorodých příbytků a trhů. Na trzích se dělají velké objevy – připomenout lze mnohé annamské savce či indonéskou latimerii.

Historie objevu „laoské skalní krysy“ sahá do roku 1996, kdy jeden z objevitelů zpozoroval podivného hlodavce, a to na trhu v Thakheku (provincie Khammouan) ve středním Laosu. Zvíře zakoupil, v rozporu s původním určením nesnědl – a následně začal s pátráním po tomto očividně neznámém savci. V průběhu tří let se podařilo získat sérii sovích vývržků se zbytky tohoto hlodavce a též chytit (či koupit) dalších čtrnáct jedinců. Nový hlodavec je poměrně velký (délka těla 21–28 cm a ocasu 13–16 cm) a svým vzhledem trochu připomíná nějaký druh krysy s nápadně protaženou hlavou a hodně chlupatým ocasem. Barva srsti na hřbetní straně kolísá od černé po prošedivěle šedočernou, břišní strana je stříbřitá. Nápadné jsou také veliké hmatové vousy na čumáku, které patrně slouží k orientaci v členitém terénu. Na spodní straně tlapek mají široké nášlapné mozoly, jež by mohly pomáhat při pohybu na vápencových skalách, kde tato zvířata žijí. Samice mají jen jeden pár hrudních mléčných bradavek, údaje z dokladových exemplářů a zprávy domorodců naznačují, že toto zvíře mívá pouze jedno mládě. Dlouhé slepé střevo, stoličky s vysokou korunkou a obsah žaludků ukazují, že jde o býložravce (požírá spíše listy a trávu než semínka), který si případně zpestří jídelníček i nějakým hmyzem (hmyz je možná požírán mimoděk s listy).

Nový hlodavec byl nazván Laonastes aenigmamus (viz obrázek 1) a byla pro něj vymezena nová čeleď Laonastidae. Rodové jméno pocházející z řečtiny překvapivě nemá žádnou vazbu k Laosu, znamená „obyvatele skal“ a druhové jméno „tajemnou myš“. Domorodci, kterým je laonastes dobře znám, ho nazývají „khanyou“.

Dosavadní údaje značí, že khanyou je noční zvíře, které se vyskytuje pouze v krasových oblastech středního Laosu (Khammouanský kras) se suchomilnější a otevřenější vegetací. O početních stavech netušíme nic; podstatné je, zda khanyou dokáže obývat sekundární pralesy a zemědělskou krajinu, či zda je úzce vázán jen na neporušenou vegetaci krasových oblastí. Prozatím je oblast jeho výskytu poměrně v bezpečí, byť na okraji chráněného krasu probíhá těžba dřeva.

Co je khanyou zač?

Při pohledu na lebku a zuby se Laonastes asi nejvíce blíží jihoafrické „kryse skalní“ (Petromus typicus) ze skupiny Hystricognathi, což tedy fylogeneticky není žádná krysa, ale spíše dikobraz. Fylogenetická analýza řady morfologických znaků ukazuje, že Laonastes je sice opravdu příslušník hystrikognátních hlodavců, ale představuje sesterskou skupinu všech ostatních skupin, starosvětských (řekomyší, „skalních krys“, rypošů a dikobrazů) a novosvětských (morčat, kapybar, urzonů, hutií, nutrií, agutiů, osmáků, činčil ad.). Autoři popisu užili prozíravě také molekulární analýzy, konkrétně mitochondriální geny pro 12SrRNA a cytochrom b. I když jejich závěry nejsou úplně v souladu, shodují se aspoň v tom, že laonastes patří mezi hystrikognátní hlodavce, velmi pravděpodobně do okruhu afrických hystrikognátů. I když už dnes víme, že se hlodavci nedělí na dvě rovnocenné podskupiny Hystricognathi a Sciurognathi a že hystrikognátní hlodavci patří dovnitř skupiny Sciurognathi (nejpříbuznější hystrikognátů jsou afričtí pouštní hlodavci gundiové, Ctenodactylidae), přesto je zjevné, že laonastes představuje dosti základní fylogenetickou linii hlodavců, žádnou novou myš.

Historicko-biogeografické rozšíření hystrikognátních hlodavců se tímto objevem trochu vyjasnilo. Známe zástupce novo- i starosvětské, obvykle africké zástupce této skupiny a vždy se nabízela otázka, kde je její původ (právě kvůli zvláštnímu rozšíření se kdysi pochybovalo o její monofylii). Jeden z prvních ucelených názorů předpokládal, že jihoamerické skupiny dorazily (doplavaly) do Jižní Ameriky z Afriky na začátku eocénu; Asie je z tohoto pohledu zcela přehlížená. Novější názory předpokládají, že původ všech hystrikognátů je možná v Severní Americe, odkud vzešla linie asijská a jihoamerická. Asijská linie se pak diverzifikovala a část (dikobrazi, řekomyši, „skalní krysy“ a rypoši) později přešla do Afriky, jak nám to ostatně dokládá fosilní záznam většiny těchto skupin. V posledních pár letech se však vlivem molekulárních dat a nových fosilních nálezů ukazuje, že původ hystrikognátů je určitě v Asii, odkud osídlili Afriku a Jižní Ameriku. Jedinou, byť vážnou otázkou zůstává, jak se dostali hystrikognáti z Asie do Jižní Ameriky – přes Afriku, přímo přes oceán, přes Austrálii a Antarktidu, či přes Severní Ameriku? Laonastes dále podpořil asijský původ hystrikognátů, a navíc pravděpodobně představuje doklad časné diverzifikace hystrikognátů (a tak se už na jeho adresu používá oblíbené označení „živá fosilie“).

Doplňující informace a snímky najdete v článku ve Vesmíru 85, 330, 2006/6.