Aktuální číslo:

2024/11

Téma měsíce:

Strach

Obálka čísla

Krev je zvláštní šťáva

Krev jako lék
 |  5. 2. 1994
 |  Vesmír 73, 88, 1994/2

Je přirozené, že krev, v níž člověk odedávna viděl symbol života, se počala pokládat za jeden z mocných léků, kterým by bylo možno vrátit nemocnému zdraví. Použití krve jako léku nebylo však dlouho možné. Bránily tomu nedostatečné poznatky o vlastnostech krve a pohnutky etické. Nemalou překážkou byla i skutečnost, že pro krevní převod nebyly k dispozici potřebné nástroje.

S prvými věrohodnými zprávami o použití krve jako léku se setkáváme až na počátku 17. století. V knize J. B. Lamzweerdeho: Armatorium chirurgicum Joanni Sculteti z r. 1672 najdeme vyobrazení krevní transfuze od beránka. Převod z krční tepny beránkovy do pažní žíly pacienta se děje kouskem usušeného zvířecího střeva, zakončeného stříbrnou rourkou. Lékař, který transfuzi provádí, současně z loketní žíly na druhé straně krev vypouští, neboť se tehdy soudilo, že cévy jsou neprostupné a že by tedy přívod krve od beránka narážel na odpor a nemohl by se uskutečnit. Prvá transfuze byla v Německu provedena asi r. 1642.

V Anglii studoval transfuze krve u psů Ch. Wren. Lower zachránil život téměř vykrváceného psa transfuzí psí krve r. 1666. Ve Francii provedl transfuzi beránčí krve člověku J. B. Denis a uvádí, že transfuzí dosáhl zlepšení zdravotního stavu. Při druhém pokusu, který Denis provedl, si dal příjemce za provedení výkonu zaplatit – je to tedy jeden z prvých případů placeného převodu krve, ovšem je to odměna za to, že se pacient propůjčil k pokusu. Vogt ve své knize věnované obrazovému ztvárnění poměru lékaře a pacienta uvadí, že slečna de Sévigné dostala 3 transfuze beránčí krve, o níž se soudilo, že uklidňuje (beránčí povaha). Po druhé transfuzi se objevily těžké projevy nesnášenlivosti převedené krve a po třetím převodu pacientka zemřela.

Mnozí se domnívali, že by přenosem krve ze zvířete mohly být přeneseny některé vlastnosti, jako např. umírněnost přenosem krve beránčí. Traduje se, že švédská královna Kristina věřila, že transfuze lví krve by ji učinila nepřemožitelnou. M. G. Purmann (1648 -1721) v Německu referuje o transfuzích krve od jehňat, ovcí, telat a osla.

Řada neúspěchů, jež pochopitelně musely provázet převody zvířecí krve člověku, způsobila, že tato léčba byla opuštěna. Počátkem 19. stol. se však znovu objevují pokusy o léčebné využití krevní transfuze. Tu se už ukazuje, že ani převod lidské krve se vždy nesnáší dobře. Popisuje to porodník Blundel (1790 -1877). Nové oživení krevní transfuze popisuje P. Sheel, který r. 1802 podal zprávu o provedení 131 transfuzí.

V Německu začali aplikovat transfuze často gynekologové a porodníci po těžkých krváceních. Tak Kilian r. 1830 zachránil čtyři vykrvácené rodičky. R. 1860 provedl Martin 3 úspěšné transfuze.

Transfuze zvířecí krve nevymizely docela ani v 19. stol. Ještě L. Landois provedl 347 transfuzí krve lidské a 129 transfuzí krve zvířecí. Je zajímavé, že ve služebních předpisech pruské sanitky z let 1870 - 71 je uvedeno, že vojín má mít na torně beránka s vypreparovanou krkavicí, aby v případě poranění s velkým krvácením byla okamžitě po ruce krev. Je s podivem, že v lékařském písemnictví tak renomovaném, jako je Virchow Archiv, referuje r. 1874 O’Hasse o 200 transfuzích zvířecí krve.

V Čechách jsou prvé záznamy o provádění transfuzí z r. 1879. Provedl je na gynekologickém oddělení prof. Strenga doktor A. Erpek. Použil k tomu krve beránčí. Tento léčebný výkon provedl třikrát, ale výsledky nebyly dobré, transfuze byly provázeny těžkými reakcemi. Později se u nás transfuzemi zabývali vesměs chirugové. Mazdl ještě jako asistent Albertův pokusně studoval účinky transfuze na psech, jimž vyvolával velké ztráty krve. Když se později ujal vedení pražské chirurgické kliniky, začal při chirurgických výkonech krevní transfuze používat. Experimentální patolog prof. Spina r. 1900 zkusil podávat krev přímo do tepenného řečiště a dociloval tím u vykrvácených zvířat obnovu srdeční činnosti. R. 1916 -17 použil Kabelík krevní transfuze k léčbě skvrnitého tyfu. K transfuzi používal krev rekonvalescentů, kteří skvrnivku přežili. Šlo tu tedy o jakýsi druh imunoterapie, dodání ochranných protilátek, jež se u nemocného vytvořily.

Živější zájem o léčebné použití krevní transfuze u nás počíná asi kolem r. 1930. Z II. chirurgické kliniky, vedené Divišem, vychází monografie E. Poláka. Slovenští chirurgové Kostlivý a Kňazovický věnují pozornost otázkám léčebného použití krevní transfuze. V téže době věnují této otázce pozornost naši pediatři Brdlík, Švejcar a Procházka a internisté V. Jedlička a Netoušek.

Krev se tedy již dlouhou dobu používá k léčebným účelům. Ale záhy se ukázalo, že podávání krve pacientovi není vždy bez určitého rizika, jehož podstata se objasnila až na počátku tohoto století. Do té doby počínání lékařů ovládala představa, že krvinka je jen buňka obsahující „něco“, co přenáší kyslík a některé jiné pro život důležité látky, a je u všech lidí stejná. Nesnáze a komplikace, jež se při některých transfuzích krve objevily a jež někdy i končily smrtelně, začaly se chápat až tehdy, když se poznalo, že krvinka není jen pouhý „váček“ obstarávající přenos životodárného kyslíku, ale že krvinky různých jedinců se od sebe liší řadou vlastností - především složením buněčné stěny. Tyto rozdíly jsou tak závažné, že podáme-li nemocnému krev, jež se liší svými vlastnostmi od krve příjemcovy, organizmus dárcův tyto krvinky nepřijme, „rozpustí je“ a při tom se objeví řada nepříznivých reakcí, především těžký šok, závažné porušení ledvinné funkce.

Podstatou této nepříznivé reakce je skutečnost, že organizmus reaguje na vniknutí každé bílkoviny, jež se svými vlastnostmi liší od bílkovin příjemce tvorbou protilátek, které cizorodou bílkovinu ničí a vyvolávají řadu závažných reakcí. Výklad tohoto jevu, pátrání po jeho příčinách, dal vznik novému a velmi důležitému oboru – imunologii.

Česká medicína se může pochlubit tím, že podstatně přispěla k poznání, že lidské krvinky mají vlastnosti, jež zřetelně od sebe odlišují skupiny lidí. Je to objev krevních skupin. Ten je spojen se jménem českého lékaře, psychiatra Janského, který doplnil původní práce Landsteinerovy, popisující 3 základní skupiny.

U každé krevní konzervy, jež má být použita pro léčebné účely, musí být stanoveno, do které ze 4 základních krevních skupin patří. Rozlišují se označením A, B, AB, 0. Další studium ukázalo, že kromě těchto 4 základních skupin se dají nalézt ještě další znaky, které krvinku charakterizují a které pro zajištění nezávadnosti krevního převodu musí být respektovány. Je to zejména Rh faktor. Existuje velká řada znaků, jež jsou vesměs pojmenovány podle jedinců, u nichž byly prokázány (jako např. Duffy, Kell, Celano). Určování těchto dalších, vzácnějších znaků má svůj význam zejména při náročnějších výkonech, jako jsou transplantace kostní dřeně k obnovení selhávající krvetvorby, ale i při jiných transplantacích orgánů, kde úspěch výkonu záleží také na tom, aby mezi dárcem a příjemcem trasplantátu byla co nejdokonalejší shoda imunologických znaků.

K léčebnému použití krve – přípravě krevní konzervy – velmi výrazně přispělo poznání, že červená krvinka má jenom omezenou dobu životnosti, po niž si zachovává své vlastnosti, a že ji lze uchovat (prodloužit), jestliže ji dáme asi do 0,5% roztoku glukózy, kterou krvinka metabolizuje. Krevní konzerva tedy obsahuje roztok glukózy, a aby se krev v konzervě nesrazila (přeměnou fibrinogenu na fibrin), ještě přídavek soli kyseliny citronové. V tomto roztoku vydrží asi 2-3 týdny a zachovává si vlastnosti potřebné pro její léčebné použití. Pokud není konzerva spotřebována hned, musí být umístěna v chladnici při teplotě 2-4 °C. Velkým pokrokem v konzervaci krve jsou postupy vyvíjené v posledních letech, při nichž může krevní konzerva být skladována téměř neomezeně dlouho. Je to skladování v tekutém dusíku při teplotě -195 °C.

U nás se doposud této kryokonzervace nepoužívá v běžné praxi. Je velmi výhodná pro uchovávání krví, které mají vzácné krvinkové vlastnosti. Vytvářejí se krevní banky, kde se takové vzácné krvinky skladují. A jsou pořizovány seznamy - registry, dnes již v počítačově řízených centrech, kde je možno vyžádat si krevní konzervu potřebných vlastností. Leteckou dopravou je možno takovou krevní konzervu získat velmi rychle. U nás existuje v Ústavu hematologie a krevní transfuze národní registr vzácných krví.

Krevní konzerva (při nízkých teplotách) se může použít pro autotransfuze, kdy si pacient nechá odebrat vlastní krev, která se aplikuje až tehdy, kdy jí bude třeba – obyčejně tedy při operacích, které nemusí být provedeny okamžitě, ale jejich termín je plánován. Tento postup vylučuje možnost přenosu infekce transfuzí a vylučuje také vznik nepříznivých reakcí, poněvadž pacient dostává vlastní krev.

Krev je tedy opravdu „zcela zvláštní šťáva“, pro život nezbytná. Rozvoj imunologie a molekulární biologie nám stále odkrývá řadu nových poznatků o vlastnostech krve, jak se jeví u zdravého i nemocného organizmu. Znalost celého komplexu krevních vlastností a jejích funkcí se stává podkladem racionálního využití krve a krevních derivátů v transfuzní službě. A povyšuje ji tak na obor, který se z pouhého prakticizmu stává řízeným postupem eliminujícím nepříznivé účinky krevní transfuze, jež se někdy mohou vyskytnout.

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Medicína

O autorovi

Jaroslav Hořejší

Prof. MUDr. Jaroslav Hořejší (*1905) má světovou prioritu v objevu získávání gamaglobulinové frakce krevního séra pomocí rivanolového roztoku. Je zakladatelem klinické biochemie v Československu.

Doporučujeme

Se štírem na štíru

Se štírem na štíru

Daniel Frynta, Iveta Štolhoferová  |  4. 11. 2024
Člověk každý rok zabije kolem 80 milionů žraloků. Za stejnou dobu žraloci napadnou 80 lidí. Z tohoto srovnání je zřejmé, kdo by se měl koho bát,...
Ustrašená společnost

Ustrašená společnost uzamčeno

Jan Červenka  |  4. 11. 2024
Strach je přirozeným, evolucí vybroušeným obranným sebezáchovným mechanismem. Reagujeme jím na bezprostřední ohrožení, které nás připravuje buď na...
Mláďata na cizí účet

Mláďata na cizí účet uzamčeno

Martin Reichard  |  4. 11. 2024
Parazitismus je mezi živočichy jednou z hlavních strategií získávání zdrojů. Obvyklá představa parazitů jako malých organismů cizopasících na...