Kde leží Utopie?

Na první pohled je otázka v titulu paradoxní a nemá řešení. Utopie neboli Nusquama je přece název, který dal svému neexistujícímu ostrovu, jakési zrcadlové Anglii, někdy na podzim 1515 nebo na jaře 1516 humanista Thomas More, přičemž toto pojmenování samo o sobě znamená Nikde neležící. Slovo utopie navíc časem získalo druhotný obecný význam nereálné představy nebo nerealizovatelného projektu. Obvykle se spokojujeme s jednoduchým vysvětlením, které nevyžaduje žádné zvláštní bádání ani intelektuální úsilí: podle Morových představ byla Utopie tak dokonalá země, že nikde nemohla existovat, což on sám sarkasticky naznačil názvem, který jí přisoudil. Při bližším pohledu se však nabízí vysvětlení mnohem zajímavější, a přitom pravděpodobnější.

Historie onoho slova (respektive souběžná geneze obou pojmů, jak řeckého Utopie, tak latinského Nusquama), možná dokládá to, že si Thomas More, nejen intelektuál, ale také diplomat a politik s vyhraněným zájmem o národní hospodářství, dobře uvědomoval význam matematických metod popisu zemského povrchu a jejich praktických aplikací. Taková interpretace dodává Morovu myšlení nový a zajímavý aspekt, který se vymyká ustálené a zjednodušené představě lingvisticky orientovaného humanisty a zbožného muže a představuje ho jako myslitele mnohem větší šíře teoretických zájmů, než by se mohlo zdát na základě biografií a slovníkových hesel.

Kontinent pokřtěný omylem

V pozoruhodně koncipované monumentální kompilaci Člověk objevitel se Daniel J. Boorstin zabývá mimo jiné také okolnostmi, za nichž své jméno dostala Amerika. Upozorňuje na nevelký spisek Cosmographiae introductio, vydaný společností Gymnase Vosgien v Saint-Dié v dubnu 1507. Jeho editorem byl humanista, duchovní a kartograf Martin Waldseemüller, který je také autorem důvtipného a v dnešní době posedlé feminizmem pozoruhodného zdůvodnění názvu nově objeveného kontinentu: Protože jak Evropa, tak Asie byly pojmenovány podle žen, domnívám se, že by bylo jen spravedlivé nazvat tuto část světa Amerige, tzn. země Amerigova neboli Amerika po Amerigovi, jejím objeviteli, velice schopném muži. Jeho cílem bylo vydat nový překlad klasické Geographie Klaudia Ptolemaia, upřesněný podle moderních poznatků. Waldseemüller zhotovil a jako třetí část této kosmografie vydal rozměrnou mapu světa, na níž nacházíme poměrně přesné obrysy východního pobřeží Střední a zčásti i Jižní Ameriky a nápis America. V záhlaví této mapy jsou dva portréty: Klaudios Ptolemaios hledící na východ a „Americus Vespucius“ hledící na západ. Tutéž mapu zpracoval téhož roku také do podoby glóbu, respektive mapy složené z dvanácti výsečí, kterou si uživatel mohl nalepit na kulový povrch odpovídajících rozměrů.

Srovnání žijícího florentského občana s mužem, který byl od počátku 15. století považován za největšího geografa antického světa, bylo pro Ameriga Vespucciho velmi lichotivé. Waldseemüller později shledal, že se mýlil, když Kolumbův objev připsal Vespuccimu, a pokusil se tento omyl napravit, ale bylo již pozdě. Hned v srpnu 1507 totiž vyšlo pro velký zájem čtenářů druhé vydání Cosmographiae introductio a během roku se prodalo víc než tisíc výtisků. Jméno Amerika se pro nový světadíl vžilo a Waldseemüllerovy pokusy o nápravu neměly naději na úspěch. Ironií osudu se však Waldseemüller nemýlil tak, jak se domníval. Přínos dobře teoreticky připraveného Ameriga Vespucciho k poznání skutečné tvářnosti zemského povrchu byl totiž na přelomu 15. a 16. století mnohem větší, než lze soudit z učebnic a kompendií. Ovšem nikoli Amerigo Vespucci, ale Martin Waldseemüller měl lví podíl na tom, že Thomas More svou fiktivní zemi pojmenoval právě Nusquama neboli Utopie.

Zprávy o cestách do neskutečna

Thomas More byl pouze křtitelem, nikoli otcem literárního žánru. Děl podobného charakteru vzniklo před Morovou Utopií nespočet. Jejich řada začíná u Platona, v jehož díle nacházíme hned tři utopické spisy odlišného rázu, z nichž dva, Zákony a Kritias, na rozdíl od nenapodobitelné Ústavy v mnohém další vývoj tohoto literárního žánru předurčují. Později, zejména s rozvojem helénistického románu, se fantastický cestopis, který dnes chápeme jako součást vývojové řady utopické literatury, stal oblíbeným literárním žánrem. Reminiscence na všechny tyto odstíny fantastické literatury, které dnes obvykle spojujeme se slovem utopie, pak nacházíme v průběhu celého středověku, a to často v dílech, v nichž lze popis skutečně podniknutých cest někdy jen stěží oddělit od fikce. Teprve zámořské objevy Evropanů na rozhraní 15. a 16. století však vedly k tomu, že se z nich Utopie mohla stát.

Platonovy Zákony, poslední dílo svého tvůrce, které navíc patrně nebylo v definitivní podobě redigováno autorem, představují cosi, co bychom dnes mohli označit za klasický utopický projekt, tedy vizi, která je nezastřeně určena k realizaci a není maskována jako fantastický cestopis. R. M. Hare je charakterizuje jako obsáhlý, rozpracovaný a podrobný soubor zákonů, který se musel jevit nanejvýše přísným dokonce i řeckému zpátečníkovi. Právě podrobný a konkrétní popis nově zakládané ideální osady, této třetí Platonovy ideální obce, však obsahuje i geografické údaje. Kleinias z Knóssu ji v úvodu IV. knihy Zákonů v rozhovoru s bezejmenným aténským hostem, nositelem Platonových idejí, situuje na Krétu, do kopcovité oblasti vzdálené asi osmdesát stadií, tj. asi čtrnáct až patnáct kilometrů od moře.

Toto neobvyklé umístění v poměrně velké vzdálenosti od pobřeží má jednoduchý důvod. Představuje kompromis mezi Platonovou ideou dokonalé odloučenosti ideální obce od okolního světa a lidské společnosti pokažené na jedné straně nesprávnou výchovou a na druhé straně zřejmým požadavkem udržování určitých kontaktů s ostatními obcemi (už kvůli vzájemné pomoci při živelních pohromách či dlouhotrvající neúrodě). Lokalita této Platonovy obce se ostatně ani v mnoha jiných ohledech nepodobá pozdějším ideálům utopistů. Je to sice krajina, kde se rodí většina užitkových plodin, ale nikoli ve velké míře (nadbytek těchto komodit je podle Platona škodlivý, neboť vede ke shromažďování zlata a stříbra v obci, tj. k největšímu zlu), a především tu není téměř žádné dříví vhodné ke stavbě lodí, což Platon jakožto Atéňan pokládá za dobrou stránku tohoto místa. Platonův opakovaný důraz na maximální izolaci nejlepší obce od okolního světa je jedním z charakteristických rysů, které dala jeho představivost do vínku totalitárním režimům 20. století. Z hlediska našeho pátrání je však důležité, že Platon měl na mysli konkrétní lokalitu určitých vlastností, kterou přesně popsal a kterou bylo možno na tehdejší Krétě skutečně najít.

O něco složitější je otázka Atlantidy. Její popis nacházíme ve dvou navazujících Platonových dílech: v dialogu Timaios a v následujícím nedokončeném fragmentu dialogu Kritias. Platonův strýc Kritias, v obou dialozích nositel vyprávění o Atlantidě, ji situuje do Atlantského oceánu. Údajně Kritias reprodukuje Solonovo líčení, které mu zprostředkoval jeho děd Kritias starší, Solonův synovec. Podle Kritiova podání, obsaženého v Timaiu, se Solon dověděl od egyptských kněží o nejslavnějším činu dávných Atéňanů, kteří zastavili kdysi velikou moc zpupně se valící od Atlantického moře na veškerou Evropu i Asii. Následuje poměrně přesný geografický popis: Tenkráte totiž bylo lze se dostati přes ono moře, neboť mělo před svým ústím, které vy jmenujete ve své řeči Héraklovými sloupy, ostrov; ten ostrov byl větší než Libye a Asie dohromady a tehdejší cestovatelé mohli se z něho dostati na ostatní ostrovy a z těch ostrovů zase na celou protější pevninu, prostírající se kolem onoho pravého moře. Neboť toto naše moře, které leží uvnitř řečeného ústí, jeví se jako záliv se zcela úzkým vchodem; ale tam jest vskutku moře, a zemi, která je úplně obklopuje, vším právem by bylo lze zváti pevninou v pravém smyslu slova. A na tomto atlantském ostrově povstala veliká a neobyčejná královská moc, panující nad celým tímto ostrovem i nad mnoha jinými ostrovy a částmi pevniny; mimo to pak ještě na této straně k nám vládli nad Libyí až po Egypt a nad Evropou až po Tyrrhénii. Kritias v Timaiu dále popisuje, jak v pozdějším čase nastala jednou neobyčejná zemětřesení a povodně; přišel jeden osudný den a noc a tu […] ostrov Atlantis se propadl do moře a zmizel. Proto až dosud jest moře na oné straně nepřístupno k plavbě i zkoumání, neboť překáží v cestě vysoko k povrchu nakupené bahno, které zůstavil klesající ostrov.

V dialogu Kritias se o lokalizaci Atlantidy nedozvídáme nic principiálně nového. I zde Kritias líčí ostrov, který byl větší než Libye a Asie, avšak ponořiv se při zemětřesení, působí nyní svým neproniknutelným bahnem překážku v plavbě těm, kteří vyplouvají odtud na širé moře. Navíc tu výslovně zmiňuje skutečnost, že jeden region Atlantidy ležel poblíž fénické osady Gadeiros (dnešní Cádiz) na jihozápadním pobřeží Pyrenejského poloostrova. Místo, kde se Atlantida rozkládala, tedy Platon z hlediska zeměpisných znalostí svých současníků definoval poměrně přesně.

Je zřejmé, že Platon Atlantidu situoval do Atlantského oceánu na základě tradovaných vyprávění námořníků především proto, aby ji dostal za okraj známého světa, oikumeny. Navzdory všem fantastickým interpretacím Platonova vyprávění však už déle než půl století nemůže být pochyb, že se v jeho líčení odrážejí mimo jiné také mnohé charakteristické rysy krétské civilizace kolem poloviny 2. tisíciletí př. n. l., jejíž existenci skutečně poznamenal mohutný sopečný výbuch roku 1628 př. n. l., provázený silným zemětřesením a ponořením velké části ostrova Théry do mořských hlubin.

Přijmeme-li tezi, že se v líčení Atlantidy promítá ozvuk úžasu pevninských Řeků nad přístavy, paláci, chrámy a kulty obyvatel minojské Kréty, dostává mnohem reálnější rysy i představa války Atéňanů proti „Atlanťanům“, která mohla být ohlasem mykénské expanze na Krétu koncem 15. a počátkem 14. století př. n. l., ukončené patrně zničením Knóssu 1375 př. n. l. O tisíc let později však byla Kréta příliš blízko a Platonovým současníkům příliš dobře známá na to, aby byla pro vypravěče vhodnou a věrohodnou lokalitou, kam by bylo možno situovat pověst o velkolepé ztracené civilizaci, jejíž materiální pozůstatky byly znovu odhaleny až v průběhu 20. století.

Platon předznamenal řadu bájných ideálních států v evropské literární tradici. Sám byl příliš obratný a intelektuálně zdatný na to, aby nabídl svým posluchačům jednoduché a snadno průhledné vyprávění. Mytologický, historický, geografický a literární rámec jeho líčení poskytuje mnohem pestřejší obraz než jednoduchou a ve skutečnosti bezdějinnou a bezvývojovou selanku, jakou najdeme u mnoha pozdějších autorů líčení nejrůznějších ideálních států. Atlantidu nelze jednoduše pokládat za typický utopický spis. Tím, že nechal Atlantidu zmizet pod mořskou hladinou, se Platon zbavil problému, jinak spojeného s přesnou a ověřitelnou lokalizací údajně existujícího ideálního státu. Jeho následovníci však na tento model zpravidla nepřistoupili.

Epocha helénizmu přinesla plejádu smyšlených cestopisů, které často sloužily jako zástěrka pro vyjádření vážně míněných názorů na optimální uspořádání lidské společnosti. Jejich škála byla patrně mnohem pestřejší než evropská utopická literatura 16.–19. století, která na tuto tradici navázala, a zřejmě byla méně svázaná již existujícími literárními stereotypy. O helénistické utopické literatuře si však bohužel můžeme učinit představu jenom ze sekundárních pramenů, protože původní texty se nedochovaly. Nejbohatším zdrojem informací o ní zůstává Bibliothéka Diodora Sicilského, objemná historická kompilace z 1. století př. n. l., která byla původně rozdělena do čtyřiceti knih, v úplnosti se jich ale zachovala méně než polovina. Přesto krátká shrnutí obsahu proslulých fantastických cestopisů 4.–1. století př. n. l. nepostrádají z hlediska lokalizace fiktivních států a zemí zajímavost.

Mimořádný význam mezi helénistickými utopickými spisy zaujímá dílo Hierá anagrafé (Posvátný zápis či Svaté písmo) Euhemera z Messény z počátku 3. století př. n. l. Jeho obsah je znám pouze z Bibliothéky Diodora Sicilského, neboť ani originál, ani Enniův latinský překlad se nedochovaly. Euhemeros píše o ostrovech ležících proti nejzazšímu pobřeží Šťastné Arábie, z nichž tři si zaslouží, aby se jimi zabýval i historik. Obsáhle líčí botanické zvláštnosti těchto ostrovů, z nichž obchodníci z Fénicie, Sýrie a Egypta dovážejí prostřednictvím arabských kupců veškeré kadidlo a myrhu. Popisuje společenské zřízení na ostrově Panchaia, především v městě Panera (Panara), v jehož okolí roste všechno, na co si Euhemeros dokázal vzpomenout. Jak podotýká, nebesky krásný ráz místa je opravdu důstojným sídlem místních bohů. A sídlem bohů Panchaia skutečně byla: posvátný nápis v Diově chrámu prý obsahoval zprávu o činech Urana, Krona i Dia z dob, kdy nebyli bohy, ale velkými vládci, které za jejich zásluhy lidé jako bohy začali uctívat. Právě tato profanace bohů řeckého světa se stala hlavním důvodem Euhemerovy pozdější proslulosti.

Z mnoha pohledů však ani Hierá anagrafé není typickým utopickým spisem. Řada detailů jeho vyprávění a vazeb tří ostrovů na okolní svět, botanickými popisy počínaje a líčením čilého obchodu Panchajů s Arábií konče, svědčí o tom, že Euhemeros měl na mysli některé skutečné ostrovy Indického oceánu. Jejich polohu ostatně i on definuje poměrně přesně: Leží v Oceánu na východ od Arábie a z východního mysu ostrova lze prý vidět Indii, ale pro velkou vzdálenost jen mlhavě. Na tato místa vložil mnoho ze svých představ o ideálním uspořádání společnosti a tamní kulturu ve svých představách oproti skutečnosti zřejmě výrazně pořečtil. Přesto však nejspíš vycházel z autentického popisu některého souostroví této oblasti, a možná i z jeho znalosti. Euhemeros byl v antice pokládán za významného cestovatele, který podnikl řadu dlouhých cest ve službách Kassandra, prvního z diadochů (vojevůdců), jenž se prohlásil makedonským králem a nástupcem Alexandra Makedonského. Byl nepochybně zasvěcen do politického dění ve východním Středomoří po Alexandrově smrti, žil v přelomové době a reflektoval ji ve svém literárním díle. O to větší škoda je, že neznáme směr a cíle jeho cest a že se jeho Posvátný nápis nedochoval.

Dalším z důležitých předchůdců Thomase Mora, jehož dílo známe díky Diodorově kompilaci, byl Iambulos, snad helenizovaný Syřan, o jehož životních osudech není nic známo. Ponechme stranou popis společnosti žijící na Slunečních ostrovech. Z hlediska našeho tématu má Iambulovo vyprávění všechny rysy fiktivního cestopisu v umném literárním hávu. Iambulos prý cestoval přes Arábii jako zajatec do Etiopie, kde byl obětován tak, že byl posazen spolu s jedním společníkem na člun a bylo jim přikázáno plout na jih, k Ostrovům blažených. Vrátit se nesměli pod pohrůžkou trestu smrti. Pluli čtyři měsíce, až narazili na velký okrouhlý ostrov, kde prožili sedm let. Po další čtyřměsíční plavbě k pobřeží Indie, a pak přes Persii do Řecka, se vrátili jako vyhnanci. Doboví čtenáři Sluneční ostrovy chápali především jako zábavnou četbu, jak dokládá i Lukianos. Setkáváme se tu v podobě nadsázky, zjevné i laikovi, s obecně srozumitelnou narážkou na to, že tyto ostrovy ve skutečnosti neexistují, neboť čtyřměsíční plavba po širém moři mimo dohled pevniny byla pro tehdejší plavce naprosto nemyslitelná. Není to však zašifrované sdělení zasvěceným, ale konvenční součást literárního rámce, a jako taková byla i chápána.

Díky Lukianově mistrovské parodii (a nejen díky ní) víme, že v helénistické literatuře byl fiktivní dobrodružný cestopis oblíbeným žánrem. Dokonce byl natolik populární, že se jej vyplatilo parodovat. Paradoxem zůstává, že se do dnešních dnů v původní podobě dochovala nakonec právě a jenom jeho parodie a informace o ostatních kdysi slavných dílech tohoto druhu musíme hledat pouze v druhotných pramenech či kompilacích. Svou popularitu však na přelomu 4. a 3. století př. n. l. nezískal náhodou. Tažení Alexandra Makedonského a boj diadochů o dědictví po něm rozšířily dosud nebývalým způsobem hranice známého světa. Zprávy o nově poznávaných zemích zajímaly obyvatele celé oikumeny a vytvářely prostředí vhodné pro tento literární žánr. Vládcům, vojevůdcům a obchodníkům však nutnost prakticky se orientovat na stále rozlehlejší části zemského povrchu přinášela četné komplikace.

Jak dát mapě světa správné proporce?

Vývoj metod vědeckého zeměpisu probíhal od počátku 3. století př. n. l. současně s rozvojem cestopisného románu jako literárního žánru, neboť obě tyto nové oblasti intelektuálního snažení pro obyvatele východního Středomoří otevřel právě Alexandr Makedonský. Pokud však autoři dobrodružných cestopisných románů mohli popustit uzdu své fantazii, geografové stáli před podstatně složitějším úkolem. Museli vytvořit takové formální struktury, které by umožnily začlenění nových poznatků o podobě zemského povrchu do koherentního systému. V rámci tohoto systému pak muselo být možné jednoznačně definovat každý bod na zeměkouli. Pythagorejci a po nich Platon dospěli k názoru, že země má tvar koule, a Aristoteles o tom podal fyzikální důkaz. Tento poznatek ovšem bylo třeba využít prakticky.

Základní východisko nalezl koncem 3. století př. n. l. Eratosthenes z Kyreny. Tento všestranný intelektuál, který sám sebe označoval slovem filologos, se věnoval matematice, astronomii, gramatice, literární historii, a především zeměpisu a kartografii. Velmi důmyslným způsobem vypočítal obvod zeměkoule a zavedl první systém členění zemského povrchu souřadnicovou sítí, ovšem nepravidelnou, neboť čáry tzv. klimat vedl nikoli podle jejich vzdálenosti, ale tak, aby procházely významnými místy. Jeho mapu světa proto kolem poloviny 2. století př. n. l. kritizoval Hipparchos z Nikaie, který zároveň vnesl do matematického zeměpisu mnohem přísnější řád. Vyznačil přímky klimat jako rovnoběžky v pravidelných vzdálenostech a proťal je poledníky. Pro jemnější členění pak navrhl dělení zemského povrchu na 360 částí, z nichž se později staly stupně zeměpisné délky. Od této chvíle bylo teoreticky možné přesně definovat každé místo na zemském povrchu pomocí dvou souřadnic.

Celý systém však měl jeden zásadní nedostatek. Teoreticky sice bylo možné přesně zaměřit polohu kteréhokoli místa na zeměkouli v této soustavě, ale vyžadovalo to splnění dvou podmínek: přítomnost vysoce kvalifikovaného pozorovatele v daném místě a existenci přístroje umožňujícího přesné měření jednotného času. První podmínka však byla pro mapování větší části světa s výjimkou nejvýznamnějších kulturních center ve Středomoří prakticky nesplnitelná a druhá neměla být splněna ještě další dva tisíce let. Proto také dílo Marina z Tyru, zeměpisce z počátku 2. století n. l., z jehož údajů v mnohém vycházel Klaudios Ptolemaios, bylo přes správná teoretická východiska v konkrétních číslech často zcela nepřesné, neboť jeho autor čerpal z nadsazených zpráv o délce cest, vyjádřené v čase potřebném k jejich překlenutí. Přitom právě Marinovy informace, zprostředkovávané řeckými, latinskými a arabskými rukopisy, možná vedly Kryštofa Kolumba, který je znal z knihy Pierre d’Aillyho Imago mundi, k mylnému přesvědčení o možnosti přímé plavby západním směrem z Evropy do Číny.

Kvalitativně nová etapa ve vývoji matematického zeměpisu nastala až na rozhraní padesátých a šedesátých let 15. století. Tehdy benediktinský mnich Nicholas Germanus rekonstruoval (na základě souřadnic osmi tisíc míst zaznamenaných ve 2. století v Ptolemaiově Geographii) antické mapy, které původně tvořily přílohu Ptolemaiova díla, ale nedochovaly se. Tím vlastně založil moderní kartografii. Ptolemaiova mapa světa, roku 1508 rozšířená Johanem Ruyschem o Terra Sancte Crucis sive Mundus Novus (Zemi Svatého kříže čili Nový svět), tedy o část východního a přilehlého vnitrozemí Střední a Jižní Ameriky, tvořila základ snad všech atlasů až do šedesátých let 16. století. Přitom rozhodující nebyla přesnost map, ale použitá metoda: pro schválení Kolumbova záměru přeplout oceán ze Španělska do Číny kastilskou Královskou radou v roce 1491 patrně hrála významnou roli Toscanelliho mapa světa z roku 1474, předpokládající na základě Ptolemaiova díla tuto možnost. Slavná Kolumbova Mappa mundi mohla být její kopií se zkrácenými vzdálenostmi. Pro námořní praxi totiž nebyl rozhodující údaj o zeměpisné délce, jejíž rutinní přesné měření z paluby lodi umožnil teprve John Harrison vynálezem lodního chronometru roku 1761, ale pouze o zeměpisné šířce.

Důmyslný (a drahý) středověký bronzový astronomický astroláb, neobyčejně komplikovaný víceúčelový přístroj, byl někdy koncem 15. století v Portugalsku redukován na mnohem jednodušší dřevěný námořní astroláb, který si zachovával jen funkci jednoduchého úhloměru. Ten plavcům umožňoval měřit výšku Slunce a hvězd nad obzorem a díky Polárce, velkému pokroku ve znalostech trigonometrických funkcí a stále se zpřesňujícím astronomickým tabulkám jim dával možnost určit, na jakém stupni severní šířky, respektive na úrovni kterého známého přístavu se nacházejí. V téže době se v praxi ujal i další podobně jednoduchý úhloměrný přístroj, Jakubova hůl.

V kombinaci s magnetickým kompasem a mapou tak portugalští a španělští navigátoři získali koncem osmdesátých let 15. století účinný nástroj, který jim umožňoval při dálkových plavbách přes Atlantik plout nejprve k severu či jihu na příslušný stupeň zeměpisné šířky a po jeho dosažení se vydat po rovnoběžce na východ či na západ. Při tomto způsobu plavby ani poměrně velká nepřesnost v měření (či přesněji řečeno v kvalifikovaném odhadu) zeměpisné délky neohrožovala dosažení cílového přístavu, ale pouze znesnadňovala určení doby, kdy do něj loď dorazí. Tento způsob plaveb přes Atlantik se pak v praxi udržel až téměř do konce 18. století. Znalost souřadnicové sítě na mapě, která byla předtím záležitostí minimálního počtu astronomů a zeměpisců, náhle začala být životně důležitá pro námořní praxi.

Cesty popularizace vědy kolem roku 1500

Obecné povědomí o této skutečnosti se rozšířilo díky vynálezu knihtisku, který na přelomu 15. a 16. století rychle získával na významu. V první řadě však bylo senzací objevení Nového světa, zpopularizované tištěným spisem Mundus novus, který v průběhu let 1503–1505 vyšel nejméně ve čtrnácti vydáních, nejprve ve Florencii, potom v Benátkách. Autorství je připisováno Amerigovi Vespuccimu. Údajně jde o zprávu, kterou Vespucci adresoval svému bývalému zaměstnavateli Lorenzovi di Pier Francesco Medici, která poprvé přinesla fascinující sdělení o tom, že pobřeží, k němuž dorazily španělské výpravy v letech 1497–1498 a 1499–1500, není součástí Asie, jak se až dosud všeobecně předpokládalo, ale že jde o nový kontinent. Další relaci, tentokrát adresovanou bývalému spolužákovi a v té době florentskému gonfalonierovi (vojenskému veliteli) Pieru Soderinimu, napsal Vespucci v září 1504. Vyšla opět nejprve italsky ve Florencii, ale vzápětí ji do latiny přeložil dominikán Giocondo z Verony a pod názvem Quattuor navigationes (Čtyři plavby) ji vytiskl Jean Lambert v Paříži. Bezprostředně se dočkala řady dalších vydání ve Francii, Itálii a v Německu. Byl to tehdy bestseller.

Thomas More se v rámci literární mystifikace, do jejíhož hávu Utopii zahalil, zmiňuje o čtyřech Vespucciových cestách hned v úvodu I. knihy svého spisku Libellus vere aureus nec minus salutaris quam festiuus de optimo reip. statu deque noua insula Utopia (Knížka vpravdě zlatá a neméně užitečná jako zábavná o nejlepším stavu státu a o novém ostrově Utopii). Je tedy pochopitelné, že překladatelé, editoři i komentátoři Utopie považují za zdroj Morových informací právě Quattuor navigationes. Zarážející je pouze datum vydání: má jít o rok 1507. Datum je sice správné, ale vztahuje se k jiné publikaci, jíž byly Quattuor navigationes pouhou součástí.

Pramenem Morových znalostí čtyř cest Ameriga Vespucciho totiž nebyla přímo tato relace, ale jiný a do jisté míry mnohem slavnější spisek, totiž Waldseemüllerova Cosmographiae introductio. Její název je ve skutečnosti mnohem obsáhlejší, než jak jej cituje např. Boorstin, ale i mnozí další a z hlediska našeho tématu také zajímavější: Cosmographiae introductio cum quibus dam geometriae ac astronomiae principiis ad eam rem necessariis. Insuper quattuor Amerigo Vespuccii navigationes (Úvod do kosmografie s nezbytnými základy geometrie a astronomie. Nadto čtyři plavby Ameriga Vespucciho). Stostránková kniha, nesoucí datum 25. dubna 1507, se skládá ze dvou částí, z nichž první obsahuje výklad mapy světa a poskytuje základní principy geometrie a astronomie, které čtenáři pomáhají, aby celé dílo pochopil. Teprve její druhá část obsahuje nový latinský překlad Vespucciho od Jeana Basina de Sandaucourt a obsáhlou báseň Mathiase Ringmanna, dalšího humanisty ze Saint-Dié. Do konce roku vyšla v Saint-Dié čtyři vydání této publikace.

Je přitom poměrně snadné dospět k názoru, že Thomase Mora skutečně inspirovala Waldseemüllerova edice, nikoli předchozí vydání Quattuor navigationes, a doložit jej sice nepřímými, ale přesto přesvědčivými důkazy. Jak podotýká Boorstin, typickým rysem Waldseemüllerovy povahy byla záliba ve vymýšlení nových slov. Pro publikace si stvořil podivuhodný překlad svého jména, jehož části nahradil řeckým výrazem pro dřevo, latinským pro jezero a opět řeckým pro mlýn. Tak vznikla složenina Hylacomylus, kterou pak důsledně používal jako pseudonym. Nevyžaduje žádný zvláštní důvtip rozeznat Waldseemüllera v Morově Rafaelu Hythlodaiovi. To je onen muž latinského jazyka ne neznalý, ale v řeckém přeučený, jemuž More vložil do úst vyprávění o ostrově Utopii. Jeho jméno utvořil More parodií Waldseemüllerovy metody, a to z řeckého hythlos (tlach, žvást) a daios (zkušený). Řadou dalších fiktivních místních jmen a „utopijských“ termínů, např. Andyrus, Amaurotum nebo Phylarchus, More opět imitoval překladatelské a autorské zvláštnosti humanistického kroužku ze Saint-Dié. Jestliže si však mohl nad Waldseemüllerovou „řečtinou“ zachovat lehce povýšený sarkastický tón učeného humanisty vůči amatérovi, pak nad věcnými závěry jeho Cosmographie introductio musel uvažovat zcela jiným způsobem.

Objevení Utopie jako nezbytnost

Jak jsem se pokusil doložit výše, situovat představu ideálního státu do Utopie neboli Nusquamy, tj. do místa nikde neležícího, Thomase Mora nenutila literární tradice. More byl naopak prvním, kdo v linii tohoto druhu fiktivního cestopisu tak otevřeně přiznal neexistenci své smyšlené země. Z dnešního pohledu zdánlivě jeho počínání nemělo smysl: na jednu stranu si dal velmi záležet, aby vytvořil dokonalou mystifikaci, záměrně postavenou tak, aby její věrohodnost šlo potvrdit na základě známých, rozšířených a věrohodných pramenů, zejména autentických zpráv Ameriga Vespucciho, a na druhou stranu ji vzápětí demaskoval vcelku průhlednou slovní hříčkou, prozrazující, že jde o fikci. Při této příležitosti je ovšem nutno dodat, že svůj původní termín Nusquama (z lat. nusquam – nikde), který by byl pro tehdejší běžné čtenáře mnohem snáze dešifrovatelný, používal More pouze v dopisech. Je velmi pravděpodobné, že More užil zamaskované upozornění na neexistenci svého ostrova a ideálního státu přímo v jeho názvu z důvodu, který ležel mimo oblast literatury.

Souřadnicový systém, rychle se šířící v evropské kartografii na přelomu 15. a 16. století, spolu se zavedením takových navigačních přístrojů a postupů, které za pomoci astronomických pozorování umožňovaly poprvé v dějinách s přijatelnou mírou přesnosti ztotožnit konkrétní místo na zemském povrchu s příslušným místem na mapě, prosadily do uvažování zeměpisců v dosud nebývalé míře jedno ze čtyř základních pravidel formální logiky: tertium non datur. Ostrov, město či jakýkoli jiný útvar na zemském povrchu v daných souřadnicích buď je, nebo není. Třetí varianta neexistuje. Výrok o poloze kteréhokoli objektu na zemském povrchu, vyslovený v rámci souřadnicového systému, se tak poprvé stal ověřitelným. Mimořádná zásluha Vespucciho a Waldseemüllera spočívá mimo jiné v tom, že v prvním desetiletí 16. století uvedli tento nový poznatek v obecnou známost.

Thomasi Morovi, jehož intelektuální i praktické zájmy v mnoha ohledech výrazně přesahovaly hranice filologického a historického bádání většiny humanistů, proto nezbývalo než objevit Utopii, pokud chtěl, aby jeho líčení ideálního státu bylo pro méně poučené čtenáře věrohodné, ale zároveň aby pro poučené adresáty představovalo rozeznatelnou mystifikaci. Vágní odkaz na jakoukoli exotickou lokalitu byl v době rutinního uvádění polohy v zeměpisných souřadnicích nevěrohodný a jakýkoli přesný údaj bylo naopak možné prověřit. More proto zvolil řešení, které povrchního čtenáře zmátlo, ale zasvěcenému prozradilo, jak se věci mají. To patrně vyhovovalo jeho záměru nabídnout veřejnosti politický traktát, a přitom ještě sebe i přátele pobavit parodií na bestsellery, které tehdy byly módní. Zdá se proto, že za geniální vynález slova utopie vděčíme nejen Thomasi Morovi, ale také lingvistickým libůstkám Martina Waldseemüllera, a především tomu, že matematický zeměpis kolem roku 1500 poprvé plně prokázal svůj praktický význam. Byl to jeden z významných milníků na cestě k vytváření moderního racionalistického obrazu světa, nebo přesněji v praktické aplikaci struktur, které nám umožňují takový obraz postupně vytvářet.

Za osmdesát let po Thomasu Morovi už mohla Shakespearova Marie z Večera tříkrálového (v překladu E. A. Saudka) takto krutě žertovat o zamilovaném Malvoliovi: Dělá do puntíku všechno, co je v tom dopise, který jsem na něho nalíčila. Usmívá se tak úporně, že má v obličeji více vrásek, než je čar na té nové mapě světa, co je na ní ta velikánská Amerika. To si prostě nedovedete představit. Moderní kartografie kolem roku 1600 nejen patřila do všeobecného povědomí, ale hravému básníkovi již uměla posloužit i jako všeobecně srozumitelná narážka. Na počátku jejího společenského vzestupu však byla humanistova objevitelská cesta do Utopie.