Hoacinové – již ne „záhadní“?

Kdo jen okrajově pohlédne na soustavu ptáků, může mít dojem, jak je v ní vše jasné. Jsou tam tak zřejmé a pěkně vymezené ptačí řády jako třeba brodiví, hrabaví, dravci, sovy atd. Jaké tedy pochybnosti? Již jen názory na jejich vývojové vztahy se však často velmi liší a co se týče některých skupin ptáků, stěhují se podle právě panujícího mínění toho či onoho ptačího znalce z řádu do řádu.

K takovým „stěhovavým“ ptákům patří i jihoameričtí hoacinové, zastoupení na světě jen jediným druhem hoacin chocholatý (Opisthocomus hoazin). (V českém překladu Brehma mu Janda krásně říká „kur cikánský“ čili dnes by musilo být „romský“.) Žijí ve vlhčích oblastech podél větších řek (Orinoka, Amazonky) a živí se různým listovím, výhonky a plody příbřežních rostlin. Létají těžce. Jsou to opravdu hodně zvláštní ptáci. Jejich vole je mimořádně upravené a mnohonásobně větší než vlastní žaludek. Má svalnatou stěnu a zevnitř je vyztuženo rohovitými lištami. Dochází v něm k hrubému zpracování a rozmělnění pozřené potravy. Tedy k tomu, k čemu jiným slouží vlastní žaludek svalnatý. V přední části zažívadel mají hoacinové i bakterie, které rozkládají celulózu. „Básnické“ přirovnání hoacinů k ptačím „přežvýkavcům“ je sice přehnané, ale vystihuje do jisté míry podstatu. I u nich totiž, na rozdíl od většiny ptáků, dochází k dlouhému zadržování potravy. Tekuté asi 18 hodin, pevné 1 – 2 dny. Jako u nějaké ovce!

K jejich zvláštnostem ale jistě též patří, že mladí ptáci mají na ohbí křídel prstíky s drápky, podobně jako měl archaeopteryx, takže mohou hbitě šplhat po stromech asi právě tak, jako ten ptačí prapředek. (Dospělí hoacinové již tyto prstíky nemají.) Hoacinní mládež je proto schopna vyšplhat se znova sama k hnízdu i po úniku před nepřítelem pádem do vody. Není divu, že se hoacinové během času ocitli zařazeni v 8 různých řádech a byli dokonce osamostatněni do řádu svého vlastního (Opisthocomiformes). Nejčastěji je však najdeme uvedeny mezi hrabavými ptáky a v poslední době též u kukaček. A to je nyní podle S. B. Hedgese z Pennsylvánské univerzity v USA a jeho početných spolupracovníků názor nejsprávnější.

Hedgesova skupina jednak získala a srovnala ribozomální RNA (12S a 18S RNA) z mitochondrií osmi ptačích druhů (kromě uvedeného kukačku ani, kukačku dešťovou a australskou, skalního holuba, andulku, březňačku neboli kachnu divokou a nandu), k tomu z databanky odpovídající sekvence amerického aligátora a slepice neboli domácího kura. Toto „ojedinělé“ přiřazení hrabavého ptáka ke srovnávanému souboru je trochu napováženou. Zde by se při obvyklém spojování hoacinů s tímto řádem dala očekávat zvláště zvýšená pozornost. Dále získali a srovnali ze čtyř druhů ptáků (hoacina, kukačky ani, stříbrného bažanta a našeho evropského kosa) sekvence DNA v úseku kódujícím αA-krystalin. K tomu opět z databanky přidali sekvence ze skalního holuba, březňačky, dále přílbové tinamy, slepice, jedné želvy a jako obvykle – myši a člověka. Z těchto dat badatelům vyšlo, že zařazení ke kukačkám je oprávněné. Nejblíže se přitom k hoacinům řadila ve srovnání všech sekvencí vždy kukačka ani (Crotophaga ani). My jsme spolu s myšmi zůstali naštěstí stranou. Alespoň tedy s hoaciny příbuzní nejsme. (Což je jen nejapné žertování. Tato „vzdálená“ srovnání se konají kvůli „zakořenění“ vývojového stromu, tj. zjištění pořadí, v jakém se jednotlivé druhy postupně odštěpovaly od společného předka.)

Není to první pokus na takovémto poli. Již před časem srovnávali (jen na „biochemické“ úrovni) C. G. Sibley a J. E. Ahlquist z Yaleovy univerzity v New Haven (Connecticut, USA), z nichž prvně jmenovaný je nyní uveden i ve skupině Hedgesově, vaječnou bílkovinu různých ptáků a hoacin jim nejvíce hrál s kukačkami ze skupiny jako výše jmenovaná (tj. z podčeledi Crotophaginae). Studujeme-li dnes po letech jejich práci, nemusí se jevit nijak přesvědčivá. Bílkoviny hoacinů byly srovnány s bílkovinami 8 ptáků Nového světa (5 druhů kukaček, chřástala dlouhozobého, 2 druhů hrabavých – guana a hoka, jinak nic jiného!) a 6 ptáků Starého světa (holuba a 5 druhů kukaček, včetně naší a afrického turaka). Také tu se výběr nezdá dostatečný a porovnávání elektroforetických záznamů se jeví velmi subjektivní. Později však dospěli k témuž názoru při již „molekulárním“ postupu. V tomto případě pomocí tzv. hybridizace molekul DNA, při které se sleduje, jak shodné jsou sekvence DNA u jednotlivých ptáků. Tento již u mnoha skupin organizmů používaný postup by si zasloužil bližší a samostatné vysvětlení. Zmínění autoři jej začali uplatňovat při tvorbě ptačí soustavy vůbec a věnovali této otázce v posledních letech řadu prací a jednu celou knihu.

Určitě se objeví odpůrci. Vždyť i samotné „nekritické“ užívání výsledků takovýchto analýz nemusí být přijímáno jen souhlasně. (Proc. of the Nat. Acad. of Sci., USA 92, 11662, 1995)