Fikční a vymyšlené světy

„Ze soukromého ústavu choromyslných blízko Providence ve státě Rhode Island zmizela zcela nedávno velmi zvláštní osoba…“ – tak začíná jedna z povídek H. P. Lovecrafta. ¹⁾ Myslíte, že se to opravdu stalo? Odpověď je prostá: ano! Stalo se to totiž ve fikčním světě, který je konstruován autorem a rekonstruován čtenářem (senzitivním čtenářem snad i prožíván), nestalo se to ovšem – vlastně nevím, jen to předpokládám – ve skutečném, aktuálním světě, v němž žil Lovecraft a v němž žijeme i my a čteme v něm jeho knihy.

Literární věda se v posledních desetiletích začala věnovat teorii fikčních světů, inspirována tzv. možnými světy filozofiů a logických sémantiků. ²⁾ Na rozdíl od možných světů, o nichž se předpokládá, že jsou – obdobně jako aktuální svět – úplné, tj. vše (rozuměj cokoliv) v nich buď platí, nebo neplatí (i když třeba jinak a i když nevíme jak), jsou fikční světy jaksi „malé“: platí v nich jen to, co je explicitně řečeno (například že zmizela ona zvláštní osoba), popřípadě co lze z řečeného snadno vyvodit (například že blízko Providence existoval ústav choromyslných a že se v něm před zmíněným zmizením vyskytovala nejméně jedna zvláštní osoba). Mnohé ostatní, pokud to není ve zjevném rozporu s tím, co ve fikčním světě již platí, si čtenář může doplnit ze svých vlastních znalostí aktuálního světa (například že stát Rhode Island je v USA). Stále však zbývá nekonečné množství otázek nejen nezodpovězených, ale i nezodpověditelných, protože míří za horizont daného textu (například kolik pacientů bylo v onom ústavu – v povídce o tom aspoň nic není). V tom smyslu jsou fikční světy „malé“.

Kdysi jsem zde psal o myšlenkových experimentech. ³⁾ V hypotetických světech myšlenkových experimentů je úmyslně vždy něco „stejně“ a zároveň něco „jinak“ než ve světě našem, ale navíc se mezi jedním a druhým rozkládá „nevyčerpatelná říše nepoznaného a nepoznatelného“ (jak jsem tehdy napsal). Podobně nedotčená oblast existuje i u fikčních světů a nabízí vděčné téma k úvahám. Co když se v ní skrývá nějaký rozpor či nesmysl? Lze přece mluvit i o fikčních světech mýtů, pohádek a neuvěřitelných příběhů. Nikdy se o nich nedozvíme všechno.

Zmínil jsem se o autoru a čtenáři. To nejsou jen tak nějaké jednoduché osoby – pokud se vzájemně neznají, je třeba každou zdvojit. O autoru můžeme na jedné straně mluvit jako o empirickém autoru, který opravdu žije či žil mezi námi a o jehož životě se můžeme leccos dovědět, co nijak nesouvisí s vyprávěným příběhem. Na druhé straně to může být modelový autor, který ožívá jen při čtení a o němž čtenář ví právě jen to, co si umí domyslit z textu. Je to hypotetický svědek příhod ve fikčním světě (u textu v první osobě i jejich účastník); jsou mu známy věci, k nimž jiné postavy dotyčného světa nemají přístup, neví však nic, o čem se explicitně nezmiňuje. I čtenář je zdvojen, jeden (zvaný empirický čtenář) je ten, který opravdu čte (třeba vy právě teď), k druhému (modelovému čtenáři) se obrací autor, aniž ho zná (jako já neznám vás), a vykresluje si ho v libovolných barvách (jako já vás). ⁴⁾

Rád bych zkusil pohlédnout brýlemi teorie fikčních světů na vědu. Představte si, že se jako zvídavý laik snažíte získat ucelenou a koherentní znalost určitého vědního oboru (třeba kosmologie nebo molekulární biologie). Chodíte na přednášky, čtete přehledné monografie (a ovšem i články ve Vesmíru) a před vámi se vynořuje doména zájmu oné disciplíny, s jejím specifickým pojmoslovím, typem zkoumaných objektů, kauzálními vztahy, zákony, hypotézami a záhadami. Není-liž i tato doména jako celek svého druhu fikčním světem?

Empirický autor – konstruktér dotyčného světa – existuje, je to komunita všech žijících i již nežijících badatelů v oné disciplíně. Vy je ovšem neznáte a nezbývá vám než si představovat „modelového vědce“ – hypotetického původce všech těch poznatků, o nichž čtete. Zmínění badatelé zase neznají vás, empirického čtenáře, a představují si na vašem místě modelového čtenáře, jinými slovy „veřejnost“.

Komunita badatelů a vy (i když se vzájemně neznáte) spolu hrajete zvláštní hru: hru na skutečný svět. Vědecká komunita se chová, jako by její texty a promluvy zobrazovaly aktuální svět, a vy se chováte, jako byste tomu věřil. Obojí chování je poctivé a přirozené, je však třeba počítat s tím, že „materiál pocházející z aktuálního světa musí na hranici světů projít podstatnou proměnou“ – obdobně jako u světů fikčních.5 Partikulární svět dané disciplíny vám totiž nemusí být zkušenostně přímo přístupný (případ kosmologie nebo molekulární biologie) a lze o něm mluvit jen za použití metafor z přirozeného světa („mlhovina“, „šroubovice“). A hlavně je „malý“ ve skoro stejném smyslu jako svět fikční: žádná monografie, učebnice (či článek ve Vesmíru) z kterékoliv disciplíny nám nedá odpověď na otázky, které míří za horizont její domény zájmu.