Ekonomické důsledky dalece orientovaného jazyka

Proč obyvatelé některých národů hojně spoří, dlouho plánují na stáří, a příslušníci jiných kultur žijí spíše přítomností a na dluh? Proč občané některých zemí častěji umírají na nemoci, jež jsou důsledkem krátkozrakého rozhodování – upřednostní krátkodobou slast s dlouhodobými negativy, jako je kouření, nezdravá strava, pohodlí a málo pohybu –, zatímco jinde se s těmito pomalými sebevraždami setkáme jen zřídka?

Existuje nespočet vysvětlení, např. vysvětlení čistě ekonomické, jako je úroveň bohatství země – v bídě není z čeho spořit. Při krátké délce dožití v zaostalých zemích nemusí jejich obyvatele trápit vzdálená rizika, kupř. dlouhodobého kouření. Vliv má vzdálenost státu od rovníku – lidé obývající místa s delšími obdobími zimy, kdy je nedostatek potravin, se prostě museli pro přežití naučit dlouhodobě plánovat.¹⁾ A bez významu není ani promořenost dané populace parazity: tělo musí místo do vývoje mozku investovat zdroje spíše do imunitního systému, což vyústí v nižší inteligenci, která je obvykle doprovázena nižší trpělivostí a chováním, jež méně hledí dopředu.²⁾ Roli prostě hraje dlouhá řada faktorů.

Keith Chen z Yaleovy univerzity si položil otázku, zda má vliv i to, jakým způsobem různé jazyky vyjadřují čas.³⁾ Tedy zda lidé mluvící jazykem, jehož gramatika vyžaduje, aby o budoucnosti hovořili odlišným způsobem, vnímají budoucnost jako „vzdálenější“, méně aktuální, a v chování kladou důraz spíše na přítomnost. Zatímco uživatelé jazyka, kteří budoucí čas natolik neodlišují, orientaci na budoucnost neztratí tak snadno. Kupříkladu Němec v očekávání zítřejšího deště může říci: „Es regnet morgen“ – budoucí horizont splývá se současností.⁴⁾ Zatímco Angličan musí užít budoucího času: „It will rain tomorow“ – situace je vnímána v dálce, neaktuálně. Další jazyky, např. finština, nemají budoucí čas vůbec, u jiných se slovesa v budoucím čase řídí poměrně rigidními pravidly, kupř. u románských jazyků. V některých gramatikách je „budoucí čas“ odlišován změnou podstatného jména či zájmena, čímž je časová různost ještě významnější; mluvčí afrického jazyka hausa by řekl „budoucí to“ – „zā à“ prší či analogicky „budoucí já“ – „zā nì“ jde ven.

Chen nejdříve vytvořil soubor porovnatelných dat, aby další „národní charakteristiky“ nekontaminovaly vliv gramatiky jazyka na sledované proměnné. Porovnával pak jedince, kteří měli stejné demografické a sociologické vlastnosti (zemi narození, strukturu a příjem domácnosti, vzdělání, bydliště), jen mluvili odlišným jazykem. Výsledky ukázaly, že ti, kteří mluví jazykem neodlišujícím tolik budoucí čas, spoří o 30 % více, takže kupř. v Evropě je jejich důchodový fond v průměru o 170 000 eur větší. Podobně je o 24 % méně pravděpodobné, že budou těžkými kuřáky, o třetinu více cvičí, a mají tedy i o 13 % nižší pravděpodobnost, že budou klinicky obézní, než lidé mluvící jazykem budoucnost rázně odlišující. Obecně jsou i zdravější, kupříkladu mají pevnější stisk ruky i větší objem plic. Vliv gramatiky jazyka je tak silný, že soustředíme-li se jen na nejrozvinutější země (OECD), ty s převahou budoucnost neodlišujících mluvčích uspoří ročně o 5 % víc HDP.

Potvrdilo se, že zvyk mluvit odlišně o přítomnosti a o budoucnosti formuje mysl tak, že budoucí události vnímá jako nerelevantnější, neaktuálnější, což vede mluvčího k chování, které je méně orientováno na budoucnost. Lidé pak upřednostňují okamžité radosti i s rizikem značných budoucích strastí. Snad nejzajímavějším objevem však je, jak subtilně jazyk na chování působí. Podíváme-li se totiž na mezinárodní srovnání Světového šetření hodnot – přehledu, jaké hodnoty různé národy zastávají (od mezilidské důvěry přes vztah k víře po politická přesvědčení), nenajdeme žádný vztah mezi mluveným jazykem a přesvědčením, že je důležité vychovávat děti k šetrnosti a k spoření na pozdější časy.