Co je Internet?

O Internetu se dnes hovoří velmi často a v mnoha různých souvislostech. Někdy ovšem ne zcela korektně – zvláště pak proto, že v hovorové řeči nelze dost dobře rozlišit, zda jde o Internet s velkým „I“, nebo o internet s malým „i“. Přitom v obou variantách je zásadní rozdíl: anglické „internet“ (s malým „i“) se používá obecně k označování jakékoli soustavy vzájemně propojených sítí, zatímco Internet (s velkým „I“) je jméno jedné konkrétní soustavy vzájemně propojených sítí.

Pokud si navzájem propojíte např. dvě lokální sítě Novell NetWare, vytvoříte tím nejjednodušší možný „internet“. Budete-li to dělat ve větším měřítku a vzájemně propojovat více a  více jednotlivých sítí, budete vytvářet stále větší a  větší „internet“. Nikdy o něm ale nebudete moci prohlásit, že je to „ten“ Internet s velkým I, který již nepotřebuje žádné další rozlišující přívlastky – protože „ten“ Internet může být jen jeden a ten už existuje. A právě o něm bude řeč dále.

Internet je velmi složitým konglomerátem velkého počtu lokálních i rozlehlých počítačových sítí, které si do značné míry ponechávají svou autonomii, zejména pokud jde o otázky správy, ale na druhé straně jsou poměrně těsně integrovány tím, že používají mnoho společných mechanizmů a technik přenosu a vzájemně spolupracují při poskytování služeb svým uživatelům. Internet ve své dnešní podobě se vyvíjel postupně a s ním krystalizovaly i představy o tom, jak by vlastně takový rozsáhlý komplex měl fungovat a jaké služby by svým uživatelům měl nabízet. Chceme-li proto správně pochopit, čím Internet doopravdy je, a čím naopak není, musíme začít jeho historií...

Prvotním kolbištěm, na kterém se odehrával zápas o  budoucí podobu Internetu, byla počítačová síť ARPANET – financovaná z prostředků, které na vědu a výzkum věnovalo americké Ministerstvo obrany prostřednictvím své grantové agentury ARPA (Advanced Research Projects Agency). Zmíněné ministerstvo to samozřejmě nedělalo z pouhé dobročinnosti – jeho cílem bylo vyvinout takové přenosové techniky a metody, které by dokázaly přežít i jadernou válku. Na úspěchu celého projektu se rozhodující měrou podílely vědecké kapacity z akademických kruhů v USA a jeho praktických výsledků se dodnes v hojné míře využívá rovněž v civilním sektoru, a to nejen v USA, ale i po celém světě. Přibližně r. 1968 byl grantové agentuře ARPA předložen návrh na vybudování experimentální počítačové sítě. Plán byl přijat, byla mu vyjádřena podpora a přiděleny nezbytné finanční prostředky. Již 2. září 1969 začaly první pokusné přenosy mezi UCLA (University of California v Los Angeles) a Stanford Research Institute v Kalifornii. Ještě v prosinci téhož roku byla připojena i  další kalifornská univerzita UCSB (University of California at Santa Barbara) a Univerzita v Utahu. A  právě tyto čtyři uzly se staly zárodkem sítě ARPANET, pojmenované po jejím sponzorovi, agentuře ARPA.

Praktický provoz sítě ARPANET názorně ukázal, že propojovat počítače do sítí i na relativně velké vzdálenosti má smysl, a že technologie přepojování paketů (packet switching) je k tomuto účelu vhodná. Proto se ministerstvo obrany USA rozhodlo dále podporovat rozvoj sítě a prostřednictvím své grantové agentury, mezitím přejmenované na DARPA (Defense Advanced Research Projects Agency), se rozhodlo financovat vývoj moderních a efektivních přenosových metod a standardů včetně jejich implementace v prostředí operačního systému Unix, který byl velmi rozšířený právě v akademických kruzích.

V říjnu r. 1983 byl původní ARPANET rozdělen na dvě části. Jednu určenou pro potřeby vědy, výzkumu a dalšího vývoje přenosových metod, a druhou pro vojenské potřeby. První část si ponechala původní jméno ARPANET a také svůj charakter experimentální sítě, zatímco druhá, poněkud větší část, dostala jméno MILNET a byla používána již jako běžná „provozní“ síť pro vojenské účely – pro přenos takových informací, které nemají utajovaný charakter. Rozdělení původní sítě ARPANET nebylo motivováno snahou neprodyšně oddělit obě nové části – šlo spíše o reakci na narůstající rozměry a snahu nalézt vhodné organizační uspořádání. Obě nově vzniklé sítě zůstaly i nadále vzájemně propojeny a podržely si schopnost vzájemné komunikace. Výsledný celek bylo nutné také nějak pojmenovat – a tak se zrodil název DARPA Internet. Později se jméno agentury DARPA začalo vytrácet, a z DARPA Internetu se stal Internet. Míněno samozřejmě „ten“ Internet, s velkým I.

Důvod, proč se z DARPA Internetu postupně stal jen Internet, souvisí s vývojem této soustavy sítí. Počítače s operačním systémem Unix, používané na akademických pracovištích, splňovaly technické předpoklady pro připojení k DARPA Internetu. Zájem o takovéto připojení byl mezi akademickými pracovišti velký a do značné míry předznamenal celý další vývoj Internetu. Začaly se k němu postupně připojovat jak jednotlivé počítače, tak i celé, již existující počítačové sítě. V té době ovšem mohlo jít jen o počítače a sítě vojenských a s nimi spolupracujících organizací, a dále o počítače a sítě akademických pracovišť, která se podílela na výzkumu pro potřeby resortu obrany. Vzhledem ke štědré podpoře základního i aplikovaného výzkumu tímto resortem to ovšem byla téměř všechna významnější akademická pracoviště.

Na vojenský charakter sítě se s postupem času kladl stále menší důraz, a díky tomu se na Internet mohly připojovat i další uzly a celé sítě, které již neměly s resortem obrany příliš mnoho společného. Stále však existovaly i velmi velké a významné sítě, které poskytovaly své služby akademickým i  jiným vědeckovýzkumným společenstvím, ale součástí DARPA Internetu se nikdy nestaly. Důvody byly především technické, tyto sítě používaly jiné přenosové protokoly. S Internetem pak byly propojeny jen na úrovni bran – tedy takovým způsobem, který umožňoval vzájemné předávání elektronické pošty, popřípadě i dávkový přenos celých souborů. Nejvýznamnějším představitelem takovýchto sítí je síť Bitnet, jejíž evropská odnož (EARN) je dobře známá i u nás.

Internet mezitím neustále rostl. Jestliže r. 1984 překročil počet připojených uzlových počítačů počet 1 000, r. 1987 to bylo již 10 000 uzlů, a r. 1989 100 000. Jak dokládá (viz obrázek), počet uzlů dodnes roste nikoli lineárně, ale přímo exponenciálně.

Agentura DARPA nebyla zdaleka jedinou institucí, která přímo či nepřímo financovala rozvoj počítačových sítí. Další institucí, která v USA poskytovala a poskytuje finanční prostředky na vědu a výzkum, je čistě civilní federální organizace National Science Foundation (NSF). NSF včas rozpoznala význam počítačů a počítačových sítí pro vědecký výzkum, a tak i ona začala do této oblasti směrovat nemalé prostředky. Roku 1985 začala s propojováním šesti výpočetních středisek, vybavených superpočítači. V následujícím roce pak ještě zvýšila své aktivity na poli počítačových sítí a  začala budovat vlastní rozlehlou síť NSFNET tak, aby po technické stránce byla plně kompatibilní se zárodečnou sítí ARPANET a také se na ni připojila.

Organizace NFS financovala rovněž celou řadu regionálních sítí. Ty se pak také připojovaly na síť NSFNET a jejím prostřednictvím i  na Internet. Síť NSFNET se tak stala významnou páteřní sítí v rámci celého Internetu a její význam postupně vzrostl tak, že nakonec nahradila původní ARPANET v roli základní páteřní sítě celého Internetu a provoz sítě ARPANET byl v březnu r. 1990 slavnostně ukončen. Internet v té době již žil vlastním životem a bez své zárodečné sítě se docela dobře obešel. Od konce osmdesátých let se významnější měrou rozšiřuje i za hranice USA a postupně „zaplavuje“ celý svět (viz obrázek). K nám se oficiálně dostal 13. února 1992, kdy se konalo slavnostní zahájení provozu Internetu v  Československu. První experimentální provoz se datuje již od listopadu 1991.

Mezitím však organizace NSF začala hrát stále významnější roli i na poli financování a správy celého Internetu. Po určitou dobu se dělila s agenturou DARPA o financování celé soustavy sítí, ale posléze převzala na svá bedra větší část iniciativy. S tím pak souvisí i to, že celý Internet se stal mnohem „civilnější“ záležitostí, než jakou byl při svém vzniku. Stále však platilo, že na Internet se mohou připojovat jen akademické instituce a organizace s nimi spolupracující, například vědecko-výzkumné složky komerčních organizací. K zásadnímu zlomu došlo r. 1990, kdy byl Internet zpřístupněn i čistě komerčním organizacím. I pro ně se Internet stal velmi atraktivní záležitostí, a tak došlo k ještě explozivnějšímu nárůstu nově připojovaných uzlů. Již v srpnu r. 1991 bylo čistě komerčních uzlů více, než všech ostatních.

Pokud jde o služby používané v Internetu, stále převládá přenos souborů, který se podle statistik z r. 1992 na celkovém objemu provozu podílí 50 %, ale elektronická pošta je na výrazném vzestupu. Podle statistik z téhož roku se podílela 20 %, a toto číslo neustále roste.

Objevují se však i zcela nové služby, zaměřené hlavně na usnadnění orientace v tak rozsáhlém a nutně nepřehledném komplexu, jakým Internet bezesporu je. V současné době je totiž v Internetu již tolik nejrůznějších zdrojů informací a dalších služeb, že největším problémem se stává právě schopnost orientovat se v nich a nalézt v nich to, co uživatel skutečně potřebuje. Právě za tímto účelem se zrodily služby jako Gopher, WAIS či WWW (World Wide Web). Jejich podrobnější popis by si ale již zasloužil samostatné povídání – stejně tak jako pouhý nástin možností a služeb, které svým uživatelům dnešní Internet nabízí.