Aktuální číslo:

2025/7

Téma měsíce:

Umění

Obálka čísla

Byla lidská přirozenost ukradena Západem?

aneb Proč věda testuje jen DIVNE lidi?
 |  5. 11. 2010
 |  Vesmír 89, 663, 2010/11

Zvláštní otázku z nadpisu si položili Joseph Henrich, Steven J. Heine a Ara Norenzayan ve vlivném časopisu Behavioral and Brain Sciences a vyvolali tím asi nejbouřlivější debatu posledních let v oblasti behaviorálních věd (nauk věnujících se chování, především člověka, tedy od antropologie, etnografie přes psychologii po ekonomii).1)

Jejich výchozí tezí je, že naprostá většina soudobého vědeckého poznání o „podstatě člověka“ vychází z experimentů či studií, jejichž účastníci žijí v populacích demokratických, industriálních, vzdělaných, nenuzných a euroatlantického kulturního okruhu, tedy jde o DIVNE subjekty. Mezi světovými kulturami i v nich samých však panuje značná variabilita v povaze i chování jejich členů, navíc DIVNE populace jsou v porovnání s ostatními mimořádně exluzivní. Vědou získaný obraz lidské přirozenosti je proto pokřivený a autoři studie doporučují, aby byly behaviorální vědy strukturálně přebudovány (čti: musejí získat řádově více finanční zdrojů na rozmanitější účastníky experimentů, na mezikulturní výzkum, na analýzy robustnosti zjištění u mnoha nepodobných populací atp.).

Ignorování žebříku, po němž se dostali nahoru

Je nesporným nedostatkem, že behaviorální výzkum je téměř výlučně provozován na západních univerzitách a testovanými subjekty jsou povětšinou místní studenti,2) asi jen 4 % studií v předních časopisech testuje neDIVNE lidi. Přesto na celém problému zaráží jeho subtilní logika: aby autoři dokázali, jak odlišně obyvatelé vzdálených koutů světa jednají, vnímají či se rozhodují, předkládají čtenářům pochopitelně výzkumy právě z těchto míst. A vskutku, analytické myšlení, kooperativnost či prostorové uvažování postaršího člena kmene na Nové Guinei nejsou stejné jako u dvacetiletého amerického studenta. Leč asi málokdo předpokládá opak, navíc samotná existence „důkazu“ odlišnosti dokládá, že ostatní kultury nejsou vědou zcela ignorovány.

Práce Henricha a kolegů je jistě cenná, z veřejného tajemství vytvořili senzaci a umně shrnuli nejzajímavější mezikulturní odlišnosti. Nejpůsobivějším důkazem je, jak ne/podlehnutí optickým iluzím závisí na prostředí, v němž člověk vyrůstá. Například Müllerově-Lyerově iluzi (vizte obrázek) vůbec nepodléhají obyvatelé Kalaharské pouště, američtí studenti naopak považují úsečku b za delší až o pětinu. Existence iluze je proto toliko nechtěným důsledkem kalibrace vizuálního systému těch z nás, kteří žijeme v moderním prostředí plném přímek, rovných ploch a rohů, a nejde o obecnou chybu či vlastnost lidského vidění. Příslušníci euroamerické civilizace dále zakládají své uvažování obvykle na analytické metodě (zaměřují se spíše na objekt než na celkové okolí a více spoléhají na abstraktní pravidla než na vzájemné podobnosti), ostatní – východní Asiaté zejména – spoléhají na myšlení holistické. Nebo například členové kmenů, jejichž jazyk nemá pojmenování pro vyšší čísla (obvykle od trojky dále), na rozdíl od většiny lidí špatně rozlišují rozsáhlejší kvantity. A to nemluvíme o gargantuovských rozdílech v pravidlech morálního uvažování jednotlivých kultur.

Žvanění o metodologii...

Mimochodem to pravé pozdvižení teprve nastane, až vyjde najevo, že závěry o podstatě člověka jsou povětšinou vyvozovány z – a nyní doslova – divných experimentů. Hra na ultimátum je patrně nejužívanějším experimentem na zjištění úrovně „spravedlnosti“ člověka (resp. jeho sklonu k rovnému rozdělování zdrojů a ochoty trestat opak). Hráč A v ní podmíněně získá od experimentátora peníze, o které se musí podělit s neidentifikovatelným hráčem B, a může mu navrhnout jakýkoliv podíl. Podmínkou, že oba hráči své peníze získají, je, že hráč B musí rozdělení přijmout. Jinými slovy v situaci, kterou jste nikdy nezažili, dostanete peníze za nic a máte se o ně rozdělit s člověkem, kterého neznáte a který možná ani neexistuje, a při tom vás sledují vědci. Podle tohoto jednorázového rozhodnutí vás a řady kolegů bude ohodnocena úroveň „spravedlnosti“ ve vaší skupině. Ekonom Steven Lansburg sarkasticky komentoval tuto indukci takto: „Kdybych měl hru hrát já, odmítl bych cokoliv, protože bych jednoduše nemohl cítit žádné uspokojení z toho vzít si peníze od daňového poplatníka, který experiment financuje, stejně jako bych nemohl okrást člověka stojícího přede mnou ve frontě.“ Henrich a kol. nás pak nádavkem upozorňují, že studenti v USA nabízejí v pozici A zhruba polovinu úvodní částky a B ji akceptuje;nabídne-li A méně, je obvykle odmítnut (tj. potrestán za svou sobeckost ztrátou všeho). Hráči téže hry rekrutovaní z pastevecko-sběračských kmenů však v pozici A nabízejí sotva třetinu, a i když nabídnou méně, je jejich nabídka mnohdy přijata.

Problémů behaviorálních věd je řada, kupříkladu v minulém desetiletí začala obdobná metodologická bitva, když Andreas Ortmann a Ralph Hertwig popsali,3) že různé vědy používají kvalitativně odlišné postupy u zdánlivě stejných experimentů. Například experimentální ekonomové využívají mnohokrát opakovaná kola pokusů, aby se subjekty detailně seznámily s řešeným úkolem, odměny jsou peněžní a variabilně vyplácené na základě výsledků jednotlivce a téměř nikdy nejsou účastníci experimentů podváděni. Praxe v psychologii je zpravidla přesně opačná. Čekáte-li pointu s oznámením vítěze sporu, jste patrně přírodovědci, ve společenských vědách po desetileté debatě jeden z autorů původní studie prohlásil: „Stále mě zaráží jako neuvěřitelně hloupé, že se zdůrazňuje jen to, co se psychologové a experimentální ekonomové dozvěděli o lidech, ne to, jak se to dozvěděli.“4)

Poznámky

1) Henrich J., Heine S. J., Norenzayan A.: The weirdest people in the world? Behavioral and brain sciences 33, 61–135, 2010.

2) Tato praxe přirozeně plyne ze zákonů ekonomie vědy: kdyby na ověření každé jednotlivé hypotézy o jednání člověka bylo nutné zorganizovat a zaplatit řádově desetitisícové reprezentativní vzorky světové populace, postačil by k publikování výsledků všech behaviorálních věd jeden útlejší časopis. Na druhé straně studenti jsou hojní, vždy k dispozici a odměnou jim mohou být i pouhé studijní kredity. Metodologická část každé publikované studie je v tomto bodě dosti explicitní a obecné generalizace výsledků jsou spíše výjimečné.

3) Hertwig R., Ortmann A.: Experimental practices in economics: A methodological challenge for psychologists? Behavioral and brain sciences 24, 383–403, 2001.

4) Projev na 25. Hamburger Symposion zur Methodologie der Sozialpsychologie, přetištěno in: Ortmann A.: “The Way in which an Experiment is Conducted is Unbelievably Important”: On the Experimentation Practices of Economists and Psychologists, School of Economics Discussion Paper, The University of New South Wales, 2010/06.

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Sociologie
RUBRIKA: Glosy

O autorovi

Petr Houdek

Doc. Ing. Petr Houdek, Ph.D., (*1981) je vedoucím Centra vědy a výzkumu, členem katedry managementu na Fakultě podnikohospodářské VŠE a členem Katedry marketingové komunikace a public relations Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy. Věnuje se terénním a laboratorním experimentům na nečestnost, podvádění a rozhodovací chyby.
Houdek Petr

Doporučujeme

Najít své těžiště kontroly

Najít své těžiště kontroly uzamčeno

„Svobodu, nebo smrt je návod, jak vyhrát bitvu, ale zároveň recept na rozchod,“ říká bývalý hlavní armádní psychiatr Jan Vevera. Faktory, které...
Věstonická superstar

Věstonická superstar video

Soška tělnaté ženy z ústředního tábořiště lovců mamutů u dnešních Dolních Věstonic pod Pálavou je jistě nejznámějším archeologickým nálezem...
K čemu je umění?

K čemu je umění? uzamčeno

Petr Tureček  |  7. 7. 2025
Výstižná teorie lidské evoluce by měla nabídnout vysvětlení, proč trávíme tolik času zdánlivě zbytečnými činnostmi. Proč, jako například lvi,...