Biologická diverzita – úhel pohledu

David Storch ani kdokoli jiný jistě nemusí interpretovat současné snižování druhové biologické rozmanitosti jako něco nepřirozeného a bezprecedentního, přestože tak činí převážná většina biologů, kteří se biodiverzitou zabývají. K postoji, že se nic neděje, stačí přijmout buď tezi, že člověk je součástí přírody a to, co činí, činí vlastně přirozeně, nebo že příroda už v historii svého vývoje zažila nejeden kotrmelec a úbytek nějakých stovek tisíců nebo milionů druhů způsobený činností dnešního člověka není nic tak neobvyklého, popřípadě též že sice někde druhy rychle ubývají, ale jinde se zase určitě vyvíjejí nové.

Stojí však za zmínku, že (alespoň zatím) rychlost dnešní extinkce nenechává spát početné a poměrně renomované týmy badatelů v taxonomii i ekologii, kteří ji zhusta označují přídavnými jmény nebývalá, bezprecedentní, rychlá, nepřirozená apod. Za hlavní patogen této nepřirozenosti není pak brán nikdo jiný než našinec – tedy Homo sapiens sapiens posledních několika málo tisíciletí, a zejména posledních staletí. Ten, snad právě proto, že má (na rozdíl od klimatu, zemského nitra nebo asteroidů) schopnost sebereflexe, se tímto svým vlivem zabývá, zkoumá ho a ze srovnávání s ostatními přírodními živly mu vychází ne že o nic nejde, ale že si sám přinejmenším podstatně ochuzuje (například z pohledu taxonoma) množinu jednotek svého badatelského zájmu. Rád bych na tento převládající „ochranářský“ náhled čtenáře Vesmíru upozornil.

Pozornost chci obrátit k dvěma zajímavým argumentům, které David Storch na podporu své představy o „nicnedění“ v dnešní přírodě uvádí. Zaprvé ke konci svého bezpochyby velmi zajímavého článku (který lze k prohlubující četbě o biodiverzitě doporučit každému) říká, že …v principu nelze vyloučit, že současná úroveň vymírání (druhů) není nijak výjimečná… Upozorňuji, že ale stejně (nebo možná i více) nelze v principu vyloučit (a zatím se tak veskrze činí), že výjimečná je, ostatně sám k tomu snáší poměrně dost důkazů. Na podporu té druhé představy – že to s biodiverzitou není tak růžové – ale i všeobecně k zamyšlení bych rád předložil jeden z hlavních argumentů, které David Storch sám využívá k posílení svého tvrzení, že současná extinkce není nic zvláštního. Říká, že v geologicky nedávné době se během glaciálů ve čtvrtohorách významně snížila rozloha tropických deštných lesů, a tedy i druhové diverzity, a přesto nebyly čtvrtohory rychlostí vymírání nikterak výjimečné. Pominu fakt (nebo hodně vžitou představu), že tropické deštné lesy patří k nejstarším kvartérním terestrickým ekosystémům a že na stejných místech přežily i několik milionů let, a pokud se stáhly v dobách ledových, patrně nikde nevymizely nebo nebyly fragmentovány v takové míře jako dnes. Ale hlavně i kdyby se tak stalo a dostaly by v některém glaciálu nebo ve všech zabrat (a vlastně klidně připusťme, že se to stalo), tak dnes přece žádný glaciál není a o žádném silnějším přirozeném nebo geologicky obvyklém (tedy klimatickém) omezení jejich rozlohy nemůže být řeč. Ve vrcholném interglaciálu (který možná právě zažíváme) by se snad měly naopak tropické deštné lesy rozšiřovat (což se dnes neděje) a jejich diverzita by měla možná dokonce vzrůstat (což je dnes pochybné). Nebo ne?

Samozřejmě ve studiu biologické rozmanitosti Země a zákonitostí, které ji řídí, je mnoho nejasného, stejně jako v tom, kolik vlastně druhů na naší planetě je. Možná jen 5 milionů, možná i více než 100 milionů druhů. Kdo ví? (Tedy zaplať Pán Bůh to ví málokdo, a proto je alespoň co zkoumat.)

Rozhodně to ale nevypadá, že by dnes druhů nějak přibývalo, jak se dá vyčíst z nešikovné formulace vět v úvodu k jednomu článku nedávno publikovanému ve Vesmíru (J. Zrzavý: Micrognathozoa – zase jeden nový kmen, Vesmír 80, 437, 2001/8): Známých živočišných druhů stále přibývá… Naopak je velmi obtížné doložit oblíbenou představu o masovém ubývání druhů – ze známých druhů nevymřelo skoro nic, takže nezbývá než tvrdit, že vymírají takřka výhradně druhy neznámé, což se zase špatně dokazuje. Je dost logické, že druhů pro nás nových bude přibývat až do doby, než poznáme všechny, a že dokud jich (velmi primitivně řečeno) nepoznáme alespoň polovinu, budou pravděpodobně hynout spíš ty neznámé. Vtip je v tom, že je známo (tedy spíše bylo popsáno a možná většinou jen pojmenováno) pouze něco přes 10 % pravděpodobně žijících druhů (bereme-li v úvahu velmi konzervativní odhad celkového počtu druhů na Zemi, zhruba 15 milionů druhů). Jestliže tedy „denně“ (trochu absurdní, ale jak jinak to průměrně vyjádřit) mizí okolo několika desítek druhů (což je číslo, s nímž operuje převážná většina současných publikací a uvádí je ve svém článku i David Storch), a to zejména z tropických deštných lesů, které patří mezi méně probádané končiny na pevnině, pak pokud nemizejí moc známé druhy, nejspíš to vychází na ty neznámé.

Rychlost přibývání nových druhů – přirozenou speciaci – v současné době jsme schopni odhadovat nesrovnatelně hůře než rychlost ubývání. Ovšem dnes se dá dost dobře předpovědět, že dokud bude na světě přibývat lidí, popřípadě budou stále zvyšovat svou materiální spotřebu (nejspíš vzroste obojí) a území i podmínky se budou spíše unifikovat (města, pole, dálnice...) než diverzifikovat, těžko můžeme předpokládat, že speciace extinkci dožene, či dokonce předežene.

Pro ty, kteří chtějí vědět více, lze doporučit nejen poměrně dost článků ve Vesmíru i v řadě dalších renomovaných periodik včetně Nature, Science, Conservation Biology apod., ale také asi největší souborné a poměrně moderní dílo desítek badatelů, které se nejrůznějšími aspekty rozmanitosti druhů na Zemi zabývá: V. H. Heywood (ed.): „Global biodiversity assessment“, UNEP, Cambridge University Press 1995. Podívají se tak i na druhou stranu mince než na tu, kterou v poslední době ukazuje Vesmír.

A pokud jde o úhel pohledu, ten může samozřejmě vycházet z malosti člověka (v poměru k vesmírné velikosti), a pak má biolog i nebiolog v souvislosti s dnešním ubýváním druhů jistě možnost i právo říci, že se nic neděje. Mnohý nebiolog dokonce tento názor od biologa rád slyší, neboť to podporuje nejen jeho představu, že ekologie není věda (když se vlastně nemůžeme dohodnout na tom, kolik je druhů a zda ubývají či ne), ale zejména to, že drancování živé i neživé přírody vlastně nic není (jen malá změna toho, na co jsme zvyklí). Jestliže ale pohled vychází z opačné strany, tedy z možností a závazků k ostatním lidem i k matičce Zemi, pak by se měl člověk nad svým počínáním, které vede k rychlému vymírání druhů, přinejmenším zamyslet. Ostatně proč by se mi mělo líbit, že mizí ten svět, o němž jsem přesvědčen, že je hezký, na nějž jsem zvyklý, v němž se cítím doma (jak napsal David Storch) a který bych rád zachoval přinejmenším pro svoje vnuky? Anebo proč bych měl bez mrknutí oka pasivně přihlížet tomu, že při dnešní rychlosti extinkce mají budoucí generace zoologů a botaniků čím dál menší šanci dosáhnout toho, po čem každý (možná) v skrytu prahne, tedy popsat nějaký nový (resp. nový pro vědu) druh nebo vyšší taxon? To raději napíšu do Vesmíru příspěvek na podporu ochranářů a biologické diverzity.

Odpověď autora:

Je mi líto, že někdo pochopil můj článek tak, že se v dnešní přírodě nic neděje. Žádná moje představa „nicnedění“ neexistuje, ostatně psal jsem zcela explicitně, že některé změny, jako třeba zvyšování živin v biosféře nebo její homogenizace, jsou bezprecedentní. Jenže ten článek nebyl o těchto zásadních změnách, ale o potížích s odhady globální biodiverzity a jejího úbytku. Mně se taky nelíbí, že se kácejí pralesy a ničí příroda; nikde jsem nenapsal, že se mi líbí, že ten svět, na nějž jsme zvyklí, mizí – naopak, neumím si představit nic horšího. Jenže si vážně myslím, že k tomu, abychom se dokázali k ekologickým problémům odpovědně postavit, o nich musíme hodně vědět. A v případě úbytku diverzity toho moc není. Martin Braniš má naprostou pravdu, že většina ekologů zabývajících se biodiverzitou mluví o jejím bezprecedentním ohrožení, avšak marná sláva, doklady jejich tvrzení považuji (právě z důvodů zmíněných v článku) za chabé, a je mi jedno, že se tím rozcházím s ekologickým „mainstreamem“ – to se zkrátka stává, že někdo tvrdí něco jiného než většina. Ekologie je totiž vědou nikoli přesto, že se různí vědci nemohou dohodnout, ale právě proto. A přestává být vědou v okamžiku, kdy úředně vyhlásí stav bezprecedentního ohrožení biosféry nebo stanoví počet druhů závazný pro tropické pralesy.

Fakt ovšem je, že jsem napsal článek záměrně tak, abych vyvolal diskusi. Byl bych totiž opravdu rád, kdyby někdo přinesl jasné argumenty ať pro to, či pro ono. Zatím se jich nedostává. Plocha tropických pralesů je zřejmě opravdu zatím větší, než byla v glaciálech, a že takhle velká vymírání nebývala v interglaciálech, znamená pouze to, že úroveň vymírání je asi bezprecedentní z hlediska interglaciálního režimu. A to je výrazně slabší tvrzení, než že dnešní vymírání je srovnatelné s oněmi masovými vymíráními v geologické historii Země. Ale jak říkám: budu vděčný za cokoli relevantního, co se o tom dozvím.

Je zde však hlubší problém. Ekologové velmi neradi slyší, že něco není tak hrozné, jak se říká – sám jsem málem místo předchozí věty napsal „budu velmi rád, když mě někdo přesvědčí o hluboké globální krizi biodiverzity“. Je to pochopitelné, poněvadž jedině pořádný alarm mobilizuje síly nutné k ochraně světa, na nějž jsme si zvykli. Jenže to může být i kontraproduktivní. Takové alarmy totiž vyzdvihují abstraktní kategorie jako „biodiverzita“ nebo „stabilita globálního ekosystému“, v jejichž jménu se může i zapomenout na to, o co jde, tedy na konkrétní jednotlivá živá i neživá jsoucna, která konstituují náš svět. Z mého hlediska je důležitější upozorňovat na hodnotu, krásu a zajímavost těchto jednotlivostí (hodnou nejen pozornosti, ale hlavně úcty a třeba i ochrany) než se ohánět málo podloženými čísly, dokumentujícími po způsobu burzovních indexů propady všeho možného.