Bída naší vědy

Bohuslav Blažek napsal trojdílný seriál Bída naší vědy. První díl před časem vyšel v nedělní příloze Lidových novin. Uveřejníme postupně všechny tři díly. Jsme toho názoru, že některé věci je třeba vyslovit nahlas a veřejně. V tomto případě proto, že není obhajitelné nahlížet na vědu jako na obývání již postaveného hradu.

Je mnoho činností, jimiž se odedávna zabývali lidé jen výjimečně a z nichž se za našich časů stal „průmysl“. Kreslíř, průvodce na cestách, promítač obrázků za pomoci laterny magiky, optik, hračkář, badatel... Kreslíři se zmocňují všech viditelných ploch na veřejnosti i v našich domovech a “pojednávají“ je reklamami, hesly a  dekorem. Průvodci ženou stamiliony neklidných lidí z pohodlných zemí do méně pohodlných. Promítači nám spolu s  kreslíři kazí zrak a optici nám draze prodávají jeho  nedokonalá vylepšovátka. Hračkáři odnaučují děti hrát si s věcmi kolem sebe a z dospělých dělají děti. A badatelé?

Filmové týdeníky, ilustrované časopisy nebo populárně vědecké knihy nám po čtyřicet let vštěpovaly archetyp Vědců: skloněni nad plány, kádinkami a zkumavkami nebo později nad monitorem počítače diskutují. Obrázek dvojnásobně lhal. Jednak se v plánu špatně čte, když je vzhůru nohama, do zkumavky proti světlu se také nedá hledět ze všech stran najednou a rovněž na obrazovku vidí pořádně jen ten, kdo sedí přímo před ní. Tito lidé pózovali před kamerou tak, jak si je režisér posadil. Druhá lež je zásadnější: Tito vědci většinou nediskutovali ani v  žádné jiné, přirozenější vzájemné poloze. Totalitární režim diskuse pronásledoval a oni si na to zvykli a shledávali to v lecčem výhodným.

Než se pustím do skic z patologie naší vědy předchozích desetiletí, měl bych ale říci, kde jsem ji poznal. Pracoval jsem několik let v Ústavu krajinné ekologie. Dokud mu řediteloval hluboce myslící ekolog a čestný člověk prof. Emil Hadač, sdílel sice ústav rysy systémové patologie podobných ústavů Akademie, ale navíc byl ostrůvkem tolerance (nastoupil jsem tam do odělení antropoekologie jako myč výloh). Když byl na Hadačovo místo dosazen blízký přítel ministra Obziny, aparátník RNDr. Jaromír Pospíšil, nežádoucí oddělení bylo zrušeno, zaměstnanci začali být s vědomím ředitele voláni k výslechům „na vnitro“ a patologie dostala mimořádné obrátky. Vědou jsem se pak zabýval i na několika dalších, mimoakademických pracovištích.

Druhým pramenem mých zkušeností s vědou byly formální, ale hlavně neformální mezioborové kontakty - semináře, konference, kuloárová setkání, návštěvy ze zahraničí. Teprve tam se dalo tušit, jaký by mohl být duch vědeckého dialogu, kdyby se mohl vést nahlas.

Počínaje aspiranty se v  naší vědě každý snažil co nejrychleji najít svou niku, svůj dílčí nebo subdílčí úkol. Na ten dostal určitý počet hodin, své vybavení, své cestovné. Jednou za rok musel porodit Výstup. Záleželo na jeho  motivaci, vzdělanosti, znalosti cizích jazyků a nápaditosti, zda to byl valounek vzácného kovu nebo drek, věda nebo pavěda.

Bezprostřední nadřízený aspirantův stál každoročně před problémem, který s vědou už moc nesouvisel. Pro úkoly všech svých podřízených musel najít (vymyslet, odněkud opsat...) nadřazené pojmy a  takto zpracované plody tohoto svého nejnižšího  patra řízení vědy předat vedoucímu oddělení o patro výš k  dalšímu bájení. Počínaje úrovní ředitele ústavu výše se hierarchie výzkumných úkolů měnila v naprostý blábol na všezahrnující témata jako „harmonický rozvoj socialistického  člověka“. Jedna verze tohoto pracného nesmyslu, na který se spotřebovaly statisíce hodin nejlépe placených pracovníků, se týkala minulosti: to byly závěrečné zprávy, druhá budoucnosti: to byly plány výzkumu. Čím výše v této hierarchii, tím méně informace a více ideologie.

Klasifikační schéma, jež se tu vytvářelo, nikdy nevycházelo z problémů, ale z ideologických cílů. Opíralo se přitom o myšlení vědy z konce devatenáctého století. Jedním z jejích základních schémat bylo třídění světa i věd podle Engelsových „forem pohybu“, což de facto znamenalo prastaré dělení na organickou a anorganickou říši. To se promítalo do členění vysokých a  středních škol, výzkumných ústavů, vědních oborů i  vyučovacích předmětů, do edičních plánů knižních nakladatelství i  do vydávání a nákupu  vědeckých časopisů. Společenské vědy pak měly navíc od tohoto pseudoevolučního  schématu odvozeno své vlastní: základna a nadstavba, respektive primární a sekundární potřeby. Jeho důsledky byly ještě zhoubnější, neboť se promítalo do členění medicíny a  sociální péče, do distribuce státních prostředků mezi „výrobní a  nevýrobní sféru“, do státem realizovaného sběru dat, do nespočtu zákonů a vyhlášek.

Důvod tohoto konzervativizmu nebyla jen nevzdělanost a zaostalost ani věrnost Bedřichovi, byť to vše bylo zastoupeno velmi silně. Hlavní bylo, že tato schémata jednotlivé obory oddělovala, přerušovala jejich komunikaci a koordinaci a do značné míry je stavěla proti sobě jako nevraživé, vzájemně se přezírající konkurenty. A to jsou ideální podmínky pro autoritativní řízení založené na vertikální hierarchii.

Tak jako funkcionáři měli za úkol rozpracovávat Myšlenky, jaké vycházely ze stranických Dokumentů, tak vědní obory rozpracovávaly Myšlenky Klasiků. Některé obory tím „jenom“ zatuhly a  zmrtvěly, jiné byly na dlouho zcela odstaveny. Nejspíš ve jménu jakési pochybné vědecké kolegiality se však nedostalo do veřejného povědomí, jak Kolman vymetal ďábla kybernetiky a  formální logiky, Tardy a Linhart vyrovnávali cestu pavlovovské reflexologii v psychologii, Horvay s  Pekárkem statečně bojovali s parapsychologií, Radil-Weiss střežil materialistickou čistotu neurofyziologie, Novák urychloval vývoj teorie evoluce, Kasalický s  Novým vnášeli marxistického ducha do teorie architektury atd.

Snad jenom naše filozofie, historiografie, literární věda a sociologie v  samizdatových publikacích soustavně mapovaly zmetky a  zvratky ve svých oborech. Ostatní společenské vědy a  hlavně vědy přírodní a  technické přikrčeny čekají, že milostivý čas vše zahojí. Nejde však jen o osoby viníků, ba ani o zmarněné životní úsilí obětí, jde o  to, že bez důkladné kritické analýzy se hluboce zakořeněný způsob myšlení nedokáže změnit.

Zcela čisté se dnes cítí být formální vědy, matematika a logika. Už technokratická dekadence reálného  socializmu jim „dala pokoj“ v mylné domněnce, že je potřebuje. Jejich podíl na progresivní degeneraci naší vědy je však nemalý. Sterilní velesystémy ASŘ jakožto úslužná realizace totalitárního  snu o  centrálním řízení všeho, velkovýroba matematických modelů bez znalosti reality, ba bez zájmu o ni, mrtvolná byrokratizace jazyka, jakým se do těchto věd zasvěcovala školní i mimoškolní mládež, nechuť až nenávist ke všem zábavným a  demokratickým projevům počítačové kultury, duchovní šedost absolventů škol těchto oborů, rozbujelost jejich ideologických kateder..: to je docela slušné břemeno.

A  ještě jedna vývojová anomálie. Totalitarizmus otevíral ve vědě prostor na realitě nezávislým, podivuhodně iracionálním spekulacím, pokud sekaly latinu dialektiky (viz pozdní comeback teorie odrazu v  díle tandemu Linhart-Novák-Sedláková), ba i  rozvinuté pavědě, zvláště když byl zodpovědným řešitelem ministr (Hrbek: teorie antigravitace nebo Kahuda: mentiony jako částice rychlejší než světlo).

Služba mrtvému schématu histmatu a  diamatu hluboce poznamenávala všechny, kdo se jí propůjčili. To zdaleka nebyla jen nějaká úlitba bohům připojená v podobě seznamu literatury za jinak solidní práci. Zejména ti vědci, kteří nepoznali žádnou jinou filozofii a  metodologii, byli vůči marxizmu zcela bezbranní - a přetrvává v nich dodnes.