B. GRUNA, A. REITER (editoři): Výzkum lokality Ledové sluje u Vranova nad Dyjí

Národní park Podyjí byl vyhlášen r. 1991 na ploše přísně střeženého pohraničního pásma Dyje mezi Znojmem a Vranovem. Osou národního parku je hluboké, kaňonovité údolí Dyje, které poněkud připomíná dolní Sázavu, ale v délce 40 km na něm nestojí žádná vesnice (s výjimkou rakouského Hardeggu), žádné chaty, a ani jím nevede průběžná turistická trasa. Je to jeden z nejlépe zachovalých příkladů údolního fenoménu v celé střední Evropě.

Jedním z důležitých míst národního parku je hřbet Ledových slují pod Vranovem. Táhlé návrší budované bítešskými ortorulami připomíná kopec rozpůlený tzv. Velkou rozsedlinou. Snad následkem zemětřesení nebo podříznutí strmého svahu meandrem Dyje došlo k mohutným svahovým pohybům, které podmínily vznik složitého labyrintu puklinových pseudokrasových jeskyní, v nichž se drží led až do léta. Tento neobvyklý přírodní útvar je podle archeologických nálezů znám nejméně od středověku. Je uváděn již v tereziánském katastru z r. 1765 jako Eisleiten. Několikrát byl popsán v 19. století, kdy kolem Ledových slují majitelé panství upravili romantickou stezku.

Roku 1991 začal intenzivní výzkum celé plochy národního parku. O lokality se nezištně dělili pražští a brněnští vědci. Myslím, že u nás od r. 1989 neprobíhal tak komplexní interdisciplinární výzkum financovaný několika grantovými agenturami. Jeho výsledkem jsou desítky studií a monografie – o lesích Podyjí, o ptácích, o měkkýších, v přípravě jsou další – o životě řeky Dyje, floristická studie aj. Obsáhlé práce připravují entomologové a geomorfologové. Na zdejším území se šťastně setkalo nadšení přírodovědců, podpora Správy národního parku a zájem sboru konzultantů vedený prof. V. Hanákem. Recenzovaný sborník obsahuje 15 prací 21 autorů.

Výzkum Ledových slují nebyl ukončen, ale přesto se ukazuje, že jde o složitý, nejméně 2 km dlouhý podzemní systém s 20 vchody a převýšením až 40 m. Úzké kolmé pukliny přecházejí do větších prostor nebo do balvanových polí. Na stěnách jeskyní nalézáme opálové výrůstky a povlaky tvořené složitými hydrosilikáty. Část sutí je pravděpodobně podmrzlá, a protože droliny představují obecně jedno z nejvíce konzervativních prostředí, v jehož intersticiálních prostorách a na výronech studeného vzduchu se dochovávají relikty posledního glaciálu, nalézáme zde velmi neobvyklá společenstva hmyzu, měkkýšů a rostlin.

Systém puklin (viz obrázek) stále pracuje, kopec se pomalým, „tanečně kývavým“ pohybem rozpadá a suťová pole sjíždějí do údolí. Lokalita leží v průsečíku několika vlivů – na jednu stranu na teplém okraji Českého masivu, na druhou stranu v mimořádně dobře vyvinutém údolním fenoménu, kde vedle sebe leží teplomilné doubravy i dealpinské prostředí podchlazených drolin. Mikromozaika prostředí se odráží v druhové diverzitě, která je umocněna i tím, že ve vcelku kyselém substrátu bítešské ortoruly nalézáme tenké polohy amfibolitů a vápnitých erlánů. Zdejší lichenoflóra obsahuje 159 druhů a její zvláštností je pro ČR nově zjištěný druh Endocarpon psoredeum, jenž je znám z Karélie a Švédska. Rovněž některé další druhy jsou charakteristické spíš pro vysoké hory než východní okraj Českého masivu. Mechorostů bylo zjištěno 133 druhů včetně subarktického druhu Polytrichum alpinum a několika horských druhů. Játrovky jsou zastoupeny nezvyklým počtem 28 druhů. V květeně tohoto vcelku malého území – jde o jeden kopec – bylo zjištěno 502 druhů cévnatých rostlin, což je bohatství srovnatelné s druhovou diverzitou např. karů v Krkonoších a Velkém Jeseníku. Z několika desítek druhů měkkýšů je zvláště význačný Discus ruderatus – jde o relikt z posledního glaciálu nebo časného holocénu, který se na území udržel díky výronům chladného vzduchu z jeskyní a sutí. Je rovněž znám z podchlazených drolin Českého středohoří, např. z Milešovky. Ledové sluje jsou mimořádně význačné i z hlediska arachnofauny. Celkem byl zjištěn výskyt 58 druhů pavouků, z čehož 18 druhů patří mezi relikty prvního řádu! Savci jsou zastoupeni 39 druhy, včetně 16 druhů netopýrů.

Jsou vědy, jako molekulární genetika nebo fyzika, s globálními rozměry poznávání, kde každá původní práce má být dostupná komukoliv na světě. Část přírodních věd (ale také např. archeologie a kulturní antropologie) pracuje s dvěma měřítky poznávání. Základem botaniky, zoologie, geomorfologie a podobných disciplin je regionální měřítko a inventarizační typ výzkumů – soupis a zhodnocení toho, co na určitém území nalézáme a jaký to má význam. Většina regionálních výzkumů patří všude na světě do tuzemských periodik. A teprve vyhodnocením souboru lokalit či série regionálních pozorování vzniká syntéza, která má víceméně globální měřítko poznávání a patří do nějakého závažnějšího zahraničního periodika. Určitou dobu u nás převládal názor, že to, co není publikováno v zahraničním časopise, není věda. Na příkladu Ledových slují je patrné, jaké výsledky přináší regionální výzkum, i to, že grantové agentury si jsou vědomy nutnosti toto měřítko poznávání podporovat. Publikovat „nálezovou zprávu“ v cizím periodiku může být stejně scestné jako zveřejnit syntetizující studii v domácím žurnálu.