Ad „novověk“

V recenzi na knihu M. Beranové a A. Kubačáka Dějiny zemědělství v Čechách a na Moravě (Vesmír 90, 504, 2011/9) je uvedena pasáž (s. 505): Po formální stránce je kniha rozčleněna na dvě hlavní části: Dějiny zemědělství od pravěku po středověk a Dějiny zemědělství od středověku po současnost. Otázkou je, které období je chápáno jako středověk, když zemědělství od husitství do Bílé hory je již zařazeno do druhé části knihy.

Filosofové, historici a představitelé různých humanitních a přírodovědných oborů se již po věky pokoušejí odpovědět na otázku, které podstatné dějinné či světonázorové změny vystihují konec středověkého myšlení a počátky novodobého ekonomického chování. Novověk je obecně nejčastěji prezentován jako doba převratných změn duchovních (reformace, osvícenství, sekularizace, vědecká revoluce), společenských (morálka, humanismus, rozvoj osobní svobody, vznik počátečních idejí občanské společnosti), kulturních (životní postoje, kulturní vzorce, jazyk, vidění světa v umění) a ekonomických (přechod společnosti od středověkého modelu zemědělské výroby k ekonomickým modelům kapitalismu).

Moje generace ve škole nejčastěji slyšela, že středověk skončil Kolumbovým objevením Ameriky (1492). Pokud se moji vrstevníci v protestantském Německu přidržují školních znalostí, pak pro ně počátkem novověku je rok 1517, kdy došlo ke zveřejnění 95 tezí Martina Luthera. A stejně stará anglická generace si z hodin dějepisu pamatuje, že počátkem novověku je rok 1485, ve kterém skončila válka Růží.

Naprostá většina tradičních vymezení počátku novověku hodnotí skutečný stav věcí jen velice povrchně, a proto spíše novověk nezačíná tam, kde nás to dříve ve škole učili. Tak např. anglický intelektuál a spisovatel Herbert George Wells (1866–1946) tak vysoko hodnotil dobový filosofický a duchovní reformační přínos profesora Karlovy univerzity Jana Husa, že rezolutně vyhlásil: „Husem končí středověk.“ Obdobně i německý filosof a kulturní historik Fritz Mauthner (1849–1923), rodák z Hořic v Podkrkonoší (v německých pramenech je uváděn Horschitz), dospěl k dvojímu logickému závěru: pokud se středověk posuzuje pouze z hlediska platnosti nepopíratelné teokracie, potom tento věk jistě musel skončit někdy dávno před koncem 15. století (to je českou reformací). Jinak se však Mauthner věcně spíše přiklání k názorům, které ztotožňují počátek novověku s uzavřením vestfálského míru (1648). Značné vážnosti se současně dostává velké skupině především ostrovních anglosaských historiků, kteří za konec středověku považují vítězství anglické buržoazní revoluce. Pokud je ale za rozhodující vítězství anglické parlamentní armády, vedené Oliverem Cromwellem, považována bitva u Naseby, pak by se jednalo o rok 1645. To je ale údaj velice blízký datu uzavření vestfálského míru, se kterým se ztotožňuje většina historiků kontinentálních.

Řada badatelů (např. kulturní historik Wilhelm Scherer nebo filosof a historik Kurt Breysig) však odmítá pro označení konce středověku použití nějakého víceméně „bodového časového ohraničení“ a vypomáhají si nějakým určitým přechodovým obdobím. Tak např. známý německý kulturní historik, filosof a spisovatel Gustav Freytag (1816–1895) v Obrazech z německé minulosti píše: „Při bližším pohledu si uvědomíme, že tiše působící síly už dlouho pracovaly na velkých událostech…“ Ve Freytagově pojetí pak toto jednotné a do sebe uzavřené přechodové období konce středověku trvalo od poloviny 13. století (a to opět až) do konce třicetileté války.

Ovšem řada především kulturních historiků, k nimž náležel např. rakouský vzdělanec Egon Friedell (1878 až 1938 – zahynul „sebevraždou“ při zatýkání gestapem) je zcela oprávněně toho názoru, že středověk, právě svými nejtemnějšími dozvuky, je v novověku stále přítomen; vždyť poslední čarodějnické procesy se v českých zemích konaly ještě počátkem druhé poloviny 18. století (r. 1756) a v monarchii byly zakázány císařským reskriptem Marie Terezie až teprve roku 1759.

I po vítězství anglické buržoazní revoluce ve světě stále docházelo k nepřebernému množství lokálních válek, a došlo dokonce k několika zrůdně katastrofickým válečným konfliktům světového rozměru: podle západoevropských historiografů prvním válečným konfliktem, který si plně zaslouží přízvisko „světový“, byla sedmiletá válka v letech 1756–1763. A do novověku by ostatně dále vůbec neměly náležet takové společenské „jevy“, které jsou známé např. pod označeními jako náboženská nesnášenlivost, národnostní diskriminace, gulagy, koncentrační tábory, rasismus, fašismus, nacismus, metody gestapa, holocaust, nomenklatura, mafie, srebrenictva…

Asi každý z nás si v sobě nese, „byť na uzdě rozumem kontrolované“, zárodky určitých negativních, „dejme tomu i středověkých“ modelů jednání. Vynikající německý filosof a ostrý kritik německého národního socialismu Theodor Lessing (1872–1933), který se po nástupu fašismu v Německu uchýlil do Mariánských Lázní, kde byl 30. srpna 1933 nacisty najatými vrahy zastřelen, napsal: Čím je člověk, to se nedovídá přemýšlením sám o sobě, ani psychologickými testy a experimenty, nýbrž pouze dějinami. Toto sebepoznání pak nemůže vypovídat o ničem jiném, nežli že je napůl blázen a napůl bestie.