Běžným argumentem proti těžbě je čerpání neobnovitelných zdrojů, a v případě povrchových uhelných dolů plošný rozsah těžby a ztráta celé dosavadní kulturní krajiny. Pak by mohlo působit jako útěcha, že po těžbě přijde rekultivace, která zahladí nežádoucí následky lidských zásahů, pomůže při vzniku nové krajiny, dá jí do vínku zbytky tradice staré krajiny, a tak napraví, co těžba pokazila. Jak je to ale s účinkem rekultivací na krajinu a lidi doopravdy?

Jako zcela typický rys celé „uhelné krajiny“ se časem prosadila praxe technicky a finačně náročných rekultivací zejména zemědělských a lesnických, které vycházejí z environmentáních, sociologických a urbanistických postojů, jaké byly aktuální v 50. až 70. letech 20. století. Podstatou tzv. české rekultivační školy jsou extrémně nákladná rekultivační opatření založená na velkých objemech zemních prací s cílem totálně zahladit stopy po těžbě nerostných surovin a v co nejkratších časových horizontech vytvořit novou krajinu. Co ji charakterizuje:

  • Je zdejším finálním vývojovým stadiem. Těžba má svůj konec a je napravitelná, rekultivace je nepřetržitá a může být jen posilována svou další intenzifikací. Kde se např. lesnická rekultivace částečně nepovedla, vzniká podobný savanovitý porost, jako při neřízené ekologické sukcesi. Je však již málo kvalitní lesnicky a vlivem přehnojení (eutrofizace) i biologicky. V dalších etapách rekultivace je pak odstraněn i tento savanovitý ráz, který přál alespoň např. ptactvu.
  • Krajinné plánování v čele s rekultivacemi ničí přírodní složku, neublíží rumištní (ruderální) složce v podobě nejběžnějších a nejúpornějších plevelů. Kulturní složku posiluje, ale výlučně stylem městským (park) a stylem technickým (plantáže). Krajina je konstruována s důrazem na prezentaci této konstruovanosti, s minimalizací přirozených a tradičních krajinných rysů. Silnice nejen vypadají, ale hlavně mají vypadat jako rýsované podle pravítka, kopce jako podle křivítka. Plantáže mají za úkol vypadat jako plantáže, ne jako louky, pole a lesy. Podobně je zhmotněn rekreační potenciál, např. okrasnými výsadbami dřevin uprostřed volné krajiny. To je sám o sobě problém – část výsadeb zcela náhodné druhové skladby je už předem odsouzena k zániku (borovice černá s tamaryšky v mladé olšině apod.), ale jiné přežívají a nově se stávají lokálně invazními (typicky invadér blízké budoucnosti – svída bílá, Cornus alba).
  • Urbanismus a krajinná architektura jsou zde nahrazeny velkorysým plánováním, které není omezeno ohledy na místní a tradiční kontext a snadno upadá do stereotypů a šablonovitých řešení. Výsledkem je krajina s urbanistickými strukturami, ale bez urbanismu, chaotická a přitom fádní, s nevýhodami venkova a nevýhodami města. Je to suburbánní prostředí s krajně omezenou přírodní složkou a místně proměnlivým poměrem složky uměle vytvořené a složky rumištního rázu. Zdejší sociální prostor se i daleko od sídel manifestuje jako veřejný (okrasné výsadby podél asfaltované cesty) ale ve skutečnosti je to na velkých kusech země nevlídná pustina, vágní prostor bez veřejnosti a bez pravidel (bojíte se tam, a ono je proč).
Hornojiřetínská výsypka. Kombinací přirozené sukcese s pomístními výsadbami vznikla pestrá vegetace vzhledu savany. Snímek: Tomáš Gremlica

Hornojiřetínská výsypka. Kombinací přirozené sukcese s pomístními výsadbami vznikla pestrá vegetace vzhledu savany. Snímek: Tomáš Gremlica

Co pomocí tradiční rekultivační metody dobře funguje, je tvorba krajiny městského a příměstského typu: Máme výsypku, chceme nepřírodní biotopy – město, továrnu, park, hřiště, zemědělskou či lesnickou kulturu. Zejména se může uplatnit něco, co by jinde překáželo, např. motodrom, který pak má mít i pozitivní ochranářskou funkci díky periodickému narušování (disturbancí). Fungují i hydrologické rekultivace: Máme důl, chceme jezero. Ale nefunguje ten nejčastější případ: máme výsypku daleko od sídel, nechceme ani smetiště, ale ani park. Chceme krajinu, v níž budeme respektovat její těžební podstatu, rumištní rámec a požadavky na produkci, ale přitom si od ní budeme slibovat, že nám nahradí normální venkovskou přírodu.

Možnosti využití neřízené sukcese

Nechceme tu posté dokazovat, že rekultivace skutečně a zásadně ochuzují pestrost druhů, stanovišť i celou strukturu krajiny (pozn. red.: některé ze zdrojů takových informací jsou zájemcům k dispozici v oddílu „k dalšímu čtení“). Dokud výsypka nepodlehne rekultivaci, má členitý povrch, na němž vzniká savanovitý porost s trávníky, stromy, keři a mokřady. V mokrých proláklinách a na suchých svazích se objevují i vzácnější místní druhy mokřadní či stepní, které svým výskytem navazují na zvláštnosti krajiny před těžbou. Během prvních desítek let tak vznikají nové územní celky s venkovskými, přírodními rysy, částečně přejatými z minulosti, částečně novými. Tyto celky jsou hodnotné biologicky, ale podstatné je, že jsou i obhospodařovatelné např. jako pastviny a zejména je to rekreačně atraktivní, vlídné a domácí prostředí. V jejich kombinaci s převahou celků rekultivovaných pro zemědělství, lesnictví či zástavbu by mohla vznikat nová podoba kulturní krajiny.

Odval v Tuchlovicích (Kladensko) v roce 2004 před rekultivací. Snížení a rozvlečení zničilo vegetaci a zmizel někdejší výhled od Ještedu po Šumavu - jedna z nejlepších vyhlídek v Čechách. Snímek: Tomáš Gremlica Odval v Tuchlovicích (Kladensko) v roce 2004 před rekultivací. Snížení a rozvlečení zničilo vegetaci a zmizel někdejší výhled od Ještedu po Šumavu – jedna z nejlepších vyhlídek v Čechách. Snímek: Tomáš GremlicaOdval v Tuchlovicích (Kladensko) v roce 2005 před rekultivací. Snížení a rozvlečení zničilo vegetaci a zmizel někdejší výhled od Ještedu po Šumavu - jedna z nejlepších vyhlídek v Čechách. Snímek: Tomáš Gremlica Odval v Tuchlovicích (Kladensko) v roce 2005 před rekultivací. Snížení a rozvlečení zničilo vegetaci a zmizel někdejší výhled od Ještedu po Šumavu – jedna z nejlepších vyhlídek v Čechách. Snímek: Tomáš GremlicaOdval v Tuchlovicích (Kladensko) po rekultivaci, v roce 2010. Snížení a rozvlečení zničilo vegetaci a zmizel někdejší výhled od Ještedu po Šumavu - jedna z nejlepších vyhlídek v Čechách. Snímek: Tomáš Gremlica Odval v Tuchlovicích (Kladensko) po rekultivaci, v roce 2010. Snížení a rozvlečení zničilo vegetaci a zmizel někdejší výhled od Ještedu po Šumavu – jedna z nejlepších vyhlídek v Čechách. Snímek: Tomáš Gremlica

Jenže až na první čestné výjimky nic podobného nevzniká. Rekultivace zarovná povrch do uniformní jednolitosti a zejména cíleně likviduje živinově chudá místa s pomalejší sukcesí a specifickou biotou. Ambice je provést vše na sto procent, nedat přírodě a přirozenosti šanci prosadit se. Dnes už úpravy terénu a rekultivace následují bezprostředně po vzniku výsypky. Když se něco rekultivovat nepodaří, označí se to jako příroda, a sice nekvalitní. V další fázi zanikne i ta, protože přece byla nekvalitní. Díky tomu se veřejnost udržuje v přesvědčení, že rekultivace jsou jediným možným lékem a její realizátoři jsou prý lékaři krajiny.

Velkoplošná neřízená sukcese ovšem není dobrou alternativou současného stylu rekultivací. Je jen pravým opakem těžkých technických rekultivací. Její roli nechceme zveličovat. Tím hůř, kdyby někdo řekl, že sukcese má být všude a za všech okolností skutečně bezzásahová. A že jejím cílem má být obnovená Příroda „ve své člověkem nespoutané podstatě“. Něco podobného totiž zaznívá od některých fundamentálních ekologistů propagujících návrat divočiny. Zdá se, že brzy bude nutno bojovat na dvou frontách.

Sukcesi je potřeba řídit, ale ne jako četu vojáků, nýbrž jako vor na řece. Její přirozený chod na výsypkách známe, známe i možnosti, jak ji připravit a naočkovat vhodnými biotopy, a jak do ní zasahovat a modulovat ji. Taky víme, že není zcela odhadnutelná – efekt motýlího křídla, drobné počáteční rozdíly mají velké následky v rozbíhavém vývoji, takže leccos bude nutno řešit teprve během vývoje, bez pevného počátečního plánu. Vznikající nová divočina může být blízká obyčejné přírodě a obyčejné kulturní krajině – stráni, palouku, lesu. A lidi, zejména z měst, ji dokážou rekolonizovat a kultivovat, aniž ji zbaví přírodní složky, jak je vidět třeba na Kladensku.

Rekultivace Radovesické výsypky. Neúměrně velké zemědělské pozemky s minimální diverzitou. Snímek: Tomáš Gremlica

Rekultivace Radovesické výsypky. Neúměrně velké zemědělské pozemky s minimální diverzitou. Snímek: Tomáš Gremlica

V uhelných krajinách funguje náprava celkově hůř a pomaleji

Lidé se občas ptají, je-li správný jejich dojem nynější radikalizace ochranářských hnutí. Spíš není, aspoň ve srovnání s jiným podstatnějším jevem. Radikalizace by patrně znamenala izolaci, pokud by ji neprovázel podstatný růst počtu radikálů (a to se neděje). Co vidíme, je spíš postupné propojování stanovisek, i když velice pomalé.

On je to ovšem starý spor, přinejmenším pro přírodovědce. Trvá už od sedmdesátých let, kdy začalo být zřejmé, jaké druhy a typy vegetace jsou rekultivacemi likvidovány. Od té doby problém trvá, peníze tečou a krajina se ničí dál. Dnes snad není terénně znalého biologa, který by standardním technickým a biologickým rekultivacím stranil. Ale nejde jen o „nějaké květinky a broučky“, jak biologům tvrdošíjně podsouvají média, ale o celou krajinu a lidi v ní. Prošli jsme v minulých letech několik set těžeben po celé České republice, od vápencových lomů v Jeseníkách po cínové doly ve Slavkovském lese a od severočeských uhelných výsypek po pískovny na Hodonínsku. A známe biologicky i krajinářsky hodnotné projekty, které aktivně sleduje Těžební unie pomocí své soutěže Zelený most. Přesto celkový dojem stále ještě není příznivý.

Odval ve Vrapicích (Kladensko) před rekultivací, v roce 2004. Tehdy ještě lokalita stepní a hajní flóry včetně orchidejí. Snímek: Tomáš Gremlica

Odval ve Vrapicích (Kladensko) před rekultivací, v roce 2004. Tehdy ještě lokalita stepní a hajní flóry včetně orchidejí. Snímek: Tomáš Gremlica

Odval ve Vrapicích (Kladensko) před rekultivací, v roce 2010. Tehdy ještě lokalita stepní a hajní flóry včetně orchidejí. Snímek: Tomáš Gremlica

Odval ve Vrapicích (Kladensko) před rekultivací, v roce 2010. Tehdy ještě lokalita stepní a hajní flóry včetně orchidejí. Snímek: Tomáš Gremlica

Odval ve Vrapicích (Kladensko), dnes zničený vilovou zástavbou (stav v roce 2017). Ještě před několika lety lokalita stepní a hajní flóry včetně orchidejí. Snímek: Tomáš Gremlica

Odval ve Vrapicích (Kladensko), dnes zničený vilovou zástavbou (stav v roce 2017). Ještě před několika lety lokalita stepní a hajní flóry včetně orchidejí. Snímek: Tomáš Gremlica

Proč to jde tak pomalu? Do jisté míry překáží právní úprava, která při rigidním výkladu neumožňuje uznat jako plnohodnotné rekultivace sukcesní plochy, ačkoliv jejich biologická, estetická a rekreační hodnota bývá mnohem vyšší než většina území rekultivovaných bez ohledu na jejich budoucí ekologické či produkční funkce. Zde je nutné novelizovat několik zákonů upravujících často protichůdné oblasti lidských aktivit – od těžby nerostných surovin po ochranu přírody a krajiny. Pro samotné těžební firmy tak představují sukcesní plochy riziko. Zvláštní ovšem je, že mimo uhelnou těžbu se sukcese jako rekultivační technika používá běžně – a nevadí to. Navíc firmy by musely měnit svůj zažitý a „léty osvědčený“ styl. Projektovat zarovnanou plochu a výsadbu čehokoli, to svede leckdo a tím menší vzdělání a schopnost myslet je potřeba při realizaci. Pak také stále chybí osvěta odborníků i veřejnosti. Typické a v důsledcích zhoubné je například postižení ideou úrodnosti a lesa. Bude stále zle, dokud bude značná část odborníků i veřejnosti přesvědčena o tom, že čím víc živin do krajiny vpraví, tím lépe bude fungovat a prosperovat, i o tom, že ekologie znamená velkou produkci rostlinné hmoty a že les (tj. hodně stromů vedle sebe) je jediná pravá podoba skutečné přírody.

A chybí vůbec komunikace? Popravdě obvykle ani není s kým mluvit. Odbornost? Podejte důkazy – a my vám je zahodíme. Tvůrci rekultivačních projektů dobře vědí, co by na dosavadních postupech měli změnit. Jen to moc nerealizují, stále totiž jde o toky obrovského množství finančních prostředků ze soukromých i veřejných zdrojů. Práce psané biology dokazují ničení existující nebo potenciální přírody rekultivacemi. Internetově dostupné práce českých autorů, které by jednoznačně dokazovaly ekonomickou i ekologickou efektivitu klasických rekultivací mimo tvorbu městského prostředí, v podstatě neexistují. Ukazuje to, že po odborně podložené kritice nenásleduje stejně podložená obhajoba, stejně jako to, že odbornost (pokud vůbec existuje a je využívána) je skrytá a neprezentuje se.

Podkušnohorská výsypka (stav 2009) s přirozenou sukcesí v členitém terénu. Výzkumná plocha s členitým terénem ponechaná bez rekultivace pro výzkum sukcese. Je to jedna z nadějí na změnu uvažování o budoucnosti výsypek. Snímek: Tomáš Gremlica

Podkušnohorská výsypka (stav 2009) s přirozenou sukcesí v členitém terénu. Výzkumná plocha s členitým terénem ponechaná bez rekultivace pro výzkum sukcese. Je to jedna z nadějí na změnu uvažování o budoucnosti výsypek. Snímek: Tomáš Gremlica

Jen abychom v příští suplice nezačali být útoční a nedejbože nespravedliví, myslíme si: pokolikáté už. Ale po čtyřiceti letech, kdy příroda a věda stále prohrává s neprůhlednou masou realizátorů, se ukazuje, že je nejvyšší čas na změnu. Během let totiž roste účinnost zásahů a přitom sílí i protitlak vágního prostoru a rumištní složky včetně nových druhových invazí. Nelze už čekat. Sečteno a podtrženo, severočeská rekultivační krajina představuje plýtvání peněz zaštítěné vytrvalou lží o místní ekologii a krásné harmonii člověka a přírody.

Lítovská výsypka (Sokolovsko) s plochami silně kyselé zeminy s kameny nově pokrytými tzv. pouštním lakem. Několikanásobná rekultivace (na snímku stav před rekultivacemi, v roce 2008) toto geologicky i entomologicky zajímavé prostředí zničila, zalesnit ho však stejně nesvedla. Snímek: Tomáš Gremlica

Lítovská výsypka (Sokolovsko) s plochami silně kyselé zeminy s kameny nově pokrytými tzv. pouštním lakem. Několikanásobná rekultivace (na snímku stav před rekultivacemi, v roce 2008) toto geologicky i entomologicky zajímavé prostředí zničila, zalesnit ho však stejně nesvedla. Snímek: Tomáš Gremlica

Lítovská výsypka (Sokolovsko) s plochami silně kyselé zeminy s kameny nově pokrytými tzv. pouštním lakem. Několikanásobná rekultivace (na snímku stav po jedné z nich, v roce 2016) toto geologicky i entomologicky zajímavé prostředí zničila, zalesnit ho však stejně nesvedla. Snímek: Tomáš Gremlica

Lítovská výsypka (Sokolovsko) s plochami silně kyselé zeminy s kameny nově pokrytými tzv. pouštním lakem. Několikanásobná rekultivace (na snímku stav po jedné z nich, v roce 2016) toto geologicky i entomologicky zajímavé prostředí zničila, zalesnit ho však stejně nesvedla. Snímek: Tomáš Gremlica

Jaké lidi nová krajina vychovává?

Někde už fatální rozvrat hodnot nastává. Často mluvíme s lidmi o nové krajině a jejích proměnách a možnostech. Když se toto povídá třeba v Praze nebo v Pardubicích, obvyklá reakce lidí je, že to tedy není tak strašné – expanze nové krajiny je, zdá se, zákonitý jev, a je na nás, zda a jak si ji budeme kultivovat, aby se nám v ní líbilo. Žijeme v příměstí: místo louky máme vysoký rumištní trávník a místo lesa trapný biokoridor, ale to tak nevadí – stejně se tam dá sáňkovat, chodit na ryngle nebo pouštět draky. Ale tady uprostřed dolů a výsypek to je, zdá se, už jiné. Ujímá se tu mediálně vnucovaný mem (myšlenka, heslo, hláška), že Podkrušnohoří je hnusné a že je třeba zavést pořádek. Ujímá se nevykořenitelný pocit křivdy. Výsledkem je podivné zmatení základních pojmů a hodnot. Máte pravdu, říkají, všechno je tu špatně. Kdo by tu rád bydlel? Krajina, to tady nemáme. My tam ani nechodíme, je to samý venkov a příroda, toho máme po krk – kopřivy, komáři a bezdomovci. Ještě že tu máme aspoň ty rekultivace – až se to tu všechno ještě jednou zlikviduje, snad tu bude pořádek a všude jen okrasný park k rekreaci. Tak ano, vybagrovat znova, vyhnat vše nepřizpůsobivé, a pak vysázet stříbrné smrčky a růže od obzoru k obzoru. Pak to teprve bude hezká Matka Příroda. Od Ústí do Kadaně.

 

K dalšímu čtení

  • Václav CÍLEK: Revitalizace lomů – principy a návrh metodiky. Ochrana přírody, 1999, roč. 54, č. 3, s. 73 – 76. ISSN 1210-258X.
  • Tomáš GREMLICA et al: Industriální krajina a její přirozená obnova. Praha: Novela bohemica, 2013. ISBN 978-80-87683-10-1.
  • Prach, K. et al. (2011). Ecological restoration of central European mining sites: a summary of a multi-site analysis. Landscape Research36(2), 263-268
  • Stejskal J. (2009). Rekultivace aneb jak vyhodit miliardy. Ekolist.cz. www.ekolist.cz/cz/zpravodajstvi/zpravy/rekultivace-aneb-jak-vyhodit-miliardy
  • Řehounek J. et al. (2010) Ekologická obnova území narušených těžbou nerostných surovin a průmyslovými deponiemi. Calla, České Budějovice. www.calla.cz/piskovny/wordpress/wp-content/uploads/sbornik_internet.pdf

 

Titulní snímek: Rekultivace Pokdrušnohorské výsypky na Sokolovsku. Rekultivátoři ponechali jezírko, ale nelitovali peněz, aby ho upravili do kruhového tvaru a zkosili břehy, aby zamezili rozvoj mokřadní bioty. Koupat se tu ale stejně nedá. Snímek: Tomáš Gremlica

 

Další články tématu

Print Friendly

Tagy

O autorovi

Jiří Sádlo, Tomáš Gremlica

Jiří Sádlo, Tomáš Gremlica

RNDr. Jiří Sádlo, CSc. (*1958), vystudoval geobotaniku na Přírodovědecké fakultě UK. Pracuje v Botanickém ústavu AV. Jeho hlavním tématem je vývoj krajiny a vegetace během holocénu a její současné změny včetně vlivu biologických invazí. Přednáší např. na fakultě humanitních studií UK. Mgr. Tomáš Gremlica (*1964), Vystudoval systematickou biologii a ekologii na Přírodovědecké fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Dlouhodobě se zabývá problematikou nepřírodních biotopů, tedy území narušených, degradovaných nebo zdevastovaných těžbou nerostných surovin, stavebními aktivitami, ukládáním odpadů, deponiemi vedlejších produktů energetického průmyslu, aj. Je ředitelem Ústavu pro ekopolitiku.