Před několika dny proběhla světovými i českými médii zpráva o nálezu fosilií dosud nejstaršího předka člověka. Tento tvor, nazvaný Graecopithecus freybergi, žil v pozdním miocénu, před více než sedmi miliony let nikoli v Africe, ale ve východním Středomoří. Co byl Graecopithecus zač a jakým způsobem mění naše představy o lidské evoluci?

Na otázku, kdy a kde vznikl člověk, si můžeme odpovědět dvěma způsoby, podle toho, co myslíme „vznikem člověka“. Buď tím myslíme vznik druhu Homo sapiens, nebo vznik evoluční linie, která k Homo sapiens směřuje a zahrnuje také neandrtálce, australopitéky a všechny druhy bližší lidem než šimpanzům.

Ke vzniku druhu Homo sapiens došlo před asi 200 tisíci lety v Africe, pár set tisíc let poté, co se jeho linie odštěpila od společného předka člověka a neandrtálce. (Tímto společným předkem byl podle všeho afro-eurasijský druh Homo heidelbergensis.) Ke vniku evoluční linie vedoucí od společného předka lidí a šimpanzů k lidem došlo před 5–7 miliony lety, rovněž v Africe. Tuto evoluční linii nazýváme hominina (z taxonomického hlediska jde o subtribus) a její příslušníky homininy. Dříve jsme tyto tvory nazývali hominidy, ale název hominidae dnes označuje čeleď, do které patří všichni velcí lidoopi, tedy nejen lidé, ale také šimpanzi, gorily a orangutani. (Všichni hominini jsou hominidi, ale ne každý hominid je hominin.)

Tikot molekulárních hodin

Kdy přesně došlo k divergenci (oddělení) lidské a šimpanzí evoluční linie a jak rozlišíme dávné předky lidí od dávných předků šimpanzů, případně společných předků obou? Odpovědi na tyto otázky spolu do značné míry souvisejí. Datované fosilie domnělých společných předků slouží jako kalibrační body při výpočtech molekulárně-genetických odhadů stáří divergencí (metoda molekulárních hodin). Nové odhady pak umožnují novou interpretaci fosilních nálezů. (Například 6–7 milionů let starý Sahelanthropus tchadensis, ač podle anatomických znaků hominin, je podle některých odhadů příliš starý, a musí tudíž jít „pouze“ o hominida.)

Vypočtené stáří divergencí závisí na zvoleném kalibračním bodu (stáří společného předka) a rychlosti, s jakou na studovaném úseku DNA přibývají mutace. Nedávné studie ukázaly, že rychlost přibývání mutací se liší mezi blízce příbuznými druhy primátů a lidoopů, různými úseky genomu a různými typy mutací.

Takzvané CpG tranzice (mutace, kdy se cytosinové báze DNA spontánně mění na thyminové) přibývají s větší pravidelností než ostatní typy mutací, které vznikají nejčastěji jako důsledek chyb při kopírování DNA. Molekulární hodiny založené na CpG tranzicích „tikají“ pravidelněji a proto se  se lépe hodí k datování evolučních událostí.

Stáří lidské evoluční linie bylo na základě počtu CpG tranzic stanoveno 6,5–9,3 milionu let (Moorjani et al. 2016). Starší datum divergence otevírá možnost začlenění starších druhů mezi předky člověka, ale rozpoznat dávného hominina mezi hominidy není jednoduché. Většina diagnostických znaků homininů i šimpanzů (paninů) se vyvinula až v pozdějších fázích jejich evoluční historie. Nejstarší homininy charakterizují, vedle adaptací ke vzpřímené chůzi, velmi nenápadné znaky jako velikost a tvar zubů nebo tloušťka zubní skloviny.

Graecopithecus, jehož stáří bylo stanoveno na 7,2 milionu let, byl popsán na základě spodní čelisti nalezené v roce 1944 na předměstí Athén německými vojáky během budování vojenského bunkru. Další fosilie, izolované zuby, byly objeveny mnohem později, v roce 2010 v jižním Bulharsku, nedaleko města Chirpan. Autor popisu Bruno von Freyberg zvíře nejprve chybně určil jako mesopitéka, kočkodanovitou opici příbuznou dnešním langurům, ale Gustav von Koenigswald o dvacet let později nález přezkoumal a poznal, že jde o velkého lidoopa blízce příbuzného rodu Ouranopithecus.

Tým německých a bulharských vědců z Univerzity v Tübingenu a Bulharské akademie věd nyní podrobil nálezy z Řecka a Bulharska důkladné analýze, jejíž výsledky publikoval v časopise PLoS ONE (Fuss et al. 2017). Pomocí výpočetní tomografie prozkoumali vnitřní strukturu čelisti a na základě tvaru kořene třenových zubů a relativně malých špičáků usoudili, že graecopiték byl hominin, příslušník lidské evoluční linie, a že ke vzniku této linie došlo v Evropě, nikoli v Africe.

Vlevo: Spodní čelist graecopitéka stará 7,175 milionu let, nalezená v Pyrgos Vassilissis v Řecku. Vpravo: Horní třenový zub graecopitéka starý 7,24 milionu let, nalezený v Azmace v Bulharsku. Foto: Wolfgang Gerber, Universita v Tübingenu

Vlevo: Spodní čelist graecopitéka stará 7,175 milionu let, nalezená v Pyrgos Vassilissis v Řecku. Vpravo: Horní třenový zub graecopitéka starý 7,24 milionu let, nalezený v Azmace v Bulharsku. Foto: Wolfgang Gerber, Universita v Tübingenu

 

Se závěry opatrně

Vyvozovat takto dalekosáhlé závěry z pouhých dvou znaků zubní morfologie je zjevně ukvapené. Paleoantropologie (a savčí paleontologie obecně) je do značné míry vědou o zubech. Aby taky ne. Zuby jsou často tím jediným, co se nám z vymřelých savců zachovalo. Bohužel, morfologie zubů často odráží spíše potravní adaptace jednotlivých druhů a vyvozovat z ní něco o příbuzenských vztazích může být ošidné.

Ze zkušenosti víme, že konvergentní evoluce, nezávislý vznik podobných adaptací v důsledku podobného způsobu života, byla u miocénních lidoopů poměrně běžným jevem. Graecopiték není první eurasijský hominid, kterého jsme považovali za hominina. Rod Ramapithecus, který žil před 10–14 miliony lety v oblasti Indie a Pákistánu, byl v 60. letech 20. století považován za nejstaršího a přímého předka rodu Australopithecus na základě tvaru čelisti a relativně drobných zubů. Později se však ukázalo, že ramapitékus je ve skutečnosti samice sivapitéka, velkého lidoopa příbuzného dnešním orangutanům. Rozdíl mezi hominidem a homininem se v tomto případě rovnal rozdílu mezi samcem a samicí jediného, sexuálně dimorfního, druhu velkého lidoopa. Byla to mimo jiné aplikace metody molekulárních hodin, která pomohla odhalit, že ramapiték nemohl být hominin.

Dalším horkým kandidátem na post nejstaršího hominina byl Oreopithecus ze severní Itálie a Sardinie, který byl současníkem graecoptéka. Oreopiték se vyznačoval pozoruhodnou mozaikou znaků kočkodanovitých opic, hominidů i homininů. Spíše než o hominina se však jednalo o vysoce specializovaného velkého lidoopa, příbuzného rodu Ouranopithecus. Tato faux pas by nás měla varovat před ukvapenými závěry.

Takže co byl graecopiték zač? Čas ukáže. Na místě původního nálezu v Pyrgos Vassilissis poblíž Athén dnes stojí plavecký bazén a pokračovat zde ve vykopávkách tak není možné. Na fosilie graecopitéka však můžeme narazit ve svrchnomiocénních vrstvách na jiných místech Balkánského poloostrova. V pozdním miocénu se dnešní africká fauna vyskytovala i v Evropě. Výskyt lidoopů zasahoval až na jižní Slovensko (lokalita Devínská Nová Ves). Oblast balkánského poloostrova připomínala oblast dnešního afrického Sahelu a graecopitékové zde žili spolu s gazelami, antilopami, žirafami a nosorožci.

Nové datování vzniku lidské evoluční linie a provokativní reinterpretace graecopitéka by tak mohla paleoantropology přimět k tomu, aby po dávných předcích (a příbuzných) člověka intenzivněji pátrali také na severních březích Středozemního moře.

 

Titulní ilustrace: Umělecká rekonstrukce graecopitéka a krajiny Balkánského poloostrova pozdního miocénu. Autor: Velizar Simeonovski.

Print Friendly