Bez systematicky provozovaného uhlířství by nikdy nenastala doba železná, palné zbraně by nezměnily způsoby vedení válek a i dnes bychom složitě řešili některé problémy s čištěním vody nebo vzduchu. Dřevěné uhlí totiž po několik tisíciletí stálo v základech klíčových technologií, bylo nezastupitelnou surovinou pro celou řadu dalších výrobních oborů a i dnes má daleko širší využití než při stále populárnějším domácím grilování.

Význam dřevěného uhlí, a nad jiné i význam jeho výrobců – uhlířů, byl však mnohem širší. Z hledisek kulturně-historických a historickou-etnologických můžeme vnímat uhlíře jako svébytnou sociální skupinu, která se do určité míry vždy vymykala obecně známým standardům fungování dobové společnosti.

Technologie výroby dřevěného uhlí

Výroba dřevěného uhlí (nesprávně ale zažitě označovaná jako „pálení“) je od pravěkých počátků založena na principu pyrolýzy dřeva tzv. suchou destilací a spočívá v zahřívání dřeva za silně omezeného přístupu vzduchu v redukční atmosféře. Výsledným produktem je lehká uhlíkatá hmota (i přes 90 % C) s extrémně vysokou výhřevností (cca 27 MJ/kg). Jednoduché pravěké formy pálení dřevěného uhlí v jamách a na zahloubených ohništích, které byly po zahoření vsázky zakrývány a zasypávány zeminou byly na našem území ve středověku vystřídány vyspělou technologií pálení ve stojatých milířích přibližného tvaru parabolického kužele. V milířích bylo dřevo vyskládáno promyšleným způsobem, pokryto těsnící vrstvou zabraňující přístupu vzduchu a pálení tak mohlo být mnohem snadněji kontrolováno a regulováno. Tato zásadní inovace byla součástí tzv. středověkého technologického balíčku a došlo k ní nejpozději ve 13. století, jakkoliv i mnohem později se archaické uhlířské jámy občas používaly.

Uhlířské pracoviště se stojatými milíři provozované rodinou Forchtsamových poblíž pily v Březinách u Poličky (okr. Svitavy). 30. léta 20. století. Foto ze soukromé sbírky R. Urbánka.

Uhlířské pracoviště se stojatými milíři provozované rodinou Forchtsamových poblíž pily v Březinách u Poličky (okr. Svitavy). 30. léta 20. století. Foto ze soukromé sbírky R. Urbánka.

Technologie milířování se v základních rysech v dalších staletích prakticky neměnila, nabyla však obrovského množství regionálních forem a dílčích modifikací. Ke zvědečťování v principu stále velmi primitivní výroby docházelo až od 2. poloviny 18. století s nástupem industrializace, přibližně o sto let později byly zaváděny i první formy poloprůmyslové výroby dřevěného uhlí. Tradiční technologie však u nás zůstala v některých regionech užívána až do definitivního zániku rukodělného uhlířství v 50. letech 20. století.


Český termín milíř je odvozen od německého označení Meiler či Kohlenmeiler. Pro milíře se užívalo i pojmu hromada či uhlířská hromada.

Základní surovinou k výrobě dřevěného uhlí bylo dřevo, za nejvhodnější se považovalo dříví listnatých stromů, neplavené, netrouchnivé, poražené v zimě. S postupným zostřováním dohledu nad mírou a způsoby exploatace lesů se ale uhlíři museli spokojit (na úkor kvality produkce) prakticky s jakýmkoliv dřevem. K pokrývání milířů se dle dostupnosti užíval mech, listí, chvojí, sláma, drny a hlína; povrch milíře se nicméně vždy pohazoval tzv. mourem – uhelným prachem smíšeným s hlínou a popelem. Nejen kvůli zásobám dříví, ale i těsnícího materiálu a upravenému podkladu se uhlí opakovaně pálilo na stejném místě, které se v česky psaných pramenech označuje jako plac, uhliště či milířiště. Tam v časech intenzivní výroby stály vždy minimálně tři milíře vedle sebe (jeden se stavěl, druhý pálil, třetí rozebíral), což zaručovalo optimální využití pracovní síly a času, zároveň to však vyžadovalo trvalou přítomnost uhlíře, jeho pomocníků a nezřídka rodiny přímo na místě výroby.

Na území českých zemí se v raném novověku užívaly dva hlavní typy konstrukce stojatých milířů – shora zapalovaný milíř tzv. německý (alpský) stavěný z kratších kolměji skládaných špalků dřeva a zespoda podpalovaný milíř tzv. slovanský, který se stavěl z větších a delších polen. Z některých zpráv by se dalo usuzovat i na pálení v tzv. vlašských či valašských milířích – konstrukčně podobných německým, ale zapalovaným zespoda. Kromě způsobu zapálení, mírně odlišné stavby a rozdílného postupu v první fázi uhlení dřeva se však oba typy nijak mimořádně neodlišovaly. Ležaté milíře užívané např. ve Skandinávii či Rakousku nejsou v Čechách doloženy. Velikost milířů silně kolísala od 10 m3 u malých milířů pálených již v době pozvolného zániku tradiční technologie po gigantické milíře s objemem cca 350 m3 doložené ponejvíce ze 16. století. Úměrně velikosti se lišila i doba vlastní výroby od několika dnů po proces trvající celý měsíc.

Uhlířské pracoviště se stojatými milíři provozované rodinou Forchtsamových poblíž pily v Březinách u Poličky (okr. Svitavy). 30. léta 20. století. Foto ze soukromé sbírky R. Urbánka.

Uhlířské pracoviště se stojatými milíři provozované rodinou Forchtsamových poblíž pily v Březinách u Poličky (okr. Svitavy). 30. léta 20. století. Foto ze soukromé sbírky R. Urbánka.

Samotný výpal milíře lze rozdělit do několika stádií: zapálení, předehřívání, vlastní pálení, chladnutí a rozebírání. Dokonalá regulace procesu karbonizace, která byla spolu se znalostmi konstrukcí milířů základem uhlířského know-how, byla klíčovým aspektem tradičního výrobního procesu. Jediným indikátorem pro procesy probíhající uvnitř milíře, na které musel uhlíř reagovat (propichováním těsnící vrstvy tzv. dymníky nebo naopak jejich uzavíráním) přitom byla teplota povrchu milíře a zejména barva a zápach kouře. Po vychladnutí milíře se uhlí vyhrabávalo pomocí speciálních nástrojů, třídilo a na místa spotřeby dopravovalo nejčastěji v koších či na vozech opatřených pletenou korbou.

Historie a význam uhlířství ve střední Evropě

Poměrně intenzivní výroba dřevěného uhlí na území střední Evropy je archeologicky doložena ze 7.–6. století př. n. l. a souvisí s rozvojem keltského hutnictví a železářství, její kořeny jsou však pravděpodobně ještě starší. Znalost výroby dřevěného uhlí, bez nějž nebylo možno efektivně tavit rudy a technologie tedy musela být rozvinuta dříve než samotná metalurgie, se již v této době doslova lavinovitě šířila po celé Evropě, v mnoha případech (vč. jiných částí světa) však mohla být „objevena“ zcela nezávisle. V následujícím dlouhém období, zejména od doby ustálení sídelní a ekonomické struktury Českého království v 10.–13. století, se dřevěné uhlí stejně jako všude jinde v Evropě stalo univerzálním a jediným vysokovýhřevným palivem, které bylo masově užíváno až do jeho nahrazení uhlím kamenným a později ropou a jejími deriváty či plynem a elektřinou.

Stavba stojatého milíře bez podlážky převážně z bukového dřeva před pokrytím těsnící vrstvou. Uhlířské pracoviště poblíž obce Valchid, oblast Transylvánie, Rumunsko. Foto J. Woitsch, 2005.

Stavba stojatého milíře bez podlážky převážně z bukového dřeva před pokrytím těsnící vrstvou. Uhlířské pracoviště poblíž obce Valchid, oblast Transylvánie, Rumunsko. Foto J. Woitsch, 2005.

Dřevěné uhlí bylo nezastupitelné především při zpracování železné rudy (hutnictví), při výrobě železných výrobků (železářství, kovářství), ale i jakékoliv zpracování neželezných rud bylo bez dřevěného uhlí nemožné. Od vrcholného středověku se dřevěné uhlí uplatňovalo i ve vojenství, neboť bylo spolu se sírou a dusičnanem draselným (sanytrem) nezbytné pro výrobu střelného prachu. Již v této době se setkáváme i s řadou dalších a dodnes známých způsobů užití dřevěného uhlí – při přípravě pokrmů, při lokálním vytápění obytných prostor, doloženo je i vnitřní užívání dřevěného uhlí jako de facto desinfekčního prostředku v tradiční medicíně. Všechny tyto případy však musíme považovat za spíše okrajové, zdaleka největší význam mělo dřevěné uhlí v metalurgii a vojenství.

Nevídaný rozvoj uhlířství v Čechách, který se odrazil i ve společenském postavení uhlířů, souvisel s objevením bohatých ložisek stříbrných rud v kutnohorském revíru po roce 1280 a následným boomem dolování a zpracování stříbra. Od poslední čtvrtiny 13. století do počátku 17. století patřila Kutná Hora s malými výkyvy k nejdůležitějším světovým centrům těžby stříbrných rud, což logicky vyžadovalo i náležitý přísun dřevěného uhlí. Z dostupných údajů tak např. vyplývá, že roční spotřeba dřevěného uhlí se ve 2. polovině 16. století jen v Kutné Hoře pohybovala mezi 6 000 a 11 000 tunami. V 16. a 17. století došlo dokonce v důsledku těžby dřeva a výroby dřevěného uhlí pro potřeby kutnohorského dolování k úplnému odlesnění východních Krkonoš a části Orlických hor. Uhlířství tedy mělo – z dnešního pohledu značně negativní – i důsledky environmentální, což koneckonců platilo i v jiných oblastech Evropy (odlesnění částí Tyrolska a Štýrska) a je palčivě pociťováno i dnes v některých zemích střední Afriky a jižní Ameriky.

Stojatý milíř v počáteční fázi vypalování. Uhlířské pracoviště v lokalitě Pasul Rotunda, oblast Maramureš, Rumunsko. Foto J. Woitsch, 2004.

Stojatý milíř v počáteční fázi vypalování. Uhlířské pracoviště v lokalitě Pasul Rotunda, oblast Maramureš, Rumunsko. Foto J. Woitsch, 2004.

Po rychlém vyčerpání těžitelných zdrojů stříbra v Kutnohosrkém revíru a následně i Krušnohoří, ke kterému došlo nejpozději během 2. poloviny 16. století, však už začíná obecný pokles významu výroby dřevěného uhlí pro potřeby těžby stříbra v Čechách a na dalších zhruba 250 let se hlavním odběratelem dřevěného uhlí stávají železářské podniky, které zhruba ve stejné době přešly na energeticky náročnou technologii nepřímé výroby železa v dřevouhelných vysokých pecích. Výroba dřevěného uhlí pro železárny měla převážně lokální a regionální charakter a soustřeďovala se v okolí hlavních železářských center (Podbrdsko, Pošumaví, Beskydy apod.). Vzhledem k trvalé poptávce po dřevěném uhlí od vesnických i městských kovářů a dalších dřevozpracujících řemeslníků se však s uhlíři a uhlířstvím setkáváme na celém území českých zemí, uhlířství se provozovalo v podobě příležitostného zdroje obživy, sezónního zaměstnání nebo plnohodnotného řemesla.

Doba poměrně rychlého úpadku uhlířství u nás tak připadá až na vrcholnou a pozdní fázi industrializace, která byla spojena s nahrazováním kdysi klíčové suroviny kamenným uhlím v metalurgii a nástupem moderních výbušných látek ve vojenství. V klíčovém odběratelském odvětví – železářství – bylo dřevěné uhlí nahrazeno kamenným až ve 2. polovině 19. století, nicméně tradiční uhlířství využívající pálení dřevěného uhlí v milířích nicméně fungovalo v některých regionech Čech až do 50.–60. let 20. století, německy mluvící uhlíři byli jako nositelé důležitých dovedností dokonce v některých případech vyjmuti z tzv. odsunu Němců po 2. světové válce. Spíše kuriózní kapitolu v dějinách středoevropského uhlířství představuje provozování několika provozů vybavených velice archaickými karbonizačními pecemi družstvem Druchema ve 2. polovině 20. století, k poslednímu vzestupu kvazitradiční výroby u nás došlu ještě v 90. letech 20. století v důsledků rostoucí popularity domácího grilování.

Rozebírání vypáleného milíře; v popředí typické uhlířské nástroje. Uhlířské pracoviště poblíž obce Valchid, oblast Transylvánie, Rumunsko. Foto J. Woitsch, 2005.

Rozebírání vypáleného milíře; v popředí typické uhlířské nástroje. Uhlířské pracoviště poblíž obce Valchid, oblast Transylvánie, Rumunsko. Foto J. Woitsch, 2005.

V současné době se výroba omezuje prakticky výhradně na plně industriální produkci v moderních retortních pecích, drtivá většina dřevěného uhlí je k nám navíc dovážena z mimoevropského prostoru. Na „středověké“ uhlíře však přesto můžeme u nás i v Evropě narazit – milíře jsou páleny jednak při nejrůznějších popularizačních a turistických akcích, v některých zemích (Rakousko, Německo) je uhlířství udržováno jako součást kulturního dědictví a bylo zapsáno na seznam nemateriálního kulturního dědictví UNESCO. Po zániku tradičního uhlířství ve Skandinávii, zůstává zdrojem skutečné obživy stavba a pálení milířů jen pro některé malé a dosti zvláštní komunity jižní a jihovýchodní Evropy (Rumunsko, Bulharsko, Ukrajina, Albánie, Makedonie, Řecko).

Důvodem pro přetrvávání tradičních i moderních způsobů výroby dřevěného uhlí je jeho stálá potřeba v mnoha oblastech lidské činnosti, jakkoliv nesrovnatelně nižší než tomu bylo v minulosti. V zemích třetího světa se uhlí stále masově používá při topení a přípravě pokrmů a jednoduchých kovozpracujících výrobách. Pro vyspělé státy je charakteristické spíše využívání jeho jedinečných adsorbčních vlastností v nejrůznějších filtračních zařízeních a to např. včetně „návratu“ dřevěného uhlí do vojenství jako náplně do filtrů plynových masek a dalších filtroventilačních zařízení. Na dřevěné uhlí narážíme ale opět i v medicíně (aktivní uhlí) a metalurgii při velmi specifických případech nauhličování a cementování ocelí.

Jednoduchá karbonizační pec (v podstatě milíř, u kterého je zához nahrazen kovovým pláštěm) na jednom z posledních „uhlířských“ pracovišť v ČR. Lhota (okr. Kladno). Foto J. Woitsch, 2007.

Jednoduchá karbonizační pec (v podstatě milíř, u kterého je zához nahrazen kovovým pláštěm) na jednom z posledních „uhlířských“ pracovišť v ČR. Lhota (okr. Kladno). Foto J. Woitsch, 2007.

Vážení řemeslníci nebo divocí hubitelé lesů?

Vzhledem ke specifické technologii a organizaci výroby i z mnoha jiných důvodů je možná nejpozoruhodnějším rysem uhlířství společenské postavení samotných uhlířů, které se překvapivě odrazilo a stále odráží v řadě jiných složek kulturního a historického vědomí. Vždyť pravděpodobně nenalezneme jediného obyvatele České republiky, který by neznal postavu uhlíře z filmové pohádky Pyšná princezna. Že jde o situaci nenáhodnou, se pokusíme vysvětlit v dalším výkladu.

Uhlíři totiž minimálně od vrcholného středověku a minimálně v některých regionech tvořili na našem území specifickou subkulturu tzv. lidové kultury, srovnatelnou – byť nikoliv do důsledků – např. se subkulturami ovčáků, mlynářů či dokonce katů a rasů. Společenský status uhlířů v rovině symbolické i z hlediska praktických dopadů vlastního sebevědomí uhlířů a vice versa jejich vnímání okolím se v časovém horizontu 14.–19. století navíc zásadním způsobem proměnil. Z vážených a privilegovaných řemeslníků se stali podivní a podezřelí obyvatelé lesů. Tato změna úzce souvisela s postupnou transformací ekonomických a sociálních poměrů v důlním a železářském podnikání směrem ke kapitalistickým formám hospodaření, se změnami v lesním hospodaření i s úpadkem důležitosti dřevěného uhlí.

Výzdoba v rohu mapy okresu Zbiroh z počátku 60. let 19. století s motivem pálení dřevěného uhlí. Fotoarchiv Národního zemědělského muzea, i. č. C558.

Výzdoba v rohu mapy okresu Zbiroh z počátku 60. let 19. století s motivem pálení dřevěného uhlí. Fotoarchiv Národního zemědělského muzea, i. č. C558.

Sociální postavení uhlířů v Čechách se ve středověku – a koneckonců i v dobách pozdějších – odvíjelo především od míry osobní svobody a možností nezávisle disponovat či získávat hlavní surovinu – dřevo. Raněstředověké uhlířství tak patrně ještě mělo podobu prosté a nesystematické nevolnické práce vykonávané poddanými pro potřeby vlastníků lesů. Rozvoj řemeslné výroby a hlavně těžby drahých kovů však zapříčinil, že nejpozději na počátku 14. století vznikla v Čechách zvláštní vesnická sociální vrstva specializovaných řemeslníků – uhlířů. Ti již byli schopni a zároveň oprávněni nakupovat dřevo (resp. celé lesní porosty) od majitelů a ve vlastní režii z něj vyrábět uhlí, které též samostatně prodávali na trhu, což jim zaručovalo mimořádnou ekonomickou i osobní nezávislost. Uhlíři sice byli formálně poddanými vrchnosti, na jejíž pozemcích sídlili, ale měli větší míru osobní svobody, materiální úlevy (platili minimální poddanské dávky) či dokonce značné výhody, třeba právo pastvy dobytka ve vrchnostenských lesích. Uhlířské rodiny se usazovaly většinou na vesnicích v lesnatých oblastech, nicméně uhlíři samotní po většinu roku přebývali přímo v lesích a vyrobené uhlí dodávali na městské trhy či přímo do dolů, hutí a kováren.

Zejména trvale zvýšená potřeba uhlí v Kutné Hoře, zasahující celé střední a severovýchodní Čechy zapříčinila na počátku 14. století další posilování uhlířské výjimečnosti. Nešlo přitom již o pouhý dílčí vztah k pozemkové vrchnosti, ale dokonce o panovnická privilegia. To nejvýznamnější z nich – privilegium Jana Lucemburského z roku 1327 – shrnovalo i starší předpisy a chránilo uhlíře z okolí Kutné Hory před pronásledováním za dluhy, vyjímalo je z pravomoci soudních úředníků ve městech, kde uhlí prodávali atd. Významné bylo osvobození uhlířů od placení obecních a královských daní a v rovině symbolické, která hrála pro středověkou společnost mimořádnou úlohu, pak bylo klíčové oprávnění uhlířů nosit po vstupu do kteréhokoliv města v Čechách zbraň. Takové nařízení bylo skutečně mimořádné, neboť stavělo uhlíře v podstatě na roveň elitním šlechtickým vrstvám společnosti.
K novějším privilegiím uhlířů ze 2. poloviny 15. století patřilo jejich osvobození od veškerých celních poplatků a dokonce v dobovém kontextu nevídané zbavení uhlířů povinnosti vojenské služby. V obecném povědomí i z hlediska samotných uhlířů tak postupně nastala situace, která ovšem nemusela být zcela v souladu s realitou, kdy byli uhlíři považováni za osobně zcela svobodné lidi podléhající jen panovníkovi. Vztahování „normálních“ obyvatel středověkých Čech k uhlířům, ať již rolníků či obyvatel měst, proto muselo být více než rozporuplné – uhlíři pracovali kdesi v lesích daleko od lidských sídel, pracovali s ohněm a pohybovali se tak v prostředí (zejména z hlediska dobových církevních náhledů na divokou přírodu) doslova ďábelském. Zároveň mohli být i poměrně majetní, ekonomicky nezávislí, nepochybně jim byla připisována i osobní statečnost atd.

Privilegium Jana Lucemburského je zároveň i první písemnou zprávou o existenci profesní organizace kutnohorských uhlířů. Ta vznikla patrně na samém počátku 14. století a řadí se ve střední Evropě k vůbec nejstarším doloženým řemeslnickým korporacím. Cech kutnohorských uhlířů je dokonce starší, než všechny ostatní „běžné“ městské řemeslnické cechy v českých městech, které měly typicky lokální charakter. Naproti tomu cech uhlířský sdružoval uhlíře rozptýlené po desítkách obcí ve středních a jihovýchodních Čechách až ve vzdálenosti desítek kilometrů od Kutné Hory.

Ležatý milíř alpského typu ze smrkového dřeva před zakrytím „mourem“. Rohr im Gebirge, Rakousko. Foto J. Woitsch, 2004.

Ležatý milíř alpského typu ze smrkového dřeva před zakrytím „mourem“. Rohr im Gebirge, Rakousko. Foto J. Woitsch, 2004.

Z dokladů o fungování uhlířského cechu ze 14. a 15. století (včetně několika potvrzení a rozhojnění privilegia z roku 1327 dalšími panovníky – např. Jiřím z Poděbrad v roce 1463) vyplývá, že nešlo o formální spolek, ale o pevně organizované společenstvo, jež se scházelo na jakýchsi výročních shromážděních a které pravidelně vstupovalo v jednání s odběrateli uhlí v Kutné Hoře. Cech ale fungoval i směrem „dovnitř“ a řešil spory mezi uhlíři či zajišťoval např. méně majetným uhlířům právo vyrábět uhlí pro lokální potřebu, nikoliv pro dodávky do Kutné Hory. Tato role cechu je mj. i dokladem toho, že ani kutnohorští uhlíři netvořili homogenní sociální skupinu. Právě naopak, lze předpokládat postupnou majetkovou diferenciaci mezi uhlíři, z nichž někteří postupně opouštěli les a stávali se z nich podnikatelé zaměstnávající za mzdu zchudlé uhlíře. V čele cechu stáli patrně samotnými uhlíři volení zástupci (tzv. hanykéři) disponujícími pečetěmi, kteří měli mj. policejní a soudní pravomoci v rámci celé organizace a zastupovali ji navenek. Podle některých zpráv se členové uhlířského cechu odlišovali i zvláštním profesním oděvem.

Nastíněnému zvláštnímu postavení uhlířů v sociální struktuře českého středověkého venkova v rovině formální privilegovanosti se zdají odpovídat i některé doklady literární a též folklorní podání, u nichž je předpokládána starší tradice. Uhlíři na našem území patřili k nejvýraznějším kulturním hrdinům (spolu např. s mlynáři či kováři). Je jim často připisována udatnost a lstivost, schopnost vypořádat se silou i rozumem s řadou nástrah (od filosofickým sofismat po boj s divokou zvěří) a rozhodně nejsou zobrazováni výhradně jako lidé žijící na okraji společnosti. Je přitom možné, že se takové formy nahlížení na uhlíře odvíjely do určité míry i od reálných schopností uhlířů úspěšně a dlouhodobě vzdorovat skutečným i symbolickým nástrahám lesa. A jistě ne náhodou se uhlíři později stali legendárními předky a zakladateli některých významných domácích šlechtických rodů – konkrétně pánů z Pernštejna a Kinských.

Vyobrazení různých konstrukcí stojatých milířů a ideálních uhlířských pracovišť (placů) ve slavné francouzské Encyklopedii aneb Racionálním slovníku věd, umění a řemesel (1763).

Vyobrazení různých konstrukcí stojatých milířů a ideálních uhlířských pracovišť (placů) ve slavné francouzské Encyklopedii aneb Racionálním slovníku věd, umění a řemesel (1763).

Přelom 15. a 16. století byl dobou vzrůstající sociální diferenciace uvnitř uhlířského cechu. Ve stejné době docházelo mj. v důsledku úpadku panovnické moci ke stále ostřejším sporům mezi uhlířskou korporací a kutnohorskými odběrateli, což přinášelo časté uhlířské „stávky“ (zastavení dodávek uhlí), jež však ve svém důsledku poškozovaly samotné uhlíře a to hlavně ty chudší. Léta 1502–1527 jsou v tomto smyslu dobou zásadního obratu. Dobou, ve které došlo k důslednému odbourání tzv. starých práv kutnohorských uhlířů. Přes mnohdy radikální násilné akce uhlířského cechu, kterých se účastnily tisíce osob (vedle stávek a shromáždění též zapalování jimi nepostavených milířů či fyzické útoky na uhlíře, úředníky a dokonce šlechtice provozující uhlířství ve vlastní režii), směřovala řada zásahů panovníka a rozhodnutí nejvyšších stavovských a soudních orgánů Českého království jednoznačně proti jejich kdysi privilegovanému postavení. Uhlíři byli nově nuceni platit daně, podřídit se soudní pravomoci pozemkové vrchnosti, na jejíž statcích sídlili atd. Konečně roku 1527 byla úplně zakázána činnost uhlířského cechu a uhlí byl propříště oprávněn vyrábět a prodávat kdokoliv. Úplnou liberalizaci odvětví, spojenou s úpadkem prestiže povolání jako takového, lze přitom ve stejné době pozorovat i jinde v Čechách.

Řada uhlířů se následně začala věnovat jiným formám obživy, hlavně zemědělství, a uhlířství se pro ně stalo jen doplňkovým povoláním. Úpadek uhlířství byl dokonce tak zásadní, že se až do 40. let 16. století objevovaly požadavky na obnovení uhlířského cechu. Řešení se však nakonec našlo jinde a předznamenalo radikálně odlišné formy podoby tohoto lesního řemesla – myšleno z hledisek ekonomických a sociálních – po celý zbytek raného novověku. V 50. a 60. 16. století letech totiž přešly kutnohorské báňské podniky na výrobu uhlí ve vlastní režii, což mělo z hlediska našeho zájmu v podstatě dva hlavní dopady. Z uhlířů se jednak stala výhradně skupina námezdných dělníků, která se prestiží svého povolání a sociálním statusem – přes občasné odvolávky na někdejší slávu – nikterak nelišila od jiných skupin obyvatel živících se námezdní prací. Pokles počtu domácích uhlířů byl navíc hutními podnikateli v různých regionech českých zemí nahrazován příchodem uhlířských dělníků z ciziny pracujících za úkolovou mzdu. Pro uhlíře, což bylo typické i v dalších stoletích, bylo typické, že šlo nejčastěji o specialisty povolané z alpských zemí, tedy německy mluvící řemeslníky.

Od 17. století se nastíněné socioekonomické charakteristiky uhlířství v Čechách jen a jen prohlubovaly. S výjimkou obtížně sledovatelných kontextů výroby venkovskými řemeslníky pro vlastní potřebu mělo uhlířství převáženě podobu přidružené výroby při hutních provozech. Kácení a zpracování dřeva pro výrobu uhlí zajišťovali v rámci robotních povinností poddaní, jeho vlastní výrobu profesionální uhlíři (mistři) se skupinami pomocníků. Podle dostupných statistických údajů pracovalo u hutí vždy několik mistrů s patrně proměnlivými skupinami tovaryšů. Mladší údaje, ze samého sklonku výroby dřevěného uhlí pro hutě mluví i o početnějších uhlířských komunitách. Např. pro rok 1846 se uvádí údaj o celkovém počtu 1453 uhlířů pracujících v Čechách pro železárny. Výroba se však již vždy, a to je potřeba obzvlášť podtrhnout, odehrávala v rámci smluvně zajištěné námezdní práce a uhlíři byli z kdysi svobodných řemeslníků degradováni na skupinu námezdních dělníků.

Milíř o objemu cca 70–80 m3 dřeva před překrytím izolační vrstvou. Fotografie na pohlednici z roku 1870. Snímek neznámého autora, CC BY-SA 3.0

Milíř o objemu cca 70–80 m3 dřeva před překrytím izolační vrstvou. Fotografie na pohlednici z roku 1870. Snímek neznámého autora, CC BY-SA 3.0

Co však zůstalo uhlířům (zejména mistrům) vlastní, byla profesionalita daná nutností ovládat značné praktické technologické znalosti a tím pádem i jistá – těžko ovšem říct, jak okolím vnímaná – výlučnost. Ta mohla být posilována již naznačenou odlišností jazykovou. Stejně jako v minulosti pracovali přinejmenším někteří uhlíři po většinu roku přímo v lesích. Z hlediska dochovaných písemních úředních zpráv a uměleckého líčení života uhlířů i folklorních podání z 18. a 19. století je však obraz uhlíře poměrně jednoznačný. Uhlíři jsou líčeni jako mimořádně chudí a divocí lidé, žijící mimo lidskou společnost a její zákony. Uhlíř se v pozdním novověku stává vyděděncem, podivným obyvatelem lesa, který má blíž ke zvířatům než lidem, a uhlíři jako takoví se z antropologického hlediska mohou jevit, podobně jako tuláci či žebráci, jako typická sociálně vyloučená skupina obyvatel tehdejší společnosti. Poněkud smířlivější je k uhlířům jen část folklorních podání, přičemž právě na nich (díky činnosti sběratelů folklorního materiálu v době romantismu) stavíme i naše dnešní ne zcela přesné náhledy na celé řemeslo.

Pro 18. a 19. století je při hodnocení všeobecné změny k horšímu ve vnímání uhlířů třeba brát v úvahu – kromě nastíněného nepochybného úpadku z hledisek sociálních a ekonomických v důsledku změněné organizace fungování hutí – i další, ne-li nejdůležitější příčinu. To jsou již změny v lesním hospodářství směřující k aplikaci přísnějších zásad pro těžbu dřeva a pěstování lesů, dle kterých měly před výrazně extenzivní exploatací – jakkoliv bylo dřevěné uhlí stále nepostradatelnou surovinou – dostávat přednost jiné formy lesního hospodaření. Uhlíři byli přísně omezováni při nákupu dřeva a většinou směli pálit uhlí jen z odpadního dříví. To bylo samozřejmě na škodu kvantitě i kvalitě produkce a uhlíři tyto předpisy přes hrozící tresty za ničení lesů opakovaně překračovali. Je evidentní, že na panstvích, kde byla rozvinutá železářská výroba, přistupovala vrchnost k uhlířům tolerantně, obecným trendem pozorovatelným v celých Čechách nicméně byla snaha dostat uhlíře z lesů úplně pryč, případně jejich činnost maximálně omezit. Tyto tendence působily ve vzácné shodě s chudnutím uhlířů pracujících jako námezdní dělníci u hutních a dalších provozů. Uhlířství se stalo v podstatě symbolem nuzného způsobu obživy, uhlíři nechtěnými či trpěnými obyvateli lesů. Jisté ohlasy zašlé slávy sice probleskávaly ve folklorních podáních, ale i zde postavu statečného uhlíře spíše střídají líčení, kde jsou řemeslníci zobrazováni přinejmenším rozporuplným způsobem.

Milíř během uhlení s proraženými dymníky. Snímek: Fotoarchiv Národního zemědělského muzea.

Milíř během uhlení s proraženými dymníky. Snímek: Fotoarchiv Národního zemědělského muzea.

Závěrem

Někdejší zvláštní ambivalence nahlížení na uhlířské povolání a tím pádem jeho časté zobrazení ve folkloru i krásné literatuře nepochybně přispěly k tomu, že o uhlířství jako jediném z lesních řemesel – vždyť kdo by byl schopen zmínit něco podrobnějšího o každodenním životě takových draslářů – existuje i dnes určité povědomí. Jedná se však o znalosti dosti povrchní a kontaminované celou řadou nepřesností a zkratkovitých dojmů nezřídka směřujících ke zmíněnému pohádkovému zobrazení uhlíře Boženou Němcovou resp. Bořivojem Zemanem. Skutečnost však byla, jak jsme se pokusili ukázat, mnohem složitější. Po více jak dvě tisíciletí bylo dřevěné uhlí jedním ze surovinových a technologických civilizačních pilířů a na našem území máme pro několik staletí poměrně přesné informace o tom, jak zvláštních a rozporuplných podob nabývalo postavení uhlířů ve společnosti. Mohli být (a byli) nadáni královskými privilegii, mytický uhlíř Vaněk (či Věňava) měl údajně založit jeden z nejmocnějších šlechtických rodů u nás, zároveň mohli být (a byli) považováni za nebezpečné vyděděnce sdílející život s divokou zvěří a ty nejubožejší z ubohých. Bez jejich práce a černostříbrného dřevěného uhlí, které má dle dobových pramenů „zvonit“, bychom se však dnes jen těžko mohli kochat třeba i zlatými a stříbrnými šperky nebo mluvit o síle husitského dělostřelectva.

 

Titulní snímek: Uhlířské pracoviště se stojatými milíři provozované rodinou Forchtsamových poblíž pily v Březinách u Poličky (okr. Svitavy). 30. léta 20. století. Foto ze soukromé sbírky R. Urbánka.

 

Další články tématu

Print Friendly, PDF & Email

Tagy

O autorovi

Jiří Woitsch

Jiří Woitsch

E-mail

PhDr. Jiří Woitsch, Ph.D. (*1976), vystudoval historii a etnologii na Filosofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, kde též externě přednáší. Od roku 1999 pracuje v Etnologickém ústavu Akademie věd, od roku 2011 jako vedoucí Oddělení historické etnologie. Zabývá se tradičními formami obživy – zejména venkovským zemědělstvím a rukodělnou výrobou, dějinami lesů a lesnictví, lidovou architekturou, etnokartografií a dějinami etnologie.