Před padesáti lety zemřel otec americké atomové bomby Robert Oppenheimer. O jeho životě se psaly romány i divadelní hry. Hlavní roli v nich hrály ctižádost a svědomí, vzestup a pád.

„Pro projekt Manhattan je absolutně nepostradatelný!“ prohlásil v roce 1943 jeho velitel a tím ho zaštítil před dotírající kontrašpionáží.

„Postavte neprostupnou zeď mezi Oppenheimera a všechna státní tajemství!“ přikazuje o deset let později americký prezident, tentýž, který mu několik let předtím udělil jedno z nejvyšších amerických vyznamenání.

Odsouzen vynikat

Rodiče, bohatý newyorský výrobce oděvů německého židovského původu a mondénní snobka, ho měli za génia. Ve třetí třídě konal laboratorní pokusy, v páté zvládl základy fyziky a chemie. V devíti vyzval bratrance: „Polož mi otázku v latině a já ti odpovím v řečtině.“ Ve dvanácti začal sbírat nerosty a – z narychlo přistavené bedny, aby byl za pultíkem vidět – pronesl přednášku v Newyorském mineralogickém klubu.

Rozmazlené zázračné dítě dlouho nedokáže pochopit, proč ho ostatní děti nesnášejí. Ale učí se rychle: brzy se stává lvem salonů. Hloubka jeho znalostí jakoby neměla dna. „Oppenheimer ví všechno. Umí s vámi pohovořit o jakémkoli tématu, které vás napadne. Vlastně ne, je tu pár věcí, kterým nerozumí. Neví nic o sportu, “ řekl o něm později šéf Projektu Manhattan generál Leslie Groves.

Harvardem prosviští jako expres, na zkušené v Evropě (kde mj. navštívil Jáchymov) se seznamuje s výkvětem světové fyziky. Na anglické Cambridgi se v afektu pokusil otrávit profesora Blacketta (pozdějšího nobelistu), kterému záviděl jeho experimentální dovednost. V Göttingenu, kde získal doktorát za práci o kvantové teorii molekul, ho spolužáci popisují jako útlého, jakoby trochu postonávajícího mladíka s takovou výřečností, že museli písemně požádat profesora, „aby tomu americkému zázraku nasadil dusítko“.

„Oppenheimer velice usiluje o to, aby si pomocí Projektu Manhattan získal světovou vědeckou pověst a vydobyl si místo v dějinách.“

Do Států se vrací jako velký příslib, univerzity se o něho perou. Vybírá si kalifornskou státní. Důvod? V její knihovně zahlédl vzácnou sbírku staré francouzské poezie.

Na Oppenheimerovy přednášky se sjíždějí studenti z širokého okolí. Zcela propadnou jeho kouzlu ­ napodobují jeho chůzi, řeč, gesta… Vědecky se v předválečné době zabývá kvantovou teorií a teorií relativity, je jedním z autorů teorie neutronových hvězd.

Ve dvaatřiceti se stává profesorem a také milencem levicové intelektuálky. Přátelí se s americkými komunisty, z dědictví po otci podporuje jejich tisk. Buřičské období končí v roce 1940 sňatkem s půvabnou bioložkou.

Rok nato je Oppenheimer zvolen členem americké akademie věd. Na konci téhož roku 1941 USA vstupují do války. A jednou z prvních věcí, o kterou se armáda zajímá, je uranový problém.

Moudrý a nevinný

Počátkem roku 1939 přichází z Německa zpráva o objevu štěpení uranu. Při něm se uvolňuje obrovské množství jaderné energie. Proskakují zprávy, že nacisté pracují na vývoji atomové zbraně mimořádné ničivosti. Je jasné, že ten, kdo ji bude mít první, vyhraje válku.

Oppenheimera ke štěpení táhne intelektuální zájem, vždyť jde o nejvýznamnější objev poslední doby. Při výzkumu projevuje takový organizační talent, že si ho vyhlédnou státní administrátoři. Jak ale tak bytostného civilistu  a humanistu získat k vojenskému výzkumu?

Agent kontrašpionáže, který ho sledoval, soudí: „Lze se domnívat, že Oppenheimer velice usiluje o to, aby si pomocí Projektu Manhattan získal světovou vědeckou pověst a vydobyl si místo v dějinách. Dále soudím, že armáda je schopna mu to umožnit, ale může také stejně dobře zničit jeho jméno, pověst a kariéru. Kdyby si v plném rozsahu uvědomil tuto alternativu, mohl by dospět k naprosto odlišnému názoru, pokud jde o postoj k armádě…“

Robert Oppenheimer. Foto Ed Westcott , volné dílo

Po řadě pohovorů a tahanic mezi různými složkami armády je v létě 1943 Oppenheimer definitivně jmenován vědeckým ředitelem Projektu Manhattan, zaměřeného k výrobě jaderné pumy. Na jeho návrh jsou u odlehlého městečka Los Alamos uprostřed hornatých pustin Nového Mexika vybudovány tajné laboratoře. Do nich soustředí nejlepší vědce z Ameriky i uprchlíky z Evropy (za všechny alespoň konstruktér prvního jaderného reaktoru Ital Enrico Fermi, objevitel termojaderné syntézy ve Slunci Hans Bethe z Německa, budoucí otec americké vodíkové pumy Maďar Edward Teller, později i zakladatel kvantové mechaniky Dán Niels Bohr).

O Oppenheimerově vědecké i lidské prestiži svědčí skutečnost, že někteří badatelé vstoupili do tohoto podniku jen proto, že mu šéfoval on. Velitel Projektu generál Leslie Groves tuto intelektuální elitu exaktních oborů charakterizoval jako „největší shromáždění nevypočitatelných bláznů, jaké se kdy sešlo“.

„Jeho věrnost národu je sporná. Domníváme se, že je s to být bezvýhradně věrný jenom a jenom vědě.“

Nicméně Oppenheimer svojí autoritou i charismatem dokázal ty stovky individualit spřáhnout ke společnému tahu. Jeden psycholog později definoval jeho vůdcovské schopnosti jako „umění rozeznat, co komu říct, kdy to říct a jak to říct tak, aby účinek byl maximální“.

Fyzik Richard Feynman pak vzpomínal: „Byl velice trpělivý a bral ohledy na každého z nás… Skvělý člověk.“

Manželka Enrika Fermiho Laura ho viděla podobně: „Z Oppieho byl skutečně výborný ředitel, stal se duší projektu. Svým nevtíravým způsobem se dokázal se vším seznámit a s každým udržoval dobré styky. Výzkumu rozuměl po všech stránkách ­ teoretické, experimentální i technické, a proto se mu podařilo je sladit a celou práci uvést do tempa. Svou odpovědnost nesl s nadšením a zápalem pro věc přímo nábožným.“

Překladatel Haakon Chevalier ho popsal takto: „Vysoký, nervózní a soustředěný… pohyboval se podivnou chůzí, na způsob poklusu, komíhal rukama, hlavu měl stále nakloněnou na stranu, jedno rameno výš než druhé… Vypadal jako mladý Einstein a současně jako přerostlý zpěváček na kůru. V jeho tváři bylo něco moudrého a současně strašně nevinného.“

Nespolehlivý, ale nepostradatelný

Dva roky řídil tisíce lidí, drtivou většinu znal křestním jménem.

Dva roky kouřil jak tovární komín a spal pár hodin denně, až při 183 centimetrech výšky vážil 58 kilo.

Dva roky ho špehovali na každém kroku. V létě 1943 se telefonicky ozvala bývalá láska. Oppenheimer se s ní sešel v San Francisku, sledován bezpečnostními agenty. Ti vzápětí podali návrh na jeho odvolání. Generál Groves ho však prohlásil za „absolutně nepostradatelného“. Aby znovu získal ztracenou důvěru, Oppenheimer sám od sebe prozrazuje svůj dřívější rozhovor s přítelem Haakonem Chevalierem, levicově smýšlejícím lingvistou z Kalifornské univerzity. Ten se Oppenheimera údajně ptal, zdali by souhlasil s případnou soukromou výměnou informací se sovětskými vědci.

Nakonec si ambiciózní fyzik ředitelský post udržel,­ zatímco nic netušící lingvista se až v padesátých letech náhodou dozvěděl, proč měl v USA pořád takové potíže se sháněním místa, až musel odjet do Evropy. (Profesor Chevalier napsal dvě knihy inspirované Oppenheimerovým životem: Muž, který chtěl být bohem a Oppenheimer: Příběh jednoho přátelství.)

Kontrašpiony však Oppenheimer nepřesvědčil. „Jeho věrnost národu je sporná. Domníváme se, že je s to být bezvýhradně věrný jenom a jenom vědě.“

Každopádně, „Oppie“ dokázal, že nepostradatelný je. Z ryzího teoretika, který – jak pravil jeden ze zúčastněných – „nebyl s to provozovat ani stánek s občerstvením“, se převtělil do kůže prakticky uvažujícího manažera. Jako vědecký ředitel Projektu musel vyřešit tři hlavní problémy: finance, odborníky, utajení.

Příspěvky od firem získal díky mimořádné výmluvnosti a apelu na vlastenectví.

„Vypadal jako mladý Einstein a současně jako přerostlý zpěváček na kůru. V jeho tváři bylo něco moudrého a současně strašně nevinného.“

Vědce získal svojí vědeckou autoritou i „intelektuálním sex-appealem“ (řečeno slovy jednoho z kolegů), ostatně i ti nejmírumilovnější imigranti z Evropy chtěli svým dílem přispět k porážce režimu, který je vyhnal z domovů.

Nicméně asi nejužitečnější byl jeho nápad shromáždit a zavřít všechny potřebné odborníky i s jejich rodinami na odlehlém místě, a teprve tam jim dát do ruky všechny potřebné informace a vybavení.

Byl zkrátka všude ­ vyjednával na úřadech ve Washingtonu, konzultoval na univerzitách po celých Státech, řešil problémy lidské, technické i matematické.

Když skončila válka v Evropě a bylo jasné, že Němci A-bombu nemají, chtěli někteří jeho kolegové práci zastavit. Oppenheimer jim to dokázal nejen vymluvit, ale ještě je strhnout k závěrečnému finiši.

Groves se později chlubil: „Kdekdo mi vytýkal, že jenom laureát Nobelovy ceny nebo alespoň člověk vyššího věku bude mít dost autority, aby zvládl tolik primadon. Ale já jsem trval na Oppenheimerovi a výsledky mi daly za pravdu. Co dokázal on, nebyl by svedl nikdo jiný.“

A tak 16. července 1945 nedaleko Los Alamos explodovala první jaderná puma. Oppenheimer se v té chvíli rozčilením sotva udržel na nohou. Když obzor ozářil blesk výbuchu, v hlavě mu vytanul úryvek ze staroindického eposu:

Zář všemocného bez hranic a konce ­

toť tisíc sluncí rázem vyšlehnuvších…

A při pohledu na hřmotný vzestup obrovského mraku, napadl ho jiný verš: Jsem smrt, jež ničí vše.

Exploze Trinity, 16.června 1945, zaznamenaná 25 milisekund po výbuchu. V tuto chvíli dosahuje nejvyšší bod 200 metrů. Volné dílo

Práce ďáblova

Bezprostředně po zničení Hirošimy a Nagasaki loajálně rozpracovává směrnice pro výrobu jaderných zbraní, současně ale varuje, že USA si monopol neudrží a že vypuknou závody ve zbrojení.

Vláda se přesto rozhodla v jaderném zbrojním programu pokračovat. Openheimer, nedávno světu představený coby „otec atomové bomby“, v říjnu 1945 rezignuje na místo ředitele v Los Alamos.

Jeho hvězda však stoupá dál. Od prezidenta Trumana dostává Medaili za zásluhy. Stává se ředitelem prestižního Ústavu pro pokročilá studia v Princetonu, tedy i šéfem Alberta Einsteina, který ho měl za „neobyčejně schopného, všestranně vzdělaného muže“.

Koncem čtyřicátých let zasedá v desítkách různých komisí, řídí několik výzkumných ústavů, předsedá řadě institucí, je poradcem prezidenta v otázkách atomové energie. Ve stejné době proti jeho naléhavému doporučení dává prezident Truman zelenou vývoji vodíkové bomby.

V červnu 1953 byli pro špionáž popraveni manželé Julius a Ethel Rosenbergovi. (Nikdy se nepřiznali a důkazy proti nim pocházely z utajovaných sovětských depeší, takže soud s nimi nebudil důvěru. Až v devadesátých letech několik vysloužilých důstojníků KGB veřejně potvrdilo, že s Rosenbergovými spolupracovali.) A aby toho nebylo málo, v srpnu 1953 odpaluje Sovětský svaz svou první vodíkovou bombu, rovnou vojensky použitelnou. (Američané sice uskutečnili termojaderný výbuch už počátkem listopadu 1952, ale to, co explodovalo, byla obrovská nepřenosná tlaková mraznice s kapalnými izotopy deuteriem a tritiem. K vojensky použitelné vodíkové bombě s pevným a stálým deuteridem lithným dospěli až počátkem března 1954, tedy skoro sedm měsíců po Sovětech.)  V USA propuká špionománie. Senátor McCarthy stupňuje hon na tzv. vnitřní nepřátele USA.

„Věříte, nebo nevěříte, že je doktor Oppenheimer nespolehlivý?“

FBI vypracovala na Oppenheimera „velezrádný“ spis tlustý 140 centimetrů, kde mu všechno spočítala i s úroky, včetně nesouhlasu s eskalací amerického jaderného zbrojení, návrhu vzdát se jaderného monopolu a podřídit záležitosti jaderné energie mezinárodní kontrole a především odmítání vývoje vodíkové pumy.

Na jaře 1954 stanul miláček národa před vyšetřovací komisí vládního Výboru pro atomovou energii. Tři týdny byl ponižujícím způsobem vyslýchán. Přestože spolupracoval a dokonce učinil „sebekritiku“, přestože prakticky všichni svědkové vypovídali v jeho prospěch, nakonec převládla výpověď Edwarda Tellera, solitéra, který měl díky Oppenheimerově velkorysosti v Los Alamos řadu privilegií.

Teller napřed popsal Oppenheimerovy stesky na přílišnou utajenost Projektu Manhattan. Na přímou otázku „Věříte, nebo nevěříte, že je doktor Oppenheimer nespolehlivý?“ pak odpověděl kličkami, které nakonec zničily Oppenheimerovu pověst nejen jako vlastence, ale i jako důvěryhodného člověka: „V řadě případů jsem viděl doktora Oppenheimera jednat – pochopil jsem, že doktor Oppenheimer jednal – způsobem, jemuž jsem jen těžko mohl porozumět. V četných otázkách jsem s ním naprosto nesouhlasil a jeho jednání mi, abych řekl pravdu, připadalo zmatené a komplikované do té míry, že bych si byl přál vidět životní zájmy této země v rukou někoho jiného, komu bych rozuměl lépe, a tudíž i víc věřil.“

„Co jsme dělali, byla práce ďáblova. A teď se vracíme ke svým vlastním úkolům.“

Komise nakonec vynesla verdikt: Nespolehlivý.

Prezident Truman okamžitě nařizuje: „Postavte neprostupnou zeď mezi Oppenheimera a všechna státní tajemství!“ (Ironií osudu krátce nato americký Senát vysloví nedůvěru McCarthymu, který se pak do tří let upije.)

Stejný verdikt mu však otevřel cestu zpátky do vědecké komunity. „Co jsme dělali, byla práce ďáblova. A teď se vracíme ke svým vlastním úkolům.“ Americká fyzikální společnost jej roku 1954 demonstrativně znovu zvolila do čela Ústavu pro pokročilá studia v Princetonu. Jako dřív za ním začali jezdit vědci z celého světa.

V roce 1963 byl rehabilitován a prezident Lyndon Johnson mu udělil Cenu Enrica Fermiho.

Robert Oppenheimer, člen několika zahraničních akademií věd včetně japonské, umírá 18. února 1967 na rakovinu jícnu. Je mu třiašedesát. Rok před svou smrtí v jednom rozhovoru prohlásil: „Totálně jsem selhal!“ A když mu připomněli jeho atomový úspěch, konstatoval: „Nechává na jazyku jen chuť popela.“

Svoji vpravdě faustovskou životní zkušenost pak vystihl tímto bonmotem: „Optimista si myslí, že toto je nejlepší ze všech možných světů. Pesimista to ví.“

Titulní foto: Jaderný výbuch Trinity po explozi. Zdroj: US Govt. Defense Threat Reduction Agency, volné dílo

 

Viz též text Bomba a svědomí v rubrice Názory.

 

Print Friendly

Tagy

O autorovi

František Houdek

František Houdek

Ing. František Houdek (*1950) vystudoval Vysokou školu chemicko-technologickou v Praze. Působil v Ústavu jaderného výzkumu v Řeži u Prahy, v Encyklopedickém institutu ČSAV a v Mladé frontě DNES. Je autorem či spoluautorem stovek popularizačních článků a několika knih, např. Jak léčit nemoc šílené medicíny – aneb Hippokratova noční můra (s Janem Hnízdilem a Jiřím Šavlíkem; rec. Vesmír 88, 205, 2009/3). či zatím poslední Moudrost vědy v citátech (rec. Vesmír 94, 272, 2015/5). Články v tištěném Vesmíru.

Jedna odpověď

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *