Kdy může malé množství jedu prospívat a kdy škodit? Lze člověka otrávit i bez jedu?

Lékař, chemik a buřič Paracelsus před půl tisíciletím hlásal, že „všechno je jedovaté a není nic, co by nebylo jedem, pouze dávka činí jed jedem“. Psavý psychiatr Vladimír Vondráček k tomu před půl staletím dodal: „Dvě stě švestkových knedlíků je toxičtější než jeden miligram morfia.“

Arzen léčivý

A tak i nechvalně známý zabiják arzenik (viz text Král jedů) našel svoje uplatnění v medicíně, koneckonců jeho prospěšné účinky popisoval už jeden z nejvlivnějších antických lékařů Galén. Od středověku představoval arzenik významný lék, především proti rakovině a kožním chorobám. Alpští horalé ho brali jako „dopink“ před náročnými horskými výstupy (mj. totiž stimuluje pochody kompenzující nedostatek kyslíku). Podle vědeckých zpráv z druhé poloviny 19. století pojídači arzenu běžně užívali dávky pro normálního člověka smrtelné (jak se to projevilo na jejich dlouhodobém zdraví a době dožití, už asi není zjistitelné).

Od poloviny 18. století se téměř dvě stě let používal tzv. Fowlerův roztok (obsahoval arzenitan draselný, který se v žaludku stejně jako arzenik přemění na chlorid arzenitý), předepisovaný nejen na nejrůznější choroby, od kožních nemocí a poruch trávení přes malárii a další horečnaté stavy až po syfilis či chudokrevnost, ale rovněž pro celkové posílení organismu; takto ho užíval například Charles Darwin a pravděpodobně i Napoleon Bonaparte.

Arzenik také přivedl Samuela Hahnemanna k ideji „podobné léčit podobným“ (v nepatrných dávkách se v homeopatii dodnes používá při léčbě gastroenteritid, otrav potravou, infekcí a dalších neduhů).

Ženy ho zase používaly pro zlepšení pleti; v Arbesově romanetu Zázračná madona žena požíváním otrušíku (arzeniku) zkrásní do podoby Murillovy Madony, poté ale na následky otravy arzenem předčasně umírá.

Jak si naše tělo poradí se všemi těmi polutanty dohromady? Takových látek jsou v biosféře tisíce. Nevíme, zdali se jejich účinek sčítá, násobí či dokonce umocňuje.

Z podobných estetických důvodů ho koňští handlíři podávali před prodejem sešlým herkám, aby na pár hodin nabyly jiskru v oku, lesklou srst a čilejší pohyby.

A Český herbář z roku 1899 shrnuje: „Za náležité opatrnosti působí otrušík uvnitř prospěšně na celé ústrojí, zejména na svaly. První účinky jeví se v žaludku a ve střevech. Radí se proti raku, zimnici, padoucnici, posunčině a jiným neduhům čivním, proti uštknutí hada, kousnutí psa, hostci, dně, vyraženinám chronickým.“

Svoji vskutku hvězdnou chvíli však arzen v medicíně zažil v roce 1910, kdy německý lékař Paul Ehrlich oznámil, že z arzeniku připravil sloučeninu jménem Salvarsan (česky „zdráv buď, arzene“ nebo přeneseně „léčivý arzen“), první účinný lék proti syfilidě, první chemoterapeutikum na světě, předzvěst pozdějšího úspěchu sulfonamidů a antibiotik. (Nicméně temná stránka arzenu se ani tady nezapřela – Salvarsan někdy způsoboval také škytavku, zvracení, křeče, dokonce smrt…)

V současnosti se arzenik používá například v léčbě některých leukémií.

Souprava pro léčení syfilis, včetně slavného Salvarsanu. Zdroj: Welcome Images, Welcome Trust, CC BY-SA 1.0

Od osvěžení k civilizačním chorobám

Hypotéza hormeze (z řeckého hormeion – „posílit“) předpokládá, že nízké dávky škodlivin nejenže organismus nepoškozují, ale dokonce mu prospívají. U jejího zrodu stála snaha vysvětlit léčivé účinky radioaktivních lázní (u nás Jáchymov) nebo povzbuzující efekt malých dávek arzenu (Fowlerův roztok).

Hormeze je vlastně přirozený jev. Jakýkoli fyzikální (teplota, ionizující záření), chemický (jedy) či fyziologický (námaha, hladovění) stres vyvolává komplexní odpověď směřující proti jeho škodlivému účinku. Součástí odezvy na buněčné úrovni je spuštění úsporných, opravných a čisticích mechanismů (viz např. Věda versus tradiční medicína, Vesmír 90, 360, 2011/6). Škodlivina v malém množství se tedy sice snaží organismus poškodit, ale ten se jí ubrání a v rámci své obrany „vyspraví“ navíc i nahromaděné poruchy škodlivinou nevyvolané, které by samy o sobě proces oprav nenastartovaly. Organismus z toho vyjde v lepším stavu, než se nacházel původně.

Teoreticky by se pak mohlo stát, že kdybychom se malými množstvím škodlivin „dopovali“ trvale, neustálým obranným zlepšováním svého stavu bychom dosáhli úrovně supermana. Jenže takhle to samozřejmě nefunguje.

Co se tedy stane, když je tělo škodlivině v „hormetické“ dávce vystaveno trvale? Odpověď je nabíledni – v určitém okamžiku se reparační kapacita vyčerpá a dál už organismus jen strádá, zjednodušeně řečeno, přímo úměrně schytanému množství škodliviny. Z tohoto pohledu je úkolem hygienických norem povolit jen takový její obsah v prostředí, aby (s určitou rezervou) ke stavu vyčerpání obrany (do konce průměrného života) nedošlo.

Ženy arzenik používaly pro zlepšení pleti; z podobných estetických důvodů ho koňští handlíři podávali před prodejem sešlým herkám, aby na pár hodin nabyly jiskru v oku, lesklou srst a čilejší pohyby.

Kupříkladu náš starý známý jedolék arzen je v nepatrné koncentraci přirozeně rozptýlen v půdě, vodě, vzduchu, a tělo se na toto množství adaptovalo. Pokud se ale jeho úroveň zvýší, ať už kvůli lokálním přírodním podmínkám, nebo vinou lidské činnosti, místní obyvatelé začnou ve zvýšené míře trpět kožními chorobami, neurologickými a hematologickými poruchami, rakovinou kůže, plic, močového měchýře a dalšími nemocemi.

Avšak nezůstávejme jen u arzenu. Odpady všech skupenství, hnojiva, pesticidy, hormony (antikoncepce, „léčba“ hospodářských zvířat), potravní i jiná aditiva a kdovíco ještě vnášejí do životního prostředí tisíce sloučenin tělu naprosto cizích (mnohdy i dosud cizích našemu vědění). Pravda, ne všechny jsou přímo jedovaté, ale všechny, poněvadž na ně tělo není zvyklé, znamenají pro organismus zátěž. Pro ty z nich, o kterých víme, že jsou prokazatelně toxické, uplatňujeme hygienické normy. A teď se nabízí otázka: Jak si naše tělo poradí se všemi těmi polutanty dohromady? Dejme hypotetický příklad: Nechť všechno je „v normě“ – arzen a všechny další známé jedy – kupříkladu na desetině přípustných limitů. Každá látka sama o sobě by tedy neznamenala zdravotní problém. Předpokládejme dále, že takových látek jsou v biosféře tisíce. Nevíme, zdali se jejich účinek sečítá, násobí či dokonce umocňuje. Každopádně to znamená, že naše pomyslná kumulativní norma je překročena několiksetkrát.

Zcela „čistá“ (ve srovnání s nedávnou historií) půda, vzduch, voda, potraviny už v našich končinách neexistují. Dříve či později, až nám dojde vnitřní rezerva, nás čeká exploze výskytu tzv. civilizačních chorob (od alergií k nádorům), způsobených jedy v normě.

Jed slov

Existuje ještě otrava v mnohém horší než ze všech jedů světa – otrava „duše“. Jak vzniká? Zde je alespoň kostra děje: Snadná dostupnost až lísavost účelových dezinformací v obchodu i v politice vyvolává v mnoha lidech nadměrná, v praxi nesplnitelná očekávání, vágně spojovaná s představou čehosi stále lepšího. To je ale past. Všichni přece nemůžeme být nadprůměrně bohatí, vysmátí, „v pohodě“. Z rozdílu mezi tím, co by mělo nebo alespoň mohlo být, a tím, co je reálně dostupné, povstává zklamání, blbá nálada, tekutý hněv, v podstatě psychická otrava. A i pokud se mimořádně zadaří, zklamání se stejně dostaví, poněvadž orientace ani na ty nejdražší věci nezajistí spokojenost v životě. Výsledkem je stav, který Václav Cílek popsal takto: „Pravděpodobně se budeme mít čím dál tím líp, ale budeme z toho mít čím dál menší radost.“ Odborně se tomu říká Easterlinův paradox (od určité životní úrovně blahobyt k růstu spokojenosti nepřispívá, někdy ji dokonce snižuje).

Protijedem proti tomuto syndromu velkých očí není smíření, rezignace, pasivita, nýbrž aktivní a otevřený, ale zároveň informovaný, kritický a realistický pohled na sebe i svět.

Očekávám námitku, že syndrom „velký voči“ nepatří do toxikologie. Inu, jak se to vezme. Otázky jedů v normě a jedu slov spolu totiž hluboce souvisí a nelze je úspěšně řešit odděleně.

 

Titulní snímek: Polní nemocnice, těžce nemocný malárií dostává injekci s obsahem Salvarsanu. Welcome Trust, CC BY-SA mark 1.0

 

Další články tématu

Print Friendly

Tagy

O autorovi

František Houdek

František Houdek

Ing. František Houdek (*1950) vystudoval Vysokou školu chemicko-technologickou v Praze. Působil v Ústavu jaderného výzkumu v Řeži u Prahy, v Encyklopedickém institutu ČSAV a v Mladé frontě DNES. Je autorem či spoluautorem stovek popularizačních článků a několika knih, např. Jak léčit nemoc šílené medicíny – aneb Hippokratova noční můra (s Janem Hnízdilem a Jiřím Šavlíkem; rec. Vesmír 88, 205, 2009/3). či zatím poslední Moudrost vědy v citátech (rec. Vesmír 94, 272, 2015/5). Články v tištěném Vesmíru.