„Křižák“ se zlatýma ručičkama

Dne 12. února 1946 zemřel v dolnorakouském Altenbergu světově uznávaný profesor Adolf Lorenz, rodák z Jesenicka. S odstupem osmdesáti let můžeme říci, že tento průkopník chirurgické ortopedie patří k nejvýznamnějším osobnostem lékařské vědy 20. století. Jeho novátorské vědecké metody umožnily (a stále umožňují) tisícům tělesně handicapovaných žít plnohodnotný život.

Adolf Lorenz se narodil 21. dubna 1854 ve Vidnavě na úpatí Rychlebských hor hostinskému a sedláři Johannovi a Agnes, rozené Erlichové, jež pocházela ze statkářského rodu. Poté, co v roce 1865 absolvoval základní školu, odjel Adolf díky bratrovi své matky, benediktinskému mnichu, do Štýrského Hradce, kde se začal učit obchodníkem se smíšeným zbožím. Mimořádně inteligentní Lorenz však záhy učení opustil a nastoupil na gymnázium při benediktinském klášteře svatého Pavla v Lavanttalu, malebném místě ležícím uprostřed panenské korutanské přírody. Následně se zapsal na vyšší střední školu v Klagenfurtu, kterou, přestože se musel permanentně potýkat s nedostatkem finančních prostředků, v roce 1874 úspěšně absolvoval a odjel studovat medicínu do Vídně.

Adolf Lorenz v roce 1903 s manželkou Emmou a dětmi Albertem a čerstvě narozeným Konradem, budoucím nositelem Nobelovy ceny. Zdroj: Konrad Lorenz, Eigentlich wollte ich Wildgans werden, München 2006.

Adolf Lorenz v roce 1903 s manželkou Emmou a dětmi Albertem a čerstvě narozeným Konradem, budoucím nositelem Nobelovy ceny. Zdroj: Konrad Lorenz, Eigentlich wollte ich Wildgans werden, München 2006.

Lorenzova finanční situace se tím podstatně zlepšila, neboť získal poměrně slušné stipendium, jež doplňoval honoráři za soukromou výuku dětí z majetných vídeňských rodin. Pilného a nesporně nadaného studenta si záhy povšimli jeho vysokoškolští profesoři, což mu cestu ke vzdělání také výrazně ulehčilo.

Hvězdný start

V únoru 1880 studia dokončil . Univerzita však o mladého inteligentního lékaře nechtěla přijít, a tak mu nabídla místo asistenta na oddělení anatomie. Právě v této době Lorenz vyučoval o čtyři roky staršího studenta Tomáše Masaryka, který se o orgánové soustavy člověka velmi zajímal. Lorenz po mnoha letech na Masaryka vzpomínal jako na zajímavého, rozhodného třicátníka a „melancholicky zírajícího Slovana, jemuž filosofie propůjčila zvlášť vážné vzezření“. Úsměvným příběhem je pak vzpomínka, jak se Masaryk při poslední hodině na pitevně přemohl a rozhodl se vyzkoušet si práci patologa, přičemž se mu podařilo přeříznout „dva důležité nervy, velkou tepnu a několik šlach“. S Masarykem zůstal Lorenz nadále v kontaktu, což dokládá jejich vzájemná korespondence.

Doslova na každém kroku se setkával s opovržením, nepřátelstvím a dokonce i mediálními urážkami.

Díky spokojenosti Lorenzových nadřízených s jeho pracovními výsledky přestoupil mladý lékař na katedru chirurgie jako asistent profesora Johanna von Dumreichera. Ten však zanedlouho zemřel. Na místo přednosty 1. chirurgické kliniky pak císař František Josef I. jmenoval v únoru 1881 profesora Eduarda Alberta (1841–1900), rodáka z českého Žamberka a již tehdy světovou kapacitu v oboru chirurgie. Albert se kromě lékařské vědy rovněž aktivně zajímal o českou literaturu a přátelil se s mnoha osobnostmi českého kulturního prostředí. Tento císařův krok, jak se brzy ukázalo, přinesl štěstí i samotnému Lorenzovi. V únoru 1882 si ho totiž profesor Albert zvolil za asistenta a zástupce, což v kariéře mladého začínajícího vědce nepochybně představovalo významný mezník. V roce 1884 požádal Adolf Lorenz o habilitaci, kterou v srpnu bez obtíží složil a stal se tak docentem „královské lékařské disciplíny“, tedy chirurgie. O dva měsíce později se oženil s Emmou Lecherovou, dcerou šéfredaktora deníku Die Presse, a rok nato se jim narodil první syn Albert (1885–1970).

Nepříjemnosti

Stále usměvavý Adolf Lorenz. Fotografie ze 30. let. Autor neznámý.

Stále usměvavý Adolf Lorenz. Fotografie ze 30. let. Autor neznámý.

Lorenzovu slibně se začínající dráhu úspěšného chirurga však již během studií výrazně ohrozila nepříjemná událost. Pro rozvoj medicíny však byla, zejména z dnešního pohledu, více než šťastná.

Vzhledem k tomu, že ještě na konci předminulého století lékaři operovali bez ochranných rukavic, byli nuceni jako dezinfekční prostředek používat velmi agresivní roztok obsahující kyselinu karbolovou, jímž kromě rukou omývali i rány a operační nástroje. Lorenzovo tělo si na tento přípravek záhy vytvořilo těžkou alergii doprovázenou rozsáhlým ekzémem na ruce, kvůli čemuž musel Lorenz dokonce odejít na zdravotní dovolenou. Přestože odpočinkový čas zužitkoval napsáním své habilitační práce, tato nepříjemnost mu bránila uvažovat o návratu k profesi chirurga. Začal tedy uvažovat o založení soukromé lékařské praxe a tím vlastně o rezignaci na dráhu vědce. Úvahy nerealizoval jen díky dlouholetému učiteli Eduardu Albertovi. Ten ve snaze neztratit svého nejlepšího studenta a potenciálního pokračovatele Lorenzovi doporučil, aby se namísto chirurgie zaměřil na obor, který byl tehdy ještě v plenkách, ale o nějž se oba lékaři již nějakou dobu živě zajímali – na tzv. „suchou chirurgii“, tedy na ortopedii. V tomto oboru se Adolf Lorenz postupně vypracoval na jednoho z největších světových odborníků.

Krátce po radě profesora Alberta se Lorenz vydal na studijní cestu po rakousko-uherské monarchii, aby na jednotlivých lékařských pracovištích zkoumal nejnovější poznatky o ortopedii. V této době se dokonce osobně setkal s císařem Františkem Josefem I., jenž se – dle pramenů – mladému doktorovi otevřeně přiznal, že vlastně vůbec netuší, oč v té ortopedii vlastně jde. Lorenz mu pohotově odpověděl, že se jedná o vědu, „která pokřiveným umožňuje chodit rovně, a těm, kteří jsou upoutání na lůžko, pomáhá chodit vůbec.

Jednou si dokonce pozval své milované husy do pracovny, aby mu při čtení novin dělaly společnost.

Ve svém oboru se Lorenz zaměřil na léčbu vrozených dysplazií kyčelního kloubu, skoliózy páteře, deformit končetin a celkově abnormalit lidské kostry, zejména pak u malých dětí. Zvolil ovšem v té době zcela novátorskou metodu. Častou příčinou smrti jeho pacientů tehdy byla otrava krve. Lorenz se proto rozhodl vyhýbat vnitřním operativním zákrokům a namísto nich hledal alternativní způsob léčby těchto poruch.

Lékařské postupy, které zvolil, však zpočátku narážely na mnoho komplikací. Jak uvádí profesor Pavel Dungl ve své publikaci Ortopedie (2014), Lorenzovi je někdy přezdíváno „otec avaskulární nekrózy“. Jde  o odumření kosti vznikající z nedostatečného přístupu okysličené krve do postižené oblasti. Zpravidla je za takový stav odpovědná tuková sraženina, která omezí nebo úplně zastaví průtok krve do určitého místa.

Adolf Lorenz při svačině ve vídeňské nemocnici. Zdroj: The World's Work, 1922. Autor neznámý.

Adolf Lorenz při svačině ve vídeňské nemocnici. Zdroj: The World’s Work, 1922. Autor neznámý.

Lorenz se velmi trápil nezdary svých dosavadních lékařských postupů. Když se ale při návštěvě Říma v roce 1894 seznámil s technikou nekrvavé repozice, jejímž autorem byl italský lékař A. Paci, svoji techniku léčby díky této inspiraci postupně zdokonalil (dodnes tato metoda nese název Paciho-Lorenzova) a na svém přednáškovém turné po Evropě o ní mezi svými kolegy aktivně rozšiřoval povědomí. Svým invenčním přístupem a úsilím pomoci postiženým tak Adolf Lorenz položil základ metodám novodobé fixace, terapie pomocí speciálních korzetů i moderních ortopedických lůžek. Lze jej zcela právem považovat za jednoho ze zakladatelů ortopedie jako vědního oboru.

Zázračný lékař

V roce 1889 byl pětatřicetiletý Lorenz na základě doporučení profesorů Alberta a Billrotha jmenován mimořádným profesorem na vídeňské univerzitě (mimochodem právě toho roku Halsted vynalezl gumové rukavice, což Lorenzovi opět otevřelo dveře na operační sál). Největší popularity se ovšem dočkal v roce 1902, kdy na pozvání amerického milionáře Jonathana Ogdena Armoura odjel do Spojených států amerických, aby se pokusil vyléčit jeho nemocnou dcerku trpící vrozeným vykloubením kyčelního kloubu. Lorenz, jemuž Armour v případě úspěchu přislíbil částku závratných 30 tisíc dolarů, odjel do Chicaga a uspěl.

Stále populárnější Lorenz se poté vydal na vědeckou cestu po Spojených státech. Na tomto mimořádně úspěšném turné objížděl velká města, přednášel, přijímal gratulace a pochvalná slova, především však léčil (kromě Armourovy dcery uzdravil na milionářovy náklady okolo stovky dalších nemocných dětí). Američané, vědomi si úspěchů jeho léčby, vítali sympatického rakousko-uherského lékaře s bouřlivými ovacemi všude, kam přijel. Když kupříkladu navštívil divadlo ve Washingtonu, zahrál orchestr na jeho počest rakousko-uherskou  hymnu; v divadle v New Yorku se dočkal takového aplausu, že herci museli přerušit představení. Pomyslným vrcholem jeho triumfální pouti napříč Spojenými státy bylo přijetí prezidentem Theodorem Rooseveltem v Bílém domě. Lorenz, velmi skromný člověk, ovšem tuto slávu přijímal s velkou dávkou pokory a nadhledem.

Boj s nouzí

V době první světové války se Adolf Lorenz aktivně angažoval v pomoci raněným vojákům i válkou poznamenaným civilistům. Po roce 1918 se ovšem ocitl v osobní finanční krizi, neboť nešťastně investoval do rakouských válečných dluhopisů a přišel tak o velkou část svého jmění. Odjel proto znovu do Ameriky, která jej kdysi tak vlídně přijala. Tato cesta však zpočátku vůbec nevypadala tak příznivě jako ona první v roce 1902. Silné antiněmecké nálady Američanů se bohužel projevily i v jejich vztahu k této vědecké kapacitě. Profesor Lorenz se doslova na každém kroku setkával s opovržením, nepřátelstvím a dokonce i mediálními urážkami (jedny noviny otiskly titulek s výrazně šovinistickým názvem „Křižáka tu nechceme“). Nakonec si ale značně frustrovaný Lorenz díky pomoci tehdejšího ministra zdravotní péče státu New York zřídil ordinaci, a to přímo v prvním patře budovy, kde měl ministr svoji kancelář. Začal opět léčit a jeho renomé jednoho z největších profesionálů ve svém oboru opět v povědomí Američanů vzrostlo. Obnos, který Lorenz svojí léčbou utržil (přibližně 25 tisíc dolarů), poslal do Vídně s tím, aby tato částka byla přerozdělena mezi instituce pomáhající dětem zasaženým světovou válkou. Od té doby se do Spojených států opakovaně vracel, později i se synem Albertem, rovněž věhlasným chirurgem.

V roce 1923 byl Adolf Lorenz nominován na Nobelovu cenu. Ta mu však unikla rozdílem pouhého jednoho hlasu (laureáty se tehdy stali F. Banting a J. Macleod za objev léčivých účinků inzulínu). Jako jistý druh satisfakce, kterou by Lorenz, kdyby žil, nepochybně přijal, bylo, že přesně o 50 let později získal Nobelovu cenu za fyziologii a lékařství jeho mladší syn Konrad (1903–1989), zakladatel moderní etologie (podoboru zoologie, jehož základ spočívá ve výzkumu vrozeného chování), jenž se svými filozoficko-přírodovědnými úvahami řadí mezi největší ekologické myslitele 20. století, byť je jeho vědecký odkaz poznamenán inklinací k nacistickým myšlenkám.

Slavní syn a otec. Konrad a Adolf Lorenzovi. Zdroj: Vienna Medical Academy.

Slavní syn a otec. Konrad a Adolf Lorenzovi. Zdroj: Vienna Medical Academy.

Aby se na mě nezapomnělo

V roce 1935 kontaktovali Adolfa Lorenze představitelé rodné Vidnavy, aby jej pozvali na sraz absolventů tamní školy. Při této příležitosti zamýšleli zhotovit svému nejznámějšímu rodákovi pamětní tabuli, k jejímuž zhotovení přirozeně potřebovali Lorenzovu podobiznu, nejlépe pak profesora samotného. Ten však zrovna pobýval ve Spojených státech a nemohl se tak na pózování osobně dostavit. Nechal proto do Vidnavy zaslat svoji fotografii, na jejímž základě jesenický sochař Josef Obeth, významný tvůrce plastik a pomníků dodnes zdobících řadu míst severní Moravy a Slezska, vytvořil Lorenzovu mramorovou pamětní desku. V srpnu téhož roku Lorenz do Vidnavy přijel a osobně se zúčastnil slavnostního odhalení díla, jež je dodnes umístěno na vidnavském náměstí na zdi domu č. p. 66. Jak uvádí publikace Čítanka z Jesenicka (2001), vídeňský lékař měl při ceremoniálu s humorem sobě vlastním prohlásit, že tak činí zejména z toho důvodu, „aby se na něj nezapomnělo, když už na něj všichni zapomenou.

Mramorová pamětní deska Adolfa Lorenze umístěná na zdi Domu pokojného stáří sv. Hedviky na náměstí ve Vidnavě. Foto: Matěj Matela.

Mramorová pamětní deska Adolfa Lorenze umístěná na zdi Domu pokojného stáří sv. Hedviky na náměstí ve Vidnavě. Foto: Matěj Matela.

Poslední roky svého života strávil Adolf Lorenz v Altenbergu, v domě, který se díky zoologickým výzkumům jeho syna Konrada doslova hemžil nejrůznějšími druhy zvířat. To se ovšem „starému pánovi“, jak svého otce Konrad Lorenz ve svých vzpomínkách nazývá, velmi líbilo. Zvláště pak si oblíbil divoké husy, které si dennodenně zval na verandu, aby s nimi posvačil. Jednou si dokonce starý pan profesor pozval své milované husy do pracovny, aby mu při čtení novin dělaly společnost, za což spokojené opeřence odměňoval kousky chleba.

Na jiném místě svých pamětí Konrad Lorenz vzpomíná, jak jednoho dne spatřil svého otce utíkat ze zahrady v hlubokém předklonu a s rukama zkříženýma na břiše. Domníval se, že jeho otce postihly žaludeční křeče či žlučníkový záchvat. Vysvětlení bylo méně tragické. Když starý pán po obědě odpočíval na lehátku, nezbedný papoušek mu vytrhal všechny knoflíky z kalhot, takže si je probuzený vědec musel přidržovat, aby nespadly.

Svojí celoživotní nezdolnou pílí a zejména pak díky tisícům těch, kterým jeho ortopedické techniky pomohly a pomáhají, si Lorenz vybudoval ten nejpevnější pomník, jakého se člověku může dostat. Když se v roce 1912 stala ortopedie samostatným lékařským oborem, jednu z největších zásluh na tom nesl právě tento stále usměvavý doktor s bílým plnovousem, rodák z podhůří Jeseníků profesor Adolf Lorenz.

 

Článek je upravenou verzí textu, který vyšel na jaře 2016 v časopisu KROK – Kulturní Revue Olomouckého Kraje, s jehož vědomím text přebíráme.

 

Titulní snímek: Adolf Lorenz při návštěvě rodné Vidnavy dne 18. srpna 1935. Zdroj: Státní okresní archiv v Jeseníku.

Print Friendly

Tagy

O autorovi

Matěj Matela

Matěj Matela

E-mail

(*1992), absolvoval FF UK v Praze. Pochází z Jeseníků, oblasti, kterou dlouhodobě tematizuje (píše články o významných osobnostech kraje, přednáší apod.). Kromě toho pravidelně publikuje literární recenze a překládá z jihoslovanských jazyků.