Srdečně-cévní onemocnění jsou stále nejčastější příčinou úmrtí v Česku, mají na svědomí více než polovinu všech úmrtí. Bylo by jich ještě více, nebýt objevu katetrizace srdce. Vděčíme za něj mužům jménem Werner Forssmann, Otto Klein, André-Frédéric Cournand a Richard Dickinson.

„Wernere, pojď domů, v deset hodin ti bude telefonovat z Bonnu nějaká slečna. V jejím hlasu jsem poznala cizí přízvuk.“ Doktor Forssmann, který seděl se na schůzi akvaristického spolku v hostinci v Kreuznachu, se zvedl a s manželkou odešel.

Ten čtvrtek 1. října 1956 večer se opravdu ozvala neznámý dívčí hlas: „Volám vás jménem Královské švédské akademie věd. To je doktor Forssmann?“

„Ano.“

„Pane doktore, dostanete letos Nobelovu cenu v oboru medicíny. Spolu s doktory Richardem Disckinsonem a André-Frédéricem Cournandem.“

Pro lékaře z malého města na jihozápadě Spolkové republiky Německo to byl šok: „A za co, prosím vás?“

„Za objev katetrizace srdce.“

Na tyhle pokusy, které Werner Forssmann dělal na přelomu dvacátých a třicátých let, nikdy nezapomněl. Před čtyřmi roky vydal memoáry Selbstversuch: Erinnerungen eines Chirurgen (Experimenty na sobě: Vzpomínky chirurga), ve kterých se o nich rozepsal. Němečtí kolegové jeho experimenty odmítali, proto nakonec přesedlal z kardiologie na urologii. Později v těchto výzkumech pokračovali ve Spojených státech, ale on už je nemohl sledovat.

Pokusy na sobě

Werner Forssmann se narodil 29. srpna 1904 v Berlíně v rodině advokáta. Jeho předkové byli obchodníci a profesoři ve Finsku. Žili rovněž v Anglii, v Holandsku, ale především na severozápadě Ruska. Dědeček se nakonec usadil v Prusku, jako chytrý podnikatel vydělával spoustu peněz.

Tuhle idylu ukončila Velká válka. Wernerův otec musel narukovat do armády a v roce 1916 na východní frontě zahynul.

Chlapce vychovávali matka, babička a děda. Po maturitě na gymnáziu v Berlíně šel studovat medicínu. V roce 1923, kdy Německo sužovala hyperinflace, pracoval na částečný úvazek v bance. Promoval 1. února 1928 a nastoupil jako začínající chirurg do nemocnice v Eberswaldu v Braniborsku, padesát kilometrů severovýchodně od metropole. Jako v každém malém špitálu měl možnost přičichnout ke všem medicínským praktikám – od gynekologie a porodnictví přes internu a chirurgii až ke konstatování stavu smrti. Ovšem jeho nejvíc zajímalo všechno, co se týkalo srdečně cévního systému.

Rozhodl se, že další pokusy bude dělat sám na sobě. Během odpoledního klidu, tajně. Kolik statečnosti k tomu potřeboval, to si neumíme představit. Přitom netušil, že tření hadičky o některá citlivá místa srdce by mohla vést až k jeho zástavě.

Když náhodou listoval v časopise veterinářů, zaujal ho obrázek, na kterém zvěrolékař zavedl zvířeti žilou dlouhou hadičku silnou několik milimetrů přímo do srdce, aby zjistil jeho stav. To bychom měli vyzkoušet i na člověku – vždyť bychom tímto způsobem mohli pacientovi podávat některé léky. Debatoval o tom s kolegy, ale všichni to považovali za bláznovství. Co když bude dotyk katetru pro srdce šokem a zastaví se? To by byla smrt!

Ani primář chirurgie Richard Schneider, se kterým se spřátelil, nebyl takovým pokusům nakloněn. K čemu by to bylo? Vstříknout tam léky? Anebo měřit tlak a proud krve? Příliš nebezpečné! A zakázal mu jakékoli experimenty. Ostatně na ně nebyla jejich nemocnice vybavena.

První úspěšná operace na otevřeném srdci proběhla před třemi desetiletími. Od té doby sice chirurgové hrudník otevírali, aby srdce opravili – zpravidla po zranění –, avšak neradi. Často se jim to nedařilo, protože měli málo znalostí a zkušeností. Byl to začarovaný kruh.

Werner Forssmann. Zdroj: Nobelprize.org

Werner Forssmann. Zdroj: Nobelprize.org

Zarputilý Forssmann se nevzdával. K místnímu veterináři zajít nechtěl – neměl zájem, aby se povědomost o jeho nezvyklých experimentech rozšiřovala. V nemocnici pokusná zvířata neměli, žádné experimenty nedělali. Musí to vyzkoušet sám.

Nejdřív to zkusil v noci na jedné mrtvole. Úzký gumový katetr pro močový měchýř natřel vazelínou, otevřel žílu, do ní ho vložil a sunul k srdci. Šlo to bez obtíží.

Rozhodl se, že další pokusy bude dělat sám na sobě. Během odpoledního klidu, tajně. Kolik statečnosti k tomu potřeboval, to si neumíme představit. Přitom netušil, že tření hadičky o některá citlivá místa srdce by mohla vést až k jeho zástavě.

V červenci konečně získal spolupracovnici – sálovou sestru Gerdu Ditzenovou, znalou chirurgických zákroků a mající přístup ke sterilním instrumentům. Gerda však trvala na tom, aby pokus udělal na ní. Naoko souhlasil, nechtěl ji však vystavit nebezpečí. Když natáhla paži, přikurtoval ji k lůžku.

„Znecitlivěl jsem si předloktí novokainem, a jakmile začalo anestetikum působit, provedl jsem pravou rukou na levé paži řez, vnořil do žíly zaváděcí jehlu a s její pomocí pak vsunul i první centimetry katetru. Teď už jsem mohl sestru odpoutat.“

Na operačním sále si do levé ruky vstříkl lokální anestetikum, v loketním ohybu si otevřel žílu a pak do ní vsunul dutou jehlu. Jehlou protlačil dovnitř namaštěný balónkový katetr. Romeis dostal strach: „Vždyť se můžeš zabít!“

Pak ji požádal, aby ho doprovodila z přízemí do suterénu na rentgen. Pod rentgenovou kontrolou sunul katetr dál, plných pětašedesát centimetrů, až pronikl k pravé srdeční komoře. Dnes víme, že kdyby ho zavedl dovnitř, mohl by si přivodit poruchu rytmu srdce. Celý tento proces kolega rentgenolog fotografoval, aby postup zadokumentoval. Později Forssmann napsal, že necítil žádnou bolest, jenom pocit tepla a nucení ke kašli.

„Zpráva se rozšířila po nemocnici jako požár. Najednou vtrhl do místnosti jeden kolega, ještě rozespalý a s rozcuchanými vlasy. Byl tak rozčilen, že nebyl daleko od toho, aby mi nezačal rvát katetr ze žíly. Musel jsem mu dát pár kopanců do holeně, aby se zklidnil.“

Nakonec zašel mladý lékař za primářem, aby se mu přiznal, že překročil jeho zákaz. Šéfa hodně naštval. Co kdyby se mu při tomhle dobrodružství zkolaboval a zemřel? To je nedomyšlenost!

Teprve když mu ukázal rentgenové snímky, primář změkl. Dokonce začali diskutovat o využití této nové metody. Shodli se, že k diagnostice se nehodí, spíš k léčbě.

Podruhé přesvědčil Forssmann kolegu Petera Romeise, aby mu asistoval. Na operačním sále si do levé ruky vstříkl lokální anestetikum, v loketním ohybu si otevřel žílu a pak do ní vsunul dutou jehlu. Jehlou protlačil dovnitř namaštěný balónkový katetr. Romeis dostal strach: „Vždyť se můžeš zabít!“ A odmítl dál spolupracovat. Katetr pronikl do vzdálenosti pětatřiceti centimetrů.

Nakonec to vyzkoušeli v praxi. Katetrem podal Forssmann léky přímo do srdce jedné těžce nemocné pacientce, která umírala. Žena se k velkému překvapení zdravotníků a příbuzných uzdravila. Víc se neodvážili.

Habilitovat se můžete u cirkusu!

Schneider doporučil Forssmanna slavnému lékaři Augustu Bierovi. Avšak Bier odcházel do penze a poslal ho za přednostou chirurgického oddělení berlínské nemocnice Charité profesorem Ferdinandem Sauerbruchem. Forsmann měl nastoupit na bezplatnou stáž. Čtyřiapadesátiletý Sauerbruch proslul novými operačními metodami, a proto si všichni mysleli, že vyjde mladému přemýšlivému lékaři vstříc.

Měsíc po nástupu do berlínské nemocnice, 5. listopadu 1929, vyšel Forssmannovi článek Sondáž do pravého srdce v odborném časopisu Klinische Wochenchrift. O jeho experimentech se pochvalně rozepsali novináři. Avšak mezi lékaři nezískal žádnou podporu, všichni opovažovali jeho experimentování za nebezpečné.

Profesor Sauerbruch Forssmanna zklamal. Když si přečetl jeho článek, zeptal se ho: „Co s tím chcete dál dělat?“

„Snad bych se tím mohl později habilitovat,“ vysoukal ze sebe mladý lékař.

Sauerbruch vybuchl: „S takovými kousky se můžete habilitovat jedině u cirkusu! Ale ne na řádné německé klinice.“

Polobohovi německé chirurgie patrně nejvíc vadilo, že lékař experimentoval sám na sobě. Můžeme také spekulovat, že v katetrizaci rozpoznal nadějnou metodu, která by zastínila jeho svatozář, a proto ji raději zavrhl.

„S takovými kousky se můžete habilitovat jedině u cirkusu! Ale ne na řádné německé klinice.“

V lednu 1930 musel Forssmann z Charité odejít. Vrátil se do Eberswaldu. Ovšem v Charité se seznámil s dr. Willim Felixem, který se stal zakrátko šéfem chirurgie v berlínské čtvrti Neukölln. Felix mu umožnil na svém oddělení zkoušet katetrizaci nejprve na králících a později na psech. Chtěl ji využít pro angiografii, která spočívá ve vstřiknutí kontrastní látky do cévy a rentgenologické sledování jejího stavu. Poprvé spatřil vizualizované srdce. Také nejméně devětkrát zasunul katetr sám sobě – tím pokračoval i v nedovolených experimentech.

Výsledky všech pokusů dopadly úspěšně. Mladý lékař dosáhl vrcholu, na který ještě stačil. Na další rozpracování by potřeboval tým odborníků z různých oborů, který by dovedl katetrizaci do běžné praxe v nemocnicích. A na to chybělo v Německu příhodné klima – tamní nemocnice ovládali zasloužilí profesoři, často nemohoucí starci, kteří lpěli na pracovních metodách a zásadách, na kterých oni sami vyrostli.

Ctihodní zakladatelé Německé společnosti pro chirurgii, rok 1872. Volné užití.

Ctihodní zakladatelé Německé společnosti pro chirurgii, rok 1872. Volné dílo.

Projevilo se to i na sjezdu Německé chirurgické společnosti v dubnu 1931. Kolegové přijali jeho stručný referát o pokusech s mrazivým odmítáním. Když požádal o finanční dotaci Německou radu pro podporu výzkumu, nedostal žádnou odpověď. Zato kardiology v zahraničí článek v Klinische Wochenchrift zaujal.

Ovšem netušil, že ho předběhl devětačtyřicetiletý docent Otto Klein na druhé německé interní klinice v Praze – jedenáctkrát úspěšně diagnostikoval stav srdce pomocí katetrů a sedm pokusů se mu nezdařilo. Referoval o tom na přednášce v listopadu 1929 v Praze a v dubnu 1930 na konferenci Německé společnosti pro interní lékařství ve Wiesbadenu. Souhrnný článek otiskl 1. srpna 1930 v časopisu Münchener Medizinische Wochenschrift. Martin Riedel v Dějinách kardiologie upozornil, že Klein popsal svůj postup tak jasně a přesně, „že nemohl být napsán lépe ani dnes, po osmdesáti letech“.

Avšak profesor Wilhelm Nonnenbruch, šéf druhého oddělení Německé lékařské fakulty Univerzity Karlovy (Deutsche Karlsuniversität), Kleinovi další pokusy zakázal. V roce 1938 emigroval lékař do Argentiny – jako Žid se přestal cítit v Československu, po němž sahal Adolf Hitler, v bezpečí.

Netušil, že ho předběhl devětačtyřicetiletý docent Otto Klein na druhé německé interní klinice v Praze – jedenáctkrát úspěšně diagnostikoval stav srdce pomocí katetrů a sedm pokusů se mu nezdařilo.

Obdobně experimentovali lékaři i v dalších zemích – ve Španělsku, na Kubě, v Argentině. Nicméně nikdo tuto metodu systematicky nerozvíjel. Sahat na srdce pořád považovali za riskantní.

V roce 1931 nabídl Sauerbrich Forssmannovi místo na své klinice – kromě běžné chirurgie by se mohl věnovat výzkumu. Brzy se ukázalo, že vyšetřování a léčba pacientů mu bere všechen čas, vědou se zabývat nemohl. V létě 1932 profesor mladého lékaře vyhodil: „Vědě jste se nevěnoval. Zaměřte se raději na praktickou chirurgii.“

Záchranou vstup do wehrmachtu

Z Charité odešel Forssmann do městské nemocnice v Mohuči jako primář ženského oddělení chirurgie. Hned první den v neděli 31. července 1932 tam potkal kolegyni uroložku dr. Elsbet Engelovou. Začali spolu chodit a za rok se vzali.

Na podzim 1933 otevíral přítel Karl Heusch v berlínské Nemocnici Rudolfa Virchowa urologické oddělení a nabídl Forssmannovi jeho vedení. Mladý lékař přijal, ale s výhradou: „V urologii nechci zůstat natrvalo.“

A hned ho požádal o pomoc při dalším experimentu – aortografii. Při místním znecitlivění se pokusil vpravit katetrem s hrotem jehly do aorty kontrastní látku. Avšak nesnesitelná bolest ho donutila, aby pokus přerušil. Když potřetí nemohl vydržet bolestí, manželka mu další snahy zakázala: „Máš rodinu. Musíš myslet taky na nás.“

Třebaže se o Forrssmann politiku nezajímal, strhli ho někteří kolegové v srpnu 1932 ke vstupu do nacistické strany NSDAP – půl roku před tím, než se ujal Hitler v Německu vlády. Zřejmě doufal, že mu toto členství pomůže v profesionálním postupu. Vládní strany, ať už se jedná o jakýkoli režim, spoustu lidí přitahují – a nejsou to vždycky jenom kariéristé.

V uniformě prožil major doktor Forssmann celou válku. Většinou sloužil na severu a na východní frontě jako plukovní lékař. Na jaře 1945 ho zajali Sověti. Podařilo se mu utéct, ale skončil v americkém zajateckém táboře.

V roce 1937 byl jmenován zástupcem přednosti chirurgie v nemocnici Roberta Kocha v Berlíně. Oddělení vedl vysoký důstojník SS Kurt Strauss, který se dobře znal s Karlem Gebhardtem, osobním lékařem nejvyššího velitele nacistických bezpečnostních sil Heinricha Himmlera. Gebhardt nabídl Forssmannovi, aby ve svých pokusech pokračoval na vězních. Lékař to nepovažoval za etické a odmítl. To bylo na pováženou.

Ještě horší byl jeho další přečin. Nacisté uzákonili antisemitismus. Podle Straussova nařízení museli lékaři odmítat všechny pacienty židovského původu, bez ohledu na jejich stav. Forssmann tento příkaz systematicky porušoval. Strauss zuřil a přemýšlel, jak by neposlušného lékaře potrestal.

Forssmannův tchán mu nahodil východisko: „Nech se aktivovat, vstup do wehrmachtu.“ Tím se lékař zachránil. Armáda si své důstojníky ochraňovala, funkcionáři SS neměli možnost vůči nim zasahovat.

V uniformě prožil major doktor Forssmann celou válku. Většinou sloužil na severu a na východní frontě jako plukovní lékař. Na jaře 1945 ho zajali Sověti. Podařilo se mu utéct, ale skončil v americkém zajateckém táboře. Válečné běsnění z něho udělalo pacifistu.

Z domova našel v říjnu 1945 jenom rozvaliny. Rodina se uchýlila do vesničky Wembach v Černém lese, pohoří na jihozápadě země. Avšak jako bývalému členovi NSDAP mu francouzská okupační správa nedovolila provozovat lékařskou praxi. Několik měsíců se tedy živil jako dřevorubec. Rodina se opírala o příjmy jeho ženy, která pracovala jako praktická lékařka na venkově. Její pacienti ji často platili moukou, vejci, masem, zeleninou a dalšími zemědělskými produkty. Manželé je směňovali na černém trhu za cukr, sůl a další zboží. Tímto způsobem přežívaly miliony Němců.

V roce 1948 se rodina přestěhovala do nedalekého městečka Wieskirche. Když doktor Forssmann jako bývalý člen NSDAP nezískal od Francouzů souhlas k otevření soukromé chirurgické ordinace, přijal o dva roky později místo v malém urologickém oddělení lázní Kreuznach. Přistěhovala se tam celá rodina – žena, pět synů a dcera. Život na malém městě jim vyhovoval.

Všechna ta léta se Forssmann živil nadějí, že kardiologická katetrizace je nadějná metoda, jenom ji musí někdo pořádně rozvinout. V různých zahraničních nemocnicích se s ní občas setkával. A v roce 1951 dokonce o svých pokusech vyprávěl v britském dokumentárním filmu. Občas ji připomínal v článcích. Americká společnost hrudních lékařů (American College of Chest Physicians) ho zvolila svým členem.

V roce 1951 se poprvé sešel s profesorem André Cournandem, Francouzem, který ve Spojených státech s katetrizací dlouhodobě experimentoval. Cournand článek v časopisu Klinische Wochenchrift dobře znal. Pro rozvíjení této myšlenky získal i kolegu profesora Robertsona.

Andre Frederic Cournand. Zdroj: www.nobelprize.org,

Andre Frederic Cournand. Zdroj: www.nobelprize.org

Novou metodu vypiplali v Americe

André Frédéric Cournand, původem z Paříže, přednášel na Cornellově univerzitě v New Yorku a jako chirurg pracoval v nemocnici Bellevue. Neobyčejně nadaný muž již v osmnácti letech získal na Sorbonně hodnost bakaláře v humanitních vědách, o rok později diplom z fyziky, chemie a biologie. Na podzim 1914 začal navštěvovat přednášky z medicíny. Postup německých vojsk na francouzskou půdu ho přiměl k tomu, aby se dobrovolně přihlásil do armády. Po čtyřměsíčním výcviku v roce 1916 sloužil jako pomocný chirurg praporu pěchoty. Nebál se tahat raněné z bojů pod palbou. Byl zraněn a nadýchal se německého bojového plynu. Za svou statečnost získal několik vyznamenání.

Medicínu dokončil po válce. V roce 1926 nastoupil lékařskou dráhu, vystřídal několik pařížských nemocnic. Přitom se kamarádil s mnoha předními výtvarníky a hudebními skladateli, navštěvoval vznešené salóny. V roce 1924 se oženil se Sibylle Blumerovou, adoptoval jejího syna a pořídil si s ní tři dcery.

V roce 1941 katetrizoval Cournand za asistence Hilmerta Rangese z Newyorské univerzity srdce prvního pacienta. Dvanáct let po Forssmannovi.

Když obhájil disertaci o roztroušené skleróze, promovali ho v květnu 1930 na doktora medicíny. Avšak neurologie nebyla jeho láskou, směřoval k pneumonii. Zaujala ho léčba tuberkulózy, choroby velmi rozšířené, která kosila chudé lidi a často také umělce. Proto odjel v roce 1930 do New Yorku, kde měla Cornellova univerzita s nemocnicí Bellevue speciální oddělení pro TBC. Už tam zůstal a v roce 1941 se stal americkým občanem. O deset let později byl jmenován profesorem.

V Bellevue brzy začal spolupracovat s dr. Dickinsonem Richardsem. Když ten v roce 1919 svlékl uniformu, pustil se na Cornellu do studia medicíny, které ukončil po čtyřech letech. První lékařské zkušenosti získával v Presbyteriánské nemocnici v New Yorku a v letech 1927–1928 v Národním ústavu lékařského výzkumu v Londýně. V září 1931 se oženil – vzal si Constance Rileyovou, která v nemocnici pečovala o techniku. Postupně se jim narodily čtyři dcery.

Trvalo víc než rok, než se Richards s Cournardem setkali a dohodli na společné práci na výzkumu plic. V lednu 1933 se Američan pochlubil francouzskému kolegovi laboratoří v Bellevue. Předvedl mu veškerou techniku umožňující studium nových metod na pokusných zvířatech. Oba ovlivnila teorie fyziologa Lawrence J. Hendersona z Harvardu, který tvrdil, že srdce, plíce a kardiovaskulární systém představují jednu funkční jednotku zajišťující dýchání a vydechování. Proto vyvíjeli techniku, která dech a výdech umožní.

Chtěli získat smíšenou žilní krev z pravé srdeční síně. Už před válkou narazil Cournard na Forssmannův článek o katetrizaci. V Paříži ho jeden kolega přesvědčil, že je to naprosto bezpečná metoda, také si ji vyzkoušel. Od roku 1936 ověřovali katetrizaci na pokusných zvířatech – nejdřív na psech a později na šimpanzích.

Čtyři roky trpělivé práce jim umožnily, aby si vybrali vhodné nástroje a určili přesné podmínky pro tento netradiční přístup k srdci. Našli dvě nejvhodnější místa pro vpich do cévy speciálním zaváděčem a zavedení katetru: buď ve slabinách pravého stehna, anebo na levé ruce. Nejprve tam vstřiknou kontrastní látku a ta jim umožní, aby sledovali činnost katetru pod rentgenem. Před tímto zákrokem lékaři pacienta důkladně vyšetří jako před klasickou srdeční operací pro případ komplikace, která by vyžadovala chirurgický zásah.

V roce 1941 katetrizoval Cournand za asistence Hilmerta Rangese z Newyorské univerzity srdce prvního pacienta. Dvanáct let po Forssmannovi. Dokonce ponechali katetr celou hodinu v pravé síni, protože chtěli zjistit vývoj stavu srdce.

Dickinson W. Richards, třetí z budoucí trojice nobelistů. Zdroj: www.nobelprize.org

Dickinson W. Richards, třetí z budoucí trojice nobelistů. Zdroj: www.nobelprize.org

Katetrizace umožnila zjišťovat podrobnosti o stavu srdce a plic, které se před tím nedaly získat. Lékaři pronikli do obou srdečních komor a dovídali se, jaký je tam stav krve, odebírají vzorky tkání a krve.

Když v roce 1944 zavedl Cournand omylem katetr do plicní tepny, zjistil, že se nic nestalo. Od té doby používal katetrizaci rovněž ke sledování stavu plic.

Za druhé světové války vedl Cournand skupinu lékařů, která u těžce zraněných vojáků identifikovala pomocí katetrizace typ jejich šoku, zvláště měli-li postižené srdce. Ve druhé polovině čtyřicátých let vyzkoušel katetrizaci u pacientů s plicními a srdečními chorobami. Opět zpřesňovala diagnózu a urychlovala léčbu.

Americké občanství dostal Cournand v roce 1941. Následující rok se stal docentem, v roce 1945 mimořádným a po šesti letech řádným profesorem medicíny Kolumbijské univerzity.

Revoluce v kardiochirurgii

Koncem roku 1945 Richards povýšil – stal se šéfem oddělení v Bellevue a profesorem. Jakmile se rozšířila nová umělá hmota nylon, nechal vyzkoušet, jestli se hodí i na výrobu katetrů.

Později nahradila tato metoda operace na otevřeném srdci – katetrem mohl kardiochirurg opravovat vady, které na něm našel, stejně jako rozšiřovat ucpané cévy zasunutím vzpěr. Do roku 1949 použili američtí lékaři katetrizaci k diagnostice a léčbě u deseti tisíc pacientů.

Pro Nobelovu cenu si šli ve Stockholmu koncem roku 1956 všichni tři: Forssmann, Cournand a Richards. Odůvodnění znělo: „Za objev týkající se katetrizace srdce a patologických změn v kardiovaskulárním systému“.

Listina potvrzující udělení Nobelovy ceny lékařům Werneru Forssmannovi, André Cournandovi a Dickinsnu Richardsovi.

Listina potvrzující udělení Nobelovy ceny lékařům Werneru Forssmannovi, André Cournandovi a Dickinsnu Richardsovi. Foto: Ralf Roletschek, CC-BY SA 3.0.

Ve slavnostním děkovném projevu připomněl tajemník Nobelova výboru Göran Liljestrand, že studium tlaku a průtoku krve v lidském srdci se až do roku 1929 dělalo nepřímými metodami. Teprve když Forssmann „s neohrožeností mládí nikterak nevinnými pokusy na sobě“ ukázal, že ze žíly na lokti lze zavést tenkou cévku až do pravé síně srdce, se začaly metody měnit. Bohužel kolegové jeho experimenty nepochopili a nepodpořili.

Po Nobelově ceně byli všichni jako obvykle oslavováni a povyšováni. Profesor Jiří Widimský z pražského Institutu klinické a experimentální medicíny však v časopisu European Heart Journal v roce 2007 upozornil, že čtvrtým oceněným měl být i Otto Klein, německý rodák z Plzně, za své experimenty z roku 1929. Ovšem i taková opomenutí se ve vědě stávají.

Forssmannovi udělila univerzita v Mainzu (Mohuč) titul čestného profesora chirurgie a urologie. Evangelická nemocnice v Düsseldorfu mu svěřila vedení chirurgického oddělení. Zvolili ho za člena výkonného výboru Německé chirurgické společnosti. Začaly se hrnout i pocty ze zahraničí: ze Španělska, Spojených států, Švédska.

Oba američtí lékaři dál působili na Cornellu a Bellevue. Cournand musel seznamovat s metodami katetrizace kolegy nejen ve Spojených státech, ale i v jiných zemích. V roce 1956 byl zvolen členem Národní akademie věd USA. Richards se vzdal vedení nemocničního oddělení v roce 1961 a šel do penze, ale dál přednášel na univerzitě. Oba však zůstali činní – hodně se věnovali historii medicíny a etice lékařského povolání.

Jejich spolupráce skončila, když Richards 23. února 1973 v Lakevillu ve státu Connecticut zemřel. Forssman ho následoval 1. června 1979 ve Schopfheimu. Nejdéle žil Cournand – odešel 19. února 1988 v Great Barringtonu ve státu Massachusetts.

„Katetrizace vlastního srdce, kterou provedl Werner Forssmann v roce 1929,“ prohlásil přední český kardiolog profesor Zdeněk Fejfar, „je pro mne objevem v tomto století pro kardiologii nejdůležitějším.“

katetrizace. Obrázek vlevo znázorňuje cestu, jíž vedou lékaři katetr do srdce. obrázek veprostřed ukazuje katetr, jenž vede do levé srdeční tepny. Na obrázku vpravo vidíme rentgenový snímek tepen, do nichž lékaři vstříkli kontrastní látku, jež jim umožňuje vidět zúžení v levé srdeční tepně. Zdroj: BruceBlaus, CC BY-SA 4.0. (http://creativecommons.org/licenses/by-sa/4.0)], via Wikimedia Commons

Katetrizace. Obrázek vlevo znázorňuje cestu, jíž vedou lékaři katetr do srdce. obrázek veprostřed ukazuje katetr, jenž vede do levé srdeční tepny. Na obrázku vpravo vidíme rentgenový snímek tepen, do nichž lékaři vstříkli kontrastní látku, jež jim umožňuje vidět zúžení v levé srdeční tepně. Zdroj: BruceBlaus, CC BY-SA 4.0.

Kam kráčíme dnes

Katetrizace se rozvíjí způsobem, o jakém se jeho autorům patrně nesnilo. Kardiochirurgii uvrhla do revoluce. Mnoho operací na otevřeném srdci, donedávna nezbytných, dnes lékaři dělají pomocí katetrů. Pacient méně strádá a jeho pobyt v nemocnici se rapidně zkrátil, člověku, kterého postihl srdeční infarkt, zjišťují stav jeho tepen a zúžené přemosťují bypassem anebo balónkem, který se nafoukne a obnoví průchod.

Je to bezpečná metoda. Miliardy korun, dolarů či euro, které se díky těmto kouzlům ušetří, nelze spočítat. Na druhou stranu katetrizace vyžaduje špičkovou techniku, která je drahá, a její ceny klesají teprve pozvolna. V každém případě katetrizace změnila způsob života kardiaků – přispívá ke komfortu života a k jeho prodloužení.

Příběh objevitelů katetrizace je ukázkou z knihy Géniové XX. století, Kniha druhá autora Karla Pacnera.

Titulní ilustrační foto: CC BY-SA 3.0 

/var/www/vhosts/vesmir.cz/httpdocs/wp content/uploads/2016/12/geniove 2

Kniha Géniové XX. století. Knha druhá, z níž pochází naše ukázka.

Print Friendly

Tagy

O autorovi

Karel Pacner

Karel Pacner

Website

Ing. Karel Pacner ( *1936) Hned po absolvování VŠE v Praze nastoupil do redakce deníku Mladá fronta jako redaktor pro popularizaci vědy. Po čase zde vedl sobotní přílohu. Později začal psát knihy o kosmonautice a vesmíru, po roce 1989 i o nejnovějších dějinách a špionáži. V listopadu 1989 byl jedním ze tří zástupců šéfredaktora MF, kteří řídili chod redakce. Pracoval i v MF Dnes, než v roce 2001odešel do penze. I nadále s MF DNES spolupracuje, je pravidelným autorem technet.cz. Vydal 51 populárně-naučných knih. A další píše. Více na http://www.karelpacner.cz/