V tištěné verzi Vesmíru jsme se mohli dočíst o nesmrtelnosti jednotlivých buněk nebo jednoduchých organismů. Pro nás je ale, čistě prakticky, zajímavější otázka, jak je to s možností nesmrtelnosti člověka. Nikoli prodloužení života o 20, 50 nebo 100 let, ale skutečné nesmrtelnosti v tom nejpřízemnějším, materialistickém slova smyslu – prodloužení života o mnoho řádů, potenciálně napořád.

Titulek článku jsem si vypůjčil od amerického vynálezce a futurologa Raymonda Kurzweila, který se těmito otázkami zabývá do mnohem větší hloubky a šířky. Zájemce odkazuji na některou z jeho knih, nebo jeho webové stránky, kde odkazuje na spoustu populárních i vědeckých článků souvisejících s tímto tématem.

Kurzweil, duší vynálezce a hacker, pojal smrt jako technický problém, na který prostředky technologie a vědy hledá praktická řešení. V lékárně na rohu si takový prostředek (zatím) nekoupíme, ale když se nad tématem volně a bez předsudků zamyslíme, ukazuje se, že to nemusí být úplná utopie, a docela dobře si můžeme představit, že někteří čtenáři tohoto článku smrt nakonec přelstí.

Zároveň chci požádat o jistou shovívavost – následující text je volnou úvahou o možném vývoji určitých technologických trendů ve vzdálenější budoucnosti. Skutečná budoucnost se mu může (v nejlepším případě) podobat zhruba tolik, jako se Apollo 11 podobalo obřímu dělovému projektilu, ve kterém cestovali na Měsíc hrdinové Verneova románu:

Ilustrace Henriho de Montauta k románu Julese Verna Ze Země na Měsíc (volné dílo)

Ilustrace Henriho de Montauta k románu Julese Verna Ze Země na Měsíc (volné dílo)

 

Co nám říkají statistiky

Při pohledu do tabulek pojišťoven nebo on-line kalkulaček očekávané délky života to s nesmrtelností moc nadějně nevypadá. Dnešním dospělým obyvatelům vyspělého světa vychází očekávaná doba dožití někde mezi 75 a 90 lety. K tomu každý z nás může nějaké roky přidat (nebo ubrat) životosprávou, ale do nesmrtelnosti pořád chybí … spousta let. Studie nedávno publikovaná v časopise Nature naznačuje, že kolem 115. roku života tělo narazí na přirozenou biologickou hranici, a je nepravděpodobné, že ji někdy překonáme. (Její přijetí odbornou veřejností však není jednoznačné.)

Tyto údaje ovšem vycházejí ze statistik – kolika let se v dané zemi dožívají lidé dnes a v nedávné minulosti, případně s lineárním započtením dnes měřitelných trendů. Takže se vlastně jedná o přesnou projekci „pro případ, že všechno zůstane, jako je dnes“. Ale pohled do historie naopak říká, že nakonec nikdy nic nezůstalo tak, jak to bylo. Takže je otázkou, co pro nás z takové statistiky opravdu plyne. Když ze struktury dnešní populace vyplývá, že se dožijeme osmdesátky, jaká je šance, že svět za třicet nebo padesát let bude natolik podobný tomu dnešnímu, že v něm tento výsledek bude pořád platit?

Takové projekce nezahrnují nepředvídatelné globální katastrofy, které mohou očekávaný věk rázem zkrátit na polovinu (nebo na nulu), ani například převratný objev kamene mudrců a elixíru života, který by ho naopak rázem prodloužil až k nekonečnu. Seriozní projekce takové scénáře z principu ani zahrnovat nemůže, protože u „nepředvídatelné, přelomové“ události nemůžeme odhadnout ani její pravděpodobnost, ani její dopad.

Takže máme přesné projekce (včetně směrodatné odchylky spočítané s přesností na několik desetinných míst), ale pro odhad vzdálenější budoucnosti je nemůžeme brát příliš vážně. Naopak, je užitečné a zábavné zamýšlet se nad tím, jak by se světem pohnuly ony nepředvídatelné události –tedy ty z nich, které si umíme aspoň trochu představit a můžeme o nich spekulovat v rámci dnešních znalostí přírody. Pojďme se podívat na několik z nich, které by mohly lidem umožnit žít navěky.

Zákon zrychlujících se obrátek

V roce 1965 formuloval Gordon Moore pozorování, že počet tranzistorů na čipu se při zachování stejné ceny zhruba každých 18 měsíců zdvojnásobí. Volně řečeno, zdvojnásobí se výpočetní výkon a kapacita paměti počítače za stejnou cenu. To vede k těžko představitelnému, ale přesto reálnému exponenciálnímu růstu – za tři roky se výkon zečtyřnásobí, za 30 let se zvýší milionkrát, za 60 let 1 000 000 000 000krát. Intuice napovídá, že se tato exponenciální míra rozvoje technologií časem vyčerpá. Zatím se tak ale neděje, Moorův zákon i po padesáti letech v praxi funguje a ještě nějakou dobu fungovat bude. U křemíkových čipů dnešního typu možná narazíme na fyzikální hranice za několik let, ale mezitím se pracuje na vývoji technologií založených na jiných principech (například 3D čipy, memristory, grafenové tranzistory, kvantové počítače), které mohou exponenciální tempo miniaturizace a růstu výkonu udržet ještě dlouhou dobu.

Podobný exponenciální růst můžeme pozorovat v řadě dalších oborů vědy a technologií, například v sekvenování lidského genomu, mapování činnosti mozku, počtu zařízení připojených k Internetu, miniaturizaci mechanických zařízení nebo počtu patentů a vědeckých publikací.

Souběh těchto trendů pak může už v nejbližších dekádách přinést do našeho života změny takového rozsahu, jaký nemá ve známé historii obdoby. Za několik desítek let se svět může proměnit víc než za několik předchozích století nebo tisíciletí.

Exponenciální růst výpočetního výkonu. Ilustrace Ray Kurzweil & Kurzweil Technologies, Inc., CC BY 1.0

Exponenciální růst výpočetního výkonu. Ilustrace Ray Kurzweil & Kurzweil Technologies, Inc., CC BY 1.0

 

Všichni jsme kyborgové…

Kyborg, klasická postava sci-fi literatury, je bytost sestávající z kombinace biologických a umělých (elektro)mechanických součástí.

Můžeme za kyborga označit člověka s piercingem v obočí, nebo se zaplombovanou sedmičkou vpravo nahoře? Při extrémním výkladu tohoto termínu snad ano. Člověk s kloubní endoprotézou nebo kardiostimulátorem už tuto definici splňuje docela dobře. Dnes už existují i experimentální protézy celých končetin, které se napojí na původní nervy a člověk je schopen jimi pohybovat a cítit. Podobně se už experimentuje s „opravou“ poškozeného zraku pomocí elektronických implantátů, nebo s implantovanou umělou ledvinou.

Časem se můžeme dočkat mikroskopických robotů průběžně provádějících opravy uvnitř těla, dokonce uvnitř buněk, nebo náhrady krve efektivnějším umělým médiem pro transport látek. Podobné výzkumy probíhají v mnoha různých směrech a je jen otázkou času, než se aspoň některé z těchto technik dostanou do běžné praxe. Postupně se transformujeme v kyborgy přesahující nejbujnější fantazie klasických autorů  sci-fi.

„Za dvacet let se možná budou na ulicích potkávat konzervativní občané z masa a kostí se svými  progresivnějšími přáteli a příbuznými, sestávajícími převážně z plastu a křemíku.“

Slovo kyborg může znít kontroverzně, poté, co jím byla v populární kultuře označována různá monstra, ale přidržme se doslovného, výše definovaného významu. Ne každý kyborg je člověkem, ale každý člověk může být kyborgem. Když člověk dostane endoprotézu nebo umělou rohovku, nijak to nezmenší jeho lidství, důstojnost, charakter, prožívání vědomí a Já, nebo jeho nedoplatek na finančním úřadě. Dále můžeme postupovat matematickou indukcí – nahrazovat jednu část za druhou a kyborg pořád zůstane člověkem.

Výše zmíněné zákroky nemusí sloužit jen k léčení nemocí nebo úrazů. Jistě se najde mnoho techno-nadšenců, kteří si rádi nechají posílit svaly, zostřit smysly nebo vylepšit vzhled pomocí umělých implantátů, a časem se tento výstřelek může masově rozšířit. Za první velkou vlnu tohoto druhu by se daly považovat silikonové prsní implantáty a další výše zmíněné technologie budou následovat. Za dvacet let se možná budou na ulicích potkávat konzervativní občané z masa a kostí se svými  progresivnějšími přáteli a příbuznými, sestávajícími převážně z plastu a křemíku, s oční sítnicí připojenou k Internetu. Až čas a život ukážou, jak daleko je možné a praktické v této transformaci jít, jaké nové výzvy to přinese a jak to promění celou společnost.

Výše nastíněný proces pak můžeme domyslet až do posledních důsledků.

Postupně budeme nahrazovat organické tkáně umělými náhradami a vylepšeními. Kyborgové budou stále více kyber- a stále méně -org. (Volné dílo, CC0)

Postupně budeme nahrazovat organické tkáně umělými náhradami a vylepšeními. Kyborgové budou stále více kyber- a stále méně -org. (Volné dílo, CC0)

 

… mysl zkopírujeme do počítače…

Dříve se mělo za to, že mysl, paměť a osobnost sídlí v játrech, žaludku, srdci nebo tělních tekutinách. Dnes se vědecká komunita kloní spíše k názoru, že tyto jevy nějak vznikají výměnou signálů mezi stovkou miliard nervových buněk v mozku. Celému mechanismu, jak z bilionů jednotlivých spojení a signálů vznikají abstraktní koncepty, emoce nebo vědomí, zatím nerozumíme, ale i v této oblasti se uplatňuje zákon zrychlujících se obrátek (orig. The Law of Accelerating Returns, někdy je překládán jako „zákon zrychlujících se změn“).

Ohromnou rychlostí se rozvíjejí technologie umožňující monitorování činnosti mozku do čím dál větších detailů a s tím rychle rostou naše vědomosti o mnoha jeho dílčích funkcích. Ostatně, pro náš poslední krok ani plné porozumění celému fenoménu mysli nebude potřeba, můžeme si pomoci malým trikem.

Stačí vzít takový mozek, kousek po kousku ho změřit a zmapovat, co je s čím jak propojeno, a pak tutéž strukturu přenést na jiné médium (například ho emulovat programem v počítači). Přijmeme-li počáteční předpoklad, že duševní funkce jsou výsledkem interakce mozkových buněk, bude do onoho počítače přenesena celá živá osobnost onoho člověka, s celým jeho charakterem a vzpomínkami a pocity. Záměrně nechávám stranou technické detaily, jestli budeme emulovat všechny neurony a synapse, nebo to budou jiné jednotky, jak promítneme roli hormonů a jiných „globálních“ faktorů atd. To jsou dílčí úkoly pro budoucí inženýry. V této úvaze nám stačí přijmout obecný předpoklad, že z interakce mnoha elementárních „součástek“ nějak vznikají ony vyšší funkce.

Tím jsme učinili poslední (mentální) krok v nahrazování jednotlivých kousků živé tkáně umělými komponentami. Díky postupnému procesu (od zubů, přes ledviny až po mozek) byla zachována kontinuita individua a výsledek je plnohodnotným pokračováním života původního těla a duše z masa a kostí. Už to není kyborg, protože nemá žádnou biologickou součást (zbylo jen “kyb-”, “-org” zmizelo), ale stále je to tentýž jedinec (i s tím nedoplatkem na finančním úřadě), jen překročil biologickou povahu (a omezení) svého těla a mysli.

Tento stav s sebou nese spoustu výhod. Porouchané elektromechanické prvky se dají snadno nahradit a takový organismus bude prakticky nesmrtelný. Mysl emulovaná v počítači se dá zkopírovat na záložní médium a v případě úrazu z něj potom obnovit. Jednotlivé údy a čidla se dají snadno nahradit novými, výkonnějšími. Takový jedinec může dostat nové smysly, dále rozšiřující jeho možnosti, například se přímo z hlavy „myšlenkami“ brouzdat internetem, rádiem komunikovat se svými blízkými, přidat si k mozku nový modul, který mu rozšíří paměť a schopnost abstrakce.

„Už to není kyborg, protože nemá žádnou biologickou součást, ale stále je to tentýž jedinec (i s tím nedoplatkem na finančním úřadě), jen překročil biologickou povahu (a omezení) svého těla a mysli.“

Tento scénář se může zdát příliš fantastický, ale díky zákonu zrychlujících se obrátek může nastat překvapivě brzy. Jde jen o to, abychom měli dostatečně výkonné a malé počítače, aby se do nich celý mozek prakticky „vešel“, a dostatečně přesné technologie pro detailní iniciální přečtení mozku. A k tomu se blížíme s větrem zákona zrychlujících se obrátek v zádech. Kurzweil na základě projekce růstu obou odvětví a odhadu výpočetního výkonu mozku došel ke konkrétnímu odhadu, kdy by se něco takového mohlo podařit: kolem roku 2040.

Takové „proroctví“ má (na rozdíl například od vizí Nostradama) smysl, protože se vyjadřuje k době, které se většina z nás snad dožije, a udává konkrétní ověřitelnou předpověď, takže budeme moci sami posoudit, jak moc se trefil, a případně ho vzít za slovo.

… a skončíme v Matrixu

Noví elektromechaničtí lidé ale také brzy narazí na praktické limity. Pokud zcela neupustí od rozmnožování (i oni můžou zakládat rodiny, nicméně detaily a alternativy tohoto procesu by vydaly na samostatný článek), planeta by se brzy přeplnila zástupy nesmrtelných kyborgů. Dalo by se to řešit expanzí do kosmu, ale přeprava takového metrákového těla (se všemi zdroji pro jeho živobytí) v mezihvězdném měřítku je a patrně vždycky bude nesmírně náročná.

Na druhou stranu, k čemu taková bytost potřebuje staromódní mechanické tělo lidských rozměrů? Když je mysl osvobozena od biologické tkáně a funguje v elektronických obvodech počítače, může se vzdát fyzického těla úplně. Celá společnost se může přesunout do paměti superpočítače a žít ve virtuálním prostředí.

Dovolil bych si tento model nazvat Matrix, na počest jistého kultovního filmu pro pamětníky. Tam to sice fungovalo technicky trochu jinak, ale film srozumitelně a přesvědčivě demonstroval myšlenku umělého světa v paměti počítače, který může být nerozlišitelný od naší každodenní zkušenosti.

Impulsy, které do elektronické mysli přicházely z čidel a údů fyzického těla, teď budou přicházet ze světa simulovaného v počítači a subjektivně budou naprosto autentické. A nemusí jen kopírovat původní pozemské prostředí – naopak, můžeme vytvářet nové světy, které by „tam venku“ nebyly ani fyzikálně možné. Staromilci pak mohou svoji mysl občas nahrát zpět do fyzického těla a vydat se na procházku po skutečné planetě, podobně jako se dnes dobrodruhové vydávají s celtou do brdských lesů zakusit „opravdový život“.

K tomu dle Kurzweilových vizí může dojít někdy ve druhé polovině tohoto století. Technika už bude natolik výkonná, levná, a spolehlivá, že může být jednoduše praktičtější přesunout se do virtuálního světa, než řešit neustálé každodenní starosti s přelidněním, dopravou, výrobou potravin a likvidací odpadu. To samozřejmě nevylučuje, aby část staromilců zůstala žít „venku, postaru“, podobně jako dnes poslední kmeny „divochů“ na ostrovech a v pralesích odolávají naší civilizaci.

V Matrixu tak může pokračovat ve svém bytí celá civilizace sestávající z bilionů lidí, kteří budou dál žít, tvořit, navazovat vztahy, množit se a kultivovat prostředí uvnitř i vně Matrixu. Díky pokračující miniaturizaci počítačů bude taková bytost mentálně a subjektivně ekvivalentní dnešnímu člověku, sestávat z poměrného mikroskopického kousku počítače a vystačí si s trochou elektrické energie, takže Země takových lidí uživí o mnoho řádů víc než lidí dnešních.

„Staromilci pak mohou svoji mysl občas nahrát zpět do fyzického těla a vydat se na procházku po skutečné planetě, podobně jako se dnes dobrodruhové vydávají s celtou do brdských lesů zakusit ‚opravdový život‘.“

A přirozeně bude technicky mnohem snazší i expanze lidstva mimo Zemi a sluneční soustavu – jednoduše se postaví další počítač – Matrix, k němu se připojí solární panely, nalodí se do něj (nebo spíš „uploadne“) několik miliard virtuálních astronautů a může se letět. V mezihvězdném prostoru, kde nebude dostatek světelné energie pro panely, bude možno elektronický život „suspendovat“ třeba na tisíce let a omezit tak spotřebu energie na minimum. Ve výběru planety pro kolonizaci pak taková společnost může být oproti dnešním lidem velmi nenáročná – nepotřebuje ani kyslík a vodu, ani gravitaci blízkou pozemské, ani tak úzké rozmezí klimatických podmínek. Po příletu na novou planetu může kolonie s pomocí mechanických periferií začít těžit materiály a planetu postupně zabydlet (tzn. postavit nový, větší Matrix). Tím se postupně čím dál větší podíl mrtvého vesmírného kamení, plazmatu a prachu bude transformovat na jemně strukturovanou hmotu, hostící lidskou inteligenci.

To je samozřejmě jen jeden hypotetický scénář, který jsem sestavil tak, aby odpovídal tématu článku o lidské nesmrtelnosti. Prezentuje optimistickou vizi Matrixu jako „Křemíkového nebe“ (případně „Kvantového nebe“, podle toho, jaká architektura počítačů bude tou dobou v módě). Existuje nespočet dalších možných scénářů, zahrnujících například umělou inteligenci ne-lidského typu, války s touto inteligencí, vyhlazení nebo zotročení lidstva, „Křemíkové peklo“. Tyto spekulace můžeme rozvíjet do do nekonečné šířky, ale v článku konečné délky je nutno je v nějakém bodě utnout, a v tomto článku ten bod nastává právě tady.

Čím dál větší podíl mrtvého vesmírného kamení, plazmatu a prachu se bude transformovat na jemně strukturovanou hmotu, hostící lidskou inteligenci. Volné dílo (CC0)

Čím dál větší podíl mrtvého vesmírného kamení, plazmatu a prachu se bude transformovat na jemně strukturovanou hmotu, hostící lidskou inteligenci. (Volné dílo, CC0)

 

Meze nesmrtelnosti

Nesmrtelnost jednotlivce není možná technicky

I když virtuální bytost v Matrixu (nebo opravitelný kyborg) může žít potenciálně navěky, v každém jednotlivém reálném případě bude jejich život konečný, jak plyne z triviální aplikace teorie pravděpodobnosti. Zánik (virtuální smrt) nastane například, když se nějakou nehodou (třeba nárazem meteoritu) nebo poruchou zničí celé zařízení. Pravděpodobnost takové události můžeme technickými prostředky snižovat (třeba zálohováním), ale nikdy ne úplně vyloučit. A pokud bude k dispozici potenciálně nekonečný čas, k takové nehodě dříve nebo později dojde. Takže nakonec nikdo opravdu nesmrtelný nebude a vracíme se k „pouhému“ prodloužení očekávané délky života. Můžeme se zde ale pohybovat o mnoho řádů výš, než naznačují dnešní odhady v úvodu článku.

Nesmrtelnost pravděpodobně není možná fyzikálně

I při souhře extrémně spolehlivého stroje a extrémního štěstí pak časem vstoupí do hry fyzika – tepelná smrt vesmíru. Z dnešních modelů plyne, že ve velmi vzdálené budoucnosti přestanou existovat hvězdy, planety, veškerá hmota a využitelné zdroje energie, a tím pádem i stroje a programy provozující Matrix. Existují i spekulace, že vzdálená budoucnost kosmu může vypadat jinak, ale ty přesahují rámec tohoto článku.

Nesmrtelnost člověka zřejmě není možná psychicky

Podle průzkumu provedeného v USA by si dnes většina lidí nepřála zpomalení stárnutí pomocí nových technologií a téměř nikdo z dotázaných by nechtěl žít déle než 100 let. Za ideální délku života označuje většina lidí 85-90 let. Odpovědi se příliš neliší v závislosti na náboženském přesvědčení nebo věku.

Preference většiny lidí tedy přesně odpovídají současným „oficiálním“ vyhlídkám z úvodu článku. Můžeme namítnout, že se jedná o dočasný kulturní fenomén, věc zvyku: naše vnímání sebe a světa i celá společnost jsou postaveny na předpokladu života dnešní délky a výrazně delší život je natolik cizí a vymykající se vší zkušenosti i představám, že jej většina lidí intuitivně odmítne. Časem si na delší život postupně zvykneme a naučíme se ho žít, prožít a naplnit. Nikdo už pak nebude chtít žít pouhých 100 nebo 500 let.

A nebo si možná nezvykneme. Celou dobu jsem o elektronických bytostech v Matrixu hovořil jako o lidech, což předpokládá, že si zachovají určitou lidskou strukturu osobnosti, která se vytvořila evolucí v podmínkách krátkého života, během kterého osobnost prodělává určitý vývoj, těsně propojený i s dospíváním a stárnutím těla. Neumíme říct, co se s ní stane, když bude žít mnohonásobně déle v nestárnoucím virtuálním těle.

Další charakteristikou člověka je omezená kapacita mozku, kam ukládá vzpomínky a asociace. Co se stane, když bude neustále donekonečna vystaven novým informacím, podnětům a vztahům? Bude postupně ty staré zapomínat, takže po nějaké době se postupně promění v někoho úplně jiného? Nebo zůstane zachována nějaká základní individuální struktura konceptů, vybudovaná v mládí, jen se postupně bude propojovat čím dál hustější sítí asociací, až bude mentálně propojeno všechno se vším a mysl bude konvergovat ke konečnému stavu beztvaré houby? (Tento stav můžeme poeticky nazvat tepelnou smrtí mysli, jako paralelu k tepelné smrti vesmíru.) Nevíme, ale vidíme, že s nesmrtelností lidské mysli můžeme narazit na zásadní problémy dané její samotnou podstatou. Realističtějším modelem pak může být Matrix, kde se lidé rodí, žijí a umírají, jako je tomu dnes, a čas a praxe ukážou, jaká délka života člověku sedí nejlépe, když padnou fyzická omezení.

Na druhou stranu není důvod předpokládat, že život v Matrixu zůstane navěky jen virtuální kopií pozemského prostředí. Budou vznikat úplně nové formy života a inteligence, lépe adaptované na živobytí v paměti, procesorech a sběrnicích, případně i na dlouhověkost. Technologický proces nastíněný v tomto článku je lepší chápat jako cestu k expanzi a rozvoji života a inteligence obecně, spíše než cestu k nesmrtelnosti lidstva nebo jednotlivých lidí.

 

Print Friendly

10 komentářů

  1. Milos Gregor

    Moc pekny clanek Jendo, diky.
    Jenom myslim, ze uz ted casto zije telo dele nez mysl. Pro uspesne „zkopirovani“ duse do pocitace se bude muset odstranit zakodovany samodestrukcni mechanismus. (Alzheimer, otupeni premirou zazitku atd. ) Starnuti prece neni jenom o degradaci tela.
    Nicmene neresitelne to jiste neni. Tak uvidime.

    Odpovědět
  2. Štěpán Matouš

    Asi jsem urejpaný, ale pořád mi nějako nejde do hlavy, jakým způsobem je vytvoření vlastní elektronické kopie získáním nesmrtelnosti.

    Odpovědět
    • Jan Marek

      Ono nejde o pasivni kopii, jako zaloha textu na flashce, ale o zivy stroj, ktery bude delat vsechny ty procesy a signaly, co delaji zivot zivotem.

      Odpovědět
  3. Petr Kolman

    Skvely clanek! Velice dobre vystaveny z toho co vime a co jsme schopni nakombinovat ze znamych overenych faktu. Otazka je, dovoli nam nas autodestrukcni mechanismus najit jeho hack? Kdo je chytrejsi, autodestrukcni mechanismus nebo my jeho sluzebnici. Neni hledani nesmrtelnosti nahodou jen jeden z psychickych priznaku prokrastinace :).

    Odpovědět
    • Jan Marek

      Ano, kdyz nekdo pise o nesmrtelnosti, tak se z toho muzeme dozvedet vic o
      tom pisateli, nez o tom tematu. Ale to tomu tematu nic neubira na
      atraktivite a podmanivosti a neodradi to (nektere) lidi od toho, aby o
      tom psali. Autor clanku.

      Odpovědět
      • Petr Kolman

        Jinak moji snahou bylo napsat pozitivni komentar :). Tak doufam, ze to tak trochu vyznelo, nebo ti asi budu muset priste na obede zaplatit pivo :).

        Odpovědět
  4. Ondřej P.

    Pěkný článek, ovšem jako biolog si neodpustím otázku. Jakým způsobem bude zajištěn „přenos“ té mysli z mozku do systému? Jestli to vůbec půjde. Abychom se nemuseli spokojit s mozky v živném médiu a v mechanickém těle.

    Odpovědět
    • Jan Marek

      Diky za komentar. To je technicky problem, na ktery zatim nemame reseni. Kurzweil napriklad navrhuje, ze by se dali do zil pustit nanoroboti, kteri by byli tak mali, ze by prosli cevama az do synapsi, a nejak by monitorovali a zaznamenavali prostredi kolem sebe a vysilali informace ven, a casem by zmapovali vsechny neurony a jejich spojeni. Fyzikalne to mozne je, technicky to zatim neumime. Jan Marek

      Odpovědět

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *