Je tento svět nejlepším z možných světů? Jakým mechanismem se v něm uplatňují fyzikální zákony? A co nadpřirozené bytosti? To jsou otázky, které si kladl Gottfried Wilhelm Leibniz (zemřel právě před 300 lety). Viz také Poslední špičkový polyhistor. Tak trochu monstrum.

Jakkoli na první pohled vypadají dost ujetě, Leibnizovy filosofické myšlenky zůstávají inspirativní i pro lidi dneška a jiných světových názorů. Zkusme si nad nimi – arci každý po svém – trochu zadiletovat…

Kořením všeho bytí je pro Leibnize monáda, skrze kterou se snaží vysvětlit, jakým mechanismem duch působí na hmotu či jinak řečeno, jak věci vědí, co mají dělat.

Všechno hmotné je tedy oduševňováno nehmotnými elementárními částicemi ducha (monádami) nestejné úrovně či kvality; nejprostší monády fungují v neživých přírodninách, nejvyspělejší v lidském vědomí. Daleko nejvyšší monádou je ale Bůh, který během stvoření všechny nižší monády naprogramoval“ a vyladil jejich součinnost.

Parafrázováno do jazyka moderního člověka: čím dál na cestě fyzika – chemie – biologie – psychologie, tím „oduševnělejší“ (rozuměj složitější, subtilnější, skrytější) přírodní zákony se uplatňují.

V tomto smyslu monádou můžeme rozumět cosi jako porci z menu přírodních zákonů, která danou entitu „řídí“.

Daleko nejvyšší monádou je ale Bůh, který během stvoření všechny nižší monády naprogramoval“ a vyladil jejich součinnost.

Do filosofie rovněž spadá otázka „proč je něco spíš než nic?“, kterou si Leibniz položil hned poté, co zformuloval tzv. princip dostatečného důvodu (ten zní: Žádný fakt nemůže být považován za pravdivý anebo existující bez dostatečného důvodu, proč je tomu tak a ne jinak).

Nábožensky věřící lidé odpovědí, že ono „něco“ je tu ve stávající podobě proto, aby v něm mohl existovat člověk coby syn a chráněnec Boží. Ovšem z přírodovědného pohledu „nic“ neexistuje, každé takové „nic“ je jenom špatně poznané „něco“. Vakuum je napěchované energií, silami, virtuálními částicemi a procesy.

Ještě názornější je podle mě příklad zohledňující úroveň nazírání: člověk v mdlobách se sice ponořil do „nicoty“, ale ve skutečnosti probíhá v jeho bezvědomém těle množství biologických dějů, a pokud v hierarchii věd sestoupíme níže, najdeme i v biologickém „nic“ děje chemické, a v chemickém „nic“ zase fyzikální. Přechod od „ničeho“ (na dané úrovni pohledu) k „něčemu“ (na úrovni nižší) ale není zadarmo: sice jím nějaké to „nic“ zviditelníme, avšak zároveň něco ztratíme (princip redukcionismu ve vědě).

Nepochopený otloukánek

Zřejmě nejvděčnějším Leibnizovým filosofickým počinem je jeho vývod, že „tento svět je nejlepší ze všech možných světů“. Na něm si brousila ostrovtip řada rozumbradů.

Voltaire tuto představu zprvu přijímal, ale osobní zkušenost z lisabonského zemětřesení v roce 1755 ho zviklala natolik, že napsal dílko Candide, v němž si z ideje nejlepšího z možných světů duchaplně utahuje.

Výlupek filosofického pesimismu Arthur Schopenhauer dokonce hlásal, že tento svět je nejhorší z možných. „Jediné, co Boha omlouvá,“ konstatoval zase Stendhal, „je, že neexistuje.“

A náš „národní učenec“ (termín Vladimíra Boreckého) Vladimír Vondráček ve svých pamětech napsal: „Slavný Gottfried Wilhelm Leibniz, který tento svět považoval za nejlepší z možných světů, mi bohužel připadal jako slabomyslný optimista.“

Prezident Akademie je dále povinen ze všech svých sil přispívat k vyhubení vlkodlaků, permoníků, draků, vodních žínek a bludiček.

Všichni pominuli podstatnou věc: Leibniz byl jednak objektivně idealistický filosof, jednak luteránský deista (pravděpodobně), který hluboce věřil ve vševědoucího, všemocného, neskonale dobrého Boha. Pak je závěr nabíledni: Svět, který takový Bůh stvoří, nemůže nebýt nejlepší!

Avšak: „Protože stvořené bytosti jsou nedokonalé (dokonalé by musely být rovny Bohu), nemohou být ani jejich vlastní pocity jenom dokonalé; k nedokonalým patří nelibost a utrpení.“ (Tato věta podle mě staví most mezi Leibnizem a Schopenhauerem: ona nedokonalost, vyrážející v řadě nevábných lidských vlastností, způsobuje, že nejlepší z možných světů – a to Země pro člověka teoreticky je – se v reálu mnohdy stává slzavým údolím. Většinu utrpení, které „přináší život“, si totiž lidé způsobují sami. Často dokonce vědomě.)

V každém případě, obhajobě Boha coby tvůrce světa s existujícím zlem Leibniz věnoval hodně času, fištrónu i popsaných stran.

Protože stvořené bytosti jsou nedokonalé (dokonalé by musely být rovny Bohu), nemohou být ani jejich vlastní pocity jenom dokonalé; k nedokonalým patří nelibost a utrpení.

Pokud ale odmítneme předpoklad, že svět vznikl Božím úradkem zaměřeným na člověka a že má nějaký (námi nepoznatelný) vyšší smysl, pojem „nejlepší“ se změní v „nejpravděpodobnější“. Tím se spustí lavina dalších zajímavých otázek, například: Vedou světy našeho typu k životu až rozumu vždycky, nebo jenom někdy? Vzniká život i v jiných než pozemských podmínkách? Bude pak pozemského, nebo nějakého odlišného typu? Dala by biologická evoluce za stejnou dobu a za stejných okolností zhruba stejné produkty (vzhled a složení organismů, strom života), nebo naopak odlišné? Jinak řečeno – je evoluce procesem vždy originálním (dominuje náhoda) nebo opakovatelným (dominuje zákonitost)?

Závěrem něco pro zasmání, alespoň z dnešního pohledu. V zakládací listině Pruské akademie věd (sepsané jejím prvním prezidentem Leibnizem) se mj. praví: „Prezident Akademie je dále povinen ze všech svých sil přispívat k vyhubení vlkodlaků, permoníků, draků, vodních žínek a bludiček. Aby byl lid účinně pobídnut k této bohulibé činnosti, vypisuje se na vypátrání každé z těchto příšer, ať už je odhalena v děrách, jámách, jeskyních nebo jezerech, odměna šesti tolarů.“ Nu, nevíme, jak si ve světě prodchnutém vírami a pověrami stál hyperracionální Leibniz, já bych se mu neposmíval. Tuto pasáž beru spíš jako rafinovaný tah – místo nepříliš účinné negativní agitace Akademie předstírá, že nadpřirozené bytosti existují. Zároveň ale počítá s tím, že když ani za tolik peněz nikdy nikdo žádnou potvoru nevypátrá, lid se začne ptát: Kde teda jsou? Jsou vůbec?

Titulní foto: Socha G.W. Leibnize od Ernsta Hähnela (1883) v německém Lipsku. Zdroj: Ad Meskens, CC BY-SA 3.0

 

Print Friendly