Zda existují hranice lidského poznání, můžeme diskutovat, ale pravdy se, my současníci, těžko dobereme. Můžeme se ale pokusit říct, čím jsou vytyčeny a jak ovlivňují lidské konání.

Byl to, tuším, zakladatel sociobiologie Edward O. Wilson, který v jedné ze svých skvělých popularizačních knih rozlišil dva typy vědy. První z nich je věda prométheovská, duch poznání nad vodami; ta coby produkt ryzího intelektu funguje jaksi sama od sebe a skrz naskrz všeho. Stejně jako mýtický prométheovský oheň hřeje, svítí, ale nepálí ani neoslepuje, a hoří nevyčerpatelným, bezodpadním plamenem.

Prezentuje se tedy pouze svojí prospěšnou stránkou, cena prométheovského poznání nehraje roli. Obávám se, že takhle (jako v báji o Prométheovi figuruje oheň, ne už palivo, popel, spaliny, požáry, upalování na hranici, napalm…) si většina lidí představuje vědu, takto se o ní zcela samozřejmě učí ve školách, píše ve starší sci-fi (Jules Verne, Arthur C. Clarke), tak se popularizuje v médiích. Takovou vědou se pyšní státy na světových výstavách.

Rajská věda

Zatímco fanatičtí „prométheovci“ jsou přesvědčeni, že svět je zcela poznatelný (byť, pravda, za nekonečně dlouhou dobu a s nekonečným úsilím a výdaji), jejich nezaujatí kolegové uznávají, že ani ideální vědou svět zcela poznatelný být nemůže. Důvody jsou nejméně tři.

Principiální omezení objevil v matematice Kurt Gödel ve svých větách o neúplnosti, které snad lze s jistou opatrností rozšířit: Systém nemůže úplně a bezesporně popsat ani sám sebe, natož systém vyšší. Něco podobného trochu jinak vyjádřil Max Planck: „Věda nemůže rozluštit konečné tajemství přírody. Je tomu tak proto, že při té poslední analýze se i my stáváme částí toho tajemství, které se pokoušíme rozluštit.“ Lakonicky to vystihl francouzský matematik a mystik Blaise Pascal: „Větev nemůže doufat, že pozná smysl stromu.“

Je nutné vzít v úvahu i fakt, že mnoho objektů (ve vesmíru, v atomovém jádře, v lidské mysli) se nachází i teoreticky mimo náš fyzikální dosah – leží příliš daleko v prostoru i čase, probíhá příliš rychle nebo pomalu, v nedostupné intenzitě energie či gravitace (viz též dřívější text Memento z říše divů), nebo je takříkajíc virtuální (psychické procesy).

Způsobem sobě vlastním to formuloval Albert Einstein: „Příroda jakoby nám ukazovala jenom lví ocas. Já ale pevně věřím, že k tomu ocasu patří i celý lev, i když se nemůže odhalit najednou. Vidíme z něj jen to, co by viděla veš, která mu sedí na hřbetě.“

Budeme-li chtít poznávat pořád dál, a to my budeme, jednou nám to okolnosti znemožní.

Zatím se náš obzor stále ještě rozšiřuje… ale asi to nebude napořád; bezpochyby existují místa a prostředí, kam ani nepřímo nepronikneme nikdy. (I když s tím opatrně. Výlupek vědeckého pozitivismu Auguste Comte v roce 1857 prohlásil: „Chápeme možnost studovat tvar hvězd i jejich vzdálenosti a pohyby, kdežto nikdy a žádným způsobem nebudeme moci zkoumat jejich chemické složení.“ Dva roky nato byla objevena spektrální analýza… Z poslední doby pak v roce 1988 Steven Hawking napsal: „Existují důvody pro opatrný optimistický názor, že jsme nyní možná blízko konce pátrání po konečných zákonech přírody.“ A hle, v roce 1992 byla objevena anizotropie (směrová nehomogenita) reliktního záření po velkém třesku a posléze temná hmota a temná energie, čímž se ony kýžené „blízké konce pátrání“ zase vzdálily.)

Co se – na rozdíl od fyzikálního dosahu – příliš rozšířit nemůže, jsou mentalita a inteligence poznávajícího ega. „Realita úplně nezávislá na duchu, který ji vnímá, vidí či cítí, je nemožná. Svět tak externí, i kdyby existoval, byl by pro nás navždy nepřístupný,“ soudil francouzský matematik Henri Poincaré. Či jinak německý fyzik Werner Heisenberg: „Není předmětem zkoumání příroda o sobě, nýbrž příroda vystavená naší metodě dotazování, a tedy i zde se člověk setkává se sebou samým.“ A úplně jednoduše to popsal fenomenální švýcarský psycholog Carl Gustav Jung: „Nikdy nebudeš vědět víc, než jsi schopen vědět.“

/var/www/vhosts/vesmir.cz/httpdocs/wp content/uploads/2016/10/prometheus vengeance of the sun

Prometheus, přikovaný ke skále Kavkazu, platí za to, že přinesl oheň lidem. Autor neznámý, volné dílo.

Na to, abychom některé věci pochopili, jsme zkrátka příliš hloupí. Biologicky to zdůvodnil rakouský biolog Franz Wuketits: „Náš mozek nebyl evolucí prostřednictvím přírodního výběru vytvořen k tomu, aby ´nacházel pravdu´ o tomto světě, nýbrž pouze k tomu, aby svému nositeli umožnil přežití.“

Pikantní je, že právě kolem těch nejneodpověditelnějších otázek kroužíme stejně umanutě jako můra kolem plamene, což vyjádřil francouzský fyziolog Claude Bernard: „Náš rozum nám ukazuje, že jediné, co máme na dosah, je odpověď na otázku jak, zatímco náš cit stále klade otázku proč.“

Světská věda

Prométheovská věda je tedy nepochybně úžasná věc. Má ale jednu vadu: Funguje pouze v našich teoriích, nikoli v praxi. Proto Wilson zavedl vedle vědy prométheovské ještě kategorii vědy faustovské. Ta bere v úvahu i vlastnosti člověka a materiální podstatu výzkumu. Ve faustovské vědě poznání není zadarmo. A nemusíme pro ně rovnou zaprodat duši (i když u té to nakonec stejně všechno skončí). Ve faustovské vědě (a technice) přechod od ideálu k reálnu přináší jakési „rozmělnění“, „znečištění“, „zošklivění“.

/var/www/vhosts/vesmir.cz/httpdocs/wp content/uploads/2016/10/faust image 19thcentury

K osvětlení faustovské vědy využijme takzvaného Clarkeova paradoxu: Představte si kosmickou loď, která by se v budoucnosti vydala ke vzdálené hvězdě. I kdyby letěla tou nejvyšší rychlostí, jakou jí nejmodernější technologie umožňuje, stále by jí trvalo mnoho set let, než by dorazila ke svému cíli. A než by se tak stalo, předehnala by ji rychlejší loď, dílo technologie pozdějších staletí. Mohli bychom tedy říci, že posádka první lodi se na žádnou mezihvězdnou cestu nemusela vůbec vydávat. Podle stejné logiky by se neměla namáhat ani druhá loď, protože i její posádka je předurčena k tomu, že jednou jen tak zamává svým prapravnukům, kteří se kolem mihnou v plavidle třetí generace. A tak dále.

Věda tedy svými dílčími odpověďmi, budícími stále mohutnější lavinu otázek, organizovaně přeměňuje neznámé neznámo na neznámo známé, postupuje od jednoho „mučení“ k druhému.

Britský fyzik a scifista Arthur Clarke správně tvrdí, že všechny ty starší předchůdkyně vzniknout musely – vývoj každé další lodi by totiž nepokračoval bez poznatků z vývoje a používání jejího předchůdce. Jenže: Stejně jako třeba reálný termodynamický děj nikdy nemůže probíhat dokonale vratně (tedy se stoprocentní účinností), ani ten nejefektivnější vědecký výzkum a technologický vývoj nemohou být prométheovské. Každý objev či vynález, celý proces poznání bez výjimky je spojen s produkcí velmi různorodého odpadu, prométheovského popela. Jeho množství závisí na vyspělosti dané civilizace.

Nyní zpět ke Clarkeovu paradoxu. V intencích prométheovské vědy povstává každý další, lepší kosmolet „z ničeho“ a zanechává po sobě Zemi nedotčenou. Zkusme si ale představit, nejlépe za pomoci znalostí o lidských dějinách a lidské duši, co by asi tak obnášel vývoj a konstrukce každé další mocné lodi, neřku-li celé hvězdné flotily intergalaktické potence. Kolik zdrojů, vodstva, ovzduší, půdy, rostlin, zvířat, lidí by tomu padlo za oběť?

Takže i když teoreticky vymyslitelné to víceméně je, jedna malá přelidněná a rozhádaná planeta lidí by něco takového nemusela unést.

Bližším příkladem budiž třeba automobil. Ano, ovoce lidského umu, estetický artefakt, pohodlné cestování, opěvovaný posel mobility, pro některé dokonce symbol svobody.

Jak daleko můžeme dospět, než nás zahluší prométheovský popel? Dojde k tomu za dvacet, dvě stě nebo třeba za dva tisíce let? A co potom, dá se s tím vůbec něco dělat?

A popel? Uhelné a rudné doly, elektrárny, hutě, montovny, ropné plošiny, rafinerie, kyselé deště, výfukové plyny, gigametry asfaltu, přejetá zvířata, dopravní nehody, stávky, civilizační choroby z nedostatku pohybu a mikročástic z výfuků, stresy v zácpách, vrakoviště, staré pneumatiky v přírodě atd. atd.

Shrnuto: Čím vyspělejší věda a technologie, tím víc za sebou nechává hlušiny (hmotné, psychické, informační, morální), kumulativně i diferenciálně. Budeme-li chtít poznávat pořád dál, a to my budeme, jednou nám to okolnosti znemožní. Stěžejní otázka potom zní: Jak daleko můžeme dospět, než nás zahluší prométheovský popel? Dojde k tomu za dvacet, dvě stě nebo třeba za dva tisíce let? A co potom, dá se s tím vůbec něco dělat?

Inu, dá. Stejně jako pradávní lovci a sběrači museli po čase stávající rajón opustit a vyhledat nový, i nám nezbude nic jiného, než se pokusit svoji přelidněnou, vydrancovanou, otrávenou, zastavěnou a zaskládkovanou Zemi opustit a najít si jinou. V tomto smyslu mezi aplikované faustovce vědy patří i Stephen Hawking, který opakované mluví o nutnosti osídlit nejbližší vhodné exoplanety. Veškerá naše věda a technika pak může být vposledku o tom, jestli to stihneme.

Dvojrychlostní věda

Claude Bernard se hodně zabýval okolnostmi poznávání. Před 150 lety napsal: „Potřebujeme, aby se neznámé vynořilo a aby nás mučilo, a je to právě ono neznámé, jež trvale žene naši touhu poznávat nové pravdy.“

Vypadá to tedy, že „neznámo“ se dělí na něco jako neznámé neznámo, kterého si nejsme vědomi, tudíž nás nepálí, a potom známé neznámo, ono „vynořené“ a „mučivé“. Objevy v oblasti známé neznámo nám umožňují lepší rozhled z místa, kde stojíme; objevy v neznámém neznámu celou naši rozhlednu posouvají dál.

První jsou víceméně předvídatelné, plánovatelné, tudíž publikačně i citačně výnosné, druhé naopak.

Významný český matematik a filosof Petr Vopěnka v podobné souvislosti rozlišuje termíny přírodopis a přírodozpyt a hovoří o vědeckém proletariátu (popisuje) a vědecké aristokracii (zpytuje).

Kupříkladu světadíl nazvaný později Amerika přešel 12. října 1492 z kategorie neznámé neznámo do známé neznámo a jako takový je dodnes zkoumán.

Teorie relativity kromě toho, že vysvětlila několik starších záhad, otevřela cestu objevům kalibru expanze vesmíru, velkého třesku, černých děr, temné hmoty a temné energie ve vesmíru a dnes „mučí“ celou obec astrofyziků.

Hranice mezi oběma neznámy zajisté není ostrá, nicméně každý si jistě může vydolovat z paměti příklady vědeckých objevů nezpochybnitelného typu neznámé neznámo – gravitační zákon, buňka, chemická vazba, evoluce organismů, radioaktivita, kvantová teorie, teorie relativity, DNA jako nositelka dědičnosti atd.

Nádherným příkladem je teorie relativity: kromě toho, že vysvětlila několik starších záhad, otevřela cestu objevům kalibru expanze vesmíru, velkého třesku, černých děr, temné hmoty a temné energie ve vesmíru (které, jsouce samy o sobě náležitě „výživné“, přešly před dvaceti lety z první do druhé kategorie a dnes skutečně bernardovsky „mučí“ celou obec astrofyziků).

Extrémní příklad krotkého poznávání v oblasti první nabízí „rekvalifikace“ druhdy řádné planety Pluto, kterážto, aniž se sebeméně změnila, stala se v našem obraze sluneční soustavy planetou trpasličí.

Věda tedy svými dílčími odpověďmi, budícími stále mohutnější lavinu otázek, organizovaně přeměňuje neznámé neznámo na neznámo známé, postupuje od jednoho „mučení“ k druhému.

V jistém smyslu věda připomíná expandující vesmír – nejenže se posouvá její vnější hranice, ale rozpíná se v každém svém bodě – každý objev jakoby rozklikl adresář podobjevů k dalšímu zkoumání.

Patronka mořeplavců bdí nad výpravou mířící do Ameriky. Autor: Alejo Fernandéz. Zdroj: Public Domain:

Patronka mořeplavců bdí nad výpravou mířící do Ameriky. Autor: Alejo Fernandéz. Volné dílo.

V souvislosti s pomyslnou dvojí podstatou neznáma vyvstává ještě jedna zajímavá otázka: Jakou rychlostí postupuje poznání? Na jedné straně se dočítáme o exponenciálním růstu publikovaných vědeckých poznatků (o kterých často ví jen pár desítek specialistů), na druhé straně počet základních, veskrze důsažných objevů, které přepíší i učebnice základních škol, jako by zaostával.

To nemá být výčitka, ulovit vědeckého sólokapra je čím dál obtížnější. Kolik jich v posledním čtvrtstoletí přinesla třeba fyzika? Temná hmota a temná energie, zrychlená expanze vesmíru, možná ještě Higgsův boson a gravitační vlny…

Myslím, že odpověď na disproporci rychlostí poznání skrývá právě dvojí podstata neznáma. Ve zkoumání již objevených amerik poznání převážně kvantitativní povahy skutečně postupuje zrychleně, zato v oblasti objevování amerik, v poznatcích vnášejících do obrazu světa novou kvalitu, se podle mě asymptoticky blížíme k určité limitní úrovni – a tady se obloukem vracíme hranicím prométheovské a faustovské vědy.

Věda pro desetiprocentního sapienta

Poslední ze zde uváděných hlavních mezí poznání je ta, která mě osobně pálí nejvíc. Jde o hranici, na které se veškerá slovutná věda roztříští na milion střípků v kolizi s lidským egem.

Místo dlouhého vysvětlování příklad z nejbanálnějších: věda – od biomedicíny (mechanismus účinků) po statistiku (konečné výsledky) – už nade vši pochybnost zjistila, prokázala a ověřila, že přejídání a následná obezita snižují kvalitu i délku života, pro útlocitnější jedince též (skrze nároky na produkci potravin) znehodnocují životní prostředí. Jenže příroda nás „navykla“ jíst víc než potřebujeme, střádat na horší časy. Blaží nás vyloženě mlsat, i když víme, že si tím škodíme a jednou za to zaplatíme. Víme to – a co děláme? (O všelikých závislostech nemluvě, ostatně nejsou všechny naše pudy a instinkty v podstatě vrozenou závislostí?)

Pokud vědění a jeho závazky (kultura) dokážou ovládnout naši přirozenost („vnitřní přírodu“) řekněme z jedné desetiny v průměru, pak devadesát procent výdobytků vědy a techniky slouží zvířeti v nás… (Argumentace elitami nefunguje, reálnou úroveň života totiž určuje anonymní masa průměru, ne – bohužel – jednotliví konkrétní géniové či svatí, nebo – bohudík – jim statisticky rovnocenní oligofrenici či deprivanti.)

Blaží nás vyloženě mlsat, i když víme, že si tím škodíme a jednou za to zaplatíme. Víme to – a co děláme?

Závěrem ještě poslední tři nezvyklé termíny související s hranicemi poznání, tentokrát trochu sršatěji. Každý člověk má při rozhodování vždy na vybranou. Jestliže se v konkrétním případě dokáže řídit rozumem, tak (vzhledem k nepřekonatelným hranicím poznání) nutně neví dost – tudíž se vlastně rozhoduje jako zabedněnec. Například si koupí vánočního kapra a na důkaz své civilizovanosti ho místo konzumace vypustí do Vltavy, přičemž už neví, že jím „zachráněná“ ryba je náhlou změnou podmínek odsouzena k strastiplnému umírání.

Když se člověk v dané situaci rozumem řídit nechce, nebo nedokáže a nechá konat svůj „plazí mozek“, rozhoduje se jako zaslepenec. Kupříkladu když si do firmy raději místo šikovnějšího cizince vybere méně schopného, ale našince.

A konečně pokud je člověk v daném problému osobně zainteresován, pak v něm zvítězí „malá domů“ – člověk se rozhoduje jako zaprodanec. Příklad: Vím, že dieselová auta jsou celkově méně ekologická než benzíňáky. Já si ale vypočítám, že při svém jízdním režimu mě provoz dieselu vyjde levněji, proto se rozhodnu pro něj.

Takže zabedněnec – zaslepenec – zaprodanec, takové jsou přísně vzato naše životní role, bez výjimky, král nebo kmán. (Při nevyhnutelném riziku omylnosti je proto velmi důležité důvěřovat charakteru osobnosti, která rozhoduje za nás – politika, manažera, jinak převládne pokušení všechna jeho rozhodnutí přičítat zaprodanosti a rozbují se blbá nálada.) Ale to už jsme asi překročili hranice tohoto textu…

Titulní foto: Třicetipětimetrová anténa ESA v australské New Norcii hledí do vzdáleného vesmíru. Jaké poznání nám přinese? Foto: ESA

 

Další články tématu

Print Friendly

Tagy

O autorovi

František Houdek

František Houdek

Ing. František Houdek (*1950) vystudoval Vysokou školu chemicko-technologickou v Praze. Působil v Ústavu jaderného výzkumu v Řeži u Prahy, v Encyklopedickém institutu ČSAV a v Mladé frontě DNES. Je autorem či spoluautorem stovek popularizačních článků a několika knih, např. Jak léčit nemoc šílené medicíny – aneb Hippokratova noční můra (s Janem Hnízdilem a Jiřím Šavlíkem; rec. Vesmír 88, 205, 2009/3). či zatím poslední Moudrost vědy v citátech (rec. Vesmír 94, 272, 2015/5). Články v tištěném Vesmíru.