Česká republika se svou desetiprocentní mírou chudoby řadí na nejlepší místo v evropském žebříčku. Jak se ale chudoba měří? Bude si ČR v mezinárodním srovnání stát stejně dobře, podíváme-li se na chudobu jinou optikou?

Životní situace domácností a jejích členů jsou rozmanité. Jak tedy posoudit, která je chudá a která nikoli? Je chudší ten, kdo žije ve vlastním bytě, ale jeho příjmy stěží přesáhnou minimální mzdu, nebo ten, jehož mzda je nadprůměrná, ale většina padne na splátky hypotéky? Bezprostřední odpověď většiny z nás by patrně byla, že hůře je na tom onen člověk s téměř minimální mzdou. Zbydou-li ale oběma stejné prostředky na měsíční živobytí, je to tak jednoznačné? Patrně všichni bychom se shodli, že šťastlivec, který zdědil velké jmění, vlastní příjem nemá a čerpá hojné zděděné úspory, mezi chudé nepatří. Pozor, podle nejčastějšího a dlouhodobě používaného ukazatele chudoby by tento rentiér mezi chudé zcela jistě patřil, vlastník bytu s téměř minimální mzdou by se pohyboval na hranici chudoby a zadlužený plátce hypotéky by mezi chudé nepadl.

Chudoba se totiž zjednodušeně vyjadřuje indikátorem rizika ohrožení příjmovou chudobou. Z tohoto hlediska si tedy Česká republika se svými 9,7 procenta opravdu stojí nejlépe mezi všemi zeměmi EU (v roce 2014 následovaná Nizozemskem, Dánskem, Slovenskem, Finskem, zatímco na opačné straně stojí Rumunsko s 25 %, před ním Španělsko, Řecko).

Z příkladu tří různých osob je ale zřejmé, že měření tak komplexního jevu, jakým je chudoba či životní podmínky osob a domácností, by mělo ideálně zahrnovat přinejmenším tři oblasti: příjmy, výdaje a majetek. Tyto údaje o českých domácnostech ale statistika ani nemá k dispozici, chybí zejména majetková složka.

Jak ale vypadá ukazatel příjmové chudoby, který po dlouhá léta sloužil jako hlavní indikátor svízelné situace domácností a jejich členů? K jeho určení jsou potřeba pouze příjmy všech členů domácnosti. Jeho výhodou je tedy snadná konstrukce a zdánlivá mezinárodní srovnatelnost. Zdrojem dat pro jeho výpočet je šetření v domácnostech EU-SILC (European Union – Statistics on Income and Living Conditions), které povinně probíhá od roku 2005 ve všech členských zemích EU a jehož metodika je harmonizována Eurostatem. U nás provádí šetření Český statistický úřad pod názvem Životní podmínky a ročně se ho účastní kolem 10 tisíc domácností.

Jak vypočíst chudobu

Pro stanovení hranice příjmové chudoby se uplatňuje různý přístup. V EU je to ten relativní, kdy je absolutní výše hranice v jednotlivých zemích odlišná, a tedy do určité míry zachycuje rozdílnost příjmů mezi zeměmi. Naopak absolutní přístup odborníci upřednostňují u rozvojových zemí, kde statistiky mluví spíše o extrémní chudobě vyjádřené počtem lidí, kteří žijí například s méně než jedním dolarem denně. V rámci EU je zavedena hranice 60 procent mediánu národního ekvivalizovaného disponibilního příjmu domácností.

Disponibilním příjmem jsou myšleny veškeré pracovní i nepracovní příjmy po zdanění a sociálních odvodech, včetně penzí a všech sociálních příspěvků a dávek. Hlavním tajem je pojem „ekvivalizovaný“ příjem, jehož výpočtem se upravuje celkový disponibilní příjem domácnosti na příjem připadající na jednoho člena domácnosti. Nejdříve se stanoví „ekvivalizovaná“ velikost domácnosti, kde ale každý člen domácnosti nemá stejnou váhu. První dospělé osobě je přiřazena váha 1,0, dalšímu dospělému 0,5 a každému dítěti do 13 let váha 0,3 (protože dvě osoby žijící v jedné domácnosti nemají dvojnásobné náklady oproti samostatně žijícímu jednotlivci a podobně, tyto takzvané úspory z rozsahu vznikají zejména u výdajů na bydlení).

Průměrný důchod hranici chudoby převyšuje přibližně o tisíc korun měsíčně, což staví mnoho důchodců těsně nad hranici příjmové chudoby.

Disponibilní příjem domácnosti se pak vydělí ekvivalizovanou velikostí domácnosti, čímž dostaneme ekvivalent příjmu připadajícího na jednotlivé osoby v domácnosti. Má-li manželský pár společně disponibilní příjem 20 tisíc měsíčně, ekvivalizovaný příjem každého z nich není tedy 10 tisíc Kč, ale více než 13 tisíc Kč. Dále se určí národní medián, neboli hodnota ekvivalizovaného příjmu osoby, která by při seřazení osob od nejnižšího po nejvyšší ekvivalizovaný příjem stála uprostřed, a nakonec 60 procent z něj.

Takto zjištěná hranice příjmové chudoby se v posledních letech přehoupla přes 120 tisíc Kč ročně a tedy všichni členové domácností, jejichž roční ekvivalizovaný příjem byl nižší, jsou klasifikováni coby ohrožení příjmovou chudobou. Typická domácnost rodičů se dvěma dětmi by měla ekvivalizovanou velikost 2,1 a disponibilní příjem nižší než přibližně 21 tisíc Kč měsíčně by stavěl všechny její členy do ohrožení chudobou.

I přes standardizovanou a relativní definici míry ohrožení chudobou je však její mezinárodní srovnatelnost omezená. Ukazatel příjmové chudoby je zatížen dvojí arbitrární volbou při stanovení jednotného výpočtu pro všechny země.

První je oněch 60 procent mediánu. Použití mediánu je zřejmé kvůli náchylnosti průměru vůči extrémním hodnotám, stanovené procento je ale spíše expertní volbou.

Výsledná hodnota tak záleží například na rozdělení osob těsně nad i pod hranicí chudoby v jednotlivých zemích, ale i obecně na diferenciaci příjmů v zemi. Odlišná hranice, 50 procent či 70 procent mediánu sice udrží České republice prvenství, ale hodnoty v ostatních zemích se nám přiblíží.

Druhou volbou je stanovení ekvivalenční škály. Současná škála se začala používat koncem devadesátých let a je označována za modifikovanou ekvivalenční škálu OECD. Původní OECD škála se vžila počátkem osmdesátých let a uvažovala nižší úspory z rozsahu s vahou další dospělé osoby 0,7 a váhou dětí 0,5. Úspory z rozsahu ale mohou být v jednotlivých zemích velmi specifické v závislosti na poměru nákladů na bydlení, zboží krátkodobé a dlouhodobé spotřeby a obecně všech statků s různou mírou úspor z rozsahu.

Stanovení vah pro dalšího dospělého a děti má přitom silný vliv na ekvivalizovaný příjem, na samotnou hranici chudoby a výsledně i na podíl ohrožených osob. Kdybychom na Česko aplikovali původní OECD škálu, vyšší váhy by s každou další osobou v domácnosti vedly k nižšímu ekvivalizovanému příjmu a došlo by ke snížení hranice chudoby. V závislosti na struktuře velikosti domácností se osoby pod a nad hranicí chudoby přeskupí, přičemž nejvíce se směrem dolů posunou ty z mnohočlenných domácností. S OECD škálou by jen shodou okolností zůstala výsledná míra ohrožení chudobou stejná, ovšem  výrazně by poklesl podíl ohrožených osob v populaci starší 65 let na úkor mladších kategorií častěji žijících ve větších domácnostech.

Naopak navýšení úspor z rozsahu druhé dospělé osoby v domácnosti vůči současné škále by vedlo ke zvýšení hranice chudoby, k nárůstu celkové míry chudoby a také k enormnímu nárůstu podílu ohrožených mezi starší populací. Vysoké úspory z rozsahu se dají přirovnat k situaci, kdy náklady na bydlení tvoří velkou část rozpočtu domácností. Jednotná ekvivalenční škála v rámci EU, která z definice neodráží specifika národní skladby výdajů a struktury populace, tak může vést k velmi těžko srovnatelným mírám ohrožení příjmovou chudobou, případně může přispět i k vysvětlení českého prvenství.

Jen příjem nevypovídá

Bez ohledu na nedostatky ukazatele příjmové chudoby je navíc zřejmé, že samotný příjem nevypovídá dostatečně o životní situaci osob a domácností. Ve snaze zachytit více aspektů chudoby než pouze příjem byly v rámci EU definovány další indikátory chudoby, konkrétně souhrnný ukazatel rizika chudoby nebo sociálního vyloučení. Skládá se ze tří podukazatelů. K ohrožení příjmovou chudobou byla přidána vážná materiální deprivace a velmi nízká pracovní intenzita. Jejich pravý význam je rovněž potřeba vysvětlit a dodat, že i zde jsou některé kroky v jejich konstrukci výsledkem určité kompromisní volby.

V případě vážné materiální deprivace se ČR umísťuje dvanáctá (v roce 2014 si nejlépe stojí Švédsko s 0,7 %, dále Lucembursko, Finsko a Dánsko, na opačné straně Bulharsko s 33 %, před ním Rumunsko).

Zjišťuje se situace, kdy si domácnost z finančních důvodů nemůže dovolit určité statky nebo má problémy s určitými výdaji či náklady. EU postupně zavedla dva stupně deprivace. Míra materiální deprivace se měřila jako podíl osob z domácností, které si nemohou dovolit nejméně 3 z 9 položek (zaplatit neočekávaný výdaj ve výši několika tisíc korun – částka je v jednotlivých zemích relativní, odvozena od hranice příjmové chudoby, v roce 2014 byla v ČR 9600 Kč;  jíst maso či vegetariánské náhražky každý druhý den; dostatečně vytápět byt; zaplatit ročně všem členům domácnosti alespoň týdenní dovolenou mimo domov; mít pračku; mít barevnou televizi; mít telefon; používat osobní automobil; hradit náklady spojené s bydlením včetně hypoték a splátky ostatních půjček), poté se zavedl pojem vážné materiální deprivace jako nedostatek nejméně 4 z těchto 9 položek.

Nejkomplikovanějším ukazatelem je velmi nízká pracovní intenzita. Jeho účelem je zachytit nevyužitý pracovní potenciál domácností, který indikuje ohrožení příjmovou chudobou i různé formy sociálního vyloučení. ČR zaujímá šesté místo (v roce 2014 má nejlepší místo Lucembursko s 6 %, následované Rumunskem, Švédskem, Slovenskem, zatímco nejhorší místo obsazuje Irsko s 21 %, před ním Řecko a Španělsko). Zjednodušeně řečeno ukazatel zjišťuje, jak velkou část roku v průměru pracovali dospělí (18-59 let) členové domácnosti, u kterých se předpokládá pracovní aktivita (ve výpočtu nefigurují studenti do 24 let). Je-li jejich průměrná pracovní intenzita menší než 0,2 (jejich pracovní potenciál je tedy využit na méně než 20 %), nesou všichni členové domácnosti mladší 60 let znak velmi nízké pracovní intenzity. To platí i pro děti a studenty do 24 let, ačkoli v samotném výpočtu nefigurují. Osoby starší 59 let nejsou za žádných okolností označeny velmi nízkou pracovní intenzitou, ať je intenzita mladších dospělých členů domácnosti jakákoli.

Obecně je tento ukazatel nejvíce kritizován za svoji složitost, neprůhlednost a arbitrární volby. Ve výpočtu jsou zahrnuty osoby, které ze zdravotních důvodů nemohou vstoupit na trh práce, zatímco studenti a pracující osoby starší 59 let jsou vyloučeni. Další kritika zpochybňuje samotnou věkovou hranici 59 let, která v mnoha zemích neodpovídá ukončení ekonomické aktivity.

/var/www/vhosts/vesmir.cz/httpdocs/wp content/uploads/2016/10/obr1

Šetření Životní podmínky 2014, výpočet autorky.

Osoby, které spadají pod vymezenou hranici byť v jediném z těchto tří popsaných podukazatelů, jsou označeny za ohrožené chudobou nebo sociálním vyloučením. Díky nejlepšímu postavení ČR v ohrožení příjmovou chudobou a dobrém umístění u obou dalších podukazatelů má naše země prvenství i v tomto souhrnném ukazateli (15 % v roce 2014, za námi se řadí Nizozemsko, Švédsko, Finsko, Dánsko, na opačném konci Bulharsko se 40 %, před ním Rumunsko a Řecko). Tento indikátor přitom zahrnuje tři velmi odlišné dimenze, vzájemně jen velmi málo se překrývající. Všemi třemi typy ohrožení v ČR trpí pouze dvě procenta osob, a ty by měly zcela jistě stát na předním místě cílené sociální politiky. Ani tento ukazatel však nepokrývá všechny aspekty chudoby (nehledě na to, že šťastlivec s dědictvím zmíněný na začátku by byl ohrožen hned u dvou podukazatelů – příjmovou chudobou a velmi nízkou pracovní intenzitou).

Chudoba vnímaná

Uvedené „objektivní“ či „expertní“ ukazatele můžeme stavět do kontrastu s ukazateli „subjektivními“, založenými na posouzení situace samotnými domácnostmi. Příkladem takového ukazatele chudoby je odpověď na otázku „Jak vychází vaše domácnost s celkovým měsíčním příjmem?“ taktéž pokládané v šetření EU-SILC. Domácnosti volí odpověď z šestibodové škály: 1. s velkými obtížemi, 2. s obtížemi, 3. s menšími obtížemi, 4. docela snadno, 5. snadno, 6. velmi snadno. Domácnosti tak uvažují nejen příjmy, ale také výdaje, životní náklady a finanční břemena, která nejsou zachycena v žádném z objektivních ukazatelů. Zvolíme-li za kritérium subjektivní chudoby „velké obtíže vyjít s příjmem“, posouvá se ČR na evropském žebříčku do středu (v roce 2014 je na předním místě Finsko se 3 % osob, za ním Německo a Švédsko, na opačném konci Řecko se 40 %, před ním Kypr a Bulharsko).

/var/www/vhosts/vesmir.cz/httpdocs/wp content/uploads/2016/10/obr2

Šetření  Životní podmínky 2014, výpočet autorky.

U subjektivní a příjmové chudoby docházíme v ČR k podobným výsledkům, v obou případech k necelým deseti procentům populace. O stejné osoby se ale jedná pouze ze zhruba jedné třetiny. Šest procent populace je „objektivně“ ohrožených příjmovou chudobou, zatímco s příjmem vychází bez velkých obtíží. V této skupině se častěji vyskytují nezaměstnaní a osoby samostatně výdělečně činné, samostatně žijící osoby, děti a osoby z domácností jednoho rodiče. Podobně téměř šest procent populace má naopak velké obtíže vyjít s příjmem, ale nespadá pod kritérium příjmové chudoby. Relativně často sem patří zaměstnanci, bezdětné páry či osoby staršího věku. Uvedený nesoulad vrhá stín podezření na objektivní indikátor příjmové chudoby.

Z regionálního hlediska je nejmarkantnější rozdíl v Praze, která díky vysokým příjmům svých obyvatel a průměrné měsíční mzdě převyšující ostatní kraje téměř o deset tisíc korun dosahuje nejnižší příjmové chudoby (5%, spolu se Středočeským krajem), ovšem podle subjektivní chudoby se kvůli vysokým nákladům na žití (v prvé řadě výše nájemného) umísťuje s 9 % jako desátá ze 14 krajů. Nejhůře jsou na tom obyvatelé Ústeckého a Moravskoslezského kraje s 15-16  procenty z objektivního i subjektivního pohledu.

Měření tak komplexního jevu, jakým je chudoba či životní podmínky osob a domácností, by mělo ideálně zahrnovat přinejmenším tři oblasti: příjmy, výdaje a majetek. Tyto údaje o českých domácnostech ale statistika ani nemá k dispozici.

V českém prostředí pak stojí za zamyšlení situace důchodců a obecně osob starších 65 let. Jak již bylo řečeno, v jejich případě má ve výpočtu ohrožení příjmovou chudobou značný vliv stanovená ekvivalenční škála. Za předpokladu, že úspory z rozsahu ze společného soužití jsou (například kvůli relativně vysokým nákladům na bydlení v rodinném rozpočtu) v současné škále podhodnoceny, je podhodnocena i míra chudoby starších osob. Průměrný důchod hranici chudoby převyšuje přibližně o tisíc korun měsíčně, což staví mnoho důchodců těsně nad hranici příjmové chudoby. Hodnotí-li pak domácnosti starších osob, jak vycházejí se svým měsíčním příjmem, po zvážení svých nutných výdajů nepřekvapivě uvádějí často velké obtíže.

Český důchodce pak nechápe, že není chudý, když po zaplacení výdajů na bydlení, potraviny či léky musí počítat každou korunu, ani jak je možné, že v sousedním Německu je podíl chudých osob starších 65 let více než dvojnásobný, zatímco důchodci tam mají penze zhruba třikrát vyšší a Češi tam navíc často dojíždějí za levnějšími nákupy.

Prvenství České republiky v příjmové chudobě tedy nelze přímočaře shrnout a je potřeba mít na paměti, že mezinárodní srovnání je omezené.

Struktura či vývoj objektivních ukazatelů v rámci země mohou poskytovat užitečný obrázek, použití subjektivních ukazatelů ale výrazně dokresluje situaci domácností, poskytuje vyrovnanější výsledky z hlediska ekonomické aktivity i demografické a regionální struktury populace a nemělo by být opomíjeno.

Ujišťování veřejnosti o příznivých statistikách v médiích, kde často není dostatek prostoru k vysvětlení vypovídací schopnosti ukazatelů, z nás spokojenější národ neudělá.

Titulní foto: Staří a osamělí lidé jsou nejvíce ohroženi chudobou. Foto: Burim, CC BY-SA 3.0

 

Další články tématu

Print Friendly

Tagy

O autorovi

Martina Mysíková

Martina Mysíková

PhDr. Martina Mysíková, Ph.D. (*1981) absolvovala Institut ekonomických studií FSV UK v Praze, kde v roce 2012 završila také své postgraduální studium. V období 2004–2008 se v Českém statistickém úřadu věnovala metodologii a koordinaci statistického šetření EU-SILC. Nyní působí jako vědecká pracovnice v Sociologickém ústavu AV ČR, kde se věnuje nerovnostem na trhu práce, příjmové diferenciaci a chudobě či subjektivním ukazatelům blahobytu. V roce 2016 byla oceněna Prémií Otto Wichterleho, cenou Akademie věd ČR pro mladé vědce.