I když se význam geografických hranic v průběhu dějin měnil, stále představují významný fenomén, který lze zkoumat z řady pohledů. Ve sféře politické geografie či mezinárodních vztahů se jedná o hranice státní či hranice mezi regiony, jež se liší primárně politicko-mocensky (suverenitou), ale také kulturně, sociálně ekonomicky nebo ideologicky.

Francouzský geograf Jacques Ancel označoval hranice za politické izobary – zejména na nich je v symbolickém i faktickém smyslu vytvářen tlak na sousední státy. Současný politický geograf a specialista na problematiku hranic Michel Foucher zavedl neologismus horogenèse (z řeckého horos = obranný příkop kolem měst), jenž poukazuje na nespoutanost (často dramatického) procesu vzniku hranic.

Hlavní funkcí hranic bylo vždy vymezení svrchovanosti/suverenity a s ní související obrana. Přesto se hranice v minulosti a dnes významně liší. Ve starověku, kdy osídlení bylo řídké, dominantně venkovské, prakticky neexistovaly. Až s rozvojem prvních civilizací a vznikem měst se formovalo i jejich „obslužné“ zázemí, ale hraniční/obranné prvky – hradby obepínaly jen vlastní města. První opevněná města vznikala v údolí Indu, Mezopotámii (sumerský Uruk, Babylón aj.) a chetitské říši (Chatuttaš). Později je následovaly Mykény a Athény. Za první hraniční obrannou linii se považuje Médská zeď (7.–6. století př. n. l.) postavená mezi řekami Eufrat a Tigris, aby chránila zmenšující se Babylónii ze severu. Až do vzniku římské říše tehdejší proto-státní útvary oddělovaly spíše zóny přechodného vlivu; kontroly nad územím se dosahovalo v bitvách.

Nejproslulejší liniovou opevněnou hranici představuje Velká čínská zeď, jež měla chránit vlastní Čínu před nájezdy mongolských kmenů. První byla postavena za Prvního císaře (Čchin Š´-chuang 221–210 př. n. l.). Nejdelší systém vznikl za dynastie Chan (2. stol. př. n. l. až 220) a táhl se severněji. Ta současná pochází z období dynastie Ming (14.–17. století). Celková délka se odhaduje na 9 až 21 000 km. Stejný účel měla Velká zeď Gorgánu (200 km) chránící partskou a sassániovskou říši (Persii) od nebezpečných kočovníků Střední Asie.

První skutečně funkční hranice představují opevněné obranné linie římské říše – limes romanum a jeho součásti jako Hadriánův val, Trajánův val, Fossatum Africae aj. Ty však rozmetalo stěhování národů a výboje převážně germánských kmenů.  Přesto území a hranice římských provincií daly základ budoucím státům, např. Francii (Gallie). Nové státní útvary a první hranice současných států se začaly formovat ve středověku. Mezi nejtrvalejší evropské hranice patřily hranice uherského království (zal. 996), jež jako převážně přírodní vydržely až do 1. světové války.

Za první skutečnou hranici lze považovat hranici mezi Portugalskem a Španělskem potvrzenou smlouvou z Alcañices z r. 1297. Další hranice, jež se do značné míry shodují s těmi současnými, vznikly mezi Norskem a Švédskem, vymezily Dánsko nebo Bulharsko. Ve středověku se také vytvořily hranice českého království. Začalo se formovat Švýcarsko a v bojích se zrodilo Nizozemí. První oficiální hranice, jež rozdělila historické Katalánsko (oblast severně od Pyrenejí připadla Francii) byla vyhlášena v rámci Pyrenejského míru v r. 1659 a dotvořila již dlouho existující hranici de facto.

Éra skutečných hranic, stále přesnějšího vymezování území pod jednou správou, přichází až s centralizací států po Vestfálském míru a zejména s nástupem moderní doby – éry formování národních států v 19. století a je spojena se třemi procesy: unifikací vzdělávání v „národním“ jazyce, zaváděním branné povinnosti a s rozvojem dopravy.

I když proces vzniku nových států a vytváření nových hranic zdaleka neskončil, v poválečném období se rozvinul proces, jehož cílem je hranice mezi lidmi a národy odstraňovat. V rámci procesů integrace (EU, Schengenský prostor) i globalizace ztrácejí hranice některé funkce (obchodní bariéra) a vymezují stále menší portfolio suverenity. „Suverénní“ centrální vlády sice vydávají zákony a kontrolují výkon politické moci na území států, ale ve skutečnosti se stále více přizpůsobují společné legislativě a toky kapitálu již nekontrolují vůbec. Na druhou stranu v reakci na integraci sílí projevy národních a kulturních identit.

V průběhu času se proměňovalo i pojetí hranic. V minulosti převládaly hranice označované anglicky jako frontier (přechodná území či dokonce hranice existující jen v představách). S formováním a šířením států jako teritoriálních jednotek s příslušnou suverenitou sílila potřeba přesného vymezení hranice s patřičnými atributy – border. Hranice typu frontiers však nezmizely – ve vojensko-politickém smyslu představují nárazníková pásma, ale hlavně tvoří většinu hranic (pásem) nejen v přírodě, ale také v rámci sociálně ekonomické sféry. Pro přírodu i společnost je charakteristická prostorová kontinuita. Moderní hranice jsou umělým výtvorem lidí, resp. politiků.

Vymezování (delimitace) hranic bylo vždy předmětem sporů a jednání. Historie zná mnoho takových sporů, z nichž jen výjimečně byly některé vyřešeny ke spokojenosti obou či více stran. Mapa Evropy se překreslovala mnohokrát, zejména po válkách a v souvislosti s velkými geopolitickými změnami. Největší změny na mapě Evropy a do značné míry i světa přinesly obě světové války a konec studené války. Při „překreslování“ hranic a vytváření nových států často hráli důležitou roli geografové, zejména v rámci Versailleského systému, kdy významní odborníci (Halford Mackinder, Isaiah Bowman, Jovan Cvijič, ale také Viktor Dvorský) byli členy delegací a zpracovávali podklady pro smlouvy o poválečném uspořádání Evropy.

Existence hranic je spjata v první řadě s územím, jež vymezuje; primárně a v nejpřirozenějším smyslu oddělují území/regiony homogenní, a to jak v rámci přírody, tak společnosti (kultury či náboženství, národy a jazyky; města a venkov). V politicko-geografickém smyslu jsou hranice spojeny s mocí, vládou, jež příslušné území (politický region) kontroluje a spravuje.  V uvedeném duchu byla vytvořena základní typologie hranic.

Hranice USA (vlevo) a Mexiko u mexického města Tijuana. Foto: Gordon Hyde (volné dílo)

Hranice USA (vlevo) a Mexiko u mexického města Tijuana. Foto: Gordon Hyde (volné dílo)

Základní typologie

Fyzické (přírodní) překážky – moře, pohoří, pouště, rozsáhlé lesy a velké řeky – vždy představovaly nejpřirozenější hranice mocenských útvarů. Bránily či omezovaly expanzi sousedních kmenů, národů a států. Řada států vznikla již ve středověku a některé hranice sledující přírodní bariéry přetrvaly do současnosti: např. většinu hranice Česka tvoří hory, Pyreneje jasně oddělují Francii a Španělsko, Alpy Francii a Itálii, Kavkaz Rusko a státy Zakavkazska, Himálaje Indii od Tibetu/Číny, Pamír a Tchien-šan země Střední Asie od Ujgurska/Číny, Andy Argentinu od Chile.

Často tvoří státní hranici, resp. její část vodní toky: Dunaj tvoří část hranic Maďarska, Slovenska, Srbska, Rumunska (řeky tvoří 60 % hranice země), Bulharska a Ukrajiny; Rýn odděluje Francii, Německo a Švýcarsko, Nisa a Odra Německo a Polsko, Dráva Chorvatsko a Maďarsko, Guadiana a Minho Portugalsko a Španělsko, řeka Evros/Marica Řecko a Turecko; Amur Rusko a Čínu (Mandžusko), Mekong Laos a Thajsko, Rio Grande Mexiko a USA, řeka sv. Vavřince a Niagara Kanadu a USA. V Africe největší hraniční toky představují Kongo, Zambezi, Limpopo a Oranje. V Jižní Americe Paraná, Paraguay, Uruguay a Orinoko.

Řeky často dělí správní celky uvnitř států: např. Mississippi tvoří hranici deseti států, podobně Jang´c a Žlutá řeka u řady čínských provincií.

Státem vymezeným jen přírodními bariérami je Surinam.

Někde tvoří státní hranice jezera: jezera Velké příkopové propadliny (Albertovo, Edwardovo, Kivu, Tanganyika, Malawi) a Velká jezera v Americe. Také hranice mezi Evropou a Asií je přírodní (pohoří a řeka Ural či Emba, Kumo-manyčská sníženina nebo Kavkaz) a nerespektuje rozložení kultur. Tak v Evropě žijí buddhističtí Kalmykové a část Kazachů, ale nepatří do ní křesťanští Arméni a Gruzínci.

Politické hranice jsou nejčastěji spojovány s hranicemi států. Patří k nim i hranice administrativní – nižších správních jednotek (obce a u nás obce s rozšířenou působností, okresy, kraje). Nestandardní vymezení správních oblastí stejně jako volebních obvodů téměř vždy dokumentuje účelovost. Za jakési „superhranice“ lze považovat ty, které mají výrazně větší než obvyklý význam: hranice vojensko-politických organizací: NATO, EU a Schengenský prostor.

Kulturní, tj. etnické a náboženské hranice jsou výsledkem často dlouhého historického vývoje a představují nejstabilnější hranice v historii lidských společenství a jako takové jsou nejčastějším zdrojem sporů ať přirozených, tak politicko-mocensky motivovaných, zejména při formování a vymezování nových států.

Hranice mezi Evropou a Asií je přírodní a nerespektuje rozložení kultur. Tak v Evropě žijí buddhističtí Kalmykové a část Kazachů, ale nepatří do ní křesťanští Arméni a Gruzínci.

Sociálně ekonomické hranice jsou nejrozmanitější, ale ty nejvýznamnější představují hranice mezi oblastmi bohatými a chudými. Známé je rozdělení světa na vyspělý, rozvíjející se a zaostalý svět nebo vyspělé jádro, semiperiferii a periferii, jejichž hranice jsou v čase stabilní, i když nikoli neměnné. Jiný typ představují hranice integračních uskupení, nejčastěji zóny volného obchodu, celní a ekonomické unie: EHS (předchůdce EU), ESVO, NAFTA, CEFTA, CARICOM/CSME, EAEU, MERCOSUR. Významné regionální rozdíly a hranice lze identifikovat v řadě zemí. Nejhlubší se vyskytují v zemích, které se (rychle) rozvíjejí, zejména v Latinské Americe a Africe, Číně, Indii nebo také v Rusku. Velké kontrasty a jasné hranice se vyskytují i v rámci velkých měst a představují značné problémy i v bohatých zemích. Rezidenční segregace a ghettoizace je běžná nejen v Jižní Africe a v USA (části měst jako Detroit, New Orleans, východní St. Louis, jižní Los Angeles, Camden nebo Flint), ale šíří se i v Evropě.

Funkční typologie

Funkční typologie odráží prvotní důvod, resp. účel vzniku hranice a státu. V tomto smyslu první či primární funkce hranic byla obranná, přičemž zejména v minulosti bylo nutné rozlišovat mezi hranicemi v pravém slova smyslu border (linie skutečné kontroly na základě obranných prvků či výběru daní) či frontier (pásmo, zóna dosahu/vlivu), často prezentované na základě vojenské expanze centrální moci/státu.

Nejvýznamnější funkce hranic jsou:

Obrana – příklady: limes romanum, Velká čínská zeď, švýcarská konfederace, z moderních dějin např. Maginotova a Siegfriedova linie. Později se obrannou linií stávají hranice mocensko-politického vlivu: Curzonova a Durandova linie, železná opona. V současnosti hlavní obranné hraniční linie (vybavené železnými/drátěnými bariérami) představují hranice mezi Severní a Jižní Koreou, Uzbekistánem a Afghánistánem, Indií a Pákistánem.

Oddělení kultur/národů – tyto hranice lze v kontextu moderní historie považovat pro vymezení (národního) státu za nejvíce žádoucí. Základem státu je národ/etnikum. Pokud jej spojují další kulturní atributy (jazyk, náboženství, zvyky), pak se jedná o ideální případ. Země, jež charakterizuje ostrá hranice etno-religiózní diskontinuity (Nigérie, Súdán, bývalá Jugoslávie, Srí Lanka) jsou často odsouzeny k dlouhotrvajícím konfliktům, jež může vyřešit jen vznik nových států. Většina národních států vznikla jako důsledek střetů a válek včetně etnického čištění. Vývoj některých států byl paradoxní – USA se rozvíjely na bází etnického čištění a zároveň jako multikulturní společenství.

Ekonomické hranice mohou být různého druhu, vznikají jak za účelem kumulace zdrojů – výběr daní a cel nebo exploatace přírodních zdrojů koloniální či teritoriální expanzí (Španělsko, Británie, Francie, resp. Rusko a USA aj.), tak na základě rozdílného ekonomického vývoje. Vedle již uvedeného dělení lze vymezovat regiony podle charakteru či využití půdy na urbánní a venkovské (zemědělské), těžební, průmyslové, nebo na atraktivní (migračně i turisticky), úpadkové a handicapované (s vysokou mírou nezaměstnanosti). Hranice takových oblastí jsou proměnlivé, lze je řízením (politikou) změnit – odstranit i zafixovat.

Ideologická hranice rozděluje principiálně rozdílné politické systémy. Nejvýznamnější představovala „železná opona“, která dělila státy Varšavské smlouvy od států NATO; jejím symbolem byla Berlínská zeď.

Železná opona u Berlína. Foto: Andreas Praefcke (licence CC BY 3.0)

Železná opona u Berlína. Foto: Andreas Praefcke (licence CC BY 3.0)

Administrativní hranice, které se později staly hranicemi států: první státy v Latinské Americe, svazové republiky bývalého Sovětského svazu a bývalé Jugoslávie; všechny hranice správních celků zemí, z nichž nejvýznamnější jsou hranice federativních států (USA, Austrálie, Brazílie, Indie, Mexiko, Malajsie aj.), spolkových zemí (Německo, Rakousko) a dalších regionů (Belgie, Kanada, Rusko, SAE, Švýcarsko aj.) s vysokou mírou autonomie.

Řada hranic představuje skutečné bariéry – vedle funkce obranné brání ilegálnímu pohybu. Obvykle má charakter drátěného, železného plotu (často pod proudem) či železobetonové zdi. Takové existují mezi USA a Mexikem, Izraelem a Západním břehem (a kolem osad na Západním břehu), Egyptem a pásmem Gazy, Indií a Bangladéšem, Saúdskou Arábií a Jemenem, Thajskem a Malajsií, Čínou a Hongkongem a Macaem, Uzbekistánem a Kyrgyzstánem, Botswanou a Zimbabwe. Nové vznikly kvůli uprchlicko-migrační krizi mezi Maďarskem a Srbskem, Makedonií a Řeckem, Bulharskem a Tureckem, kratší úseky staví i jiné země. V plánu je stavba takových bariér na hranicích Pobaltí a Ruska. Moře takovou bariérou není, přestože v něm zahyne nejvíce migrantů (viz tab.)

tabulka

Nejnebezpečnější hranice pro migranty: Vývoj počtu obětí podle regionů

tabulka2

(Stav k 18. 11. 2016)

Pro srovnání: za poslední čtyři roky zahynulo jen ve Středozemním moři více uprchlíků/migrantů než Američanů a jejich spojenců ve válkách v Iráku, Afghánistánu a při teroristickém útoku 11. září 2001.

Genetická typologie

Hranice lze také hodnotit a rozlišovat podle jejich geneze:

  • Pionýrské – neobydleným územím (Louisiana, Amazonie).
  • Antecedentní – obvykle fyzicky predisponované hranice, které vznikly před rozvojem osídlení, nejčastěji pohoří (Pyreneje, Alpy, Kavkaz, soustava Himálaje, Karakorumu, Hindúkuše, Pamíru a Tchien-šanu, mezi Indonésií a Malajsií na ostrově Borneo); moře a vodní plochy.
  • Subsekventní (následné) – respektují rozložení rozdílných kultur: Indie x Pákistán, Súdán x Jižní Súdán, Jugoslávie a Bosna de facto, Thajskem (Siamem) a okolím, mezi Čínou a Vietnamem.
  • Vnucené (superimposed): Maďarsko, Durandova linie, SRN × NDR, rozdělení ostrova Nová Guinea, většina koloniálních hranic. Zejména v Africe a na Blízkém východě jsou tyto hranice geometrické, ale v případě USA a Kanady se jedná o hranice smluvní.
  • Reliktní – bývalé hranice, které byly na základě politických dohod zrušeny: západní a východní Německo, Sudety, Srbská krajina, severní a jižní Vietnam, britské a italské Somálsko.

Sporné hranice

Z hlediska geopolitického a bezpečnostního můžeme hranice hodnotit či rozlišovat jako sporné či problematické, resp. konfliktní, přičemž spory jsou zásadně dvojího druhu:

a) hraniční – vedou se o přesnou delimitaci hraniční čáry. Dříve zejm. Arabský poloostrov, Súdán a Jižní Súdán o oblast Abyei (ložiska ropy), Eritrea a Etiopie o oblast Badme (důvod války v r. 1998), Nigérie a Kamerun o poloostrov Bakassi, Etiopie, Keňa a Jižní Súdán o trojúhelník Ilemi. Spor o vedení hranice na vodním toku Šatt-al-Arab byl záminkou napadení Íránu Saddámovským Irákem, dále sem patří spory v souvislosti s vysycháním hraničních jezer (Aralské, Čadské), Kaspické moře, tradiční jsou spory mezi Chile a Argentinou, Eritreou a sousedy.

b) teritoriální – o svrchovanost nad určitým územím. Jsou (geo)politicky významnější a také četnější: Irák a Kuvajt, Indie a Pákistán o Kašmír, Čína a Indie o Aksaj a Arunáčal, Libye a Čad o oblast Aouzou, Etiopie a Somálsko o Ogaden, Jugoslávie – Kosovo, Ázerbájdžán a Arménie o Náhorní Karabach, ale i Velká Británie a Španělsko o Gibraltar.

Oba základní typy sporů jsou obvykle úzce propojeny, neboť územní nároky vždy obsahují otázku vymezení – hranic.  Totéž platí při konfliktech, jež vznikají kvůli separatismu – snaze o vytvoření nezávislého státu či alespoň autonomie.

Teritoriálně-hraniční spory vznikají zejména ze dvou důvodů, když hranice:

a) homogenní území protíná, rozděluje: Irové, Tyroláci, Kurdové, Korejci, Balúčové, Paštúni, muslimští Kašmířané, Berbeři, Masajové, Somálci, Tuaregové, Papuánci aj.

b) heterogenní území ohraničuje: většina států v subsaharské Africe (nejvíce etnik ohraničují hranice Nigérie, DR Konga, Etiopie, Kamerunu, Keni. Súdánu a Čadu), Čína (Tibet a Ujgursko), Myanmar (několik etnik, zejm. křesťanští Karenové bojují o nezávislost od vzniku státu v r. 1948), Srí Lanka (dvojitá inkompatibilita – buddhističtí Sinhálci x hinduističtí Tamilové), řada ostrovních zemí, zejména Indonésie a Filipíny. V Evropě tyto případy reprezentuje Belgie nebo Bosna a Hercegovina.

Většina „špatných“ hranic je výsledkem koloniální expanze a jednání mocností po 1. a 2. světové válce. Kolonialismus má na svědomí většinu umělých hranic, zejména v Africe, Sykes-Picotova dohoda o rozdělení sfér vlivu mezi Francií a Velkou Británií zase špatné hranice na Blízkém východě. Obrovské oběti přineslo i rozdělení bývalé britské Indie podle náboženského klíče, včetně vytvoření dvoudílného Pákistánu – zdroj dalších obětí ve válce na začátku 70. let při vzniku Bangladéše.

Specifickou kategorii hraničních sporů představují spory a konflikty o využití moří, která leží mimo teritoriální vody, tedy rozsáhlé oblasti tzv. mezinárodních vod. Celkem je na světě evidováno asi 270 mořských hranic, jejichž vymezení nebylo vyřešeno a stvrzeno bilaterálními či multilaterálními smlouvami.

Největší riziko představují spory o využití surovinových zdrojů – ropy, zemního plynu (Perský záliv), eventuálně ryb (např. Island a Velká Británie). V kombinaci s tradičními mocenskými, resp. geopolitickými zájmy, jež mají demonstrovat sílu aktérů, lze považovat za nejrizikovější spory o ostrovy v Jihočínském moři (Paracelské a Spratlyovy o.). Čína zde projevuje stále agresivnější aktivity (a porušuje Úmluvu OSN o mořském právu, již na rozdíl od USA ratifikovala), jež spočívají v budování umělých ostrovů (např. Fiery Cross Reef, Woody Is.) a agresi vůči plavidlům (rybářům) z okolních zemí. Čína se chová přesně v duchu starého geopolitického hesla, že fyzické vlastnictví (okupace) je více než (mezinárodní) právo.

Vzhledem k řadě trendů a sílících procesů globalizace, etnicko-politické emancipace i mocenských aspirací lze v blízké či vzdálenější budoucnosti očekávat vznik nových státních útvarů a tudíž i spory a jednání o jejich geografické (teritoriální) vymezení.

Hranice můžeme hodnotit podle míry konfliktnosti. Takové hranice představují především ty, jež (i) oddělují soupeře a (ii) jsou propustné a umožňují ilegální pohyb lidí, obchod se zbožím, drogami a zbraněmi.

Příklady problémových hranic

Kontinent, v jehož rámci leží největší potenciál teritoriálních a hraničních sporů, představuje Afrika, zejména pak Afrika subsaharská. V Africe lze identifikovat asi 200 etnik s více než 100 000 příslušníky a populace 85 z nich přesahuje milion; známá Murdockova mapa z r. 1959 rozlišuje 185 etnik na rozmanité úrovni národnostní politické emancipace a prakticky všechny jsou buď násilně inkorporovány do větších nesourodých státních celků, mnohé (asi 177 etnik) zase hranice rozděluje.

Murdockova mapa afrických etnik z r. 1959.

Murdockova mapa afrických etnik z r. 1959. Zdroj: peterslarson.com

Ani jediný stát není etnicky skutečně homogenní. Naprostá většina hranic je dědictvím kolonizace – jsou umělé, asi ze 45 % geometrické a v mnoha případech nerespektují etnická ani náboženská rozhraní. Vzhledem k tomu, že vlády nemají dostatek prostředků na jejich hlídání, přes hranice se uskutečňuje značná část neformálního/ilegálního obchodu (odhaduje se, že tento obchod se podílí až 43 % na africkém HDP).

Je až s podivem, že od éry dekolonizace (1955 až 1975) v Africe vznikly na bázi etno-religiózních rozdílů jen dva nové státy: Eritrea (1993) a Jižní Súdán (2011). Přitom např. Somálsko je již 25 let rozdělené a vedle zhrouceného bývalého italského Somálska (Mogadišu), je také tvoří relativně stabilizovaný útvar zvaný Somaliland (bývalé britské Somálsko), který již mohl být dávno ze strany mezinárodního společenství uznán jako nezávislý stát. Mezitím byly jeho východní hranice znejistěny dalším proto-státním útvarem  Puntaland.

I relativně malé státy jako Rwanda či Burundi byly postiženy vytvořením hranic, jež na základě společenského a majetkového postavení uměle zavedli belgičtí kolonizátoři a predisponovali tak hrůzné masakry nedávné doby.

geopolitickém smyslu se za nejvíce rizikovou hranici světa považuje hranice mezi Indií a Pákistánem, která již byla svědkem tří větších válek a řady dalších hraničních konfliktů. I když v nížinné části má charakter železné opony, v horách Kašmíru je poměrně prostupná (po obou stranách žijí muslimové) a pronikají přes ni teroristické skupiny a napadají indické vojenské a policejní posty i zbytky osídlení původních hinduistů. Kuriózním konfliktem na této hranici byla válka o Siačenský ledovec (strategicky bezvýznamná oblast na pomezí Himálaje a Karakorumu), jež se v letech 1984-87 odehrávala ve výškách 4000 až 6000 m n. m. Většina obětí konfliktu zahynula v důsledku problémů spojených s vysokou nadmořskou výškou a chladem.

Velký problém představuje prostupná hranice mezi Afghánistánem a Pákistánem, kterou tvoří reliktní tzv. Durandova linie, linie příměří mezi Britskou Indií a Afghánistánem z r. 1893 jako výsledek tří anglo-afghánských válek, jež rozděluje v délce 2670 km území souvisle obydlené Paštúny, kteří vnucenou hranici v praxi nerespektují. Vzhledem k charakteru (velehory a polopouštní členitá krajina) byla tato hranice vždy velmi propustná a umožňovala zásobování jak mudžáhidů bojujících proti sovětské okupaci, tak podporu Tálibánu a působení Al-Kájdy po obou stranách hranice, stejně jako rozsáhlé pašování drog a obchod se zbraněmi. V letech 2013–2016 byl podél ní v problémovém Balúčistánu vyhlouben 1100 km dlouhý příkop, který by měl být doplněn plotem na většině hranice.

Další problémovou a také opomíjenou hranici tvoří 4100 km dlouhá hranice Bangladéše a Indie. Tuto hranici ročně ilegálně překročí statisíce chudých Bangladéšanů coby migranti i obchodníci/pašeráci, přičemž stovky z nich jsou indickými pohraničními silami zabity.

Nejstřeženější hranici světa představuje 243 km dlouhá hranice 4 km širokého demilitarizovaného pásma na linii příměří (od r. 1953) mezi Severní a Jižní Koreou vedoucí přibližně podél 38. rovnoběžky.

Nejvíce střežená hranice světa - Severní a Jižní Korea. Foto: Kussy (licence CC BY 3.0)

Nejvíce střežená hranice světa – Severní a Jižní Korea. Foto: Kussy (licence CC BY 3.0)

V současnosti se v souvislosti s ozbrojenými konflikty na Blízkém východě, resp. v oblasti úrodného půlměsíce považuje za nejproblémovější hranice mezi Tureckem na jedné straně a Irákem a Sýrií na straně druhé. Pravděpodobně brzy nastane problém s vytyčováním hranic Kurdistánu na území těchto dvou států. Také proto se Turecko rozhodlo vyslat armádní síly do Sýrie, nikoli kvůli boji proti ISIS, ale zejména s cílem zabránit Kurdům kontrolovat celou tuto hranici.

Někteří (geo)politici avizují překreslování hranic na Blízkém východě a současná až chaotická situace s řadou ozbrojených konfliktů – zdá se – začíná tyto předpoklady naplňovat. Pravděpodobný je vznik Kurdistánu, resp. rozdělení Iráku, eventuálně i Turecka, Sýrie, nebo Jemenu.  Podle americké vize z r. 2006 bude proměna hranic Blízkého východu ještě významnější (dramatická je již dnes).

Mezi nejproblémovější „hranice“ současnosti patří linie „příměří“ mezi separatisty Doněcké a Luhanské oblasti podporovanými Ruskem a vlastní Ukrajinou.  Lze ji považovat za hranici vyděračskou, jejím udržováním si Rusko vytváří páku k jednání se Západem a zároveň brání Ukrajině v integraci do evropských struktur.

Specifický případ hranice představuje hliněný val (The Brem) oddělující Marokem okupovanou západní přímořskou a ekonomicky významnější část Západní Sahary od pouštní oblasti ponechané původním obyvatelům, kteří tak mají jen malé šance z táborů závislých na humanitární pomoci bojovat o svůj stát.

Vedle konfliktních či problémových hraničních sporů se v celém světě realizuje mnoho změn hranic, které jsou vesměs malé a nevýznamné a obvykle představují bezkonfliktní proces. V případě Česka (českých zemí) měla země existující v současných hranicích minimálně od středověku významnější spory jen s Polskem při vzniku Československa – válka o Těšínsko. Další malá území (Vitorazsko, Valticko a Dyjský trojúhelník) získalo na úkor Rakouska. Poslední narovnání hranice s Polskem se uskutečnilo v r. 1958 a poslední nároky Polska (cca 368 ha) se řeší v současnosti. Současné úpravy hranic sledují pokud možno, co nejpřirozenější vedení linie hranic a obvykle se jedná o výměny ploch v řádech desítek/stovek m² či několika hektarů. V tomto ohledu unikátní případ přestavuje rozdělení Československa na přelomu let 1992 a 1993, které se odehrálo téměř beze sporů – Klausova vláda vesměs ustoupila požadavkům V. Mečiara, konkrétně v případě osady Kasárne (převážně rekreační objekty českých majitelů), která leží na moravském svahu a do r. 1993 byla obsluhována jen z moravské strany, a tak bylo přirozené, aby hranice vedla po hlavním hřebenu Javorníků (tak tomu bylo za německé okupace). Nestalo se, území připadlo Slovensku.

Pozoruhodný „hraniční“ případ představuje Brusel a Belgie. Ta by již byla patrně dávno rozdělena na Vlámsko a Valonsko, kdyby nebyl problém s (nedělitelným) Bruselem. Ale i ten lze vyřešit, zvláště dojde-li v rámci integrace EU k vytvoření politické unie a Brusel se stane oficiálním hlavním městem Spojených států či národů/regionů evropských.  Pak nastane čas na to, abychom se – bude-li zájem – opět zamysleli nad reliktními hranicemi Čech a Moravy.

Titulní ilustrační snímek: dlritter/freeimages.com

 

Další články tématu

Print Friendly

Tagy

O autorovi

Jiří Tomeš

Jiří Tomeš

RNDr. Jiří Tomeš, Ph.D., působí na katedře sociální geografie a regionálního rozvoje Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy. Zabývá se politickou geografií, zejména sférou geopolitiky (geopolitických aktivit a geopolitické diferenciace světa), vývojem a proměnami válek a ozbrojených konfliktů ve světě. K jeho dalším odborným zájmům patří regionální geografie se zvláštním zřetelem na geografii trhu práce a nezaměstnanosti, dále regionální vývoj evropských zemí (EU), sociálně ekonomická a regionální geografie Asie a geografie sportu.