Gottfried Wilhelm Leibniz, geniální spoluobjevitel diferenciálního počtu, vynálezce počítacího stroje, zakladatel Pruské akademie věd, učenec do morku kostí zemřel právě před 300 lety.

Hned na začátku tu máme problém. Podle odhadu odborníků učiněného na základě analýzy zanechaných písemností měl Leibniz IQ 205, spolu s Goethem a Swedenborgem (švédský vynálezce) nejvíc z plejády hodnocených. Jak ale asi takový psycholog, sám s IQ řekněme 130-140, dokáže určit inteligenci člověka mnohem bystřejšího, než je sám? Že by skrze prachsprostou lineární extrapolaci typu „čím víc mu nerozumím, tím vyšší má IQ“? Jakou cenu má v ranku IQ hausnumero 205, kromě prostého faktu, že to je „opravdu hodně“? Z těchto úvah plyne prostá otázka: Já coby průměrný živáček nutně musím klouzat jen po povrchu Leibnizova myšlení. Můžu si vůbec dovolit o něm psát?

Odpověděl jsem si na ni: „Jo, stokrát jo!“ Kdybychom totiž byli všichni naprosto korektní, pak by se po Leibnizovi a jemu podobných výtečnících ducha slehla zem, poněvadž by si nikdo netroufl. Berte tedy tyto řádky jako upřímnou směsku obdivu a – neskromnosti.

Leibniz, syn notáře a profesora morálky (otec však zemřel, když bylo synkovi šest), „už jako děcko poznal Aristotela a neodradili ho ani scholastikové, pak četl s uspokojením Platóna“ (jak sám vzpomínal, podotkněme, že v řečtině a v latině), v sedmnácti se v rodném Lipsku stal bakalářem práv, ve dvaceti (to už ovládal dostupné učebnice matematiky, filozofie a teologie) jejich doktorem v Altdorfu u Norimberka (v Lipsku ho pro přílišné mládí nepřipustili). Leibniz té doby je opisován slovy „učený ve všem, co jen se dá říci“.

Portrét Gottfrieda Wilhelma von Leibniz z roku 1690. Vvolné dílo.

Portrét Gottfrieda Wilhelma von Leibniz z roku 1690. Volné dílo.

Jedním z právnických spisů vzbudil pozornost mohučského kurfiřta, v jehož službách pak postoupil od knihovníka až k politickému poradci; kurfiřt mu přezdíval „můj chodící slovník“ a pověřoval ho i různými diplomatickými úkoly. Ty ho přivedly do Paříže, kde se seznámil s díly Descartesa a Spinozy. Po smrti svého chlebodárce strávil posledních čtyřicet let života jako knihovník brunšvické vévodské rodiny v Hannoveru, kde spoustu času strávil shromažďováním genealogických důkazů pro dynastické nároky jeho zaměstnavatele Johanna Friedricha, od roku 1714 anglického krále Jiřího I.

Nové obzory počítání

Leibnizovy nejvlivnější, dodnes aktuální vědecké výsledky jsou podle mě nejméně tři.

Spoluzakladatel moderní matematiky. Počátkem roku 1673 Leibniz z Paříže navštívil Londýn, kde se mimo jiné seznámil s Newtonovou metodou fluxí a kvadratur. (Newtonova korespondence prokazuje, že tyto postupy znal od listopadu 1665 a běžně je používal v přednáškách.) Nejpozději od poloviny 70. let Leibniz začíná ve svých poznámkách používat diferenciální počet a o něco později i počet součtový (pojem integrál a integrální zavedl na návrh významného švýcarského matematika Johanna Bernoulliho až roku 1690). První druh kalkulu publikoval Leibniz roku 1684, druhý o dva roky později. V žádném z nich nebyla o Newtonovi zmínka. Teprve takto podnícen, zařadil Newton přehled svých fluxí a kvadratur (včetně citace Leibnize) do prvního vydání legendárních Matematických základů přírodovědy (1687). Úplný výklad vydal roku 1693.

Matematická obec se zprvu přikláněla k prvenství Leibnizovu, ale postupně uznala prioritu Newtonovu. Dnes převládá názor, že oba vědci uspěli nezávisle na sobě; Newton dřív, Leibniz v úplnější a především srozumitelnější formě včetně návrhu dodnes platných označení derivace a integrálu.

Duchovní otec informatiky. Během pařížského pobytu Leibniz navrhl vylepšení Pascalova počítacího stroje; zavedením šikovného kolečka navíc ho rozšířil o schopnost násobit/dělit; tento způsob se pak používal až do konce 19. století. (Jeden z exemplářů Leibnizovy mechanické kalkulačky, zkonstruovaný pro ruského cara Petra I. Velikého, se jako oficiální diplomatický dar dostal až na čínský císařský dvůr.)

Leibniz však uvažoval dál: Co použít mechanickou manipulaci jako „obecnou metodu, jejímž použitím půjde všechny pravdy, na které přijde rozum, převést na nějaký druh výpočtů“? Byl přesvědčen, že libovolnou informaci lze zakódovat do čísel a pak s ní vhodně „počítat“. Pro ten účel vynalezl v roce 1679 dvojkovou číselnou soustavu. (Ta v polovině 19. století poslouží Georgi Boolemu k zavedení logických vztahů v algebraických rovnicích (mj. jednička je zde „ano“, nula „ne“), a tím vlastně k položení základů moderní počítačové logiky.)

Leibnizův počítací stroj z roku 1690. CC BY-SA 3.0

Leibnizův počítací stroj z roku 1690. CC BY-SA 3.0

Leibniz prorocky věřil v možnost matematizace vědy, spočívající ve vytvoření znakového systému, logického kalkulu a metodiky usuzování. Šel tak daleko, že napsal: „Pokud by vznikly spory, nebude již zapotřebí disputací mezi dvěma filosofy více než dosud mezi dvěma matematiky. Postačí jen, aby vzali do ruky pera, posadili se ke svým stolům a řekli si: Počítejme!“

Průkopník organizace vědy. Po více než třicetileté agitaci u různých panovnických rodů (Německo bylo tehdy rozdrobeno na devět kurfiřtství a řadu knížectví) se nakonec nechal zviklat braniborský kurfiřt Fridrich III., který se právě chystal korunovat sám sebe na pruského krále Fridricha I., a v zájmu své budoucí velikosti založil roku 1700 Pruskou akademii věd. Leibniz coby její doživotní předseda vybral první členy a vypracoval náplň činnosti (nová byla její orientace na praktické, hospodářsky využitelné výsledky). Jelikož ji včetně observatoře financoval stát, stala se zde věda poprvé majetkem celé společnosti.

Roku 1712 se Leibniz v Karlových varech setkal s Petrem I. Velikým, který ho jmenoval ruským tajným justičním radou s platem tisíc tolarů ročně a s úkolem rozvíjet studia, vědy a umění v Rusku. Ruská akademie věd v Petrohradu vznikla v roce 1725 podle Leibnizova pruského vzoru.

Tak trochu monstrum

Jenom vyjmenovat obory, do kterých Leibniz tvořivě zasáhl, je na dlouho. Kromě matematiky (též autor znaménka = pro rovnost a tečky . pro násobení), informatiky a organizace vědy jistě nemohou chybět filosofie, právo, historie, teologie, lingvistika (mj. se podílel na vývoji němčiny), ekonomie, přírodověda (ve fyzice „prostor pokládal za něco zcela relativního, jako čas“; v biologii svým zákonem kontinuity anticipoval evoluci), technika (až po „umění dělat vynálezy“), z jejich konkrét kupříkladu čerpadlo k odvodňování dolů, pružinový barometr, masový výtažek na cesty. Svůj záběr postihl slovy: „Ti, kdo se oddávají příliš svým smyslům a přírodním vědám, mají sklon pohrdat abstraktní úvahou a idealismem, kdežto ti, kdo se obyčejně pohybují mezi obecnými zásadami, jen zřídka se starají o jednotlivé skutečnosti a oceňují je. Ale já si vážím stejně obojího.“ A tak se zajímal i o čínské hexagramy, těžbu stříbra, alchymii, zkameněliny; výrokem „nic není v intelektu, co nebylo ve smyslech – až na intelekt sám“ anticipoval existenci nevědomí.

Leibniz je opisován slovy „učený ve všem, co jen se dá říci“.

Fyzicky byl Leibniz líčen jako muž střední velikosti, s tmavými vlasy, trochu nachýlený, širokých plecí, leč chabých svalů. Jakkoli rád rozprávěl a korespondoval s učenci i panovníky, vždy se držel odborných témat, osobním hovorům se vyhýbal. Lze se domýšlet, že ani žádný osobní život neměl, jako by v jeho vnitřním světě vysokých idejí a pronikavých myšlenek nezbylo místo pro city. (Občas si stýskám, že se lidi málo řídí rozumem a příliš podléhají pudům a emocím, ale tohle je moc…)

Poslední léta klidného a neuvěřitelně plodného života (kritický katalog jeho tištěných děl a rukopisů čítá 75 tisíc položek v latině, francouzštině, němčině) si moc neužil, jednak ho soužil spor s Newtonem o prvenství stran kalkulu, jednak ho zradilo zdraví: jako starý mládenec odkázaný na hospodskou stravu k stáru trpěl silnou dnou a na noze se mu od neustálého vysedávání udělala otevřená rána. Aby zabránil bolestem, dal si vyrobit svěráky, které si našrouboval všude tam, kde cítil bolest. Tím si zřejmě „umrtvil“ nervy natolik, že skoro nemohl chodit. Gottfried Wilhelm Leibniz zemřel 14. listopadu 1716 v Hannoveru, sedmdesátiletý, v naprosté osamělosti, pochován byl téměř bez povšimnutí.

Rozlučme se s ním touto jeho nádhernou myšlenkou: „Hudba je s ničím neporovnatelná radost duše, která počítá, aniž to ví.“

Titulní foto: Freska popisující německé dějiny na radnici v Hannoveru, dílo z roku 1700: Kněžna Sofie oceňuje G.W. Leibitze. Autor Karl Gundelach. CC BY-SA 3.0.

Print Friendly

Tagy

O autorovi

František Houdek

František Houdek

Ing. František Houdek (*1950) vystudoval Vysokou školu chemicko-technologickou v Praze. Působil v Ústavu jaderného výzkumu v Řeži u Prahy, v Encyklopedickém institutu ČSAV a v Mladé frontě DNES. Je autorem či spoluautorem stovek popularizačních článků a několika knih, např. Jak léčit nemoc šílené medicíny – aneb Hippokratova noční můra (s Janem Hnízdilem a Jiřím Šavlíkem; rec. Vesmír 88, 205, 2009/3). či zatím poslední Moudrost vědy v citátech (rec. Vesmír 94, 272, 2015/5). Články v tištěném Vesmíru.