Kdyby si René Laënnec byl býval patentoval svůj stetoskop, možná dodnes nejpoužívanější lékařský nástroj (viz text Nové uši pro medicínu), jistě by na tom netratil. Jenže některé vědce peníze zjevně tolik nezajímají… Jaké další podoby potom může nabývat odměna ve vědě?

Před sto dvaceti lety objevil Wilhelm Konrad Röntgen nový, velmi pronikavý druh elektromagnetického záření. Když se ukázal jeho význam v medicíně, mohl se z Röntgena stát boháč. On však svůj postup vytváření i detekce záření nepatentoval a odmítal i nabídky firem, které mu za spoluúčast při výrobě lékařských diagnostických zařízení nabízely hory doly. Byl totiž přesvědčen, že dílo vykonané na univerzitní půdě s pomocí veřejných prostředků má sloužit zdarma úplně všem. A tak jediné peníze, které z toho nepřímo měl, pocházely z prémie spojené s Nobelovou cenou.

Zatímco Röntgen měl při svém výzkumu alespoň profesorský plat a laboratoř mu platila univerzita, Marie Curieová o pár let později léta zadarmo dřela v chudičké laboratoři ze staré kůlny, kam zatékalo a táhlo, kde v zimě mrzlo a v létě peklo slunce. Za finanční i odborné pomoci manžela Pierra vlastníma rukama zpracovala tunu odpadní uranové rudy z Jáchymova tak, že ji po částech rozpustila v kyselině, ze vzniknuvšího roztoku vysrážela s baryovým nosičem radnatou sůl, sraženinu odfiltrovala, znovu rozpustila (napřed ovšem musela přijít na optimální podmínky všech těchto operací) a to celé opakovala tak dlouho, až získala desetinu gramu dosti čistého, již silně radioaktivního radia.

Přitom potratila dítě a podlomila si zdraví ustavičným ozařováním. Když se zanedlouho přišlo na to, že radioaktivní záření (jehož jediným vhodným zdrojem tehdy bylo právě radium) ničí rakovinné buňky, z Curieových se mohli stát boháči. Oba však zcela samozřejmě svůj separační postup zveřejňují k volnému použití. „Radium bude pomáhat léčit… Připadá mi nemožné mít z toho prospěch,“ prohlásila tehdy Marie. I manželé Curieovi dostali za „své“ radium Nobelovu cenu.

Marie Curie. Zdroj. Creative Commons

Marie Curie. Zdroj: Creative Commons

Z dnešního pohledu se Röntgen či Curieovi zachovali naivně, zato museli mít kromobyčejně dobrý pocit užitečnosti pro lidstvo. Příkladem jim ostatně šel i francouzský stát: poté, co od vynálezců odkoupil příslušná práva, v roce 1839 zdarma zveřejnil návod k fotografii.

Mezi bádáním a vynalézáním

Vědci a vynálezci jsou dva odlišné lidské druhy. Klasického vynálezce směřujícího k předem vybranému cíli (Henry Bessemer k výrobě oceli, Thomas Alva Edison k žárovce apod.) věda až tolik nezajímá, rozhodující je konečný výsledek: vynález, patent, zisk z jeho využívání. Čím všestrannější vynálezce (Bessemer, Edison, dále třeba Marc Isambard Brunel nebo Charles Franklin Kettering, z Čechů Josef Ressel), tím méně v jeho práci vědy. Naopak vynálezce monotematik mívá někdy k vědě blízko, přinejmenším k té její části, která vede k zamýšlenému vynálezu, kupříkladu Zeissův dvorní mikroskopista Ernst Abbe byl významným fyzikálním optikem, průkopník střídavého proudu a konstruktér prvních střídavých elektromotorů Nikola Tesla dokonale ovládal teorii elektromagnetismu, vynálezce naftového motoru Rudolf Diesel vynikal v mechanice, otec šikovné vodní turbíny Viktor Kaplan v hydrodynamice.

Nikola Tesla v laboratoři v Colorado Springs. Zdroj: CC BY 4.0.

Nikola Tesla v laboratoři v Colorado Springs. Zdroj: CC BY 4.0.

Vynálezecký Olymp je ovšem otevřen i oborovým nevzdělancům, jak svědčí příklady, kdy proti sobě stáli odborník a amatér: teplovzdušný balon bratří Montgolfierů vzlétl týden před dokonale promyšleným a vybaveným vodíkovým aerostatem fyzika Jacquesa A. C. Charlese; mechanik Josef Božek sestrojil mnohem lepší parní stroj než jeho šéf, vysokoškolský profesor František Josef Gerstner; truhlář Zénobe Gramme zkonstruoval dynamo nezávisle na všestranném elektrotechnikovi a podnikateli Werneru Siemensovi; učitel řeči Graham Bell přespurtoval s telefonem vysokoškoláka a zavedeného vynálezce Elishu Graye.

Neméně zajímavé jsou případy, kdy vynikající vědec bokem připadne na něco užitečného: zakladatel agrochemie Justus von Liebig vynalezl masox (hovězí polévku v prášku), zakladatel elektrochemie Humphry Davy zkonstruoval bezpečný důlní kahan, průkopník fyziky nízkých teplot James Dewar přivedl na svět termosku atd. (Obecně vzato ale věda jako cesta k patentům není efektivní, poněvadž se pořád „zdržuje“ touhou porozumět a exaktně formulovat; případné vynálezy bývají její vedlejší produkt. Pokud je věda tlačena přednostně k patentům, není to pro ni dobře.)

Ve většině případů badatele vynálezy nezajímají, a pokud něco vynaleznou, pak primárně jako prostředek k dalšímu poznání. Laënnec vymyslel stetoskop proto, aby mohl lépe zkoumat lidské tělo a skrze to účinněji rozeznávat a léčit choroby. Newton si svůj zrcadlový dalekohled mohl nechat patentovat, ale on byl zrovna posedlý optikou, světelnými spektry, korspuskulemi, a vůbec nepomyslel na nějaké korespondování s patentovým úřadem…

Faraday se jakéhokoli osobního obohacení ze svého zařízení na výrobu elektrického proudu přímo děsil.

Faraday se jakéhokoli osobního obohacení ze svého zařízení na výrobu elektrického proudu přímo děsil (technický dosah objevu elektromagnetické indukce byl přitom nedozírný). Podobně uvažovali kupříkladu Jaroslav Heyrovský s polarografem, Ernst Orlando Lawrence s cyklotronem nebo třeba Willem Einthoven s elektrokardiografem.

Ostatně v medicíně bývala nezištnost z humánních důvodů o něco větší než v jiných oborech, veliký Louis Pasteur princip imunizace proti infekčním chorobám (v podstatě obecný návod k přípravě vakcín) volně zveřejnil, zatímco pasterizaci v potravinářství si patentoval.

Věda na prodej

Užitečný příklad střetu morálního idealismu a realismu ve vědě uvádí americký publicista Eric Lax v knize Plíseň v kabátě dr. Floreyho (česky 2005). Jak známo, Flemingův objev penicilinu z roku 1928 dotáhli za války Ernst Chain a Howard Florey z oxfordské univerzity. První z nich chtěl dosažené výsledky od počátku patentovat, ne snad kvůli osobnímu zisku, ale poněvadž ho štval chronický nedostatek peněz na výzkum a toho plynoucí neustálé shánění grantů. Peníze pro Chaina znamenaly intenzivnější a nezávislejší výzkum. Naopak Florey považoval za naprosto nepřijatelné, aby si vědec dělal nárok na jakékoli požitky z patentů.

Oba badatelé se několikrát ostře pohádali. Nakonec Florey šel s problémem za svými nadřízenými Edwardem Mellanbym a Henrym Dalem, dvěma nejmocnějšímu muži britské vědecké medicíny té doby. Ti byli oba zděšeni, patentování považovali za hrubě neetické. Podle jejich názoru „lidé za tuto práci zaplatili a měli by mít k dispozici všechen užitek, který z ní vzniká“. Naproti tomu Chain mínil, že „neetické je ve vztahu k obyvatelům Británie a jiných zemí naopak objev této velikosti nechránit, protože potom ho bude moci ke svému prospěchu využít jakákoli skupina bezohledných lidí“. A varoval, že jestli si to nepatentují, určitě to udělá někdo jiný a oni pak absurdně budou muset platit za využívání svého vlastního objevu.

„Lidé za tuto práci zaplatili a měli by mít k dispozici všechen užitek, který z ní vzniká.“

Mellanby nakonec Chainovi „gentlemansky“ pohrozil, že bazírováním na takovém „zlatokopectví“ ohrozí v Británii nejen svůj vědecký osud, ale i „postavení všech ostatních uprchlíků“ (Chain přišel do Británie z nacistického z Německa). Podle jednoho ze současníků si prý celá řada anglických vědců o Chainovi myslela: „Je to jeden z těch zatracených agresivních Židů. Pravděpodobně na tom chce zbohatnout. Tohle prostě není náš styl.“

A tak to skončilo typicky: Jeden z amerických protagonistů průmyslové výroby penicilinu (v tomto kroku Britové požádali o pomoc USA) si podal v Británii patent, což vyvolalo zděšení: finanční odměna za látku vyvinutou na Ostrovech má skončit ve Státech! (Pravdou ovšem je, že to, co průmyslově vyráběli v Americe, už byl technologicky zcela jiný penicilin než ten, který izolovali v Oxfordu.)

Od těch dob převládá realismus: výzkum je stále dražší, a tak musí zpeněžit, co se dá. Což někdy bývá až kontraproduktivní – objevitel si svůj píseček chrání tak zeširoka, že si na něm nemůžou hrát ani mnohem schopnější konkurenti, čímž se výzkum de facto zpomalí…

Jindy zase konkrétní patenty narazí na etickou bariéru; asi nejdiskutovanější jsou zde aktivity Craiga Ventera v oblasti molekulární genetiky, kde si nechává patentovat všechny své jen trochu použitelné výsledky počínaje jednotlivými kroky genetické manipulace a konče (mikro)organismy s uměle syntetizovanými genomy.

Nakonec ale vždycky záleží hlavně na nátuře vědce. Rosalyn Yalowová a Solomon Berson vyvinuli koncem 50. let v Americe radioimunoanalýzu, důvtipnou to metodu, která díky své citlivostí poprvé umožňovala měřit reálná stopová množství hormonů a dalších biologicky aktivních látek v organismech. Byl by to pro ně zlatý důl, ale oni své poznatky dali k dispozici vědecké veřejnosti, což vyvolalo hotovou explozi veleužitečných biomedicínských objevů. (Yalowová dostala v roce 1977 Nobelovu cenu, Berson se jí nedožil.)

Stejně velkoryse se svým dílem naložil čtvrt století nato britský fyzik Tim Berners-Lee, který v CERN vytvořil základ dnešního internetu, aniž si ho nechal patentovat; svoji první odeslanou zprávu ukončil slovy: „Další spolupracovníci vítáni!“

Vědci v každé rodině

Vynálezci tedy (v případě nutnosti) poznávají, aby vynalézali, a nějaké vědecké publikace je nezajímají, naopak vědci (taktéž z musu) vynalézají, aby poznali a dali to veřejnosti na srozuměnou v podobě (hojně citované) publikace. Jedno však mají oba tvůrčí živlové společné: O slávu stojí všichni, tím spíše o slávu věčnou. Skvěle to vystihl český fyziolog nobelovské úrovně Vilém Laufberger: „Cílem vědce je přechod z rejstříku osobního do rejstříku věcného.“

Jinak řečeno, objevitel či vynálezce se stane eponymem. Prvním stupněm petrifikace vědcovy pověsti je eponymus takříkajíc společenský, to když po někom (zpravidla dlouho po jeho smrti) úradkem nazvou fyzikální jednotku, chemický prvek, geografický útvar, planetku, univerzitu, výzkumný ústav (nemluvě o ulicích či gymnáziích).

Ze zde uváděných osobností se toho dočkaly, pokud vím, čtyři: rentgen bývala jednotka ozáření, později se transformovala na rep (fyzikální ekvivalent rentgenu) a rem (biologický ekvivalent rentgenu); curie bývala jednotka radioaktivity, curium je umělý prvek ze skupiny aktinoidů, jedna planetka se jmenuje Curie, v Paříži funguje univerzita Curieových (vedle toho je madame Curie světově uznávaným symbolem ženy-vědkyně); po Pasteurovi se jmenuje planetka, dále čeleď a dva rody bakterií (Pasteurellaceae, Pasteurella, Pasteuria) a proslulý ústav v Paříži, po Heyrovském planetka, Fyzikální ústav AV ČR a gymnázium v Praze.

Llouis Pasteur experimentuje ve své laboratoři. Public domain.

Louis Pasteur experimentuje ve své laboratoři. Public domain.

Nejvíce eponymů ovšem souvisí přímo s konkrétním vědeckým výkonem (právě ty měl na mysli Vilém Laufberger), kupříkladu při Curieově teplotě se feromagnetické látky stávají paramagnetickými.

Z českých vědců je zřejmě nejčastějším eponymem fyziolog Jan Evangelista Purkyně – existují Purkyňovy obrázky (tři obrazy vznikající v oku po osvětlení svíčkou jako důsledek zakřivení tří lomných ploch oka: rohovky a přední a zadní stěny čočky); Purkyňův jev (při „stmívání“ je oko citlivější ke kratším vlnovým délkám, nejvíce k fialové a modré barvě, při „rozednívání“ naopak k delším, oranžové a červené); Purkyňova cévní kresba (obraz cév v oku, dnes používaný jako obdoba otisků prstů při identifikaci osob); Purkyňův zárodečný měchýřek (jádro buňky ptačího vejce); Purkyňova vlákna (jako součást převodní soustavy srdeční se podílejí na koordinaci stahů srdeční svaloviny, de facto na tvorbě „správného“ srdečního rytmu) a asi nejznámější Purkyňovy buňky (v mozečku, kde se významně účastní řízení pohybu savců). Dále se po JEP mimo jiné jmenuje planetka, univerzita v Ústí nad Labem (v jehož blízkosti se narodil), Česká lékařská společnost (o jejíž založení se podstatně zasloužil) či oborová čestná plaketa AV ČR (podrobně a neobyčejně jasnozřivě vypracoval strukturu i cíle klasické akademie věd).

Jan Evangelista Purkyně na obraze jana Vilímka. Zdroj: Public domain.

Jan Evangelista Purkyně na obraze Jana Vilímka. Zdroj: Public domain.

Osobně jsem se s jedním vědeckým eponymem setkal již v útlém dětství, mluvívala o něm (s ironií) jedna z rodinných přítelkyň. A mně neustále vrtalo hlavou, proč na padání, kterýžto jev − jak jsem se tehdy opakovaně a proti své vůli přesvědčoval − nastává sám a rád, potřebujeme stroj… Až později jsem shledal, že Atwoodův padostroj je docela důmyslné a názorné udělátko a že anglický matematik a šachista George Atwood si svůj eponym zaslouží.

Ale teď zase vážně: Jako chemika mě z eponymů okamžitě napadá Bunsenův hořák, Erlenmayerova baňka, Kippův přístroj, samozřejmě Mendělejevova tabulka. Nicméně výstižněji zde může posloužit kleštičková cévní svorka v medicíně: Vynalezl ji francouzský chirurg Jules Péan, proto označení peán. Časem ale tento prozatímní stavěč krvácení při operacích někteří lékaři vylepšili, takže původní termín se stal synonymem pro všechny cévní svorky a my dnes máme peán kocher, peán mikulicz, peán kelly

Dost to připomíná binomickou nomenklaturu organismů; peán odpovídá rodovému jménu, kocher a spol. druhovému. Ostatně v biologii máme tuplovaných eponymů nepřeberně právě v názvech, například bakteriální původce skvrnitého tyfu se jmenuje Rickettsia prowazekii (podle bakteriologů Howarda Taylora Rickettse a Stanislava Prowazeka).

Nejednou se stane, že objevitelé/vynálezci jsou dva, takže existují Navierovy-Stokesovy rovnice, Zermelova-Fraenkelova teorie množin, Michelsonův-Morleyův pokus, Hertzsprungův-Russellův diagram, Guldbergův-Waageův zákon…, či dokonce tři, a to se potom eponym často akronymizuje – EPR paradox v kvantové teorii (podle fyziků Einsteina, Podolskyho a Rosena) nebo třeba RSA šifrovací systém (podle matematiků Rivesta, Shamira a Adlemana). Pokud si vzpomínám, existuje i pětimužný ARCLP test prvočíselnosti autorů Adlemana, Rumelyho, Cohena, Lenstra a Pomerance… (A teď si představme, že v CERN objeví novou částici a pod příslušnou publikaci se podepíše tým několika stovek lidí!)

Zatímco vědecké či (alespoň) společenské eponymy představují formu uznání takříkajíc oficiální, existuje neformální certifikát ještě vyšší, v podstatě rovný věčné a všudypřítomné slávě. Jde o eponym zpředmětnělý, kdy nejvyvolenější z objevitelů či vynálezců natrvalo proniknou do lidového jazyka – o papiňáku, rentgenu, dieselu, pasterizaci nebo kondomu dneska běžně mluví i ti, kdo nemají ponětí o nějakém Papinovi, Röntgenovi, Dieselovi, Pasteurovi nebo Contonovi…

Titulní foto: Alva Edison a jeho první fonograf. Zdroj. Levin C. Handy, Public domain.

 

Print Friendly