Jak uslyšet hlasy chodu lidské strojovny? Před 200 lety René Laënnec vynalezl stetoskop.

„Nasloucháním poznáte, že hrudník obsahuje vodu a ne hnis, pokud na něj přiložíte ucho a uslyšíte zvuky, které vydává vařící se vinný ocet.“ Tolik už před čtyřiadvaceti staletími Hippokrates. O dva tisíce let později Robert Hooke, fyzik se zájmem o fyziologii (objevitel buněk), předpovídal diagnostiku vycházející z poslechu zvuků, které vydává vnitřní „mechanismus“ člověka.

Hooke měl jedinou podmínku: ony ohlasy chodu lidské strojovny musí být slyšet tak dobře, aby se mezi nimi dalo rozlišovat. Lékaři však tento Hookův sen dlouho naplňovali toliko prostým přikládáním ucha − jak píše i anglický lékař a spisovatel Richard Gordon − najmě na kyprá ženská ňadra, přičemž občas zapomněli, že nejsou v manželské posteli a upadli v této poloze do spánku. Ostatně kdo z našinců by neznal Menzelovy Postřižiny?

Zdaleka ne všechna pacientská prsa jsou ovšem taková, jakými byla nadána Maryška sládkova, nehledě k tomu, že marodi, jak známo, se všelijak nelibě potí. Navíc dotýkat se takříkajíc naostro žen v tak exponovaných místech zhusta představovalo pro obě strany mravnostní problém. A konečně, pokud byl pacient obézní, doktor skrze vrstvu tuku neslyšel skoro nic.

Dětská inspirace

Všechny tyto problémy s poslechem srdce a plic táhly hlavou doktoru René Laënnecovi, když se v září 1816 procházel v Louvru. Tam na dvoře hráli kluci prostinkou hru: jeden z hráčů přiložil ucho k dlouhé dřevěné tyči a bavil se poslechem zvuků, které vyvolával druhý hráč tím, že do opačného konce tyče škrábal nehty.

Když se pak Laënnec vrátil do „své“ Neckerovy nemocnice (dnes Hôpital Necker-Enfants malades), čekala tam na vyšetření čerstvého šéflékaře nesmírně tlustá a prsatá dívka. Velmi drobný, nábožensky založený doktor automaticky sáhl po archu papíru, stočil ho do ruličky a tu přiložil pacientce na hruď…

Sám Laënnec na tento okamžik vzpomíná poněkud komisněji: „V roce 1816 se na mne obrátila mladá žena s generalizovanými příznaky srdečního onemocnění. Vzhledem k její tloušťce nebylo možné získat dostatečné informace ani pohmatem ani poklepem, a pacientčin věk a pohlaví mi nedovolovaly vyšetřit ji přímým poslechem. Tehdy jsem si vzpomněl na relativně dobře známý akustický jev − totiž že přiložíte-li ucho k jednomu konci dřevěné tyče, můžete zřetelně slyšet i zaškrábání špendlíku na druhém konci. I napadlo mě, že právě to by mi mohlo pomoci vyřešit onu ošemetnou situaci. Vzal jsem proto list papíru a svinul jej do tenké ruličky. Poté jsem jeden její konec umístil na pacientčin hrudník, zatímco ke druhému jsem přiložil ucho. Byl jsem překvapen a potěšen zároveň, když jsem uslyšel tlukot pacientčina srdce mnohem jasněji a zřetelněji, než se mi to kdykoli předtím podařilo prostým přiložením ucha na její hrudník.“

To se stalo 13. září 1816.

Na základě této zkušenosti Laënnec sestrojil dřevěnou naslouchací trubičku, kterou nazval stetoskop (stethos řecky znamená „prsa“, skopeon je „pozorovat“). Přes dva roky jím pak poslouchal všechno, co jen bylo v živém těle k slyšení, a v pitevně si pak ověřoval, čemu které zvuky mohou patřit. V srpnu 1819 pak vydává spis O zprostředkovaném poslechu čili Pojednání o diagnostice onemocnění plic a srdce založené především na tomto způsobu vyšetřování. Měl 900 stran ve dvou dílech a stál 13 franků, za tři franky navíc se přibaloval dřevěný stetoskop.

Cartoon of 1906. The physician has placed a Laennec wooden stethoscope between his left ear and the patient's back.

Kresba z roku 1906. Licence: volné dílo (CC0)

Největší lékař své doby

Théophile René Hyacinthe Laënnec se narodil roku 1781 v městečku Quimper v Bretani. V šesti mu matka zemřela na tuberkulózu. Otec bohém dcerušku a dva synky rozdal příbuzným. René a mladší bratr Michaud (toho v sedmadvaceti rovněž sklátila tuberkulóza) se tak ocitli u strýce Guillauma, vzdělaného lékaře v Nantes.

Právě strýčkův příklad Reného zlanařil od techniky k tehdy méně prestižní medicíně. Začal ji coby čtrnáctiletý studovat na univerzitě v Nantes, avšak spouštěl se přitom i s matematikou, fyzikou, latinou, řečtinou, a dokonce i s flétnou, na kterou pak celý život rád a dobře hrál (a díky níž si vycvičil sluch k pozdějšímu naslouchání lidským vnitřním zvukům). Studia dokončil v jedné z největších pařížských nemocnic Charité, kde působil nejvýznamnější francouzský lékař té doby Jean-Nicolas Corvisart (ten mimo jiné zpopularizoval Auenbruggerovo dílo o poklepu).

Laënnec sice měřil jen 158 centimetrů a tenký byl jako nitka, nicméně současník o něm napsal: „Nebyl víc než závan vzduchu, ale sám sebe měl za Herkula.“

První vědeckou práci publikoval počátkem roku 1802 a hned třetí z konce téhož roku už měla světovou úroveň (zdůrazňovala význam střevní výstelky pro zdraví a nemoc).

V roce 1803 získal jedinou studentskou cenu za chirurgii; na slušné šaty pro předávání v Louvru si ovšem musel vypůjčit. Doktorem medicíny se stal v roce 1804, v témže roce otevřel lékařskou praxi. V roce 1806 začal působit ve velké předměstské Neckerově nemocnici, jejímž se počátkem září 1816 stal šéflékařem.

Roku 1822 je jmenovám profesorem College France, rok nato profesorem v Charité. Takto ho viděl jeden z jeho studentů: „Laënnec byl malý vychrtlý mužík, který vypadal právě tak nemocně jako jeho pacienti trpící všemi možnými onemocněními srdce a plic.“ Přesto požíval mimořádného respektu. Budoucím lékařům vštípil to, co předtím vyzkoumal sám: diferenciálně diagnostikovat celou řadu nitrohrudních neduhů.

V srpnu 1824 se stává rytířem Čestné legie. Koncem téhož roku se oženil. To už ale s jeho zdravím začalo jít s kopce.

Rodinné prokletí

Už na jaře 1798 Laënneca poprvé schvátila dlouhotrvající horečka s dýchacími problémy. Navzdory intenzivní léčbě projímadly se uzdravil. Ne však nadlouho. Od nějakých dvaadvaceti let začal trpět dýchacími potížemi. Úporně je považoval za astma, přestože matka i bratr mu mladí zemřeli na „bílý mor“, jak se tehdy lidově říkalo nemoci odborně zvané ještě po hippokratovsku phtisis pulmonum (ftino je řecky „ubývat“, tedy „plicní úbytě“). Laënnecův sebeklam je o to paradoxnější, že se časem vypracoval v největšího znalce této metly Evropy 19. století; věnoval jí plných dvě stě stran své knihy o zprostředkovaném poslechu.

Už v počátcích své badatelské kariéry objevil při pitvě v plicích zemřelých ftiziků zvláštní uzlíky, které nazval tubercula, latinsky „hrbolky“. (Na základě toho zavedl po roce 1830 würzburský internista Johann Lucas Schönlein pro nemoc jméno tuberkulóza.)

Porovnáváním svých poznatků s nálezy při pitvě Laënnec mimo jiné prokázal, že tuberkuly jsou známkou téže choroby bez ohledu na to, zda se nacházejí v plicích, střevech, játrech či mozku. Ftízu považoval za jakýsi neléčitelný zhoubný nádor a prohlašoval, že není nakažlivá. V tomto přesvědčení vyšetřil stovky kašlající pacientů napřed pouhým uchem, později stetoskopem.

Když v srpnu 1818 dopsal svou knihu, zkolaboval. Dva roky odpočíval ve své bretaňské usedlosti Kerlouarnec (bretaňsky „Liščí kout“).

V dubnu 1826 se jeho zdraví prudce zhoršilo. Začal vykašlávat kousky odumírajících plic.

30. května odjel do milované Bretaně zemřít. 13. srpna 1826 odpoledne se naposledy probral z deliria. S námahou se posadil, pomalu si sejmul z prstů prsteny a položil je na stolek vedle. „Sundavám je proto, že mi tuto službu bude muset brzy stejně někdo prokázat. Chci ho tak ušetřit bolestného úkolu““ O dvě hodiny později byl mrtev.

V roce 1828 o něm Glasgow Medical Journal mimo jiné napsal: „Nikdo se neodváží popřít, že vytvořil nejucelenější dílo o onemocněních hrudníku, jež kdy existovalo v jakémkoli jazyce.“

Laënnecův zdokonalený poslech uzavřel dodnes aktuální čtveřici způsobů klasického fyzikálního vyšetřování pacienta: pohled a pohmat byly známé od starověku, poklep uvedl do medicíny rakouský lékař Leopold Auenbrugger v roce 1761. K maximální dostupné dokonalosti pak fyzikální vyšetření dovedl profesor vídeňské univerzity Josef Škoda, rodák z Plzně, ve svém díle Pojednání o poslechu a poklepu (1839).

Znak lékařského stavu

První Laënnecův stetoskop tvořil dřevěný tubus délky asi 22 cm a průměru 3,5 cm. Kvůli lepší přenosnosti sestával ze dvou částí, které se spojovaly sešroubováním. Francouzi zůstali věrni cylindrickému tvaru celé 19. století. Jinde se vyvíjel. Na konci 1. poloviny 19. století se porůznu objevil monoaurální flexibilní stetoskop s gumovou hadičkou a roku 1852 navrhl americký lékař George Philip Cammann dodnes používaný biaurální fonendoskop. Ten pak v roli „odznaku stavu“ postupně nahradil známý čelní reflektor, zavedený do medicíny ve 3. čtvrtině 19. století pražským rodákem Janem Nepomukem Čermákem.

Titulní foto: Má srdce? Gibson Girl humor card, jedna ze satirických ilustrací autora Charlese Dana Gibona z roku 1906 zobrazuje, jak roztomilý cherubín poslouchá pomocí stetoskopu srdce krásné paní.

Čtěte též Od uspokojení k nesmrtelnosti 

 

Print Friendly

Tagy

O autorovi

František Houdek

František Houdek

Ing. František Houdek (*1950) vystudoval Vysokou školu chemicko-technologickou v Praze. Působil v Ústavu jaderného výzkumu v Řeži u Prahy, v Encyklopedickém institutu ČSAV a v Mladé frontě DNES. Je autorem či spoluautorem stovek popularizačních článků a několika knih, např. Jak léčit nemoc šílené medicíny – aneb Hippokratova noční můra (s Janem Hnízdilem a Jiřím Šavlíkem; rec. Vesmír 88, 205, 2009/3). či zatím poslední Moudrost vědy v citátech (rec. Vesmír 94, 272, 2015/5). Články v tištěném Vesmíru.