Narůstající popularita práškových náhražek stravy známých jako Soylent už druhým rokem živí stránky lifestyle magazínů, food blogů, sociálních sítí i technologických periodik typu Wired.

Idea Soylentu – nutričního prášku obsahujícího vše, co by měl člověk denně zkonzumovat, aby zůstal živý a z dietárního hlediska zdravý – vznikla v roce 2013 v hlavě softwarového inženýra Roberta Rhineharta. Na svém blogu, příznačně pojmenovaném Mostly Harmless (Převážně něškodné), Rhinhehart popsal svou vizi o zastaralosti jídla a s ním spojených praktik, které jsou často škodlivé jak pro zdraví člověka (např. obezita, diabetes, srdeční choroby), tak zdraví planety (např. ekologická náročnost globální produkce a distribuce potravin a zpracovávání potravinového odpadu). 1

Namísto každodenního morálního, finančního i fyzického boje s obstaráváním potravy, který jakožto mladý a časově vytížený velkoměšťák zažíval, rozhodl se Rhinehart přistoupit k problému utilitárně: své tělo začal napájet hmotou, která by mu dle dostupných nutričních tabulek měla dodat vše, co potřebuje, a ani o kalorii navíc. Jeho cílem bylo vytvořit potravinový produkt, který by byl nutričně vyvážený, oproštěný od nežádoucích ingrediencí, ekologicky a ekonomicky nenáročný na výrobu, a jednoduchý na přípravu i konzumaci.

Experimentální strava s open source licencí

Spolu se svou vizí nutričně optimalizované potraviny budoucnosti, zaštítěnou sloganem „Soylent – Free Your Body“, publikoval Rhinehart i výsledky svého třicetidenního experimentu, ve kterém kromě podomácku vyrobeného DIY (Do-It-Yourself) nutričního prášku rozmixovaného s vodou nepozřel jediné sousto jídla. Jeho výsledky byly veskrze pozitivní: zaznamenal výrazné zlepšení svého zdravotního stavu (např. snížení tělesné váhy, lepší zažívání i kvalita pleti či vlasů), schopnosti organizovat svůj běžný harmonogram (např. více času na práci, četbu a sport), ale i snížení ekonomických a ekologických nároků na svůj každodenní provoz (např. méně vyprodukovaných odpadků, nižší měsíční útrata za stravu).

Jídlo se stává palivem, matematicky definovatelnou hmotou, která má být co nejefektivnější a člověku co nejméně překážet.

S odkazem na filosofii transhumanismu a futurologické myslitele, jako byl Buckminster Fuller, začal Rhinehart fantazírovat o tom, že lidské tělo funguje podobně jako stroj: vše, co potřebujeme k jeho správě, jsou přesná data přetavená do kvantitativně precizního nutričního paliva, nikoliv nekonečné spekulace o tom, jestli je jablko s nálepkou bio lepší než to bez nálepky. Tím se však nesnažil říct, že na jablka a jejich sladkou chuť bychom měli zcela zapomenout, a spekuloval o tom, že konzumace jídla by měla být občasná, rekreační aktivita: „Jako chodit do kina – tam se vám také nechce třikrát denně.“ 2

Rhinehart na svém blogu publikoval i kompletní složení svého práškového prototypu (převážně ovesná mouka, maltodextrin, rýžový protein, slunečnicový a rybí olej a mix mikronutrientů) 3 a v duchu open source etiky (tj. otevřené licence a volně dostupného „zdrojového kódu“) vyzval návštěvníky, aby se do vývoje Soylentu sami aktivně zapojili.

Soylent

Foto: Soylent.com

To se skutečně stalo a Rhinehartova otevřenost i nekritické nadšení dokázaly přitáhnout výraznou pozornost veřejnosti. Kromě vlny negativních reakcí zpochybňujících jeho mentální integritu či upomínek na dystopický film Soylent Green a slavný výkřik Charletona Hestona: „Soylent Green is made of people,“ se objevila i řada zájemců, kteří o konceptu Soylentu a jeho nutričních, společenských i politických aspektech začali seriózně diskutovat. Zakrátko spuštěná crowdfundingová kampaň byla nad očekávání úspěšná a sesbírané 3 miliony dolarů Rhinehartovi umožnily usídlit se v Silicon Valley a pod hlavičkou nově založeného start-up podniku Rosa Labs začít vyrábět ve velkém (viz www.soylent.com).

Kromě toho, že se pro výrobu Soylentu podařilo zajistit schválení amerického Úřadu pro kontrolu potravin a léčiv (FDA), získala Rosa Labs dalších 20 milionů dolarů od proslulých investorů jako Andreessen Horowitz či Lerer Ventures. Od původní verze Soylent 1.0, zbastlené v Rhinehartově kuchyni, tak receptura prošla mnoha úpravami, s poslední práškovou verzí Soylent 1.6 (červen 2016) a již předmíchaným „ready-to-drink“ produktem Soylent 2.0 (září 2015). Esenciálním hybatelem tohoto vývoje však byla kromě kapitálu mecenášů a finanční crowdfundingové podpory také aktivní online komunita uživatelů, která se kolem myšlenky Soylentu postupně začala formovat.

Od Soylentu k DIY soylentu: Globální trh s práškovou stravou

Vzhledem k výraznému převisu poptávky nad nabídkou a dlouhým čekacím dobám na dodání prvních Soylent objednávek se řada nedočkavců rozhodla vzít Rhinehartovu myšlenku „open source jídla“ doslova a dle jeho vzoru si začala míchat vlastní, podomácku vyrobené DIY prášky. Na portálu diy.soylent.com, založeném nadšeným fanouškem Nickem Pouldenem, postupně začala přibývat řada receptů komponovaných dle osobních potřeb jejich tvůrců – např. nízkosacharidové Soylent verze pro diabetiky, bezlaktózové pro vegany, bezlepkové pro alergiky, ale např. i práškové mixy z košer ingrediencí. V současné době je v DIY databázi uveřejněno přes 6000 receptů vytvořených a sdílených uživateli z více než 72 zemí světa. Mnoho z nich posléze začalo své DIY produkty vyrábět ve velkém a po vzoru Rosa Labs si založilo vlastní práškové byznysy – komerčně dostupné alternativy jako Joylent, Mana nebo Nutrilent se začaly objevovat všude po světě.

Globální trh s práškovými potravinami se stále rozrůstá, v současnosti na něm působí asi šedesát na sobě nezávislých výrobců lokalizovaných primárně v Severní Americe a Evropě, ale nově také v Kanadě, Austrálii a Číně (pravidelně aktualizovaný seznam výrobců dostupný na www.blendrunner.com). Z původně nadšeneckého projektu mladého Američana se tak stal globální byznys s ročním obratem odhadovaným na 82 až 109 milionů dolarů a soylentová komunita čítající cca 200 tisíc pravidelných uživatelů se začala diverzifikovat: 4 Kromě Rhineharta a konzumentů jeho originálního Soylentu přibyli producenti a odběratelé komerčních alternativ; zároveň se stále drží silná skupina „DIYers“, kteří si své vlastní prášky sveřepě bastlí doma v kuchyni.

Vzhledem k tomu, že se pro Soylent a jemu podobné práškové náhražky stravy doposud neujalo žádné jednotné označení, začaly být tyto produkty nazývány souhrnně jako „soylent“ s malým počátečním písmenem. 5

Komunita soylentářů se proměnila i z demografického hlediska: Zatímco v počátcích idea práškové stravy lákala hlavně technologické nadšence, geeky a různé experimentátory, kteří mluvili o revoluci a nutriční prášky chápali jako kompletní náhražku stravy, dnes je soylent využíván také sportovci, cestovateli, alergiky, šetřivými studenty nebo pracovně vytíženými „bílými límečky“, a to převážně jako nutriční základ k pokrytí 1-2 jídel denně.

Transhumanistická vize nutriční revoluce a kompletního opuštění tradičního konceptu jídla či naopak dystopická proroctví o smrti gastronomie se tak nenaplnila a dle dostupných sociologických průzkumů se zřejmě ani naplňovat nebude. 6

Crowdsourcing nutričních (bio)dat

Většina uživatelů soylentu se vzhledem k novátorskému charakteru práškové diety 7 začala pravidelně scházet online a vyměňovat si zkušenosti s její konzumací, ale také témata spojená se stávajícími nutričními trendy, vědeckými objevy a politikou. Pro tyto účely doposud kromě DIY soylent portálu, určeného primárně k „open source“ vývoji receptů, vznikla dvě hlavní diskusní fóra.

Zatímco oficiální Soylent Discourse založila firma Rosa Labs primárně k diskusím o oficiálním Soylent produktu, skupina zformovaná na sociální síti Reddit je spravována nezávisle na konkrétním výrobci, a diskuse by tedy měly mít širší záběr. Na obou fórech se uživatelé – z velké části nadšenci a laici v oblasti nutriční vědy (neboli tzv. nutrition hobbyists) – snaží společnými silami podpořit vývoj soylent diety. Ti zapálenější pak kromě vlastních zkušeností sdílejí i vlastní biometrická data, tedy například výsledky krevních testů před a po konzumaci soylentu, tabulky se záznamy změny tělesné váhy, hladiny cukru v krvi, kvality stolice, spánku, i nálady, ale i výsledky rozborů své DNA. Své datové záznamy pak kategorizují, kvantifikují a spolu s ostatními členy online komunity se v nich snaží najít pravidelnosti, odchylky a možné souvislosti se složením jejich soylentu.

Oficiální diskusní fórum Soylent Discourse.

Oficiální diskusní fórum Soylent Discourse.

Tento crowdsourcing osobních biodat a nutričních informací je využíván nejen k potvrzování různých hypotéz o funkci práškové stravy a vytváření argumentace proč ji (ne)konzumovat, ale i ke zpětnému vylepšování soylent receptů. Uživatelé se navzájem mohou poučit ze svých úspěchů i pochybení: Pokud někdo reportuje například zvýšený krevní tlak, slabost nebo psychickou nepohodu po přidání určité ingredience, může tato informace fungovat jako vodítko pro ostatní.

Kromě toho však tento otevřený přístup skýtá i jistá rizika z hlediska datové bezpečnosti a ochrany osobních údajů. Vzhledem k tomu, že jsou všechny tři online platformy, tj. DIY soylent, Soylent Discourse i Reddit, veřejně přístupné, může se k tabulkám s biometrickými daty dostat kdokoli. Bez jakéhokoliv zájmu rozvádět zde konspirační teorie se nabízí celá řada možných scénářů, jak by tato data mohla být zneužita třetími stranami. Jak by se například stavěli zaměstnavatelé nebo pojišťovny k problematickým výsledkům krevních testů uchazečů o práci či pojištění? Jak by reflektovali zvýšenou pravděpodobnost rozvoje rakovinového bujení indikovanou ve sdílených výsledcích DNA testů, nebo příznaky deprese ve sdílených tabulkách zachycujících uživatelovu každodenní náladu a kvalitu spánku?

Metabolický design a personalizace diety

Soylent komunita tímto abivalentním přístupem ke sdílení osobních (bio)dat navazuje na trend tzv. self-trackingu provozovaný lidmi kolem komunity Quantified Self, kteří pomocí osobních sledovacích zařízení neboli tzv. trackerů (např. FitBit, Apple Watch) monitorují, kvantifikují a archivují své každodenní aktivity a související metabolické pochody. Dle získaných výsledků pak experimentují s úpravou osobního jídelníčku i plánováním každodenního harmonogramu (tj. kdy nejlépe vstávat, chodit spát, sportovat atd.).

Soylent recepty „metabolicky designované“ podle self-tracking dat jsou příkladem tzv. personalizovaných diet, které si lidé šijí přímo na míru na základě konkrétně zvolených kritérií: Kromě úpravy příjmu kalorií na základě self-trackingu denních aktivit se v posledních několika letech objevují i tzv. nutrigenomické diety sestované dle strávníkovy DNA 8 nebo tzv. mikrobiomové diet, 9 založené na příjmu potravin upravujících strukturu strávníkova střevního mikrobiomu, tj. bakteriálního osídlení střeva (profil mikrobiomální struktury je možné získat např. přes službu uBiome na základě odeslaného vzorku slin či stolice). Někteří soylent nadšenci do svých receptů v duchu transhumanistické touhy po sebe-vylepšování přidávají i tzv. nootropika neboli „chytré drogy“, které dokážou rozšířit stav uživatelova vědomí.

Spíše než dietu jako takovou však soylent představuje formální nástroj pro matematicky přesné zhmotnění různých již existujících dietárních filosofií a přístupů. Jako práškové „nutriční puzzle“ totiž soylent sestavování receptu na míru značně usnadňuje – např. díky jednoduché možnosti kompletně vyloučit různé alergeny, ale i celé skupiny makronutrientů.

Skrze extrémní nutriční utilitarismus soylent zprostředkovává určitý pocit puristického bezpečí, a vlastně se tak stává obdobou dětského sunaru pro dospělé.

Otázkou samozřejmě je, proč to tito lidé dělají – není jednodušší jíst prostě to, co je zrovna sezónně a lokálně dostupné a řídit se starým známým pravidlem „všeho s mírou“? Jedním z často skloňovaných důvodů je stoupající nedůvěra veřejnosti v oficiální dietární doporučení a regulace, která jsou často chápána jako zkreslená a ovlivněná průmyslovou lobby i korupcí příslušných státních orgánů. Nadšenecké iniciativy typu soylent jsou v tomto smyslu indikátorem rostoucí potřeby občanů-laiků nahlédnout „pod pokličku“ expertních systémů průmyslu, vědy a politiky, které mají formální moc určovat, co je zdravé.

Informační zahlcení a politika strachu z jídla

Uživatelé online soylent fór často zmiňují svou nedůvěru v kvalitu produktů dostupných v regálech supermarketů, ale i skepsi vůči novým dietárním trendům pravidelně propagovaným v populárních médiích. Podobně jako kdysi Rhinehart spoléhají tito experimentátoři na přesná data a kvantitativně podložené argumenty – názory typu „jablko je zdravé, protože je z přírody“ zkrátka neobstojí. Kolik gramů cukru to jablko má? Kolik pesticidů bylo použito na jeho výrobu? A kdo vlastně říká, že je zdravé – dietologové, populární food celebrity, zemědělské firmy, ministr zdravotnictví, vědci? Kdo na tom má jaký zájem a kdo koho platí? Jinými slovy, co se nedá přesně změřit a spočítat, je pro mnoho soylentářů nedostatečné a nedůvěryhodné.

Požadavek na nutriční přesnost a jasná kvantifikovatelná data při posuzování kvality potravin nutně upozaďuje kritérium chuti, která se dá měřit pouze subjektivně a kvantifikuje se těžko. Mnoho soylentářů se tak často spokojí s tím, když jsou jejich práškové směsi z chuťového hlediska „přijatelné“. Rozmanitost chuťových, ale i čichových, vizuálních a taktilních vjemů typicky zažívaných při konzumaci jídla je dobrovolně podřízena nabytému pocitu kontroly nad jeho nutričním obsahem. Skrze tento extrémní nutriční utilitarismus soylent zprostředkovává určitý pocit puristického bezpečí, a vlastně se tak stává obdobou dětského sunaru pro dospělé. To je o to více paradoxní, vezmeme-li v úvahu, že převážná část soylent konzumentů se rekrutuje ze sociální skupiny, která netrpí limitovaným (finančním či geografickým) přístupem ke zdroji pestré stravy.

Jakkoliv radikálně a pro mnohé jistě i dystopicky může tato dobrovolná dietární akseze působit, nejedná se o zcela neběžnou záležitost. Obdobnou strategii v posledních letech volí stále více lidí, často právě proto, aby nabyli pocitu lepší kontroly nad tím, co vpraví do svého těla, a vyvarovali se všech „špatných“ substancí. Ponětí o tom, co je dobré či špatné se přitom rozmělňuje v rostoucím množství různých dietárních směrů a názorů, varovných zpráv o zhoubných dopadech různých aditiv, a na to reagující záplavou „zaručeně zdravých“ extrémních diet typu paleo, raw, nebo keto. 10

Vincent-Wayne Mitchell et al. (2005) v kontextu tohoto informačního zahlcení přichází s označením „overload confusion“, tedy rostoucím zmatkem nad tím, co (ne)jíst, který může přerůst až v jakýsi pocit strachu z jídla. 11 Zmíněné restriktivní diety jsou v tomto smyslu preventivní snahou o zamezení kontaminace vlastního těla nežádoucími látkami, jako například konzervanty, pesticidy či GMO. Norah McKendric (2010) fenomén jídla jakožto zdroje prevence, spíše než sensuální potěchy, popisuje jako „precautionary consumption“ (bezpečnostní/preventivní konzumace) 12; podobným stylem situaci popisuje i Andrew Szazs (2007), který hovoří o tzv. „inverted quarantine“ („inverzní karanténě“), tedy stavu, kdy se  lidé před světem „škodlivých“ potravin dobrovolně uzavírají do pomyslné bezpečné karantény tím, že nakupují pouze „zdravé“ eko a bio produkty. 13

Strach ze špatného jídla může nabývat i patologických rozměrů, jak popisuje Steven Bratman (2015) v diagnóze onemocnění Orthorexia nervosa, tedy poruše příjmu potravin vyznačující se fixací na jídlo subjektivně hodnocené jako správné (z lat. ortho). 14 Ortorektičtí pacienti ztrácejí schopnost kriticky vyhodnotit nové dietární informace a varování – to vede k postupnému zužování okruhu potravin, které jsou ochotni uznat za správné a potažmo pozřít, což může dle Bratmanových záznamů končit pacientovou extrémí podvýživou a eventuálně i smrtí.

Tento informační chaos je často dáván za vinu mediální masáži a ekonomickým zájmům velkých potravinových koncernů, jejichž lobby má přímý vliv na podobu národní i mezinárodní potravinové politiky. Alisson a Jessica Hayes-Conroy (2014) například hovoří o fenoménu tzv. „hegemonic nutrition“, o hegemonickém systému různých expertních mocenských struktur (tj. politiků, vědeckých institutů nebo nutričních poradců), který produkuje různá, mnohdy nepřesná či dokonce cíleně zkreslená dietární doporučení. 15 Příkladem může být poslední vydání výživových doporučení pro Američany (Dietary Guidelines for Americans), které je silně kritizováno pro svou zkreslenost, způsobenou údajnou korupcí ve vládní komisi nutričních expertů zodpovědných za jejich sestavení (Teichholz, 2015). 16

Obyčejný konzument, tedy člověk bez profesionálního vzdělání nebo jiné institucionálně potvrzené výživové expertizy, se v „hegemonickém“ nutričním systému ocitá v roli pasivního příjemce hotových dietárních doporučení a regulací, aniž by měl přístup k argumentaci a metodice stojící za jejich vznikem. Každodenní činnosti jako je výběr a obstarávání jídla se zkrátka staly komplexním problémem, který mnoho konzumentů-laiků není schopno řešit. Tato anonymizace vztahu člověka a jídla je o to více znepokojující, vezmeme-li v úvahu, že jídlo je komoditou, se kterou je člověk v každodenní blízké – ba dokonce metabolické – interakci.

Obvykle navrhovanou cestou, jak z tohoto bludiště ven, je vzdělávání laické veřejnosti o základních principech fungování potravin v lidském organismu, a navyšování všeobecné nutriční gramotnosti (Spiteri Cornish & Moraes, 2015). 17 To by mělo ideálně probíhat přímou a praktickou cestou, například zakládáním komunitních zahrad, kde by lidé mohli pěstovat vlastní potraviny a učit se o jejich nutričních i jiných vlastnostech. Tento scénář je však pro mnoho lidí s nabitým diářem čirou utopií, a zejména ve větších městech se zkrátka na boření rukou do hlíny nedostává času ani prostoru.

Soylent v tomto ohledu nabízí kontroverzní řešení: Ideu návratu ke kořenům a obnovu tradičního vztahu člověka a jídla obrací vzhůru nohama a vytrhává jídlo a s ním spojené každodenní praktiky ze zažitého kontextu. Jídlo se stává palivem, matematicky definovatelnou hmotou, která má být co nejefektivnější a člověku co nejméně překážet. Příznivci soylentu nejsou typičtí aktivisté, kteří by na nedostatky potravinové politiky poukazovali skrze veřejné kampaně a bojkotovali produkci různých „špatných“ potravin či dietárních směrnic. Namísto boje ze všeobecné společenské blaho se soylentáři starají víceméně sami o sebe – své prášky konzumují s cílem zlepšit každodenní management svého života a cílenou kritiku vyjadřují pouze virtuálně, v online fórech.

Tím, že výrazně omezují vlastní konzumaci jídla, se uvrhují do Szaszovy „inverzní karantény“  a dobrovolně se oddávají „preventivní konzumaci“, jak ji popsala MacKendrick. Svým způsobem tak snižují svou závislost na masové produkci a nákupu potravin v supermarketu, zároveň se však stávají závislými na online nákupu soylent produktů, nebo (v případě DIYers) jednotlivých práškových ingrediencí. Spíše než aby měnili princip fungování globální distribuce jídla, svými dietárními experimenty a volným sdílením výsledků zasahují do „hegemonického“ principu distribuce dat, informací a vědění souvisejících s nutriční vědou.

Výhody a rizika amatérského nutričního výzkumu

Tato strategie se ukázala být svébytnou formou vzdělávání a řada soylentářů tvrdí, že se jejich nutriční gramotnost zvýšila. To platí zejména u DIYers, kteří musí v rámci sestavování vlastních receptů problematiku nutrientů a jejich funkce v lidské dietě podrobně nastudovat, prodiskutovat na fórech a následně otestovat na svém vlastním žaludku. Obdobný pocit však často zmiňují i konzumenti předmíchaných práškových směsí, kteří se online diskusí účastní, aby si ověřili správnost složení „svého“ zakoupeného soylentu. V tomto ohledu funguje online soylent komunita jako arbitr potvrzující či vyvracející různá dietární tvrzení, a také jako platforma pro specifický druh laické výzkumné činnosti. Spíše než na „bezpečná“ doporučení nutričních expertů se tak příznivci soylentu spoléhají na své laické vědomosti a zkušenosti získané experimentální metodou pokus-omyl, a to se všemi potenciálními riziky, které tato DIY strategie nese.

Koncept soylentu je opředen řadou nejasností, nepotvrzených hypotéz i potenciálních rizik. Mezi nejčastěji skloňovaná patří ta zdravotního rázu, například ohledně dlouhodobého efektu konzumace práškové (resp. tekuté) stravy na lidské zažívací ústrojí, žvýkací svaly a dásně. Kritici dále zmiňují, že nutriční věda stále nemá kompletní povědomí o tom, co přesně obsahují různé potraviny, na jakém principu spolu interagují jejich jednotlivé složky a jak vzájemně ovlivňují svou vstřebatelnost v lidském těle. Jinými slovy tato kritika v holistickém duchu zdůrazňuje, že celek je více než suma jeho částí a práškové nutriční puzzle (byť tabulkově přesně poskládané) mohou jednoduše opomíjet jisté doposud nepopsané látky nutné pro fungování lidského organismu.

Experimentům naklonění příznivci soylentu kontrují tím, že pokud něco nevíme, měli bychom se to snažit aktivně zjistit spíše než jen pasivně kritizovat. Dá se však namítat, že zakládat toto testování na víře ve vlastní tělesné a metabolické reakce sice může fungovat v krátkodobém horizontu, mnoho neočekávatelných (a nežádoucích) výsledků se ovšem může objevit až po delším čase.

Kvalita zažívání, stolice, krevní testy, stav zubů a dásní, psychická vyrovnanost, elán – diskutéři v soylent fórech v drtivé převaze hlásí, že vše je v perfektním pořádku. Zároveň jsou si však vědomi toho, že se jedná o anekdotická zjištění, která doposud nebyla podrobena žádné klinické studii ani jinému dlouhodobému zdravotnímu šetření. To je vzhledem k racionalistické nátuře typických příznivců soylentu, vyžadujících přesná data k potvrzení či vyvrácení jakýchkoliv dietárních tvrzení, poněkud paradoxní. Jinými slovy proklamovaná analytická preciznost konceptu práškové stravy končí mezi řádky epizodických záznamů ve sdílených, avšak neorganizovaných tabulkách bez jasné výpovědní hodnoty.

To však těmto nadšencům jakožto první vlně „early adopters“ lze jen stěží vyčítat a jejich experimentální snahy lze chápat jako nezbytný první krok k budoucímu – pozitivnímu či negativnímu – vývoji konceptu soylent diety. Otázku nyní je, jak tyto experimentální snahy podpořit, jak umožnit lepší ochranu a kategorizaci sdílených dat a jaká technologická řešení se nabízejí pro budoucí vývoj komunitně řízených (crowdsourcovaných) zdravotních studií. Dala by se například využít technologie blockchainu, tedy komunitně řízeného systému na správu cirkulace kryptoměny bitcoin? Mohli by, s odkazem na již existující elektronické systémy správy zdravotnických záznamů, vzniknout jakési online „peněženky“ se zdravotními záznamy a biodaty, podobně jako existují bitcoin peněženky? Někteří odborníci na problematiku zabezpečení osobních (bio)dat, jako například Melanie Swan z Institute for Blockchain Studies, tvrdí, že vznik „healthcoinu“ je otázkou velmi blízké budoucnosti. 18

Fyzická bolest břicha se crowdsourcingem spravuje těžko a v tomto směru je důvěra v DIY správu osobního zdraví poněkud krátkozraká.

Co se relevance laického soylentářského výzkumu týče, problematická je však i samotná důvěra v online komunitu a v informace získané crowdsourcingem. Vzhledem k tomu, že komunita je tvořena nadšenci, jejichž názory na soylent jsou ve značné míře pozitivní, argumentace, kterou spolu na fórech vytvářejí, může být zkreslená tzv. kolektivní racionalizací, tedy vzájemným ujišťováním se o správnosti jejich společného zájmu, upozaďováním jeho nedostatků a vznikem nekritického a neobjektivního skupinového vědomí.

V online Soylent Discourse fóru je například patrné, že ačkoliv uživatelé pravidelně debatují o zažitých i hypotetických negativech konzumace práškové stravy, diskuse většinou končí skupinovým konsenzem typu „pořád je to lepší než hamburger z fastfoodu“ – tvrzení, které pravděpodobně není mylné, ale zároveň ani dostačující na potvrzení bezpečnosti soylent konceptu. Důvěra v online komunitu má navíc omezený dosah a nabízí se otázka, jak by online sdílená data a vzájemná uživatelská pomoc fungovaly v reálném životě.

Co by se například stalo, kdyby se u některého z konzumentů objevily závažné zdravotní potíže? Většina odpovídá, že by šla navštívit lékaře (a pravděpodobně tedy využila svého zdravotního pojištění) – jinými slovy by se místo akceptace zodpovědnosti za své experimentální libertariánské počiny vrátila zpět k víře v centralizovaný expertní systém, nabízející „bezpečnou“ pomoc, založenou na univerzálních (ne-personalizovaných) datech a službách. Fyzická bolest břicha se crowdsourcingem spravuje těžko a v tomto směru je důvěra v DIY správu osobního zdraví poněkud krátkozraká. To však rozhodně neznamená, že by měla být chápána jako pomýlená a irelevantní.

Nutriční bastlíři jako indikátor společenských nálad

Stále se rozrůstající globální soylent komunita ukazuje, že mnoho lidí má aktivní zájem dozvědět se více o principech expertních politických, vědeckých, i průmyslových procesů spojených s produkcí potravin. Touha vzít věci do vlastních rukou, porozumět vlastnostem různých potravin, „vlastnit“ svá data a i za cenu určitého rizika vše experimentálně otestovat na vlastním těle, vyžaduje aktérovu osobní zodpovědnost a schopnost přijmout následky svého jednání se vším všudy. To je ovšem ve stávajících sociopolitických systémech většiny zemí, kde jsou běžným občanům-laikům předkládána konečná rozhodnutí a statistická data bez možnosti porozumět principům jejich vytváření a interpretace, poměrně obtížné.

Volně přístupná online soylent fóra představují bohatou databázi osobních nutričních zkušeností a metabolických dat, která by mohla být využívána i za hranicemi soylent komunity – expertní systémy jako například nutriční vědce, sociology, psychology, ale i lékaře a zákonodárce nevyjímaje. To se ovšem neděje. Vzhledem k amatérské (tj. institucionálně nepotvrzené) povaze soylent výzkumu jsou tyto výsledky zavrhovány jako nelegitimní a nehodné dalšího zkoumání. Vzniká zde tedy zvláštní mezera: Na jedné straně stojí nadšení amatéři, kteří činorodě kumulují a na svém těle ověřují různé nutriční hypotézy končící mimo zorné pole výše zmíněných expertů, stojících na straně druhé. Ti by tato data měli začít reflektovat, naučit se je číst a vyhodnocovat, a přijmout je jako relevantní zdroj informací o zdravotním stavu svých pacientů, klientů, či jednoduše občanů. V současné informační době, kde je stále více lidských aktivit překládáno do kvantifikovaných dat, kterým však díky jejich objemu nikdo v plném rozsahu nerozumí, by bylo vhodné občanské iniciativy typu soylent podpořit a pokusit se kapacity nadšených amatérů využít, spíše než je ignorovat.

Možná je soylent jen hype, který brzy utichne. Možná se jím někdo brzy otráví nebo mu vypadají zuby. Možná celý koncept skončí v rukou některého z potravinových koncernů a komunitní open source ideu zazdí klasické tajuplné nutriční štítky – a možná také ne. Globální problém produkce a distribuce potravin, obezity, diabetu nebo hladomoru soylent zřejmě nevyřeší – o to však v tomto případě, alespoň prozatím, nejde.

Spíše než aby nabízel jasné odpovědi, otevírá koncept komunitně vytvářené práškové stravy řadu otázek: O současné politice jídla, ochraně osobních dat, vztahu občanů a expertních mocenských systémů a souvisejících technologických možnostech. Zamýšlení se o těchto otázkách a spekulace nad možnými scénáři budoucího vývoje může přinést řadu neočekávaných výsledků – podobně jako před třemi lety Rhinehartův bastlířský nutriční experiment.

 

Titulní foto: Soylent.com

Print Friendly

Notes:

  1. Rhinehart, R. (2013, February 13). Eating How I Stopped Food. Mostly harmless. Dostupné na http://robrhinehart.com/?p=298
  2. “Eating to me is a leisure activity, like going to the movies, but I don’t want to go to the movies three times a day.“ Převzato z http://www.vice.com/read/rob-rhinehart-no-longer-requires-food
  3. Kompletní složení dostupné na: Rhinehart, R. (2013, February 13). What’s in Soylent. Mostly harmless. Dostupné na http://robrhinehart.com/?p=424
  4. Data přejata z: 2016 soylent Eaters Survey. (2016). Dostupné na http://www.ketosoy.com/blogs/news/results-of-the-2016-soylent-eaters-survey
  5. Soylent jako generické označení je ovšem některými výrobci vnímáno negativně, jako všudypřítomné promo originálního Rhinehartova Soylentu. Mezi alternativní označeními se objevily např. „nutričně kompletní prášková strava“, nebo „nutriční základ“, zatím však v rámci komunity setkávající se na online fórech nebylo dosaženo konsenzu.
  6. 2016 soylent Eaters Survey
  7. Hlavním rozdílem mezi soylentem a již zavedenými dietními koktejly typu SlimFast, Herba Life nebo Nutri Drink je proklamovaná vhodnost Soylentu jako 100% náhražky stravy.
  8. Ferguson, L. R. (2013). Nutrigenomics and nutrigenetics in functional foods and personalized nutrition: CRC Press
  9. Kellman, R. (2015). The microbiome diet: the scientifically proven way to restore your gut health and achieve permanent weight loss: Da Capo Press
  10. Tzv. paleo dieta imituje styl stravování v době paleolitu; raw dieta je založená na syrových ingrediencích; ketogenická dieta má navodit stav ketózy pomocí radikálního omezení příjmu sacharidů.
  11. Mitchell, V., Walsh, G., & Yami, M. (2005). Towards a conceptual model of consumer confusion. Advances in consumer Research, 32(1), 143-150.
  12. MacKendrick, N. A. (2010). Media framing of body burdens: precautionary consumption and the individualization of risk*. Sociological Inquiry, 80(1), 126-149.
  13. Szasz, A. (2007). Shopping our way to safety: How we changed from protecting the environment to protecting ourselves: U of Minnesota Press.
  14. Bratman, S. (2015, May 26). Healthy Eating vs. Orthorexia. In: Orthorexia. Dostupné na: http://www.orthorexia.com/healthy-eating-vs-orthorexia/
  15. Hayes-Conroy, J., & Hayes-Conroy, A. (2014). Doing nutrition differently: critical approaches to diet and dietary intervention: Ashgate Publishing, Ltd.
  16. Teichholz, N. (2015, September 23). The scientific report guiding the US dietary guidelines: is it scientific?. The BMJ. Dostupné na http://www.bmj.com/content/351/bmj.h4962
  17. Spiteri Cornish, L., & Moraes, C. (2015). The impact of consumer confusion on nutrition literacy and subsequent dietary behavior. Psychology & Marketing, 32(5), 558-574.
  18. Melanie Swan. 2014. Blockchain Health – Remunerative Health Data Commons & HealthCoin RFPs. (September 2014). Dostupné na http://ieet.org/index.php/IEET/more/swan20140929
  • Katarina Novotna

    Dosť detailný článok, ďakujem za informácie.

    Podľa posledných prieskumov sa predaj soylentov za posledný rok strojnásobil.

    Aj ja som tomu neodolala a vyskúšala som to http://xkatka.sk/jedlo-v-prasku-da-sa-to-jest-1-tyzden/
    Predvčerom som si objednala ďalšiu várku, chcem v tom rozhodne pokračovať. Určite však nechcem soylentom nahradiť 100% mojej stravy.